DMD 2022

Marilla nevěřila, že by mohla být někdy sentimentální, ale Anne ji změnila víc, než si kdy dokázala představit. Co byla Anne na koleji, chodila se každé ráno dívat do jejího prázdného pokoje a pozorovala slunce, jak pomalu vstupovalo oknem a svítilo na Anniny trofeje. Nejprve sušený květinový věnec, potom sbírka peříček, mušlí a korálků, pak se plné pozornosti dostalo starému zmačkanému klobouku u dveří.
Marilla se těšila z těch obyčejných věcí, které znamenaly celý svět. Jednou se Anne vrátí, ale tenhle pokoj už nebude její, bude jiná, větší, připravená pro nové století. Ale tyhle věci budou navždy představovat její dětství.

Pruský císař Vilém II. žasl. Každý kout zámku ho překvapil, tu svou precizností, tu krásnou dekorací, tu modernizací, o které mohl ve svém sídle jenom snít. Koupelna s tekoucí teplou vodou, splachovací toalety, více než polovina sálů s elektrickým osvětlením.
"A nyní moje největší chlouba, prosím tudy," pronesl pyšný majitel Konopiště a uvedl ctěného hosta a jeho doprovod do loveckého pokoje.
"To je... Chci říct, kolik jich tu je?" Císař se marně snažil spočítat trofeje parohaté zvěře, jež zdobily místnost doslova od podlahy po strop.
"Je jich tu nad tři sta tisíc. Všechny jenom moje."
"Jste úctyhodný lovec, Františku Ferdinande."

Hrála líbezná hudba, na leštěných dubových stolech se vršila lahodná jídla, ovoce z východu, jemně i silně kořeněná masa a voňavá vína.
Mezi stoly se ladně pohybovaly tanečnice a vrhaly směrem k sedícímu králi svůdné pohledy zpod nalíčených víček.
Král se mračil.
Když hostina skončila, sebral odvahu a vladaře oslovil.
"Co se ti na večer nelíbilo? Já mít to, co máš ty, radoval bych se."
Král mu otcovsky položil ruku na rameno.
"Zítra budeš sedět na mém místě."
Druhý den vše vypadalo podobně, hudba, nábytek, jídlo, víno i dívky.
Jen s tím mečem zavěšeným nad hlavou si to Damokles neužil.

Fenris zamyšleně sledoval název hospody.
"U Viselce? Proč u viselce?"
Varric se usmál, jako predátor cítící příležitost. "Když se hodně opiješ, tak tě hezky pověsí za nohy tady vepředu, abys vystřízlivěl."
Fenris nadzvedl obočí.
"A tobě nevadí, že ti tady visí pod oknem lidi? Nadávají a smrdí?"
"To dělají i když nevisí. Je to takový Kirkwallský kolorit."
"Mohli bychom tady příště pověsit Isabelu," navrhl Fenris se zcela vážnou tváří.
Hawke se konečně odhodlal do konverzace vstoupit.
"Varric lže jako obvykle. Viselec je eufemismus pro opilého člověka."
"Škoda, doufal jsem, že ho donutím Isabelu pověsit, aby mně přesvědčil," zasmál se Fenris.

Momenty, okamžiky, obrazy milovaných, střípky roků. Letošní bruslení, mamka, sestry, předháníme se, kdo jako první spadne. Vedle dávno zamlžený obraz, sjíždění Vltavy s tátou, necvakli jsme se! Noční telefonát s babičkou, zvedne mi to vždycky, i kdybych volala ve tři ráno. Pobíhání po louce, s kamarádkou si hrajeme na indiány. Tábor, druhý, třetí, bubnování na ešusy, rozhovor plný pláče pod hvězdami, hraní deskovek až do rána. Piknik v parku, tančírna pod širým nebem, bouřky strávené divokým zpěvem, přezpíváme hrom?
Kýčovitý citát tvrdí, že domov je tam, kde je srdce. A v srdci mám na barevných bavlnkách momentky všech svých milovaných.

