DMD 2022

První pokus se nezdařil, druhý dopadl lépe. Zklidnila se a soustředěně přemýšlela. Má jen jednu květinu a pokud ji nechce zničit, zbývá poslední pokus.
Potřetí měl lektvar nádherně zlatavou barvu a báječnou chuť. A hlavně konečně fungoval. Omlazení nebylo omezené jen hodinami nebo dny.
Něžně pečovala o květinu, opatrně sázela nové cibulky, rostlin přibývalo.
Může si uvařit větší dávku lektvaru i experimentovat s jeho sílou. Květin má už dostatek. Pečlivě se o ně stará. Když opouští na delší dobu domov, zabezpečí květiny ochrannými kouzly.
S omlazovacím lektvarem může žít věky.
A tak se po hlavě vrhne do nekonečných bláznivých dobrodružství.

"Tak si to shrňme," zahartusila jinak obvykle klidná profesorka Alaemma de Liccaragon, "pane Melliol. Docházka na cvičení - spíše tedy absence na nich - vaše výmluvy - třikrát vás popíchaly včely, pětkrát jste jedl zkažené jídlo a pozor! jednou vás zmlátila parta krysodlaků v Morgii. Přivolávání démonů by vám šlo asi lépe, kdybyste volal z okna - není divu když nerozeznáte Edwoth od Eugowy. Pletete si sylfu a syfl! A aby toho nebylo málo, vaší verzí lektvaru bystré mysli jste otrávil polovinu studijního kruhu. Snad pro vás nebude překvapením, že tentokrát jsou vaše dny v této instituci sečteny."
Melliol zakoulel očima: "Máma se zvencne..."

Je tma. Teplá, načervenalá, příjemná tma. Čerpám, žiji z ní. Každou minutou pomalu rostu. Jsem tu!
Ale občas se do mé tmy vylije modro. Chladivá - ne - studená mlha, pomalu vtékající do mých břehů. Z brokátové síně se stává vlhká kobka. Pomalu, nenásilně, lehounce mi modř proniká do žil. Ne, počkat, nechci. Mami, maminko!

„Tebe neošálím, viď? Každého ano. Už mi nikdo nemusí říkat: nesmíš, nesmíte, kvůli tomu malému. Přede všemi jsem to zvládla. Překonala. Vytěsnila. A Ty, jediný, kterého se to skutečně týká, se ošálit nedáš. Ty jediný víš, že můj tajený smutek mě stejně prostupuje, umrtvuje. Nic není zapomenuto.“

Kdyby v tomto pozoruhodném období existovala vývojka, dalo by se říct, že se Zagreus, princ podsvětí, vynořil z bazénu plného krve jako portrét na fotografickém papíře.
Neustále zkoušel uniknout z podsvětí, opakovaně přitom umíral a vystupoval z prvotní krvavé lázně. Kdyby existovaly nafukovací matrace a plastové kachničky, už by si tam mohl nějakou přihodit.
Přesto pokračoval ve svých pokusech s překvapivou vytrvalostí. Získával nové schopnosti, objevoval skrytá zákoutí podzemní říše, Megaiřiny sestry se ho dál pokoušely zabít, ale u Furií to nejspíš znamenalo přijetí do rodiny. I Thanatos vůči němu přešel od agresivity k pasivní agresivitě a zajímavě přitom sinal.

„Už vykoumali, jak zabránit těm našim starým kobylám, aby nám v létě funěly do ksichtu horkej vzduch?“ nadhodil Cyril a usrkl kávu břečku z automatu.
„Haha. Momentálně vymejšlej, jak předělat co nejvíc bouranejch erpéček na wany a nastěhovat je k nám,“ odpověděl Bohouš. Zbytek té parodie na kafe vylil do květináče s uschlou dracénou.
„Takže se všechno vyvíjí podle plánu,“ pokýval hlavou Zbyněk, ruce od nugátové koblihy otřel do kapesníku a vybalil indiánky. „Pankrác – skladiště největších křápů v tramvajové historii.“
„Jen se nerouhej!“ napomenul ho Páťa a za trest mu sebral jeden indiánek. „Stejně bys za jinou stáj jezdit nechtěl.“

