DMD 2022

Xie Lian a San Lang se plahočili pustinou. Šli už kdo ví kolik hodin, a stále nenarazili na žádné známky přítomnosti vody. Museli ještě dál.

Na cestu se vydali už před drahnou chvílí, když Xie Lian obdržel modlitbu z městečka, kde se ze dne na den ztratila všechna voda. Řeka vyschla a obyvatelé byli zoufalí.

„San Langu, co myslíš, že za tím může být?“ zeptal se Xie Lian.

„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel,“ přiznal San Lang. Když nevěděl on, tak nikdo. „Uvidíme, až tomu přijdeme na kloub.“

Nakonec museli dojít až k pramenům řeky. A na nich seděl žabák.

Cítil se nějak unavený. Toužil po klidné, pokud možno tiché práci. Po práci, kde může být většinu dne sám. Aspoň na pár let. Možná si pak přibere částečný úvazek někde ve škole. Možná. Možná taky ne.
„Měl jste toho ve školství plné zuby, co?“ odhadl jeho pohnutky docela přesně ředitel archivu.
Pousmál se. „Myslím, že je moderní říkat tomu syndrom vyhoření.“
Přejížděl očima jeho životopis. „Němčina, latina, dokonce francouzština a italština. To je vynikající. S latinou a němčinou jste na tom jak? A co kurent? Přečtete bez problémů?“
„Můžete si mě vyzkoušet, jestli chcete.“ Rozhodně se nebál jít ad fontes.

Molly a Roger se teprve nedávno rozloučili s Mrs Meadows, ovšem toulavé objevitelské boty je obratem vyhnaly na několikaměsíční výpravu do afrického vnitrozemí.
Dlouho nepotkávali mimo vlastní výpravu nikoho než domorodce, kteří naštěstí takový výstřední anglický manželský pár bez dobyvatelských ambicí přijímali celkem přátelsky.
Na nepatrné návrší v síti zelených paprsků protínajících savanu je doprovodil stařešina blízké vesnice.
"Tam nová voda," ukázal k tmavé prohlubni.
Na opačném břehu zarostlého jezírka seděla kudrnatá bledá dáma v pánském oděvu.
"Kdo je to?" ptala se Molly skrze tlumočníka.
"Paní Margaret," zněla odpověď, "u nás chvíli, pak jinde. Navštívit všechny nové vody. Zvědavá paní."

K pramenům magie vede mnoho cest. Křivolaké stezky bab kořenářek i široké dlážděné silnice studovaných mágů. Stačí si vybrat.
Jenže každá z nich vede po břehu. A tak jsou ti, kdo po nich kráčí, mučeni myšlenkou, co všechno při pohledu z dálky přehlédnou.
Proto se najdou mnozí, kteří neodolají, cestami pohrdnou a vkročí přímo do proudu. Prvních pár kroků je snadných. Většinu z nich magie nakonec strhne a jejich těla se najdou vyplavená na mělčinách.
A přesto se někdy najde mág, který pramene dosáhne. Nikomu z takových prý není radno pohlédnout do očí. Šílenství, které v nich plane, každého spálí.

Patnáctého srpna bylo nebe v jednom kvaltu. Andělé naráželi jeden do druhého, se svatými nebyla žádná řeč a ti, kteří měli jen trochu rozumu, zmizeli do úkrytu.
Tak se v nebeském mlýně sešel Bůh, Petronel a Uriáš.
"Pane, ty letos nebudeš pomáhat?" zeptal se čert.
Bůh zavrtěl hlavou.
"Bylo mi řečeno, že se nemám plést do věcí, kterým nerozumím."
"Prosím???"
Anděl i čert byli v šoku.
Bůh oba poplácal po zádech.
"Já ji chápu, kontrola všech zázračných pramenů, které nesou její jméno, je důležitá. A má na to jen dnešek, nepotřebuje, aby jí radil někdo, kdo s tím nemá zkušenosti."

