DMD 2022

„Jak vypadá Aleksandr?”
„Je na přístrojích. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Možná týdny, měsíce.”
Pokud se někdy probudí…
„Chce žít. Na rozdíl ode mě. Proto jsem… zapomněla.”
Vypije půl šálku čaje, aniž by si uvědomila, jak chutná.
„Milice?”
„Nic nového.”
Zalezlí pod zem. Organizacím plyne čas jinak. Můžou čekat ve skrytu pár desetiletí.
„Zlikvidovala jsem jednu hrozbu,” povzdechne si Olena. „To je můj úkol jako velmistryně.”
Dát dohromady vše, co jí chtěl předat její předchůdce. Pokud možno dřív, než se objeví další hrozba.
Co teď? Šimon…
„Musím někomu zavolat.”
„Telefon je v obýváku.”
Prozatím je konec.
Finis.
Кінець.

Zasažená oblast byla mrtvá. Nikoli ovšem neškodná. Prachové částečky z ní pozvolna infiltrovaly do okolí a měnily své sousedství. Pomalu, ale nezvratně.
Nikdo přesně nevěděl, co v těch bombách bylo. A jejich tvůrci nejspíš netušili, co se stane, když dopadnou. Možná.
Theo prováděl kontrolu experimentální sadby na stanovišti číslo 7.
Jeho tým se snažil upravit rostliny tak, aby dokázaly prosperovat v mrtvé hlíně. Aby přilákaly hmyz. Aby položily základ novému ekosystému. Změnit smrt v život.
Většinou rostliny uhynuly okamžitě.
Ale tahle várka vypadala slibně.
“No tak,” šeptal si Theo sám pro sebe, “neboj se rozkvést.”
Květina ho slyšela.
A rozkvetla.

Ten váš synáček ale roste, řekla paní Trnková paní Horáčkové, ale paní Horáčková řekla, on je přeci ve vývinu a přidala mu řízek.

Když spolu začli bydlet, Pažout se naučil vařit a říkal, že láska přece prochází žaludkem a Horáček říkal, že to rozhodně jo a navíc je ve vývinu.

Podle vašeho BMI jste obézní, řekl doktor, když k němu Horáček přišel na kontrolu, ale Horáček řekl, že je přeci ve vývinu, ale doktor řekl, že to teda ne a tak si Horáček pořídil rotoped a že na něm každej den pojede a za odměnu, že si vždycky dá řízek.

Jak se blížili k původu všeho chaosu, který nedávno ochromil vesmír, zmítaly jimi silné turbulence. Doktor se držel zábradlí a narozdíl od ostatních bublal nadšením.
„Sledujte, kluci, jak burácí věčnost! Všechno se rodí, vyvíjí, hyne. Čas, prostor, energie, život. Hyne a mění do nové formy!“
Během dvanácti životů zachraňoval, bojoval, tvořil, ničil. Potkal hrdiny i zbabělce. Zažil lásku. Žal. Mír. Válku. Každá regenerace byla ztrátou i novým rozvojem.
„Jsme u epicentra,“ oznámil, když Tardis vstoupila do odlehlé části vesmíru.
Před nimi, miliony kilometrů daleko, se táhla obrovská trhlina do Prázdnoty.
A tam, na její hranici, plula loď.
„Pojďme ji navštívit!“

„Vypij to mléko, je dobré na kosti. Jsi chlapec ve vývinu,“ prohlásila Pinako a rázně postavila před Edwarda sklenici plnou jeho úhlavního nepřítele. Mléko zlovolně žbluňklo.
Edward ve vývinu rozhodně byl, jenom si nemyslel, že by v něm chtěl nějak pokračovat. Zatím v rámci něj přišel o ruku a nohu a bráška o celé tělo – ovšem když je z někoho obří brnění, může se utěšovat aspoň tím, že do něj nikdo nelije ten bílý blivajz.
A nepředhazuje mu, že je prťous prťavá, protože nepopíjí tu laktózou prosycenou břečku.
Třeba by vypadal vyšší, kdyby ho ty zatracené protézy nestahovaly k zemi.

