DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

Jenovéfa se blíží k domovu a přemýšlí, co to bude za sladké překvapení, které jí naznačil Pankrác. Že by se Zdirádkem upekli dort? Raději jej obstarala sama.
Oslava má standardní průběh. Kytka, gratulace, dárky, ovšem samé nesladké. Večer pokročil, Zdirad dávno spí, Jenovéfa s Pankrácem dopíjejí láhev vína. Oba se chystají na kutě. Snad se Pankrác nerozvzpomněl na nějaké erotické praktiky s medem či šlehačkou?
Náhle Pankrác praví:
"Miláčku, víš co říkala chytrá horákyně? Že nejsladší je spánek! Tak si zítra můžeš hodinku přispat. Sám připravím snídani."
"Díky, miláčku, ani takový dárek není k zahození", s úsměvem odvětí překvapená Jenovéfa.

Jenom Erik se mohl postavit do závějí, začít tam pískat jako kos a zpívat z plných plic.
„Ecco la primavera,
che’l cor fa rallegrare,
temp’è d’annamorare
e star con lieta cera...“
Mistr slov vykoukl z okna. Zavrtěl nevěřícně hlavou. Na rozdíl od většiny ostatních rozuměl i slovům. Hle, přichází jaro. To určitě, usmál se.
Ovšem když v další sloce uslyšel krom obvyklých témat i něco o radosti všech elementů, zabouchl okno a běžel za mistrem Ayrem.
„Nemusíš se bát,“ tvrdil Ayre.
Mistr slov mu nevěřil.
Jenom Erik mohl svou písní dokázat, že sníh začne definitivně tát a jabloně že rozkvetou.

Ve dveřích narazila do Ethana. Přejel ji pohledem. Svlékl ji pohledem. Pobavený úsměv.
Odezněl. Hůlka v ruce.
„Jamie?“
Mandragory zaúpěly.
„Pan Nebelvír se přišel podívat!“
Měli hůlky v rukou. Minerva vytáhla svoji.
„Co to děláte?“
Nevěnovali jí pozornost.
„Troufneš si na mě uprostřed skleníku?“
Ethanova hůlka začala žhnout.
„Proč ne?“
Jamie se ušklíbl.
„Protože jsi vůl jak lev.“
„Cože?“
„Volům něco chybí a Nebelvírům taky, v tvém případě mozek.“
Ethan zrudnul.
„Jednou tě potkám mimo skleník.“
„Těším se, napeču cukroví.“
„Víš, co. Jdi do prdele!“ Ethan prásknul dveřmi, nechal za sebou smějícího se Jamieho a konsternovanou Minervu.
1:0 pro Mrzimor.

„Mám hlad,“ prohlásil Francis někde z mořských hlubin. Udělal dvě tempa a vynořil se z hromady dek.
„Jak by taky ne. Vy piráti jste tak nenažraní, že jste do poslední kostičky obrali i vlastní vlajku,“ smál se Fernao, dokud nedostal polštářem.
„Mám brnknout pro pizzu?“ zkoušel si to vyžehlit. Ale potom se mlsně olízl. V očích mu zatančily plamínky.
„Nebo bych mohl přihřát něco od včera. Co bys řekl na pěknou kachničku?“
„To by šlo,“ připustil Francis. „Švihej do kuchyně, plavčíku!“
Fernao nejenže nevyplnil rozkaz, ale ještě svého kapitána zalehl.
„Ty jsi můj přihřátý kačírek. A já tě celého sním!“

Venku bylo studené počasí a padaly kroupy. Bohužel nebyl leden, ale duben, kdy už by jaro mělo klepat na dveře. No neklepalo, asi se schovávalo doma jako všichni, kdo mohli.
A jelikož jediné ohřátí jsem mohla zažít v sauně, ve vaně s teplou vodou nebo pod peřinou, začala jsem hezky plánovat letní dovolenou.
Představa teplého písku, šumivého moře a taky spousty dobrého jídla, pití a zážitků mě naplňovaly sladkým očekáváním červnového pobytu. Už si jen vybrat zemi, kterou chceme navštívit. V úvahu přicházelo víc možností. Důležitá kritéria byly jen teplo, moře a dobrá letecká dostupnost.
Hned se má nálada zlepšila.

