DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Blikající světlo pouliční lampy. Plující odraz v zrcadle pronásledující originální předlohu. Červený kabát na zakřiveném skle výlohy. Měkké ticho noci.
Utíkala. Poskakovala. Spadla. Vstala. Běžela. Letěla.
Vůně cukrové vaty tvořící vzdálené ostrovy. Teplo tropického vzduchu protkaného slanou mlhou. Třpyt tajících ledovců ve vzdáleném souhvězdí. Hebké listí pokrývající chodník zlatavým popraškem. Nekonečné světy tepající životem. Možnost pokoření nemožnosti. Natažená dlaň. Téměř. Skoro. Ještě kousek. Stačí jen krok kupředu.
Sesuv černých dominových karet. Tma.
Otevřené oči. Ráno - vyklouznutí z bezpečí všeobjímajícího snu. Zklamání.
Skutečný svět po setkání s čirou fantazií bez hranic, která stírá hranice reality. Bolest. Kruté zjištění nenaplnitelnosti sladkých očekávání.

Nemohla ani dospat.
Nedočkavě vyskočila z postele a běžela k oknu. Slunce se teprve probouzelo a vykreslovalo na obloze roje rozevlátých červánků.
S bušícím srdcem uháněla dolů do kuchyně. Nikde nikdo. Zkontrolovala poštu. Nikde nic.
Zklamaně usedla na schody a čekala. Přece bylo ještě brzy.
Dům se pomalu probouzel do čilého denního ruchu.
Už byl čas ke snídani.
Hleděla z okna a hledala přibližující se tmavou tečku.
K obědu.
Třikrát překontrolovala přišlou poštu.
K večeři.
A stále nic.
Smutně pohlédla na oblohu zářící tisíce hvězdami. Utřela slzy a nadějně se usmála.
Však on přijde zítra.
Malá a hloupá jedenáctiletá dívenka.

Nervózně přešlapoval, oči upřené na dveře komnaty. Ta myšlenka mu nedala spát už dlouho, přestože si uvědomoval, jak absurdní to je. Pak našel ten článek a musel si to představovat skoro pořád. Neodvážil se mu nic říct přímo, zkoušel jen nejrůznější náznaky, jemné i výraznější. A když už to nemohl vydržel, nechal mu otevřené periodikum v němé pobídce na stole. Společně i s příslušnou proprietou, pro jistotu.
Konečně! Profesor lektvarů přišel, místo tváře bezvýrazná maska jako vždy.
Ještě než se jeho rty dotkly dýmající tekutiny, dovolil si Lupin poslední zadoufání.
Třeba mi do vlkodlačího lektvaru ten cukr konečně nějak přidal.

Lívancovník s jablky. Nebo snad skořicovou špičku. Karosa se brodí ranní špičkou, mnohem tupější, než moje včerejší špička. Jazyk vítá každou další cukrovou vteřinu. Ale smažený lepek oblepuje žaludeční stěny a lepí na sebe všechny city. V kanceláři oplachuji své nitro kávou a těším se z jejích produktivních minut. Ale stále něco chybí. Oběd? Ne, co mě hřálo, odteklo s kávou a odpoledne sychrá, jak únorové ráno v Prunéřově. Smyk, buch, provoz, služba. Až večer, z kouta zastávky zasvitlo slunce. Z rukou a harmoniky starého cikána proteklo ušima až pod záhyby duše. Ulehám pod záhyby peřiny. Už je mi teplo.

Jistě, hlavní příčinou byla ta událost.
Jenže některé věci si s sebou člověk nese od dětství.
Jako miminko občas pozoroval letadýlko kroužící nad postelí vysloveně podezíravě.
Když byl trochu větší, vždycky se v noci vyplížil z postýlky, aby se mohl z okna dívat na oblohu.
Mysleli, že kouká na hvězdy nebo na letadla.
Tónem pětiletého, který je daleko moudřejší než jeho rodiče, jim vysvětlil, že ho zajímají ty ostatní věci.
Každý večer chodil k oknu a těšil se.
Věděl, že se jednou dočká. Záblesku. Důkazu.
Povyrostl. Na pár let ho to přešlo.
Pak...
Pak se čekání stalo součástí jeho života.