Snažili se probít k zádi. Margarita byla chromá. Ne však její posádka. Frances pátrala po jejím kapitánovi. Pak ho spatřila. Zastřelila muže, který jí stál v cestě. Znovu nabít nestihla. Přijal nevyslovenou výzvu. Břinknutí kovu o kov. Tanec na hrotu porážky. Prudký náraz do zábradlí. Šátek na paži mokval krví. Staré rány křičely bolestí. Nohy se podlomily. Koutkem oka spatřila Skřivánka. Cáry plachet visící z ráhen. Zpřetrhané lanoví. Vrtkavá Štěstěna šklebící se uprostřed zkázy. Hořkost porážky na prahu vítězství.
Ztratí svou loď.
Výstřel zprostřed vřavy. Poslední rána nedopadla.
“Zajatci osvobozeni, madam,” hlásil pan Keith.
“V pravý čas.”
Vlajka odevzdaně klesla.

Slunce na vesmíru.
Mraky na báni.
Pavouk na nitce.
Štěstí na vlásku.
Ryba na vlasci.
Padající kapka na jepičím čase svého krátkého trvání... a přece věčná.
Vůně deště nad hladinou.
Pramínek větvičky smuteční vrby.
Na neviditelném vlákně visí, neviditelným větrem nadnášeno vše.
I ruce na mém těle, dočasném domovu mé duše.
Nehmotný křížek na krku.
Dýchám a sám napůl visím a napůl se vznáším v teplajícím dubnovém deštíku, hladím hladinu dojatým pohledem pokorné něhy, která ve mně tiše rostla celá desetiletí.
Jak jsem to mohl nevidět?
Už od útlého dětství jsem tě miloval.
U tebe, milá Sázavo jsem doma - celý.

Vítězem dnešního plaveckého závodu drobných bezobratlých se nečekaně stal téměř neznámý červ, vlasovec oční. Jeho senzační výhra zajistila, že žádné oko jeho fanoušků nezůstalo suché a mnohým dalším divákům padl do oka. Svému soupeři, stříbrnému pavouku vodouchovi, totiž utekl jen o vlásek.

Vítězný sportovec je však mnohým i trnem v oku. Objevily se totiž dohady ohledně jeho morálně nepřípustného způsobu bydlení a získávání obživy. Vlasovec již dříve přiznal, že zotročil několik ovádů k tomu, aby zdarma vozili jeho potomky do školy, a to až do jejich dospělosti.
K tomu, odkud pramení jeho nečekaná síla a houževnatost, se však vyjádřit odmítl.

Expedice lorda Worthingtona dorazila k cíli své cesty. Těsně pod vrcholem zarostlým hustým pralesem nalezli bájnou fontánu mládí. Pověrčiví domorodí nosiči je už dávno opustili a tak zůstal lord Worthington jen se svým sluhou. Nyní oba stáli se sklenicemi nad magickou fontánou, připraveni splnit si všechny své sny.
“Na zdraví, Jamesi.”
“Na zdraví, sire.”
Oba urychleně vypili obsah svých sklenic. Vtom mezi nimi přistál pták a začal z fontány pít. V mžiku se transformoval do obrovského pterodaktyla a odletěl.
“Vskutku pozoruhodné, není-liž pravda Jamesi,” poznamenal lord.
Z druhé strany fontány na něj však zíral chlupatý opičák.
“Ook,” povzdechl si lord.

Nemotorně se objali na pozdrav. Simon se usmíval, ve tvářích ďolíčky. Přesně, jak si je pamatovala.
"Už jsem si začínala myslet, že jsi pustil škeble k vodě," řekla Marie.
"To by mě ani nenapadlo!" Simon pokynul ostatním příchozím na pozdrav. "Nemohli jste se mě dočkat, co?”
"Nám jsi nechyběl, Simone," rýpla si dívka s váčkem přes rameno. "Zato Marie poslušně čekala doma a visela na každé zprávě zvenčí. Hlavně na těch o utonulých plavcích."
"Ha ha," řekla suše Marie. "Potřebuju s tebou mluvit," dodala pak tišeji směrem k Simonovi.
"To je dobře, protože já s tebou taky. Nebudeš mi věřit."