dmd-2012

Jarní den.
Dva králíčci hopkali travičkou.
Sem tam ochutnali šťavnatý lístek.
Očichali kvítek.
Trošku zatoulaní.
Hodně zamilovaní.
Tam, kde lišky nechodí.
Daleko od domova.
Sluníčko svítilo.
Obloha bez mráčku, jen trochu počmáraná.
A ti dva skoro nevnímali svět.
Jen sebe navzájem.
U malého kopečku.
V lánu čerstvých pampelišek.
Probírali své králičí sny.
Užívali si to.
Najednou zpozorněli.
Vyděšeně zastříhali ušima.
Krásné ticho proťal strašný řev.
Následovaný pachem spáleniny.
Vzduchem létaly drny.
Králíčci se kutáleli travičkou.
Přes rozpálený asfalt až k trnitému keři.
Pak se vrátil klid.
Ticho.
Opodál stojící znuděný technik letounu zapsal do knihy.
Zkouška plné forsáže...
Bez závad.

Brumbál unaveně složil hlavu do dlaní. Na stole se povalovala hromada svitků, polámaných brků a několik obrovských krabic s citronovými bonbony. Vznášel se nad křeslem a už po milionté uvažoval o tom, proč se tehdy, když ho Severus na jeho vlastní přání zabil, nerozhodl jít dál. Chtěl přece poznat to úžasné dobrodružství, kterým byla smrt, ne? Tak proč se jeho duše na poslední chvíli zasekla? To touha po posledním citronovém bonbonu byla tak silná, že překonala i touhu po poznání dalšího mezníku.
Znovu neúspěšně zkoušel vzít do nehmotných prstů lepkavý bonbon. Měl takovou chuť! 320 let je vážně dlouhá doba…

Byl krásný březnový den. Po předchozích pošmourných dnech se výrazně oteplilo a obloha se úplně vyjasnila. Slunce prozářilo všechny ulice. Svítilo od rána do večera. V zahrádkách kvetly sněženky a krokusy, na stromech se nesměle objevily zelené pupeny. Lidé odkládali teplé oblečení, někteří odvážlivci sáhli i po krátkých kalhotách a rukávech. O víkendu příjemné počasí lákalo k prvním výletům do přírody.
O několik dní později náhle teplota výrazně klesla. V noci se vrátily mrazy, obloha se zatáhla a během dne se spustil sníh s deštěm. Na mnoha místech i bez deště.
Zkouška jara proběhla úspěšně. Termín premiéry prozatím není znám.

Parodie na spisovatelskou krizi.
---
Zhrzený amatérský spisovatel seděl u psacího stolu. Znechuceně odhodil tužku. Zařval. Zaúpěl. Záviděl všem těm dokonalým a brilantním spisovatelům s milióny na kontě. Záviděl, oh, jak jen jim záviděl.
Zašklebil se. Zívl. Znavený odsunul židli a shýbl se, aby zvedl tužku. Zalezl pod stůl. Zaslechl hluk. Zvedl hlavu. Zaúpěl strašnou bolestí.
Z hlavy mu crčela krev. Zapomněl na poličku pod klávesnici. Za dobu, kdy ji nepoužíval, to bylo snadné.
Z pod stolu se soukal opravdu velice pomalu. Zasténal. Zachytil se židle, aby mohl vstát. Zatočila se mu hlava. Za zády mu zamňoukala kočka. Zabolelo to. Zasténal. Zvedl ruce k hlavě.

Měla jsem za sebou náročnou noc. Byl mi doporučen film, k filmu byl doporučen alkohol...
Opila jsem se omylem už před filmem a vize atomového konfliktu mě přinutila rychle vystřízlivět. Film skončil v jednu v noci nejděsivějším výkřikem v dějinách kinematografie, já se opila znovu a padla do postele.
Dopoledne jsem nebyla jedinou usínající osobou ve třídě. Spolužačka Petra ponocovala taky, se stejným filmem, ve stejnou dobu. Mluvily jsme zrovna o něm, když se rozezněly sirény. Ztuhly jsme. Jediným vhodným vyjádřením hrůzy v Petřině tváři byla zřejmě ta má...
Bylo poledne, první středa v měsíci a právě proběhla zkouška sirén.

