DMD 2022

Tři chlapi se opijí v hospodě a chvástají se, komu visí doma nejzajímavější věc.
První tvrdí: „Já mám originál obrazu Vojtěcha Hynaise!“
Druhý proklamuje: „Já mám zlatého Ježíše!“
Třetí vykřikne: „Mně visí doma mluvící hodiny!“
Tak chytí taxíka a jedou si to ověřit, a první má v hale obraz od Hynaise, druhý Ježíše ze zlata.
Pak přijdou k třetímu, kde na zdi visí obrovský mosazný gong.
„Co to proboha je?“ ptá se nechápavě jeden z mužů.
„Sleduj,“ odpoví chlapík a udeří do gongu vší silou kladivem.
A zpoza zdi se ozve: „Ty jeden zasranej hajzle, je čtvrt na čtyři ráno!!!“

Těžké ocelové dveře se se skřípěním pootevřely. Temný prostor zalilo denní světlo.
"Tak jsme tady," vítězně prohodil můj průvodce. "Starý armádní sklad kancelářské dokumentace."
"Vážně bezvadná práce," poplácal jsem ho po rameni. Do vzduchu se snesla myriáda drobných prachových částic. Chvíli se zdálo, že unikly ze spárů gravitace, ale pak se přeci jen vydali směrem k podlaze.
"No a co tu vlastně chcete?" vyzvídal malý tělnatý chlapík.
"Hledáme technické dokumenty od stíhačky Lockheed F-35."
Chlapík nechápal.
"Musíme ji vypnout. Zkusili jsme všechno, jen ne jít na to chytře."
Vrhl jsem se mezi regály a krabice. "Pomozte mi, čas se krátí."

Co mi visí na zdi?
Umrlec.
Ach, neděste se.
To je jen dávno zapomenutý umělec,
co měl touhu namalovat obraz ženy,
celé nahé, jen vlasy přes rameno přehozeny.
Co mi visí na zdi?
Maska,
kočičí hlava.
Ne jen jedna, je jich víc, každá jedna kráska.
Vyjela jsem, zvědavá, na karneval do Benátek,
vzala jsem je s sebou domů, nazpátek.
Co mi visí na zdi?
Paměti
na ty, co nejsou.
Na každé stěně v rámečcích, znám je už zpaměti.
Po tetě tepané plastiky, podobenku babičky,
pár fotek z cest, pokrývají kousek zdi každičký.
Co mi visí na zdi?
Život můj celičký.

I seděl si takto Moudrý panovník na svém trůnu a přemýšlel. Katastrofa jedna, katastrofa dvě, obě dějící se mimo jeho kontrolu.

A to je právě ten problém, kdyby to tak byla nějaká jeho, vymazlená, dokonalá, dějící se podle toho jak ji naplánoval, a kdyby ne, mohl jí sáhnout do pramenů a přitáhnout zase za vlasy, podívat se jí na zoubek a opravit.

A hle, tuhle ho napadla myšlenka. Kdo říká, že tyto katastrofy nejsou plánované! Jen je neplánoval on. Musí si na to posvítit, vrátit se k historickým pramenům, nasbírat více informací.

Moudrý panovník se zvedl, a zamířil do knihovny.

Byl opravdu krásný den, který by se vyjímal v nějakém westernu. Na výlet by uvítali o pár stupňů na teploměru méně.
Jen co vystoupili z autobusu, zapálil si Nicky cigáro, aby nedostaly plíce šok z čistého vzduchu.
A pak vyrazili. Cestou nezavadili o pořádný strom, na vyhřátých kamenech se hřáli hadi a slunce neúprosně pražilo. Pot se už ani nesnažili vytírat z očí.
„Adeline, říkala jsi, že jdeme k pramenům," remcal Nicky a vytáhl z batohu flašku vodky a napil se. „Fuj, voda!"
„Nenašla jsem jinou lahev," vysvětlila Adeline.
Andy vytušil, že výlet se střízlivějícím Nickym bude stát za to.