Zpočátku byl obezřetný. Bolestivě si uvědomoval své nedostatky. Raději se tvářil cynicky a trousil kolem sebe ironické průpovídky.
To byla ale jen skořápka, ochrana před vnějším nepřátelským světem. A ona narušovala jeho obranný val – postupně, den za dnem. Až zůstal zcela bezmocný.
Narazil… Opět. Nikoli poprvé a velice pravděpodobně ani naposled. Bolelo to však stále stejně…
Když si uvědomil, že je obviněn ze smrti Joffreye… přišlo mu to vtipné.
Když ji slyšel mluvit před tribunálem… byl zoufalý.
Když ji našel v posteli svého otce… byl vzteklý.
Jeho naděje byly zase jednou zmařeny. Zmařit pár životů se jevilo jako přiměřená protihodnota.

Angua zavětřila. Chvíli dál nechybně seděla a promýšlela situaci, ale pak se konečně odvážila lehce nadzvednout chleba a nahlédnout do útrob sendviče, který držela v ruce.
"Igore, co je to?" zvedla tázavě oči k pokroucenému muži, který se právě něčím zabýval v kuchyni.
"Tho je khříženec obyčejného sýra a sladkých hroznů. Slyšel jsem, že takhle to jedí v Quirmu a napadl mě způsob, jak usnadnit servírování." vysvětloval a ústa se mu roztáhla do zakřiveného úsměvu.
Angua se zatvářila rozpačitě a opatrně onu pochutinu odložila na stůl.
To se Igora trochu dotklo. Už se tak těšil, že jim to bude chutnat.

"V kolik se dneska sejdeme?"
"V Sedm? A co si vezmeš na sebe?"
"Mám si vzít tu červenou?"
"Ty se do ní ještě vejdeš?"
"Proč já se tě vůbec ptám?"
"Co ta kráva v práci dneska? Zase prudila?"
"Myslíš, že dá někdy pokoj?"
"Proč se na ty její kecy nevykašleš?"
"Hele, kdo tam vlastně večer bude?"
"Dvojčata? Přišla jim vůbec pozvánka?"
"Sbalíme je?"
"Kdo se ti z nich líbí víc?"
"Nestačí ti Saša za barem?"
"A tobě? Nemá už někoho?"
"Co ti tam píská?"
"Jsi tam?"..
.. "Haló?"
.. Haló, Vašku, slyšíš mě?
"Tak kterou?"
"Vypadl ti signál?"
"Můžu si nechat blonďatou?"

Přišel.
Odešel.
Ach.
Už zase.
Přichází a odchází.
Stále se to opakuje.
Čas se naplňuje.
včera, dnes i zítra.
Když tu je, naplňuje mě svou přítomností. Dotýká se mě. Obohacuje mě svou přítomností.
A pak mě opouští. Pokaždé.
Čas bez něj je naplněn slastným očekáváním. Když se blíží, celá se mu otevřu.
Jenže to nebývá dokonalé.
Nebývá nám přáno.
Všichni ti tvorové, kteří si jeho pozornost ukrádají pro sebe.
Tíží mě žárlivost.
Žiju jen pro ty tiché chvilky, kdy spolu zůstaneme sami.
Ukradla jsem si ho pro sebe. Kdysi dávno.
Zůstaneme spolu navždy.
On, můj pán času.
Já, jeho Tardis.

"Konečně pohoda," zářil principál. "Jak Dřevo odjel, hned se lépe dýchá, co? Snad už se nevrátí, je pryč dost dlouho..."
"Na lidi nepadají kulisy, co víc si přát," přitakal satirik.
Vtom přiběhla dvojčata. "Je tu, je tůůů! Vrátil se a má s sebou obrovskej kotel!"
Zbledlý ansámbl se odebral za maringotky.
Tam stál Dřevo a sypal do obří nádoby barevný cukr. Šťastně se usmíval. "Cukrová vata, to tu chybělo!"
Principál nenacházel slova. "Co to... Šílíš...? My nejsme pouť!"
"Bacha na ten krám!" zařval satirik.
Dřevo se ohlédl.
Z přeplněného kotle začaly vyletovat cukrové pavučiny a oblepovat okolí.
Soubor hořce zaplakal.