Trvalo mu asi dvacet minut, než se konečně dostal z davu lidí na chodbě, téměř utekl z univerzitního kampusu a našel tichý koutek na lavičce v parku.
Tohle bylo třetí odmítnutí za poslední týden. Byl v nejlepších letech, jeho kariéra se měla vyvíjet - ne teprve začínat. Když ne teď, tak kdy?
“Mám se snad učit celý život?” zabědoval. Postarší kolemjdoucí mu věnoval zvláštní pohled - nejspíš protože si mluvil sám pro sebe. Věnoval mu omluvný úsměv.
Postarší muž potřásl hlavou a pokračoval dál. Přes rameno měl přehozené kolečkové brusle a v ruce držel chrániče.
“Učíme se celý život,” prohodil přes rameno.

Rozčileně běhají kolem obdélníkového stolu a snaží se do sebe navzájem nenarážet. To jde ale těžko, protože obvykle je tato hra určená pouze pro dva hráče.
TŘESK!
Červená koule se rozprskne na cimpr campr.
"Out"!
"Nehrajeme baseball, blbče!"
"Au! Dávejte pozor"!
"Aby ses neposral! Blbě vidím! Je tu tma! Čí je tahle koule?"
"Tvoje! Ne, tohle je černá, ty vemeno, na tu nešahej! Máš trefit tu pruhovanou"!
"AU! TO NEBYLA KOULE, TY POLOSLEPÁ KRYSO, TO BYLO MOJE JEDINÝ VOKO!" zařve Polyfémos a ožene se po něm.
"Všichni máme jediný voko", zachechtá se jeho druh, rozmáchne se tágem a sejme lustr.

„Tak takhle, pane Jene…“ Neříkám mu mistře. Osobní animozita.
„Co ta vaše Postila?! Budiž, český jazyk je ve vývinu, ale: Matouš –⁠ jasná II. redakce. Marek taky dobrý a pak najednou Lk 8,4–⁠15 III. redakce! A v Janovi používáte III. a glosujete II. redakcí… Neměl jste ani tu slušnost, abyste vyšel z Wolfenbüttelské bible! A cpete tam vlastní překlady! Z čeho jste vycházel, člověče?!“
Je tak paf, že si na něj otvírá hubu žena, že ani neprotestuje. Ukazuje mi rukopis.
„Tohle se ale nedochovalo!“ volám vyčítavě, „tak na rovinu, jste autorem II., nebo III. redakce?“
„Co je to redakce?“
Ach jo.

Hluboce oddechoval. Z dřevěných palic stékala krev. Možná tam přibude i ta jeho. Rozběhl se, aby dostal míček do branky. Minul hlavu svého spoluhráče. Soupeř mu zaterasil cestu. Vyhnul se útoku a zlomil útočníkovi nohu. Pak ho prudkým švihem omráčil. Zbývali dva. Už byli u něj. Ten větší ho chytil a druhý palicí zamířil na břicho. Zaúpěl. Další dostal do obličeje. Vyplivl krev a využil příležitosti. Svého věznitele udeřil do rozkroku a hlavou mu zlomil nos. Jako zvíře se vrhl na zbývajícího. Ukousl mu ucho i jazyk, a pak dřevěnou palicí rozmačkal zbytek hlavy. Vzal míček a zaskóroval vítězný gól.

Wei WuXian použil vcítění a stal se pouhým divákem...

Švihal šavlí v neladných úderech.
Měl ztuhlou ruku, zbraň neúměrně těžkou.
Zaútočil na rameno vyššího muže.
Jeho šavle mu div nevyrazila zbraň z ruky.
Sykl bolestí.
Zkusil to znovu.

"Předvídatelné!"

Sekl mu po boku. Natáhl se však příliš. Zavrávoral.

Muž s knírkem ho odkopl o několik metrů vzad.

Zalapal po dechu.

"Formy!" připomněl mu protivník velitelsky.

"Da-ge," zaúpěl v odpověď HuaiSangovým hlasem.

Nie MingJue k němu napochodoval, Baxii nad hlavou.

Přikrčil se...

MingJue se stáhl.
„Nie HuaiSangu, to chceš, aby tě tahle rána zasáhla do hlavy?! Pojď zpět sem!” zahromoval vztekle...