DMD 2022

Pokud by se měl Spock vrátit zpět ke pramenům své lásky k Jimovi...

Musel by jít do chvíle, kdy s ním poprvé splynul.

Bylo to v rámci mise. Ani jeden z nich o to příliš nestál. Spock jednoduše chtěl zachránit svému kapitánovi život.

A dostal mnohem víc, než očekával.

Jimova mysl do Spockovy zapadla jako dílek puzzle.

Jime... T'hy'la... Uvědomil si Spock. Odtáhl se, ale už bylo pozdě. Pouto mezi nimi vzniklo.

Když proto Jim přišel toho večera do Spockovy kajuty a přitiskl své rty na jeho, Spock se nebránil.

Věděl, že bez Jima nedokáže žít... jakkoliv jednou bude muset.

Mouse activated the artifact, monitored it for a moment, then de-activated and change on of the symbols on it. She then nodded to herself, picked it up and left the lab to bring it to Wolf.
"I think this is as close as I can get with it," she said, handing her creation over.
Wolf turned it in his fingers and then activated it. He could feel the magic of the artifact reaching into him, looking for the very source of his own magic.
"It should guide the binding spell well enough," he said. "and hopefully aid the reverse too."

Na vraždu nemají kvalifikaci.
Nikdo.
„Když to bylo až takhle, tak jsme dělávali jen ohledání místa činu a pak nás odtamtud vyšoupli,“ mnul si bradu postarší policista z Gerasdanu.
„Můžu se zeptat, jestli mezi penzistama není nějaký detektiv, ale šance, že tu bude Sherlock Holmes, moc není.“
„Dobře. Jak ohledáme místo činu?“
„Si vyfotíš... dobře, zkusíš zakreslit jak leží, sepíšeš, co tu je a tak..“
„Přivedu fotografa,“ nabídl Jestřáb.
„Někdo to bude muset říct rodinám...“
„Třeba já,“ Rezce to nevadilo.
„A já vyslechnu místní klepny,“ nabídla se Liška.
Byl to dobrý nápad. Jsou studnami informací.
Však se to nějak vytříbí.

Nestvůry a děsivá řeka plná černé vody mu napověděly, že se ze zápalu plic nevyléčil. Co ale bylo nejhorší, ten trhan v loďce si řekl o zlatku. Tu jedinou (Jaká hrůza!), kterou měl u sebe.
Zlaťák za pár záběrů vesly? To tak! Aspoň tenhle si vezmu do hrobu, pomyslel si. Pevně skousl minci, aby mu ji převozník svou kostnatou rukou nemohl vzít, otočil se na podpatku a vydal se proti proudu.
Šel celé dny, nohy již měl do krve rozedřené, když tam konečně došel – na místo, kde ze skály vytékal černý pramínek. Dokázal to! Dostane se do podsvětí bez placení!

Bradavická knihovna má oddělení s omezeným přístupem. To vědí všichni.
Že má navíc tajnou skříň v kanceláři knihovnice, to ví momentálně pouze Hermiona Grangerová. Irma svá tajemství pečlivě střeží a nesvěří je hned tak někomu.
Pokud byste měli to štěstí a mohli do řečeného kusu nábytku nahlédnout, našli byste tam sebrané spisy Adalberta Wafflinga a další dokumenty umístěné na policích podle jejich pořadí na indexu. Byla by to kompletní sbírka, kdyby se index neustále nerozrůstal.
Přechovávat zakázané knihy je trestné, zpřístupňovat je mládeži nemyslitelné. A zabránit knihovnici v tom, aby zprostředkovala žíznivé Hermioně přístup k informačním pramenům, je naprosto nemožné.

