DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás pane pošlete mě až na konec světa!

Svíce ozařují tři listiny.
Vévoda, ponořený v myšlenkách, na ně upírá nevidoucí oči.
Navštěvoval ostrov Kiel každý měsíc.
Lektvar a rozhovor, dětské hlasy pod okny.
Život čarodějů je delší než vláda vládců, řekl Šaretas.
Stín popravčí sekery mě svrbí na šíji.
Až ty nebudeš, kam se uteču před nenávistí Rakasi k čarodějům?
Neoblékl svou prosbu do slov, ale vévoda ji přesto uslyšel.
Rozkaz k popravě.
Protokol o vykonání.
A třetí.
Mnohokrát Zákon obešel, ale nikdy ho nepodvedl.
Všechno je jednou poprvé.
Podepsal rozkaz a připojil dávné datum.
Na protokol zfalšoval jméno kata.
Třetím podpisem daroval Kiel muži s novým jménem.

Narodil jsem se v Praze, jako syn mlynáře. Otec mě viděl jako svého následníka, nepřál mému studiu a už vůbec ne snaze o rozmetání monarchie.
V tom nešťastném osmačtyřicátém jsem první stál na barikádě a poslední ji opouštěl. V bezmocném vzteku jsem vystřelil, když už platilo příměří. Po tom jediném mém výstřelu následovala salva děl.
Otec mě proklel, prý způsobím rozbití Prahy napadrť, a nechtěl mě už vidět. Já si přál totéž – zmizet na konci světa.
Teď mi píšou, že zemřel a všechno mi odkázal. Snad mi odpustil. Ale já se vás ptám, přátelé moji, už jsem odčinil své viny?

V přístavu bylo rušno. Obzvlášť jedné lodi se věnovali více. Měla se pokusit doplout až na samou hranici známého oceánu a ještě dál.
„Slečno, je to dobrý nápad se ‚Zimní královnou‘ posílat zrovna jeho?“
„Ano, věřím mu. Sám se nabídl.“
„Sluhové jsou…“
„Některé věty je lépe nedokončovat, zdůrazňoval otec.“
„Chápu.“
„Paní, připraveni vyplout,“ oznámil muž, sestupujíce z lodi.
„Budeš mi chybět, Kale.“
„Vy mě také, paní.“ Rychle ji objal, něco zašeptal, bez ohlednutí bleskem zmizel na lodi, dlouho zadržoval slzy.
Za pár minut byla loď už v obzoru. Na molu stále stála žena, hledíc na loď, plakala. „Také tě miluji.“

Kapitán Uxbridge patřil na Pretorii ke známému šlechtickému rodu, a když byl ještě mladý, měl uzavřít sňatek s jinou šlechtičnou.
„Vím, nevypadá nic moc,“ říkal jeho otec, když mladý Uxbridge s nešťastným výrazem hleděl na fotografii své nastávající, „ale je bohatá a mocná, a toto spojení přinese našemu rodu užitek.“
„Taky je protivná a panovačná,“ dodal mladý Uxbridge. „Otče, tohle si opravdu nezasloužím.“
Starý Uxbridge na něj pohlédl. „Synu, druhá možnost je nastoupit do jednoho z našich pluků Imperiální gardy jako poddůstojník.“
„Platí,“ přikývl mladý Uxbridge. „A prosím vás, přidělte mě k nějakému, který má namířeno na opačný konec galaxie.“

Lich byl vyřízen, ale na epický souboj stejně došlo – mezi čaroději. Země se chvěla, vzduchem létaly kletby, výčitky a ohnivé koule a Edvin jenom čuměl.
„Žer koboldy, bastarde!“ řval Edwin, očividně rozčilený.
„Ale jdi,“ opáčil Elminster vyrovnaně, „vždyť jsi mě celou cestu ani nepoznal.“
Mladší mág odpovědět nestihl; starší na okamžik zastavil čas, seslal jakési kouzlo a pak odešel stínovými dveřmi. Edvin zavětřil příležitost poprosit vyvolávače, jestli by ho konečně mohl poslat domů, daleko od tohoto místa, ale když mu poklepal na rameno, něco nehrálo.
„Ten parchant mě proměnil na ženskou!“ ozvalo se sopránem a Edvin se smíchy málem potrhal.