„Madam, co budeme hostům servírovat?“
„Už jsem to říkala kuchařce!“ Copak se neumí domluvit?
„Ale madam, ona neví, jestli má dřív připravit šunkové rolky nebo rybu.“ Bože, do čehos to duši dal?
„Samozřejmě že nejdřív budeme servírovat rolky, pak polévku, rybu až po polévce.“
Pořád mě ruší s nepodstatnými maličkostmi a já se nemůžu věnovat tomu nejdůležitějšímu!
„Madam, jaký servis máme prostřít?“
„Míšeňský, cumplochu nedovtipný,“ nevydržím věčný proud jejich hloupých otázek. Kde se v nich ta zabedněnost bere?
„A příbory, madam?“
„Ven!“
Konečně klid. Otáčím se k zrcadlu a vracím se k tomu nejdůležitějšímu. K pramenům svých medově zlatých vlasů.

Ten válečník vypadá sice dobře - široký ramena a od krku dolů pořádná deka, jak to mám rád (a ne jen pár trapných chlupů sem tam jako u mně, povzdech), ale přece jenom - zamlžené ráno se přesunulo v deštivé poledne a já už bych docela rád vstával. Potřeba je potřeba.
“Hej,” drbnu do chlupáče.
Nevzbudí se, jen si posune hlavu níž.
Ale do háje.
Za oknem proudy vody a ten idiot mi opírá hlavu o břicho.
Snažím se nemyslet na
- litry asgardskýho piva včera večer prolitý -
šššššššššššššššššššš
- řeky, prameny, a už vůbec ne na vodopády.
šššššššššššššššš

Tohle bude ššššššššššššš dlouhej den.

Cesta na jih ubíhala příjemně. Tedy alespoň pro Marigolda. Dny si krátil zpěvem a mluvením, byť poněkud jednostranným, Geralt tu a tam vyrazil zneškodnit nějakou tu potvoru a večer v krčmě propíjeli jeho skromný výdělek.
„Je to jako se vrátit zpátky v čase,“ zkonstatoval jednoho dne Marigold. „Zpátky k začátkům, když jsme hledali Ciri.“
„Máš pravdu. Jen nemusíme tolik spěchat,“ usmál se Geralt.
„Pamatuješ na Zoltána a jeho tlupu? Ach, a Milwa, chudák...“
„Milwu jsem měl rád. A Regise. Nakonec i Cahir mi chybí,“ zasmušil se zaklínač.
Odmlčeli se.
Koňská kopyta klapala cestou dál a oni se ponořili do vzpomínek.

Sledovali stopovací signál, když je náhle vyhodilo z časového víru.
„Doktore! Převážíte interdimenzionální anomálie. Jelikož jsou živými prameny informací, žádáme o ně podle článku 27 Stínového prohlášení!“
„Stínové prohlášení,“ zamumlal Doktor. „Chytili nás do gravitačních svorek.“
„Kdo?“
„Vesmírná policie.“
Dutošvarc zpanikařil. „Jsme v pasti!“
„Nejsme.“ Doktor pohodil rukou. „Tohle na mou Tardis nestačí. Můžeme kdykoli zmizet, ale nechci, aby nás sledovali.“
„Mám je odpálit?“ navrhl Deidara.
Doktor stiskl zuby. „Ne! Žádné násilí!“ Pche, ti lidé!
„Vydejte anomálie, jinak použijeme sílu!“
Tři hlavy prosebně hleděly na Pána času.
„Mám plán,“ promluvil. „Dutošvarc, ber nářadí. Deidara, pořádně poslouchej. Jacku… jak dobře běháš?“

Z pod kamenného prahu prýštil pramének. Stékal dolů ze schodů jako tenoučká stříbrná stužka. Neztratil se v písku pouště, ale zázračně nabýval na síle a brzy už poskakoval mezi kameny malý potůček a začal vesele zpívat. Nejprve jemně potichoučku, postupně přibývaly další rozpustilé zurčivé hlasy. A kolem vody vše rašilo, i ratolesti se začaly odívat lupením. Do postupně rozkvétající zahrady se slétalo ptactvo a připojovalo se k chvalozpěvu. K bystřině přicházely laně i jiná stvoření. Na stromech zrálo všeliké ovoce. Klidná hluboká řeka byla plná ryb.
Velebný chvalozpěv přecházel v jásavé Aleluja.
Pramen života přinášel radost, obživu a uzdravení všem.