dmd-2012

Leandros stál velmi důležitě za skleněným teráriem a v ruce držel kartáč na vlasy coby pomyslný mikrofon. Zpoza terária na něj napjatě hleděla vlkodlačí dvojčata.
„Dámy a pánové, vítám vás u televizních obrazovek!“ zahulákal do kartáče a v očích dětí se zračilo nadšené očekávání. „Jsou to již tři dny, kdy se náš nový křeček Ferda seznámil s původními obyvateli tohoto skleněného hotelu. A proto vyvstává otázka, koho si dnes křeček Ferda zvolí za svoji partnerku? Bude to… nebude to.“ konstatoval nakonec rezignovaně a ušklíbl se na křečka. „Je na chlapy a tohle by se mělo vysílat až po 22. hodině.“

Varování: Obsahuje jen tolik zla jako svět kolem nás. Bohužel.
To sklo ve dveřích rozbít nechtěl, průvan mu je nečekaně vytrhl z ruky. Jenže nikoho to nezajímá.
„Vypadni, darebáku, nebo se neznám. Fakt lituju, že nemůžeme používat tělesné tresty!“ zaburácí učitel a trochu drsně ho vystrčí ven.
Cestou přes park zahlídne, jak nějaká ženská pohlavkuje caparta, že si cpe do pusy písek. Přijde mu to k smíchu.
Domů se mu nechce. Tátův pozdní návrat většinou znamená matčinu následnou nepřítomnost v práci. Mejkap nezakryje všechno.
S partou je líp. I když…
„Hele, vole, já na to DVD zapomněl. Dovalím ho zejtra, jo?“
Dlaň v kapse zasvrbí chutí praštit. Ignoruje to.
Zatím.

Prásk! Rána, až se stěny otřásly a pavouci vyděšeně vtiskli do svých rohů.
Vlkodlačice vystrčila hlavu zpod peřiny a tiše zakňučela. Možná měla zkušenosti s přeměnami vícero druhu, ale ten, kdo řekl, že „alkohol po malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství“, se zatraceně mýlil. Co to s Liamem včera všechno vypili? A co bylo důležitější - co tam ta její sousedka zase vyvádí?
V příšeří zatažených rolet pozorovala praskliny na stropě. To už byl několikátý drsný budíček za velmi krátkou dobu.
To je pak těžké udržovat s ní dobré sousedské vztahy. Pekelně těžké.
Asi by měla začít uvažovat o stěhování.

Sherlock měl dlouhou, náročnou noc. Domů se vpotácel celý zřízený až po páté ranní a probudil Johna, aby mu ošetřil rány. Jak bylo výhodné mít doktora v domě! Pak si na dvanáctou, místo oběda, poručil silnou kávu bez mléka podávanou jako snídani do postele. Na podrobnosti se John neptal – uměl být tichou vrbou.
Ani obsluhovat Sherlocka mu nevadilo.
Problém Johna Watsona, to byly až Sherlockovy nahé půlky, které nestydatě trčely do vzduchu, zatímco peřina byla u jeho nohou zkopaná do tvaru Nanga Parbat. Měl dojem, že dnes na Baker Street 221B dojde k záhadnému úmrtí jednoho lékaře zdravého jako rybička.

Hermiona byla pod palbou. Musela gramaticky rozebírat, převádět věty, vysvětlovat etymologie. Profesor jazyka jezerních lidí byl zřejmě ve svém živlu – i když vlastně docela ne, protože byl skoro na suchu, ve velmi nepohodlném akváriu. Hermiona statečně odpovídala a ostatní učitelé, viditelně krutostí výslechu zděšeni a zkoušeného jazyka neznalí, nečinně přihlíželi. „To by stačilo …“ zastavila jatka nakonec MacGonnagallová. Hermiona vyšla ven. Zkoušku udělala.
Když procházeli kolem Kratiknot s MacGonnagallovou, zaslechla, že příště do komise raději pozvou někoho jiného.
Tomu musí zabránit! Vůči Ginny, která se na zkoušku chystala, by to nebylo fér. Všechna ta "těžká" gramatika byla totiž obsahem první lekce.