Vůně dálek, tropických moří, exotických květů.
Vábila ho odjakživa, už od dob, kdy listoval knihami a těšil se pohledem na rostliny ve skleníku. A když vyrazil na plavbu kolem světa, byl okouzlen.
Vracel se ke svým snům, když přebýval nespokojen na svém osamělém sídle, tak blízko u moře. Nechával si alespoň od něj vyprávět. A pustý skalnatý břeh proměnil v zahradu se spoustou vzácných květin.
Nyní však k němu země na druhém konci světa napřahovala ruku. Může ji přijmout, stát se jejím vládcem, konečně žít tak, jak by si přál.
Snad mu jeho císařský bratr povolí odejít do vytoužené říše.

“Víš, že bych pro tebe udělal všechno,” rozhodil rukama Bruce, “šel bych i na konec světa, kdybys mě tam pro něco poslal. Řekneš mi to teda?”
“Dobře, ale pojď si sednout někam stranou.” Steve se bál, že ho v momentě, kdy to vysloví, pošle Bruce do háje, ale nějakou naději ještě měl. Sedli si na konci chodby do křesílek. Steve se nadechl.
“Bruci, víš,” ještě zapřemýšlel, “líbíš se mi,” řekl a odvrátil pohled. Bruce to moc nezaskočilo, položil mu ruku na koleno, a když se na něj Steve otočil, usmál se na něj. Naklonil se k němu a políbil ho.

Stein, Barbarič a Jaroš stáli před Jeho Jasností Matyášem Habsburským. Ten měl v ruce obsáhlý list ověšený mnohými pečetěmi.
"Tedy pánové," upustil listinu do klína, "mimořádně jste mne překvapili."
"Jasnosti?"
"Když jsem vás posílal vyšetřil ten zločin, počítal jsem s tím, že šlápnete na nějaká ta kuří oka. Ale," Matyáš nabral do hrsti pečetě, "že tolik významných pánů bude chtít vaše hlavy..."
Odmlčel se.
Barbarič by rád něco řekl, ale Stein na něj vrhl takový pohled, že se raději kousl do jazyka.
Matyáš se usmál.
"Zdá se, že vaše metody fungují. Mám pro vás další práci, pojedete?"
"Kam poručíte, Jasnosti."

„Kam to bude?“
Změřil si ho nedůvěřivým pohledem. Asi nečekal, že mánička v kožené bundě bude mít na letenku.
Sirius položil na pult svazek bankovek.
„San Francisko,“ plácnul první místo, které ho napadlo.
Tak úplně si nevěřil, že do letadla nastoupí.
Jenomže když se pak odlepili od země, musel svírat pěsti, aby se nezačal smát nahlas.
Najednou to všechno zůstalo dole. Nutnost mít názor na problematiku čisté krve. Rodinné dědictví, černá magie, všechny čtyři koleje. Všechny ty holky, co si je nehodlal vzít.
Regulus.
Sevřel ruce ještě pevněji.
Regulus si poradí.
Letadlo se vyhouplo nad mraky. Tady nahoře svítilo slunce.

Je tma. Hebká, svěží noc. Na obloze září hvězdy stálým žárem a měsíc vrhá světlo na zelenou, pozdně jarní stráň, svažující se k mořským vlnám, které něžně omílají břeh.
"Prosím, přinuť mě odejít." Na zemi sedí jemná bledá postava, v slzách šeptající svá přání. "Když se musím rozhodovat, tolik to bolí. Nedokážu je opustit. Ale tady už zůstat nechci. Chci pryč, daleko, co nejdál to půjde. Chci vědět, jakou mám cenu a kolik mám síly."
"S kým to mluvíš?"
Bledulka se lekne své sestry.
"Ach! ... S ním." kývne hlavou směrem k nebi.
"A myslíš, že tam je?"
...
"Je ve mně."