Harcký kanár v klícce spokojeně cvrlikal, kočka se neméně spokojeně motala kolem nohou.
Její pán se k ní za pobrukování nejnovějšího šlágru „Oh, meine Liebe“ sklonil a podrbal ji za ušima.
Poté přivoněl k dopisu, který ráno obdržel. Papír voněl po růžích a milostném očekávání.
Jindřich si byl jistý, že nezklame, a připsal si čas schůzky do zápisníku.
Ze středečního randez-vous mu zbyla upomínka v podobě podvazku. Copak asi jeho sbírku obohatí v sobotu?
Dnes ho čekal vyloženě pánský večer: kvalitní nápoje, partička karet, komické výstupy opilého feldkuráta.
„Štěstí ve hře, štěstí v lásce,“ broukl s úsměvem Jindřich Lukáš.

Náhle vzduch ztěžkne a zhoustne. Zavládne téměř dokonalé ticho. I ptáci umlknou. Jsem tu jen já, můj dech, moje bušící srdce, můj strach. Ne proto, že mám dnes obětovat syna. Vždyť víš, Izáku, že bych raději zemřel, než abych na tebe vztáhl ruku.
To, oč se teď bojím, je moje víra. Neboť pokud mě On v poslední chvíli nezastaví, zavrhnu jej. S osudy lidí už hrálo kostky až příliš mnoho krutých a pomstychtivých bohů. Nepotřebujeme dalšího takového.
Takže teď stojím, v ruce trochu opocený nůž. Ano, je to zkouška. Jenže On nechápe, že jsem to já, kdo tu dnes prověřuje.

Matika mě pronásledovala.
Počítání mi nešlo.
Jak se na mě matikář zašklebil, byl jsem schopnej tvrdit, že jedna a jedna rovná se sedm. A nebyla to provokace, jak mi vztekle napsal do žákajdy.
Tak jsem prodal duši ďáblu.
Nebylo to těžký. A za to, že teď dokážu spočítat jakejkoli příklad, mě čeká jenom věčné zatracení.
Těším se až mě ten prevít matikář vyvolá.
K tabuli jdu se sebevědomým úsměvem.
Napíšu diktovaný příklad.
Pak se začnu potit.
Matikářův úsměv připomíná úsměv ďábla, kterýmu jsem se upsal.
Ten příklad nemá řešení. To se vypočítat nedá, to se musí dokázat.
A to neumím...

Stál jsem v jedné řadě s vybranými novici. Všichni nazí. Byla mi trochu zima.
Když se široké chrámové dveře otevřely, zvedl se průvan. Naskočila mi husí kůže.
Takže když nejvyšší šéf přišel až ke mně, podíval se na mě zhnuseně.
“Zbláznili jste se?” vyštěkl na podšéfa pro lidské zdroje. “S takovýmhle materiálem, že mám pracovat? Vypadá mizerně a navíc nemá žádnou odolnost!”
V té chvíli jsem kýchl.
Podšéf sklonil hlavu.
Nejvyšší si automaticky překryl nos širokým rukávem.
“A ven!” vykázal mě z řady.
Přísným přijímacím řízením na hlavní lidskou oběť jsem tedy neprošel.
Ale koneckonců, nakonec mě to ani nemrzelo.

Fandom: Sherlock Holmes
Holmes se přikrčil u zdi a já jsem následoval jeho příkladu. Sevřel jsem v kapse rukojeť revolveru. Upřel jsem zrak do okolního přítmí. V tmavém obdélníku otevřených dveří jsem rozeznal neurčité obrysy mužské postavy. Postála chvíli na prahu a pak, hrozivě přikrčena, vstoupila do pokoje. Zlověstný stín nebyl od nás vzdálen ani tři metry a chystal jsem se, jak ho přivítám, až se na mne vrhne, když vtom jsem si uvědomil, že o naší přítomnosti nemá ani tušení. Muž prošel těsně kolem nás, přikradl se k oknu a velmi opatrně, tak aby nenadělal hluk, povytáhl okno asi o dvacet centimetrů.