Prvky si vyšly na večírek. Jedly, pily, hodovaly, dobrou vůli spolu měly, do sloučenin se poskládaly. Kdo koho rád měl, ten se s ním spojil, kdo koho nesnášel, nahlas se zlobil.
Sulfur se skryl v sirouhlíku a měl jedovaté řeči.
Carboneum se obklopil hezkými lehkými holkami. V organické chemii prý jsou nejlepší orgie.
Hydrogenium zčervenal a shořel.
Mangan chválil svou mnohomocnost. Prý se nemusí zahazovat jen s dusíkem.
Iodium si dal suši. Řasy a ryby, to je jeho.
Tellurium byl vykázán, protože smrděl po česneku. Nebo česnek po telluru?
Carboneum mezitím přišel o poslední diamant.
A všichni dohromady splnili téma.

Běžím a všechno kolem se třese. Chci být první. Natřít to tomu nafoukanému Vraspírovi. Nikde ho nevidím. Jenomže tady se blýská. Vidím umírající hvězdy.
Běžím jako o život. Horizont událostí jsem proběhl před hodinou. Tedy... Myslím, že to bylo před hodinou. Tady nefunguje čas. Někde by tu měl být Daniel. Startoval se mnou.
Míjím tu podivnou ženskou, co vlastně není.
Na okamžik zahlédnu Vraspíra. Klečí a modlí se. Málem mne to položí. On se modlí?! Vím, že tady neubíhá čas, ale pořád může prohrát.
Běžím. Bolí mě plíce.

Do cíle se belhám s Danielem po boku. Vraspír nám jde naproti.

“Téda, kariéra ve vývinu, to bych do tebe neřekla,” mávala kolem sebe Beka vidličkou. Jídlo spíš honila po talíři, než aby jedla.
“Ve vývoji,” opravil ji Theo. “Výzkum a vývoj geneticky modifikovaných organismů.”
“Prostě jsi hlavička,” zaculila se.
“Ani ne,” sklopil hlavu. Měl tuhle restauraci rád, pořád nedokázal nechat jídlo nedojedené a tady dávali malé porce. “Jen je to asi jediný způsob jak splatit dluh.”
“Nic Jim nedlužíš!” vyhrkla bojovně. Beka, profesionální bojovnice proti Systému.
“Jim ne,” smutně se usmál, “Ale těm, co narozdíl od nás dvou nepřežili, ano. Pomoct s vyčištěním zasažený oblasti je to nejmenší, co můžu udělat.”

Zdálo se, že Marigoldovo dobrodružství se vyvíjí nadmíru dobře.
Dosud nepřišel k úrazu ani o život. To bylo nejzásadnější.
Byl jen jednou ve vězení. Zážitek to ovšem intenzivní.
Ve zdravém rozumu (s výhradami) přežil společnost jisté své neoblíbené čarodějky.
Jeho přítel zaklínač ho nenechal ve štychu a velkou část cesty ho doprovázel.
Pomohl varovat před hrozbou už ne tak malou zaklínačku Ciri.
Strávil bezpočet plodných večerů po krčmách a dokonce si i něco vydělal.
Jen jedno tomu chybělo.
Ještě pořád nezachránil žádnou ženu z nesnází.
A Marigold moc dobře věděl, že takové ženy bývají velmi štědré a dokonce i povolné.

Bylo časné jitro. Poplašňák poletoval po školním depozitáři a nudil se. Správce dosud nedorazil a školník se do sbírek neodvažoval ani za poledne. Poltergeist cvičně zavyl a shodil vitrínu s fosilemi dinosaurů.
Rachot probudil dřímajícího strážného ducha Siegfrieda. Šedavý duch popadl blankytného za ucho.
"Musíš dělat takový kravál hned po ránu?!" vrčel, zatímco se pokoušel kroutit ektoplasmatickým uchem.
"Musíííím!" kvílel Poplašňák. "Bolííí! Auííí! Poplách!"
"Nedělej, že tě to bolí!" vrčel Siegfried dál.
"Bolíííí!" popotahoval poltergeist. "Já jsem ve vývinuuuů!"
"Jo, už čtyřista let!" prohlásil strážný duch a zmačkal kvílející modrý přízrak do kvílející modré kuličky.
"Sklapni! Poltergeisti se nevyvíjí!" zařval.