DMD 2022

Kolem domu ohnivý kruh, v oknech dvě strachem bledé tváře: Natálie kouzlit nesmí, Františkův táta neumí. Zbývá poslední vrstva ochrany.
Ester zaboří ruce do půdy své milované zahrady a roztrhne ji až do kostí země. Těžké hroudy dopadnou na plameny. Shora se žene Frantova bouře, déšť a krupobití.
„To není všechno,“ zasyčí Marcela. „Už žádná neschopná chudinka, teď, na konci, jsem mocnější, než myslíte,“ a mrští po nich plamenem.
„Magie nemá konec, stejně jako vývoj každého člověka,“ odpoví Franta, přetvoří oheň, obrátí ho proti ní a spoutá ji.
„Je vaše,“ řekne vyšehradským a vezme Ester kolem ramen.
„My jdeme domů.“

Vyhlédneme ze dveří, v rukou stočené pergameny. Zprava jde hluk, vydáme se tedy ke schodišti vlevo. Schody bereme po dvou. V rychlosti zabočíme do dlouhé chodby, ale okamžitě se vracíme do protilehlé. Tam ještě Švédové nejsou. Seběhneme k zadnímu schodišti, prosmýkneme se do prvního patra. Do sklepení už se nedostaneme. Odevšad zní hrubé hlasy. Není jiné volby. Probíháme nejbližší místností, otvíráme okno. Pergameny letí na zem. Přehodím nohu přes parapet, zavěsím se prsty za rám a pak opatrně seskakuji. Dopad, kotoul, sebrat listiny a pryč.

Okno nad námi se rozzáří, ale to už jsme v ústí tmavé uličky.
Úkol splněn.

„Vážené kolegyně, vážení hosté, prosím o klid. Náš každoroční sabat zahajujeme letos synchronizovaným akrobatickým létáním na košťatech. Pohodlně se usaďte, ať si vychutnáte umění adeptek našich starodávných nauk a našich nejmladších kolegyň.“
Ženy mladé, staré, starší a nejstarší zmlkly uprostřed svých rozprav, učených odborných disputací i drbů a upřely oči k nebi.
Dvacet mladých čarodějek předvádí neuvěřitelnou vrcholnou akrobacii v dokonalé souhře. Každá jako kdyby s koštětem tvořila jeden celek. Let střemhlav vybírají bravurně těsně nad zemí, aby vzápětí vylétly vysoko nad koruny stromů a vytvořily na obloze magický obrazec.
„O budoucnost našeho společenství nemám obavy,“ poznamenala spokojeně stará čarodějka.

„Tati?“
Elizabeth vešla do obýváku. Sirius vypnul televizi.
„Ed má jógu. Dorazí v osm.“
„Já vím. Bude večeře? Mám hroznej hlad.“
„Cestou ze školy jsi do sebe hodila pizzu a odpoledne vyluxovala lednici!“
„Ale už je večer.“
„Jo. No, tak já jdu vařit.“
„Pomůžu ti! Uděláme pastýřský koláč!“
Sirius se usmál a zavázal jí zástěru.
„Začíná ti bejt nějaká těsná, člověče.“
„To jako že jsem tlustá?“
„Ne. Myslel jsem jako… tady… nahoře.“
„Přes prsa?“
Sirius zrudnul a schoval obličej do spižírny.
„Koupíme novou. A možná nějakou podprdu.“
„Vážně mi chceš jít kupovat podprsenku?“
„Ne. Zavolám Stelle. Jste teď ségry, ne?“

Když Wonovi vyrostly první vousy, byl nadšením bez sebe. Nosil se pyšně, z chlapce se stal mužem a tento milník dával na odiv. Vousy byly brzy následovány povolávacím rozkazem, dalším důkazem mužství, zkouškou, kterou byl připravený pro vlast podstoupit. Čekala ho nekonečná řada vyčerpávajících dní. Navlékal ty dny jeden po druhém na šňůru jako korálky. Šňůra dlouhá deset let. Někteří se na ní oběsili, další přidusila a bylo pár takových, kteří po zádech druhých vyšplhali nahoru. Na konci té šňůry nebyl chlapec, ale muž, kterému ve vousech hrály první šedé odlesky a který zoufale doufal, že bude mít kde navázat.

Tělocvičnou se jako chrámem rozléhaly údery do kůže tympánů. V rohu stoupal dým z vonné tyčinky.
Sirius navlečený do jediných tepláků, které vlastnil, klečel na karimatce, křečovitě propínal nohu a vypadal jako artritický pes snažící se vymočit.
Věděl, co má dělat, jenomže ho zaprvé dost limitovaly zkrácené šlachy a zadruhé se nedokázal soustředit. Ne s výhledem na Edwarda v černém tílku, který se v podřepu opíral o jednu dlaň, nohu měl ukázkově protaženou, opřenou o rameno, a látku kalhot neslušně napnutou přes rozkrok.
„Já to vzdávám!“ vydechl zoufale.
„Jsme teprve v půlce…“
„Jo, jenže já potřebuju studenou sprchu už teď.“

„Babi, nedávejte tomu klukovi ty bonbóny, bude tlustej!“
„Ale však on to vyběhá, roste jako z vody, vždyť je ve vývinu.“
„Babi, nedávejte tomu klukovi tolik knedlíků, bude jak Otesánek!“
„Ale nebude, však je to kluk, běhá, všechno to vyběhá, vždyť je ve vývinu.“
„Babi, nedávejte mu už ten třetí řízek! I jeden stačí, dva jsou dost, ale tři, to už je až moc! Vždyť jsou jak kola od vozu!“
„Ale kuš, ty bys ho mořila hlady, je to chlap, potřebuje živiny, vždyť je ve vývinu!“
Vyvíjející se mladý muž baštil řízky, knedlíky i sladké.
U odvodní komise strhl váhu.

Ve vzduchu se vznášelo posvátné ticho.
Čistinou povíval letní vánek a čechral babiččiny vlasy, proměněné poledním sluncem v řeku zlata. Vyšla je sama přivítat.
Jaká vlastně je, jejich babička? Vždyť je viděla naposledy, když se narodili. Patřili k ní - a nepatřili.
Bylo to rozpačité setkání.
Elladan zrudl a vysekl dvornou poklonu.
Elrohir nejistě pravil: "Nechť hvězdy, to - ahoj, babičko."
Paní Galadriel si je zjihle prohlížela. "Moji maličcí, oddenky stromu mého života, poupátka rozpukající do květu... Jak málo času uplynulo a už -"
V tom se Elrohir rozběhl a skočil jí do náruče.
"Babi! Konečně jsme u tebe! Babi - máme příšernej hlad!"