DMD 2022

Kriminalisté z pelhřimovské odnože Vyšehradu se činí v Marcelině domku, zkoumají ovinnikovu klec, zajišťují magické stopy, odklínají, co bylo navěšeno na oknech, v pokojích, na zahradě.
V poslední místnosti strnou: Po zdech fotky Františka, Natálie, Ester - přeškrtané, s vypálenýma očima. Vprostřed zvráceného svatostánku na zdi portrét rámovaný květy, pod ním vyhořelé svíčky.
Ester zalapá po dechu.
„Není to váš příbuzný? Ten, co byl za trest zbaven magie?“ zeptá se policista.
„Kamil,“ vydechne Franta, „Marcela ho milovala snad celou Budeč. Takže tady nejde jen o majetky, tady je to osobní.“
„A Natálie je doma sama, jen s tátou!“ vykřikne Ester zoufale.

"Vstávej! No tak, probuď se," doléhal ke mě vzdálený hlas. Zkusil jsem otevřít oči. Byla tma. V šeru jsem spatřil, jak se ze stropu svíjela světélka. Přesně taková, jaká mi visela doma nad postelí. Natahovat jsem k nim ruku a slzy mi stékaly po tváři. Vzpomínka na domov, jenž už nebyl. Planeta, kterou jsme opustili. Zanechali jsme ji tam jako dítě napospas vlkům.
"Honem, musíme jít!" Někdo mě vytáhl na nohy. Byla to Eva.
"Co se děje?"
"Cožpak jsi nedával pozor v přirodopise? Nikdy nejez jeskynní jablka, jinak ony sežerou tebe! Už to není naše planeta, Adame. Uvědom si to!"

Kříž. Hodiny. Poličky. Obrazy. Knihy na poličkách. Lampy, něco namalovaného, fotky, na kterých je Kilián, máma, táta, babička a nějaký rajčata, hrneček, časopis a ještě chleba. (To je vlastně obraz.) Závěsy. Velikonoční vejce. Světlo, kytka, další poličky, nakreslenej budík, fotka na obraze, babička, takovej kobereček, na kterým je to, jak se míří, lukostřelba a šípy (to je terč) a andělíček, meče, slunce a nějaký kluk, rozsvícátka (jo, vypínače), dýky a něco napsaného na dřevíčku. Píše se tam "táta".
...
Nechci Tě obtěžovat, ale chci nanuka. No jo, pořád, za chviličku. Ale já už mám na něj chuť. Tak si ho připravím.

He handed me a large, gift-wrapped rectangle.
"Where did you..."
"Courthouse archive," he beamed.
"You did not find this in the archive."
"Er, no. It was a newspaper. Lousy resolution, too. So I aired my old college gear a little. Like it?"
I was speechless.

A fiery young lawyer pointing his finger in an accusatory gesture.
My office didn't feel like the right place. There would be too many annoying questions, and I wasn't sure I could even work under that gaze.

No, Larry, I don't have the portrait in my bedroom because I "have a thing for defense attorneys"!

Druidova chýše byla nepříjemně temná a vlhká. A také dřevěná - to dost komplikovalo Doktorovo obligátní řešení "Budu na to mávat šroubovákem, dokud se něco nestane".
I tak, nejdřív se museli rozvázat a najít klíče k Tardis.
Uprostřed soustředěného boje s uzly Jack zabloudil očima ke stropu. Usmál se.
Doktor jeho pohled sledoval… až k svazku posvátného jmelí, zavěšeného přímo nad jejich hlavami.
"Ne."
"Je to tradice," nedal se odbýt Jack.
"Na tohle teď není čas!"
"Takže později?"
Doktor tiše zavyl: "Jestli nás dnes o půlnoci obětují, žádné později nebude. Takže zkus deset minut ignorovat jmelí a soustředit se na útěk!"

Oči plné slz se zavrtávají do obrazu majáku.
Měl by ho vyhodit, tak jako se zbavil těch proklatých knih.
V JEHO kajutě není místo pro sentimentální serepetičky.
Nepohne se.
Zírá na obraz a hlavou mu běží vzpomínka na okamžik, kdy on a Stede zatracený Bonnet oba najednou vyhrkli, že musí vytvořit maják.

Nahoře na palubě je z něj děsivý Černovous, který stříhá svým mužům prsty u nohou a háže přes palubu změkčilé hochy.

Tady dole se krčí poslední zbytky Eda, který nedokáže vyhodit všechny Stedovy věci a který dobře ví, že Fang hodil Luciovi záchranné lano, když se nikdo nedíval.

Ten kožich, co tam visí, je můj. Jste nikdy neviděli medvěda, kterému je vedro? A který potřebuje čelist k trochu delikátnějším činnostem? A který umí použít slovo delikátnější?
Pokud si chcete zachovat čistou zvířecí duši, nezačínejte si nic s bohy. Hlavně ne s těmi inteligentními. Ani když vám náhodou třeba uvízne hlava v dutině stromu.

Když se můj zachránce dosyta zasmál a vytáhl mě ven, udělal mi návrh.
Nemravný.
Lákavý.
Kouzlem ze mě sundal ten kožich a většinu medvědích atributů, takže jsem vypadal jako rozložitý chlupatý člověk. S fakt dlouhým medvědím jazykem. No a pak –

Už se probouzí. Radši vypadněte.

Největšími poklady bytu paní Song jsou dva zarámované obrázky. Pověsila je v centrální místnosti tak, aby na ně viděla z kuchyně i chodby. Obrázky na ní ze zdi dohlíží celý den. Po ránu se na ně usměje a s jemnou úklonou jim poděkuje, že nad ní v noci držely ochrannou ruku. Když vaří oběd, děkuje jim za jídlo, které naplní její stárnoucí útroby. Večer, když se cítí obzvlášť osaměle, jim někdy vypráví, o svém dětství i nepříliš šťastném manželství. Cítí se před nimi malá, ale doufá, že něco z jejich velikosti dopadá i na ní. Vůdci. Vděčí jim za tolik.

Severus sledoval Harryho, který přešlapoval u dveří.

„Tak já půjdu,“ povzdechl Harry a položil ruku na kliku. „Snad se ještě uvidíme,“ vydechl a smutně se pousmál. Věděl, že by měl mít ze Severusova propuštění radost, ale bál se, že už ho neuvidí. Otočil se.

„Harry?“ oslovil ho Severus tiše. „Kdybys chtěl, můžeš přijít zítra na čaj,“ navrhl obezřetně.

Zářivý úsměv mu odpověděl dřív, než Harry stihl promluvit.

Jakmile Severus osaměl, začal plánovat. Čaj, sušenky, možná víno, hudba… Zarazil se. Sundat obraz Albuse, který visí v obýváku, důrazně připomněl sám sobě. Vážně nechtěl, aby jim do toho ten všetečný stařík kecal.

Ah, another fine piece of art. Nolan carefully hung his latest steal next to an original Monet - not his most expensive piece, but beautiful enough to keep.
After admiring his collection for a while, he headed to the mini-bar to make himself a drink. He took out three glasses, because - if he wasn't mistaken -
"Nolan? We're back!"
Here they were. He could hear them in the foyer. Really, one would expect a couple of thieves to move stealthily.
Despite himself, Nolan smiled.
He would exchange every single thing he'd ever stolen for a second spent with them in a heartbeat.