DMD 2022

"Ah," Stede said, "I see what's happened here."

The air around Ed seemed to shimmer, where he stood chest-deep in water. Must be the stifling hot air. "What," he grunted, unbothered.

"When I told the crew the island springs would be for the exclusive use of the captain first, they misunderstood. Because," he laughed nervously, wondering why he was nervous, "we're both the captain!"

Ed narrowed his eyes.

"It's all right, you go first. I can come back later."

"You bathe alone?"

"Don't... you?"

"Posh thing, is it?"

It was, of course. And Ed liked posh things. Stede swallowed. "No."

Lidé jsou divní. Pořád to říkám a čím jsem starší, tím víc mě v tom utvrzují. Tedy v lepším případě jsou jen divní.
Věší si doma česnek. Prý na ochranu před upíry. Kdyby ho raději denně jedli, byli by zdravější.
Věší si doma krucifixy a svaté obrázky. Prý na ochranu před uřknutím a zlou kletbou. Pche! Když já se rozhodnu uřknout nebo proklít, nic jim nepomůže. Jen jim ty hlouposti doma prach lapají. A ty jejich škapulíře je neochrání ani před učnicí našeho řemesla.
To mně doma visí jen samé potřebné věci. Pytlíčky s bylinami. Plášť. Koště. A poštovní netopýr.

Mnoho legend hovoří o řekách zapomnění. V universitním archivu jsem však narazil na pojednání o řece paměti.
Stráviv zbytek studií rozborem zaznamenaných vyprávění, uspořádal jsem po absolutoriu dalekou výpravu.
Dvacet let jsme propátrávali neprostupné lesy a bádali v odlehlých horách, který z potoků napájejících hlavní proud je ten pravý.
Až jsem ji nalezl. Vysoko mezi oblaky, vrostlou do skal pohoří. Nebyla zdaleka tak mladistvá a krásná, jak jsem ve svojí bláhovosti očekával. Bílé vlasy jí splývaly po úbočí do všech směrů, nepozorovaně přecházejíce v pěnivou vodu bystřin.
Pohlédla mi do očí, pousmála se, uchopila trojici pramenů a začala je plést.

Patnácikilometrový pochod se nepříjemně protáhl, to když jsme Jirkovi uvěřili, že umí číst mapu. Teď, když jsme konečně došli cíle, jsme se sice shodli na tom, co si objednáme, ale zbývalo se pohádat o tom, kdo to udělá.
Dle hlasování věšiny to měl být Jirka, ten ale kontroval tvrzením, že jeho s tím pošlou leda tak do háje, ať to udělá Petr. Petr oponoval, že z nás má sice nejlepší knír, ale že je nervák, zakoktá se a bude to v háji.
"Zase já," vzdal jsem to. Zatvářil jsem se co nejdospěleji a mávl na procházející servírku.
"Třikrát Staropramen, děkujem!"

Nahoru na vrchol
ztrhaně se škrábu
padám a vstávám
v hlíně nořím bradu
vysoko je pramen
který lesem zvučí
vysoko je u nebes
modrých jak tvé oči
ochladí mě osvěží
ústa už mám vyprahlá
s hlemýžděm tu soutěžím
kéž bych tam tak dosáhla

K pramenům života
škrábu se marně
s tak velkým nákladem
není to snadné
s nákladem plným stínů
nedivím se
že polykám hlínu
je to prý o cestě
na to já kašlu z nízka
v uších otravně mi píská
neslyším vodu jak stéká
pode mnou táhne se řeka
bojím se tam i zpátky
život je až příliš vratký

Tohle nebyl běh, spíš špatně řízený pád - pasáček pelášil mezi buky jako šílenec. Ostružiny ho chytaly za kotníky a skládaly ho na zem spolehlivěji než bludný kořen. Za normálních okolností se tu bál. Teď měl jen vztek. Vztek smíšený se strachem, co se stane, když toho blba nechytí.
"Stůj," zařval, "ty prase jedno!"
Sele se ještě stačilo ohlédnout. Pak se ozvalo ŽBLUŇK a vysoké prasečí žehrání na osud.
Kluk přibrzdil. Ten pohled byl neuvěřitelný.
Uprchlík spočíval v jezírku jako huriska v lázni a tvářil se... no, jako prase. Když ho lovil, opařil se. Teprve později si všiml, že už nekulhá.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No ak de by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nebol dole v dedine. Predseda si turistickú kanceláriu otvoril. A keď turisti prídu, tak s nimi na expedície bude chodiť.
- Expedície? A kam?
- K prameňom rieky hovoril.
- Myslíš tej, čo cez dedinu tečie? Však to za našou kolibou pramení
- Ja to viem, ty to vieš, predseda to vie, ale turisti to nevedia. A tak predsedovi zaplatia za expedíciu a on ich sem dovedie.
- A my sa tu o nich máme starať?
- Nie Pištík, my len musíme hromadu slivovice nachystať.

Zplodí-li suchar samé skotačivé čtveráky, taškáře a šibaly, že by se Enšpígl šel zahrabat, začnou mu dřív nebo později lézt na nervy. Na nejstarší Ofélii už si tak nějak zvykl: než vleze do pěkně napěněné vany, tutově se z vody vynoří s utonule vyboulenýma očima. Prostřední Romeo nevynechá snídani, oběd ani večeři, aby mu nepřipil na zdraví, zakuckal se, zmodral a práskl hlavou o desku stolu. Nejzákeřnější ale benjamínek Vilém, který se pověsí, kamkoli přijde: posledně si utíral zadek, otočí se a na splachovací šňůře oběšenec!
„Asi bych se měl odstěhovat,“ říká svému psychoušovi.
„Nebo své děti oplakat,“ dí ten.

Studený závan. Studí pokožku pokrytou studeným potem.
„Tady nemůžeš zůstat.”
„Proč ne?”
Povzdech. „Nemám tohle místo rád. Víš proč.”
„Tak mě tady nech.”
Pomyslí na svého otce. Kolikrát chtěla přijít k němu a říct „Vzpomínáš na Irynu? Jsem tvoje a její dcera”? Jednou to udělala, a on měl jen starosti, co řekne jeho manželka. Kvůli ní Irynu opustil. Kvůli ní mu Iryna o dceři nikdy neřekla.
Vidět mámu. Vidět otce. Vidět…
„Jste tady ještě?”
„Nenechám tě tady.”

Bezpečný dům vyšehradských. Jednou tady byla.
„Kde je…”
„Aleksandr? V nemocnici.”
Doklopýtá k zrcadlu. Musí se podívat. Něco se stalo s její tváří.

Od princezny dostal mapu a pusu.
Zpočátku se mu šlo dobře, stoupání bylo pozvolné a slunce hřálo. Idyla však neměla dlouhého trvání. Cesta se změnila v pěšinu a pak v kamzičí stezku. Těšil se myšlenkami na princeznu, ale když musel začít šplhat, nemyslel raději na nic.
Jakmile se vyškrábal na vrchol, padl do trávy a koukal do nebe. Vzmáhal se v něm vítězoslavný pocit, když tu:
„Horké párky! Nadívaní hadi!“
Jiřík se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Na rozlehlý vrchol, kde pramenila živá a mrtvá voda, vedla solidní silnice a ti syčáci krkavci si tu otevřeli stánek se suvenýry a občerstvením.