Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Na břehu řeky si řekli. Přímo, otevřeně.
Hlavně letmo, bez lásky, levně. Pro okolí.
Vodnářka, nohy nakřivo, v kříži lehká. On kořist, já kořist, nestvořím příběh bez vnitřního křiku…
Lev, velitel bez vojska, brýlatý intelektuál. Má-li být král, volí i na levačku.
„Třepot řas, přítelkyně mé, a je napřímen!“
„Zalovím vilným pohledem, volové, lusknu, vlhko.“
Netušíce, panic a panna, že před sebou křest.
"Překvapila!"
"Spíš bych věřil v levitaci, než že on..."
"Překvapilas!"
"Já levitovala!"
Když kořen do chřtánu dokořán...
Plány zhatily pleny.
"Já se - upřímně - chtěla předvést!"
"A já - víš - sledoval svou prestiž!"
Obklopeni dětmi děkovali za dávné vytahování.
Už dlouho se Darth Vader nedostal na bojovou misi, a tak se rozhodl vydat na menší procházku spodními patry Coruscantu. Do míst, kam se i ozbrojení stormtroopeři bojí v menších než čtyřčlenných skupinách. S trochou štěstí narazí na bandu hrdlořezů...
Zaslechl kroky. Blíží se. Jen jeden. Škoda, to ani nebude potřeba světelný meč. Snad bude aspoň ozbrojený... Zamířil k němu. Jakýsi Weequay.
"Hej, kámo, mám prvotřídní smrtyčky za dobrou cenu-"
Ale ne, jen obyčejný drogový dealer. Weequay nestačil nabídnout více ze svého sortimentu, protože byl Silou zdvižen do výše za hrdlo. Drcená průdušnice zapraskala. Tělo dopadlo na zem. Příliš snadné.
Pokud se vám zdá, že autorka těchhle drabblat v poslední době trochu metamorfovala, máte pravdu. Mám k tomu nějaké osobní důvody a fakt mě potěší, pokud to přijmete a tu předchozí identitu už na DMD moc zmiňovat nebudete ;) Díky moc.
Děj navazuje na (a vysvětluje) Co jsme ztratili
Chronologicky následuje po: Je neznámé a nemá tváře
Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Bezbožný násilník.
Bylo to snadné. Rudých bylo pár, my jediní průvodci. Když jsme zjistili, že ukradli zlaté relikvie, napadlo to Romana prvního. Okrást zloděje nic nestojí, zlato by zaplatilo doktora.
Bože, kdybych jen věděl, jak zle se pomstí.
Ale Anuška to nesmí zjistit.
------
Jde vedle mě, ale nemůžu na něj pohlédnout. Můj bratr. Zbabělec. Zrádce!
Bylo by to snadné. Zabít je, odejít středem. Ale Alexej, plnou hubu keců o Desateru, odmítl. Prý se zlatem utečeme.
Kdyby se neštítil krve, naši rodiče stále žijí.
Nenávidím ho!
Ale před Anuškou to neřeknu.
Skácel pro Aljošu a Romana:
zlé za zlé lání za lání
a o soucitu ani zmínky
a žlutě kvetou jezumínky
a kámen od vrat zahání
Hledali kotviště, kde by mohli Betsy opravit. Ale ničím nerušená přímka pobřeží jakoby nikde nekončila. Jen hradba pralesa se táhla od obzoru k obzoru. Zrádné mělčiny číhaly na svou kořist. Stačila malá chybička a šalupa by byla ztracena. Mapy se ukázaly jako zoufale nepřesné.
Nakonec našli útočiště v ústí veliké řeky. V mapách nebyla ani naznačena. Na břehu je přivítal houf domorodců. Hrozili námořníkům oštěpy a nesrozumitelnými skřeky. Vetřelci se jim ani za mák nelíbili. Teprve, když Frances nařídila složit zbraně, ukázali přátelštější tvář. Vyjednávání se ujal Sullivan. Dřevo na opravy a maso neznámého kopytníka získali za pár skleněných cetek.
No, vidíte ji? Ani neví, že nad ní stojím. Ta holka je líná, nepořádná a zahálčivá. Co asi po nocích dělá, že ve dne pospává. To snad ani není možné? Já bláhová myslela, jak pracuje a ona tady zatím lenoší.
Když jsme si plácly, myslela jsem, jak mám vyhráno. Prý bude dělat jenom za stravu. Chm. Já ji zbůhdarma živím a kde je ta její práce? Nádobí po zemi! Má obsluhovat a ona neví o světě.
Co to šramotí? Koukám, že živím i kočku! Potvoro, jedeš! Místo abys honila myši, čapneš levnou kořist. Jste obě stejné. Počkejte, já vám dám!
Stromy zašuměly.
Čaroděj polekaně odskočil od dvojkolky.
Před chvílí zastavil u malého potůčku.
Koník se napil a začal spokojeně plenit vše zelené v dosahu.
Bublání vody a šum lesa, nic víc nerušilo popolední klid.
Vozík byl tentokrát plně naložený.
Pytle z jednoho hostince putovaly do druhého.
Obsah chránila pečeť a drahé kouzlo.
Čaroděje stejně zajímal malý sešit.
Hartova tajemství v něm.
Necítil žádné kouzlo.
Natáhl ruku k plátěné vazbě.
Za sešitem ležel nůž.
Malý, ostrý jak břitva a s kostěnou rukojetí.
Špička se chvěla očekáváním.
Mířila na čarodějovo srdce.
"Jsem tu, mistře čaroději," uslyšel, sotva si opláchl obličej v potůčku.