Už od nepaměti jsem jezdila s rodinou na hory na Kvildu. Každé jarní prázdniny jsme zamířili do toho stejného penzionu. Vonělo to tam starým dřevem a polévkou, kterou babička vařila k obědu. S dědou jsme zase ráno, nebo odpoledne vyráželi na lyže. Nejdřív nás vozil za hůlku, jak jsme rostli, přesunuli jsme se na velkou lanovku. Když jsme zrovna nebyli na sjezdovkách, šli jsme všichni na běžky. Naším cílem byly vždycky Prameny Vltavy. Víc jak deset let jsme se pokoušeli dorazit k pramenům, ale až po krk zasněženou sochu, značící místo, kde voda vytéká že země jsme spatřili až letos.

Paprsky jarního slunce, holé větve stromů.
První pupeny, první odvážné lístky.
Údolí. Tady už se probouzí život.

Úzká pěšina vede vzhůru. Opatrně našlapuje. Do hřívy se mu zamotávají bodláky.
Jezdec mhouří oči proti sluníčku.

Zbytky sněhu, tady nahoře. Ale ptáci zpívají stejně živě jako v nížinách.
Poslední obydlená chatrč. Stařík sedí před domkem a sleduje blížícího se koně.

Kovboj s úsměvem pozvedne klobouk.
,,K prameni?"
,,Znáš mě. Je to moje tradice. Jako každý jaro."

,,Tak šťastnou cestu," oplatí úsměv a pokyne vrásčitou rukou.

Stojí na samém vrcholu. Po kopyty sníh. O kus dál zurčí voda.
Zapadající slunce je oslňuje.

Dýchají.

Když byl Blaise ještě malé zmijozelátko, nepřišlo mu nijak divné, že doma vídá jednoho tátu za druhým (první nejdřív odkázal celý majetek Blaisově mamince). Postupně ale v procesu nabývání rozumu narazil na nesoulad a obrátil se na zdroj vší moudrosti – svou velkou sestru. Thursday byla právě v intenzivní punkové fázi a s ničím se nemazala.
„Tvůj táta je mrtvej a máma ho otrávila,“ potáhla drsně z mentolky.
„Tvůj táta je taky mrtvej?“
„Můj táta mámu naučil, jak trávit,“ típla mentolku o parapet rodinného sídla.
„Takže tvůj táta zabil mýho tátu?“
Thursday zamrkala a s uznalým výrazem pokývala hlavou. „Máš recht.“

"Marie!" Tam, kde písek pláže přecházel v prašnou cestu, stála vysoká dívka s váčkem škeblí přes rameno. "Končíme. Nepůjdeš taky?"
Marie mlčky vstala a oprášila si kalhoty. Naposledy se ohlédla za mořem. Nebe bylo tak šedé, že nešlo rozpoznat linku obzoru.
Tábořiště mušelínů leželo za ohybem cesty. Vonělo opékanými jablky a solí. U stanů nejmladších bylo živo, Marie však následovala své společníky do odlehlejší části tábora, tam, kde ze stráně vyvěral potok.
"To už jsou všichni doma?" podivila se dívka s váčkem.
"Úplně všichni," odvětil zvesela hlubší hlas.
Mezi stany vystoupil drobný tmavovlasý mladík.
"Simone!" vykřikla Marie a rozeběhla se.

Konstantin, byv povolán sotva vkročil do domu, seděl u stolu jako na zkoušce – na jedné straně on, na druhé Wilhelmové Sternbachové (mladý vzpurně hledící do ubrusu) a bratranec Stern.
„Omluvte to přepadení v pozdní hodinu, ale náš... tady Willi vám chce něco říct.“
Pokud byl Konstantin zmaten předtím, nyní chaosem nedýchal.
Willi konečně zvedl oči. „Omlouvám se.“
„Pochlub se za co.“
„Že jsem vás sledoval, protože jsem myslel, že jste špión,“ zamumlal, ale sledovaný slyšel dost. Nejdřív mu jenom zacukaly koutky, pak se rozřehtal jako kůň.
„Byl to seriózní pramenný výzkum!“ ohradil se Willi, ale jeho protesty už nikdo neposlouchal.