Dvaja starí páni sledovali šachovnicu.
„Strelec na E5.“
„Dobrý ťah, ale... veža berie strelca.“
„Obetoval si vežu?“
„Inak sa nedalo.“
„Príliš ti to nepomohlo. Dáma berie vežu.“
„Hm, hm, hm... si lepší šachista.“
„Čaká ma viac práce...“
„Ostáva mi len oddialiť porážku. Kôň berie dámu.“
„Veža na A3. Šach mat!!!“
„Uznávam prehru.“
„Je to len hra!“
„Ja viem, ale váhanie v reály si dovoliť nemôžem.“
„Frodo nie je taký stratený prípad ako Harry.“
„Vyskúšali sme si to a teraz hurá do terénu.“
„Vrátime sa do svojich dôb.“
„Musíme, ale niekedy sa zase stretneme.“
„Hneď ako živé figúrky zaujmú strategické postavenia...“

- Milý Petře, posaď se.
- Povíme ti pohádku.
- Tenkrát bylo všude plno pampelišek. Řekla jsem si, že si jen tak lehnu do trávy a umřu na alergickou reakci, protože nic nedávalo smysl.
- Naštěstí jsem tam byl já. Princ na bílým koni. Šel jsem zrovna z hospody a nějak mě ta holka cvrnkla do nosu.
- Sedli jsme si a pili až do rána.
- Pak jsem si řekl, že už nemá cenu chodit domů a zůstal jsem u ní. Na zkoušku.
- A pak už nikdy neodešel.
- Jenom do hospody každej večer.
- A někdy taky ráno. Vidíš, jsme spolu už skoro patnáct let.
KONEC

Bla bla bla, huhly huhly, vylez z truhly.
Kvázivaněvnévrk, huí, ťap, ťap, huí! Huí, huí! Huí, huí!
Už to funguje!
Opakuji, jak mě slyšíte??? Volám mýdlo, volám ručník...
Ručník došel, utřete se do lopuchu. Nate, povidám! Do lopuchu!
Jakej lopuch?
Lopuch větší z čeledi hvězdnicovitých, lodyha, dřeň...
Kdo že to tu dření?
Že jich je jenom 50? Co byste nechtěli, když není bodík, ani lopuch, teda kuře nehrabe...

jestli nedokážeš svého pacienta zmást, dozajista o něj Peklo přijde. Lidské bytosti jsou totiž přivyklé tomu, že před ně Nepřítel klade překážky a nechává je překonávat nesnáze; ač se ta pošetilá stvoření brání, je mezi nimi dost takových, kteří tuší, že On je kdesi nedaleko připraven s rukou nataženou k pomoci, kdyby se dostali do opravdových potíží. Sami tak jednají se svými dětmi: vystaví je mírnému nepohodlí nebo je nutí odkládat potěšení, aby pak jejich ratolesti poznali slast odpočinku či splněné touhy. Nebudeš-li dost opatrný, uvědomí si tvůj pacient, čím je život: že je to jen zkouška.

"Zapni to. Jede to?"
"M-m."
"Foukni do toho."
Fů.
"Tak co, jede to?"
"M-m."
"Klepni do toho."
Klep.
"Co teď? Jede to?"
"M-m."
"Zaťukej do toho víckrát."
Klep, klep. Ťuk, ťuk, ťuk. Klepity klep.
"No? Jede to?"
"M-m"
"Bouchni do toho."
Buch.
"Jede to?"
"M-m."
"Prašť do toho."
Buch! Buch!
"Tak? Už to konečně jede?"
"M-m."
"Krám jeden pitomej, kopni do toho!"
Třísk!
Škrrr... Křup. Cililink.
Racht. Racht.
Křřřup... škrrr...
Třísk! Dus! Třísk!
"No? Jede to?"
"Nejede. A už ani nepojede."
Pozn.: zajímalo by mě, jestli je M-m jedno slovo, nebo dvě.