DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Kruegeho krutý trest pomalu končil. Dnes měl poslední službu se zobáky a už se nemohl dočkat až se jich zbaví. Neskonale mu lezli na nervy. Až na jednoho. Nejmladšího a nejhubenějšího z nich.
"Vyžle, nezajdem po šichtě na jedno? Stejně mi ho dlužíš," pronesl s úsměvem. Stále si pamatoval, jak mu první den ukradl schované pivo. A že to se povedlo málokomu.
"To by nesmělo být zavřeno," zareagoval mladej.
"Neboj, Vyžle, neboj. Mám to s Bídákem domluvený," usmál se Kruege.
Bídák si svojí pomstu už užil. A svině rozhodně nebyl. Otevřít dopoledne se mu vyplatí. I kdyb Kruege chlastal sám.

„Kápni božskou, anděli,“ sykl. „Co tady děláme?“
„Tvoří zde největší cukrovou tyčinku na světě,“ vysvětlil Aziraphale. „Sedmnáctimetrovou. Chtějí překonat rekord. Ne abys jim to zkazil – drž ruce tak abych je viděl,“ dodal přísně.
Crowley si prohlédl dychtivě přihlížející obličeje shromážděného davu, ve vzduchu zacítil odér sbíhajících se slinek a pojal podezření, oč ve skutečnosti kráčí. „Už chápu,“ přikývl. „Kdyby se jim ten obří cukrkandl čirou náhodou rozpadl, co udělají se vším tím cukrem?“
Rozdají kolem, co jiného?
Aziraphale provinile uhnul pohledem.
Crowley si nehodlal nechat líbit, aby nějací smrtelníci pokoušeli jeho anděla ke hříchu. „Drž ruce tak abych je viděl.“

Guvernér Tarkin se tetelil napětím.
Musel ruku sevřít v pěst, aby si nehty neukousal a navenek zachoval klid.
Ještě nenastal správný čas.
Ještě Hvězda smrti nevstoupila do příznivého palebného úhlu.
Ale už za pár vteřin se tak stane.
A on, nejmocnější muž ve vesmíru (na císaře Palpatina náhle jaksi pozapomněl),
pronese sladké: „Palte!“
Z paraboly Hvězdy smrti vytryskne zelený paprsek.
Měsíc Yavin, přehlcený energií, se nakrátko rozzáří jak supernova.
Pak navždy zmizí a s ním celá Rebélie.
Tarkin napjatě sledoval mapu.
„Palte!“
Něco uvnitř Hvězdy smrti ošklivě vybuchlo.
Nebe nad Yavinem rozzářila nová supernova.
Ale jen nakrátko.
Vzápětí navždy pohasla.

Děsivá zjištění princezny,
že dámy musí být líbezny,
aby o ně někdo zavadil pohledem,
ale berte to prosím s nadhledem.
Nejprve to začne patláním pusy,
potom na oči třpytivé kusy,
trochu to zatáhneme řasenkou,
později doladíme s pudřenkou.
Sukýnka, šatičky, hedvábná šála,
a krásná hříva, co ve větru vlála,
ale realita maličko jinam směřuje,
později dívka svého počinu lituje.
Každé ráno nakreslit si obličej,
trička, co všechno malé zveličej,
vyžehlit bujnou kštici mučící,
nic není horšího jak vlasy vlající.
Čeká děvče marně, žádný bílý kůň,
ani žádný americký večírkový trůn,
před drakem nic ji nezachrání,
má jen svá sladká očekávání…

Jedu domů! Jak já se těším! Už to sice není takové, jako když žili naši, ale to je život. Ještě že mám sourozence. A brácha má dva kluky, kteří z něj už udělali dědečka. Na ty prcky se těším, jsou fajn. Tak strašně se těším domů. Všechny starosti vypustím z hlavy, sednu u bráchy na lavku a bôdeme plkat.
A brácha jistě ôpekl bôchte. Co naša mama není, už mi je ôpeče jen brácha. Hanácké bôchte…
Tož jsme tady. Zaparkovat, venosit všecko z auta. Holky se ženó do baráka.
Přivítání s bráchou.
Tož kde só te bôchte?
Holky byly rychlejší…

