DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

V hangáru Na Vlastní Nebezpečí přistál kurýrní raketoplán a z něj se skoro vypotácel pilot, který dva dny nespal.
Na palubě už na něj netrpělivě čekal kormidelník Swerv. „Máš to?“ zeptal se dychtivě.
„Mám,“ přikývl pilot unaveně a předal Swervovi papírovou krabici, převázanou stuhou.
Swerv s ní hned upaloval k turbovýtahu, vyjel až nahoru na můstek a vběhl dovnitř.
„Hodně štěééstíí zdráávííí,...“ zapěl v tu chvíli důstojnický sbor.
Swerv postavil krabici na stolek před kapitána a rozbalil ji.
Kapitán Bossack se usmíval jako sluníčko. Na ten čokoládový dort, který k němu doputoval až z císařské planety, se těšil celý týden.

Nemohl jsem prostě jinak, sotva jsem ji spatřil. Malá holčička, roztomilá, přímo sladká. Košík přes ruku a v něm bábovka. Třená, s citrónovou polevou.
To ostatní byla improvizace. Vyzvědět, kam holčička míří, vzít to zkratkou, majznout bábrle po hlavě, nacpat do almary a hópnout do postele v jejím fěrtošku, ať už je to cokoliv. Než se tam to mrně docouralo, stihl jsem si ještě dát v tom sladkém očekávání šlofíka.
Věřte mi, kdybyste tu bábovku ochutnali, udělali byste to taky.
A to ostatní jsou jenom sprosté pomluvy. Nejsem žádný netvor. Mám jen jedinou drobnou charakterovou vadu.
Jsem hrozně na sladké.

Nebe je jasně modré, světlo příjemně oslňuje. Je tepleji, než bývalo. Jemný větřík cuchá vlasy a přivane do plic čerstvý vzduch. Tramvaj plná sil zatočí za zatáčku, jako by nebylo nic přirozenějšího. Stromy na nábřeží ševelí. Jejich listí vypadá v ranním slunci jako pozlacené. Špinaví muži s igelitkami v rukou šourají nohama, opírají se o zábradlí. Vzhlédnou. Řeka teče klidně a vážně, přesto na pohled rychleji než jindy. Přes její třpyt není téměř vidět na druhý břeh. Tam mají domy otevřená okna, věže kostelů se vypínají ke slunci.
A cestující v tramvaji se nemračí. Ačkoliv je pondělí, sedm hodin ráno.

Je to úspěšný šéfkuchař a do pondělního rána mu vše vycházelo. Dnes je sobota. Pokojně si žil ve svém útulném bytě. V práci jen zářil. Kuchyni měl na povel a hrnce ho milovaly. Ovoce se na něj jen smálo. Suroviny se pod jeho rukama takřka samy měnily na pohádkové delikatesy. Zkrátka dokonalost sama.
Nyní je sice v krapet neveselejší situaci, leč jídlo je mu stále v patách. Cítí ho každou buňkou. Vidí ho všude. Pět dní nejedl a začíná se to na něm podepisovat.
Prázdná místnost. Uprostřed židle. Na ní on. Nikde nic. Jen v jeho očích se točí větrníky.

Seděli v restauraci na břehu jezera, sytili se vůní sněhu a doušky místního piva.
"Je neočekávaně dobré," pravil Max Planck. "Ale v Berlíně byste mohl mít lepší. A nejen pivo."
"Třeba vlastní ústav pro teoretickou fyziku," upil ze sklenice Walter Nerst.
"Žádná vyučovací povinnost, ale právo konat přednášky dle libosti."
"K tomu členství v Pruské akademii věd a nejvyšší možný plat."
"Nuže?"
Albert Einstein se zamyslel.
"Nabídky si vážím, ale musíte mne nyní omluvit. Přijdu se rozloučit na nádraží."
"Jak nám oznámíte své rozhodnutí?"
"Květinou. Bílá - zůstanu, červená - odjedeme spolu."
Na perón se Einstein dostavil s červenou růží v ruce.