„Paní hraběnko! Paní hraběnko!“ Sluhův hlas přeskakoval nervozitou, možná i strachem. „Saracéni!“
Mladá žena si upravila vlasy, aby jí nepadaly do očí, a rozvážně přikývla. Saracéni… No a? Byla odhodlaná se jim postavit, už jen kvůli tatínkovi. Že by to nedokázala? Pohrdlivě se ušklíbla. Klidně sedne na koně a povede oddíly do bitvy sama, manžela se na to ani ptát nebude. Už když jí bylo jedenáct a utíkala před nechtěným regentem k bratranci do Barcelony, si uvědomila, že musí být silná a statečná – jinak z ní nebude nic jiného, než laciná kořist. A slíbila sama sobě, že tohle nedopustí. Nikdy!
Hraběnka Ermengarde z Narbonne (*1127/1129 - †1197), byla dcerou Aimeryho II. z Narbonne, zabitého 1134 v bitvě u Fragy, kde byla Almorávidy poražena křesťanská armáda aragonského krále Alfonse I. Bojovného. Aimery po sobě zanechal dvě nezletilé dcery, Ermengarde a její nevlastní sestru. Asi pětiletá Ermengarde zdědila hrabství Narbonne, které zabíralo strategickou polohu v politice Languedocu – bylo obklopeno hrabstvím Toulouse, hrabstvím barcelonským, vikomstvím Carcassone a panstvím pánů z Montpellier. Regentství si během její nezletilosti uzurpoval Alfons Jourdain hrabě z Toulouse. Roku 1139 napadl hrabství Narbonne, a to s podporou místního arcibiskupa Arnauda. Ermengarde, tehdy deseti či dvanáctiletá, vyhledala útočiště u svého bratrance Raimonda Bérengera IV. v barcelonském hrabství. O tři roky později se Alfons Jourdain z Toulouse, jehož ruka se mezitím uvolnila, snažil s Ermengardou oženit (v té době jí bylo 13-15 let a byla tedy ke sňatku dle kanonického práva plně způsobilá), takový sňatek by však ohrozil politickou rovnováhu v regionu a tak proti němu zasáhli ostatní sousedé narbonnského hrabství. Alfons byl poražen koalicí okcitánských pánů a uvězněn, Ermengarde byla provdána za Bernarda d’Anduze, vazala vikomta z Carcassone, a společně byli roku 1142 ustanoveni vládci v hrabství. Lenní paní byla Ermengarde padesát let a držela moc bez ohledu na své dva manžely (Bernard zemřel roku 1162) – koneckonců, vzhledem k tomu, že se o podílu jejích manželů na vládě v hrabství nezachovaly vůbec žádné zprávy, nedá se s jistotou tvrdit, zda byla vdaná dvakrát nebo dokonce třikrát. Byla hlavou státu v míru i ve válce, stvrzovala smlouvy (např. s Janovem a Pisou), jejichž cílem bylo ochránit narbonnský obchod, o jehož rozvoj se starala např. i stavbou nové silnice z Narbonne do Roussillonu, obdarovávala opatství (Fontfroid), vedla honosný dvůr a byla patronkou trubadúrů. Jako vazalka hrabat barcelonských vykonávala i vojenské povinnosti. Roku 1148 bojovala proti Saracénům, dokonce osobně vedla své oddíly do bitvy, ačkoli to, aby žena velela vojsku nebo dokonce sama bojovala, bylo ve středověku teoreticky zcela nemožné a bylo to nazíráno jako nemorální. Její manželství zůstala bezdětná, Ermengarde odkázala roku 1192 panství svému synovci Petrovi Manrique de Lara.
Někdo facebookové lajky,
někdo v bitvě cizí vlajky.
Někdo ryby, jiný kance,
někdo chlapa s rancem v bance.
Někdo z nosu holuby,
někdo jídlo do huby.
Všichni loví o sto šest,
každému co jeho jest.
Mým revírem obchod bývá,
vstávám, když se rozednívá.
Kořist najdu v letáku,
soupeře mám na háku.
Novodobý Jánošík,
už si chvátá pro košík.
Na slevy mám dobrou mušku,
vykoupit je, to dá fušku.
Řeknu vám, že lehké není,
získat tohle vykoupení.
Jsem však pevný ve své víře,
vykrmuji vnitřní zvíře.
Věřím, že Bůh ocení
každodenní pocení.
Kdo jiný by prolil krev
zbavujíc svět zhoubných slev.
Vybavuji si všechny ty pohledy. Jak na jednu stranu vědí, že nejsem typ holky „šlapka“, abych šla s každým jen tak. Na druhou stranu vnímají tu potřebu. Nikoli potřebu sexu, kdepak. Potřebu cítit se chtěná a milovaná. I kdyby jen na chvíli. Něco ve mně si prostě nedokáže vytvářet ten pocit sama pro sebe. Potřebuji muže, aby se na mě díval a zhodnotil to jako pozitivní. Aby se chtěl dotýkat, bavit se se mnou, napsat mi, sejít se… Stačí mi málo. Milé slovo, objetí, úsměv… ano, prakticky jsem nejspíš levná kořist… Kořist, která ví, že nejvíc touží po jedinečné lásce.
Dnešek za moc nestál. Jeden se snaží, uřvat se může, a ty chrapouni nic. I kdyby je řezali dnem i nocí. Neschopný, lajdácký ničemové.
Kdyby tu aspoň nebyla taková nuda! Včera jsme se sice s chlapama po hospodách prošli, a dalších deset jich sebrali, ale co z toho? Stejně to jsou zas ty samý lemry. Člověka už to přestává bavit.
A hele, kohopak to máme támhle? To je ten mlynářskej, ne? Že bych si užil trochu zábavy?
No, postavený to máš pěkně, ale moc platný ti to nebude. Tohle bude snadný...
KŘAAACH
"Máchale! Zas ti to spadlo. Asi vítr, ne?"
