DMD 2022

Země se zhoupne.
Aleš se prudce vytrhne z transu právě v okamžiku, kdy se mu půda propadne pod rukama. Než se stačí zorientovat a cokoliv udělat, už se řítí po hlavě do podzemí, sesouvá se po sypkém svahu, ústa plná prachu a oči zamžené děsem.
Zarazí se u napůl zaneseného kamenného oblouku.
Evžen sklouzne vzápětí.
„Musíte jít první,“ přikazuje tiše. „Vy jste tady pán.“
Aleš by nejradši odmítl. Poslechne však, protáhne se do úzké chodbičky a vyčaruje světlo.
Po několika krocích narazí na železné dveře, jimž ani rezavé šmouhy neubraly na bytelnosti.
Kované petlice jsou opatřené mnoha těžkými visacími zámky.

„Něco se muselo stát,“ skousla si ret.
Vůbec nezaregistroval, že něco řekla.
„To není normální,“ zavrtěla hlavou.
„Říkala jsi něco?“
„Něco se muselo stát.“
„Proč myslíš?“ zeptal se nezúčastněně.
„Už se tu dlouho neobjevil.“
„To se nějak vysvětlí,“ máchnul rukou.
„Já mám strach.“
„Nepanikař,“ řekl otráveně.
„Už týden se tady neukázal.“
„Už týden?“ zdvihl udiveně obočí.
„No právě.“
„To je vážně divné,“ konečně odloupnul oči od notebooku. „Čím to může být?“
„Netuším.“
„A nezapomněla jsi napsat?“
„Kdepak! Co mám dělat?“
„Nezbývá, než čekat.“
„To nevydržím.“
„Visím ti stovku.“
„No a?“
„Místo ní ti jeden komentář pošlu. A budeme si kvit.“

První houslista vídeňského promenádního orchestru smutně seděl na sesli s hlavou v dlaních. Pokaždé, když zvedl pohled, visela tam. Jeho potupa v černé a bílé. Jak mohla Františka být tak krutá a povrchní. Vždyť si to děvče vybral pro jeho intelekt. Což takový nesmysl stačí, aby mu děvče dalo vale? Tak slušně se choval. Domů ji doprovázel a květiny nosil. Když ho podrobovala zkoušce, nepodlehl a zůstal cudným člověkem.
A ona... pche! Kvůli špatně padnoucímu fraku, co mu visí šosy?
Krejčí za to může, ne Františka.
V hlavě vídeňského houslisty se zrodil ďábelský plán, který připravil národ o druhého Kubelíka.

“Děvčata, musíme si vybrat, všechno nestihneme,” prohlížela Karolína bedekr městečka Saturnia.
Ostatní se po sobě podívaly. Tušily, co bude následovat.
“Stará římská silnice, k ní úžasně zachovaná brána. I další brány, ale mladší. Nebo kostel, ten bychom neměly minout, už to jméno: Santa Maria Maddalena! Taky je tu hrad - starobylá pevnost La Rocca aldobrandesca, známá též jako hrad Ciacci. A co teprve muzeum, s nálezy z etruské a římské doby!”
“Karolíno! Ty jsi úplně zapomněla, proč jsme sem jely! Jsme v lázních! Termální koupele! Na naše záda jak dělané! Jdi si kam chceš, my berem plavky a jdeme k pramenům!”

Toníček se vrátil z lázeňského pobytu proměněný k nepoznání. Tentam byl zarostlý, zvalchovaný tramvaják s očima jak tenisáky, propocenou košilí a energeťákem v ruce. To ráno do výpravny vkročil hladce oholen, znovuzrozen, s křišťálově jasným pohledem a v nažehlené uniformě. Z tašky mu vykukovala láhev čiré tekutiny.
„Voda?“ divil se Zbyněk.
„To není obyčejná voda,“ uculil se Toníček. „Léčivý pramen z lůna přírody. Po tomhle už tě nic nerozhází, rozumíš. Živá voda. Nápoj vzkříšení.“
Večer dorazil na výpravnu podoben tříhlavému psu, cosi neartikulovaně zavrčel a práskl dveřmi.
Druhý den ve čtyři ráno nateklýma očima pročítal vozák a Semtexem zapíjel Kofilu.

Zjara, když už se stromy začínají zelenat a rozkvétají třešně, se rozezní Helenčina stříbrná flétna.
Její písně odemykají zemi a souzní s pramínky, které tryskají ven. Helenka zná tu hudbu, kterou jiní nevnímají, osobitou a nezaměnitelnou melodii každého pramene, a dokáže ji zahrát.
Její hudba oživuje zanesené a unavené studánky, pomáhá nacházet zbloudilé zdroje a dodává vodě novou sílu. A otvírá i srdce bytostí, které jsou s prameny a studánkami spjaty a mohou je vyvádět na povrch nebo jim zavřít cesty, čistit je nebo zakalovat.
A když hraje déle, píseň stoupá k nebesům a přináší vlahý, životodárný déšť plný vůní.

Dva kapitáni odpočívali na palubě. Ed měl položenou hlavu v Stedeho klíně a s přivřenýma očima sledoval obzor, kde se moře a obloha slévaly v jedno.
Stede ho bezmyšlenkovitě vískal ve vlasech, pak se sklonil a k tmavým pramenům protkaným stříbrem přivoněl. Cítil pot a oceán. Vtiskl mu polibek na čelo.
Najednou se na palubě ozvaly kroky a hlasitý smích. Oba otočili hlavy po zvuku.
„Oh, pardon, my netušili…” zarazil se okamžitě s hraným překvapením Lucius a když dostatečně zhodnotil situaci, za ruku začal tahat Peta zpět do podpalubí.
Ed a Stede ještě zaslechli vítězoslavné: „No neříkal jsem ti to?!”

„Odpusťte, Remusi, že jsem vás zavolala,“ zamumlala Hannah Abbottová a zahanbeně postávala u lůžka svého syna Mathiase, kterému oteklý obličej rámovaly prameny jedovatě zelených vlasů. „V životě bych neřekla, že ho napadne taková bejkárna.“
Doktor Lupin zkontroloval zorničky, provedení intubace, průtok kanylou a prokrvení končetin.
„Kortikoidy zabírají. Zítra už snad otok opadne natolik, aby mohl dýchat sám. Netrapte se, Hannah. Existují horší věci než alergie na peroxid.“
„Někdy je to těžké, víte? Být sama na náctiletého kluka.“
„Náctiletí kluci jsou tvrdý oříšek i pro dva rodiče… Ahoj, Teddy.“
Ve dveřích stál třináctiletý chlapec s fialovou hlavou a piercingem v obočí.

Za mámou a zase za mámou. Ne už ale s nožkama klouzajícíma po kamenech, se strachem a únavou. Silnější a odvážnější, z mléka a ryb.
Slunce hřeje, jezero se tyrkysově blyští. Od tlap odstřikuje ledová voda v ústí potoka.
Bubliny pod vodopádem se jí nakonec moc nelíbily. Řev vody, přes který vás máma neslyší, prudký proud, který vás strhne, děsiví medvědi, před kterými se musíte schovat.
Matně si vzpomene na brášku, kterého měla a pak ho najednou neměla...
Máma se po ní ohlíží. Neboj, maličká. Potok má vodu mělkou, něžnou. To mě učila stará medvědice...
Půjdeme s lososy proti proudu.