Švihl kosou. Jen tak, cvičně. Ještě chvilku.
"Prosím, pomoz mi!" vykřikl muž, zoufale se držící kusu plovoucího dřeva. Mrakoplaš neuznával hrdost. Což mělo svou logiku - být na dně společnosti je rozhodně praktičtější, než být na dně moře.
"LIDÉ DOŠLI K ZÁVĚRU, ŽE SMRT JE PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA. MOŽNÁ BY SES S TÍM MĚL SMÍŘIT."
"A myslej si to i v okamžiku, kdy k tomu závěru fakt došli?!"
"TO-"
Náhle se z hlubin vynořily bubliny.
A potom... Spousta nožiček.
Antropomorfní personifikace nemohou cítit zklamání. Ani rozmrzelost. Takže jestli si ten den brousil kosu obzvlášť ostře, bylo to jen z čiré profesionality.

„Co na mě zíráš?!" vyštěkl Lucius.
„Zajímalo by mě, jak hodně jsi nervózní...“
„Měl bych být?“ otázal se ironicky. „Mají snad ti milí čestní lidé z Řádu v plánu mě proklít, jakmile mě uvidí?“
„Nelze to vyloučit…“ pokrčil smířeně rameny Severus.
Ne, Lucius rozhodně nebyl klidný. Cítil, že by se konečně mělo začít něco dít… ale nebyl si ani trochu jistý, jak hodně může věřit členům Ptačího klubu.
Vůbec? Trochu?
Snažil se namluvit sám sobě, že všechno půjde hladce. Je přece Malfoy. Okouzlí je silou své osobnosti… Kdysi snil podobné sladké naivní sny…
Ale život ho naučil být spíš cynikem.

Často jsme se s bratrem nudili. Maglor s Maedhrosem se nám sice věnovali, ale zdaleka to nevyplnilo všechen volný čas. Pokud jsme nebyli celé dny v sedle, na lovu nebo neseděli nad úkoly, vymýšleli jsme žertíky, které jsme raději neměli dělat.
Zrovna nedávno nás Maedhros nakrknul tak, že jsme se mu rozhodli rozepnout všechny řemínky na brnění. A to i ty zašlé, co šly špatně. Musel by pak někoho požádat, aby mu to pozapínal. Jednou rukou by to nezvládl. Těšili jsme se, jak se mu pomstíme. Jenže pak jsme si uvědomili, že by nás zabil a zase jsme to zapnuli.

Čekala a těšila se. Byla zvědavá, jak bude chutnat. Takovou dobrotu již dlouho neměla. Jakmile ho chytila, začala ho vykrmovat těmi nejlahodnějšími a nejvybranějšími kousky z její kuchyně. A že se snažila. Jednou udělala takové, podruhé onaké a potřetí makové.
On ale papal jen velmi neochotně a pomalu. Začala si tedy dávat ještě víc záležet. Snažila se, aby co nejvíce ztloustnul a ona už ho mohla sníst. Čím víc ho krmila, tím více očekávala, co jí jeho chuť přinese. Představovala si, jak asi chutná. Čekala hotovu chuťovou explozi. Až jí občas slina ukápla.
Ježibaba se opravdu těšila, až ochutná Jeníčka.

She counted on having dinner – no, feast actually – in Erebor this night.
She was left behind.
She counted on help of people of Laketown.
She watched her son fight for his life.
She counted on word from Thorin. On some news. On the dragon being deep asleep (or possibly dead?).
Or on Bilbo getting the Arkenstone, just like that…
None of that happened.
Dís watched as the Mountain came alive with flames and roaring, a roaring of enraged dragon.
They should have stayed in Ered Luin.
She swore.
Now let that worm come here! She will show it what for!