A někdy zůstane sedět na břehu dlouho do noci, kdy i Město utichne a odevzdá se na chvíli snům, a tehdy dýchá vzduch, který mu připomíná časy kdysi dávno, a připadá si jako ta řeka, vzdálený a vykořeněný, příliš rozvětvený, rozmělněný, zbavený síly, která kdysi vřela peřejemi, v dobách, kdy do vody padaly hvězdy, kdy tekl jedním jediným jistým proudem a celý svůj tok, všechny meandry a zákruty, divoké vodopády i ostrovy v tišinách měl pevně pod kontrolou.
Tehdy si tolik přeje vrátit se k vlastním pramenům, zhluboka se nadechnout a alespoň na chvíli zase vědět, že svět je správně.

„Věrnost sama, ne?“ rozhlíží se po Vilémově domově virtuál Dahua Serpense, „Zlatý moje ručičky!“
„Hodiny mi obyčejně visí nakřivo,“ opisuje VR helma půlkruh jako hlavy diváků tenisového utkání, „židle mám pohodlnější než to vaše zpropadené elektrické křeslo a v posteli mi zřídkakdy leží někdo cizí!“
„Cizí? Tvoje mrtvá matka, bajdvej, už se trochu rozpadává…“
„Ale moje maminka ještě žije!“
„Tísnivá představa, že? Vlastně jsem geniálně zvrhlý, všechna čest mě! Dávám ti tak tři dny, než…“
„Než co?!“ zajíkne se zajatec jak lapený zajíc.
„Než seznáš, že ruplá bedna a zašplouchaný maják stojí za starou bačkoru. Že bude možná lepší spolupracovat.“

Nevím, jak dlouho jsem stál za dveřmi a vstřebával slyšené. Najednou se otevřely dveře: „Pojďte dál, princi!“ zval mě ředitel Snape.

„Chápu, že se vám současný stav nelíbí,“ vysvětloval z obrazu Brumbál, „bohužel zatím to tak musí zůstat, protože rozplést tuto situace je stejně náročné jako hledání pramenů Nilu. Princi, Trevore, teď více než jindy bude Neville potřebovat vaši oporu, ale nejen to. Ředitel Snape vám dá lektvar, který vám umožní vstupovat do Nevillových snů a radit mu. Je totiž důležité, aby obnovil Brumbálovu armádu. Až se Harry Potter vrátí do Bradavic, vypukne boj a Carrowovi na to žáky nepřipraví.“

Xie Lian seděl naproti Shi Qingxuanovi a doslova mu visel na rtech: „A na nic jsi zatím nepřišel? To nevadí, vyhledal jsi toho pravého, já vím o nenalezených pokladech všechno.“

Xie Lian horlivě pokýval hlavou a už pobízel svého přítele, aby mu o těch ztracených pokladech řekl více. Alespoň jeden z nich se určitě bude hodit jako dárek, který bude moct dát Hua Chengovi k narozeninám.

„A co kouzelné zlaté rouno?“

Xie Lian zavzdychal. Měl Shi Qingxuan na mysli to, co jim doma viselo jako ručník na nohy?

Po tisícovce návrhů si Xie Lian uvědomil, že musí vymyslet jiný dárek.

“Těšíš se domů?” zeptal se Františkán z místa řidiče.
“Myslíš na kontrolu k doktorovi?” opáčila Drabblistka. “Nemůžu se dočkat.”
“Budou zjišťovat, jestli seš na hlavu?” škádlila ji Mafie ze zadního sedadla.
“Hlavně žádné hodnocení od psychiatra,” zamávala rádoby poplašeně rukama. “Ještě by si mě tam nechali.”
“Neboj, všichni jsme tak trochu na hlavu,” přidal se Tarzan. ”Budou ti dělat rentgen?”
“Snad ne, bůh ví co by tam našli…”
“Pramen tvé inspirace!” vyhrkla Mafie.
“Trapné situace z dětství, nadhodil Tarzan.
“Já tipuji poházená slova,” navrhl Františkán.
Drabblistka vyprskla smíchy a za zavrtěla hlavou.
“Při mém štěstí by jich bylo devadesát osm.”