Sny, očekávání, přání. Můj muž si vždycky přál mít domeček.
Tak dlouho o tom hovořil, až slovo dalo slovo a vyřídila se hypotéka.
Protože jsme neměli čas stavět, poohlíželi jsme se po starším.
Objížděli jsme a koukali, až jsme jej našli. Malý domeček na kraji obce.
Chaloupka Kutila Tima, majitel nebyl zrovna šikula.
Postupně jej spravujeme, něco vybourat a něco zazdít, všechny instalace nanovo, a tak dokola.
Stojí to za to, naplnit druhému jeho očekávání, i když někdy nemají nejsladší příchuť.
Ale když si na jaře lehnete pod stromy a nad hlavou vám bzučí včely, starosti jsou na chvíli daleko.

Alžbětiny černé myšlenky při pochodu vyrušil křik.
„Na Cyrila nesáhneš, řezníku opilecká! Já ho zašila!“ povykovala Zojka, která neustále fušovala do ošetřování. Alžbětu vytáčela.
„Bez ženských by bylo medicíně nejlíp,“ vrčel doktor Weber, když Zojku odehnal.
„Kučerová, schválně si toho jejího prohlédněte. Sotva chodí, nechala tam střepinu, nána.“ Táhl koňakem.
„Musíme ho otevřít,“ konstatovala Alžběta
„Co nejdřív. Uvidíte velkou operaci. Těšíte se? Vy nejste tak neschopná jako ostatní...“
Sebrala kuráž: „Já v Praze pod doktorem Sališem běžně operace vedla.“
„Sališ, říkáte?“ zopakoval uznale.
„Pane doktore... vám se třesou ruce... já...“
Ostře odsekl. „Operaci povedu já. Můžete asistovat. Jste ženská, ksakru!“

Za devatero horami a devatero doly stojí hluboký zelený les. Uprostřed toho zeleného lesa stojí stavení z perníku a medu. Uprostřed toho medového stavení stojí velká železná pec. Uprostřed té železné pece leží stařena.
Sežehlá kůže přilnula ke spáleným kostem, protože i děti se umí mstít. Má příliš málo magie na to, aby mohla dál žít. Příliš mnoho magie na to, aby mohla zemřít. Leží v peci spálená na kost, na nic nečeká.
Pak zaslechne hlasy, čerstvé a dívčí. Uloupnou perníček, vstoupí do stavení, otevřou dvířka pece, nahlédnou. Dvě hlavy, rusá a havraní. “Podívej, Sněhurko, tady někdo leží! Pomůžeme jí!”

Ten týden byl mizerný dříve než začal.
V neděli odpoledne vylezl ze dveří na konci deváté uličky jihoamerický démonický panter. Zraněná šelma stihla zlikvidovat polovinu bezpečnostních okruhů dřív, než stačil Daniel do sbírek dojet. Potom mu potrhala pravou tvář.
Nanoboti ve strážcově krvi se okamžitě dali do uzdravování. I tak ovšem Daniel věděl, že ho čeká týden s ochrnutou polovinou obličeje a migrénou, na kterou nebude moci použít žádné opiáty.
V pondělí ráno zvracel. Bolest hojeného svalstva ochromila i zdravou tkáň.
Před školou potkal Tomáše R., který ho provokoval. Zareagoval takovým pohledem, že dotyčný kolega trpěl po zbytek života překyselením.

Několik posledních tahů a mříž v okně byla přepilována. Cesta se otevřela. Stačilo přivázat provazový žebřík a uniknout, dole už dle úmluvy čekají věrní druzi.
Vězni se zatočila hlava. Na chvíli se nechal unést tou opojnou závratí.
„Probůh! Mně volnost kyne!“
Ponurými zdmi se rozezněl jasný hlas, pronikl do každého temného kouta. Zpíval o volnosti, o triumfu, o pomstě, která bude konečně dovršena. Hrdina se dostane na svobodu a nic už ho nezastaví.
V triumfálním závěru pozvedl pilník coby ostrý meč.
Árie skončila. Zbývalo proměnit jen slova v činy.
Ve stejnou chvíli se dveře žaláře otevřely a vstoupili zkoprnělí strážci.