Když přišly Scullyové narozeniny, snažila se dělat jakoby nic. Nechtěla si kazit den vědomím, že je zase o rok starší. A stále svobodná, jak jí její matka ráda nenápadně přípomínala.
Přesto, byly to její narozeniny. Měla by si je užít. Snad si aspoň Mulder vzpomene... Už tak dlouho neměla pořádný dort. Se šlehačkou, zasnila se.
Ale v kanceláři na ni nečekalo sladké překvapení.
Mulder ji zastavil hned ve dveřích.
„Doufám, že máš připravené náčiníčko. V márnici na tebe čeká čerstvá mrtvola.“
Všechno nejlepší, Dano, popřála si ironicky v duchu.
Večer jí zavolala máma a neopomněla se zeptat, kdy budou vnoučata.

"A teď, když už je po všem, teď budu mít konečně klid, Gandalfe?" Otočil se na svého vysokého přítele Bilbo. V hlase měl naději a v očích touhu. Tu, kterou má člověk po návratu z dlouhé cesty, kdy nejvíce touží po chvilce klidu. Po odpočinku.
Před očima viděl Roklinku. Svůj domov. Svou měkkou postel. Vzpomínal, kdy naposledy někomu zabouchl dveře před očima. Kdy naposledy vařil své oblíbené jídlo. A cítil vůni ranní rosy. A vůni okolních rozkvetlých květin. A ženy, ty krásné ženy.
"Snad ano, snad už teď bude jenom lépe." Řekl Gandalf a zahleděl se do hřejivých slunečních paprsků.

Růžová očekávání Elze moc nejdou. Typově i založením má blíž k temnotě. Nebo přinejmenším k šedi. Překvapuje to někoho? Myslím, že ne. S temným očekáváním se nějak záhadně pojí i oběť. Dobrovolná oběť, to je Elza, ačkoli... Je tam někde i kousek chladného uvažování, co je za tím vším. Možná víc, než kousek. Hadí kousek. Ten, co s Elzou počítá... Ten, co jí ubližuje. Proto se nebrání. Ani tehdy, když jí Někdo dal tu směšnou, ale tolik dojemnou přezdívku. Možná si od toho něco slibovala, říkáte si, ale taková Elza není. Od života čeká míň programově. Aby ji nic nezaskočilo.

V očakávaní klopkám na dvere. Snažím sa postaviť na špičky, aby som dovidela dnu cez kukátko. Hobitia výška mi kazí plány. Školská taška mi padá z ramien, čiapka na oči a všade naokolo trúsim sneh.
Som hrozne hladná.
Klopem znovu. Priložím ucho na dvere a počúvam. Pes škriabe na dvere a takmer vidím, ako vrtí chvostom. Počujem maminkine kroky v papučiach. Otvára. Ja sa vyzúvam, kabátik ukladám na vešiak v predsieni.
S vlasmi mokrými od snehu bežím do kuchyne. Vonku za oknami sa stále sype sneh, a na stole sú buchty s cukrom, ktorý sa veľmi ponáša na tie vločky.

"No ahój! Já už jsem si myslela, že dneska nezavoláš."
"Prosím tě, já to nejdřív musela rozdejchat."
"Fakt?"
"Hele, dneska mě netrumfneš!"
"Povídej."
"Přijdu domu, ptám se mladýho, co ve škole a on na mě: Matko, dnes o škole nebudeme mluvit. Víš, jak mne tím neurotizuješ. Tak se kouknu do zpráv pro rodiče. Vážená paní Říhová, navštivte mne ve škole. Váš syn mne nařkl, že je má výuka rigidní. Už se vidím, jak u ní sedím jak blbka a to má mladej štěstí, že se přeslechla."
"Hm... tak co dneska dáme?"
"Mám hořkou s chilli. A ty?"
"Sjíždím rumový pralinky."