dmd-2012

Pozdě, ale přece (ostuda já vim, budiž mi omluvou, že jsem v pondělí ráno zabalila hobok a zamířila směr Sázava)... jako poděkování pro Katužku a Nifredil
téma: žlutý tulipán
----
Stařičká kanoe se nechává líně snášet proudem. Znavený kotrčník jen malátně udržuje směr a háček už dávno přestal pádlovat. Nezvykle ostré, květnové slunce odráží se od zčeřelé hladiny. Oslepuje je. Nevidí čápa kroužícího nad údolím. Nevidí norka vykukujícího z houští ani užovku, co se jim mihla před přídí. Před očima se jim míhají jen stříbrné a zlaté šošolky vln.
Až veselé „Ahoj!“ probere ospalou posádku k životu.
„Ahój!“ odpovídají. Ze břehu jim mává skupinka dětí. Holčička v červených šatečkách sedí na rozpáleném kameni. V ručkách drží poslední žlutý tulipán, který slunce ještě nespálilo.
Pošle ho po vodě loďce na pozdrav.

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Snění
Nebylo to hned.
Chvilku.
Jednu.
Dvě.
Hodiny.
Snad.
Znovu se milovali.
Ale už si nelehli.
Konečně byli dva.
Zkoušeli dveře.
Šlo to.
Vždy pro dvě ruce.
Malá kuchyňka.
Ložnice.
Jedna postel.
To chvilku rozdýchávali.
Věděla to?
Chtěla?
Chvilku vanul chlad.
A pak.
Hodili to za hlavu.
Koupelna
Pro dva těsná vana.
Občas výhoda.
Konečně čistí.
Vzrušení.
Vyzkoušeli postel.
Nádhera.
Úžasné.
A pozděj se v ní opravdu dobře spalo...
Chyběly jen vchodové dveře.
Poštovní schránka.
Zvonek s nápisem
Kim a Ian.
Svoboda.
Zbývaly poslední dveře.
Trocha strachu.
Co najdou.
Chlaďák,
Otevřeli a beze slova zavřeli.
Nebyly tam jen ty dva malíčky...

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Oči
Díval se.
Na ni.
Nešlo přestat.
Nevěděl proč, ale nešlo.
Uplynulo pár hodin.
Pro ně to byla skoro věčnost.
Trochu pokousaný.
Bez přeměny.
Poškrábaný.
Měla v sobě vlka.
Připadal si hloupě.
Nedodělaný upírek.
Vstal.
Potřeboval rozhýbat.
Stejná místnost.
Stejné prohlubně.
Stěny.
Stůl.
Pouta.
A kromě zbytků krve.
Už jen ona.
Spí.
Už si chvilku povídali.
Minulost.
Probírali.
Zbývala.
Budoucnost.
Sny a život.
Posadil se.
Vedle ní.
Díval se.
Zase.
Sledoval každou křivku těla.
Krása.
Sen...
Polibek.
Něco zamumlala.
Ještě ve spánku.
A najednou.
Byla úplně vzhůru.
Na půli cesty k přeměně.
Ne
Usmála se.
Pokrčila rameny.
Ještě si úplně nezvykli...

Nesoutěžní
A/N: a vlastně z minulého roku. Letošní jsem někam zahrabala, takže ho dodám později, ale prostě tak nějak jsem zjistila, že si každý rok napíšu jedno maniakální drabble na DMD a chci se podělit. I když teda po tomhle se se mnou už asi nikdo nikdy chtít sejít nebude...
Duben se blížil a konkurence byla silná. Jenže ona prostě chtěla vyhrát, jakýmkoliv způsobem.
Ness dokončila úklid koupelny a zavázala poslední černý pytel. Mathilda už si ani neublogne. To víte, studenti, ti vždycky jezdí domů s takovou velkou taškou... Ušklíbla se a sedla k notebooku.
„Ahoj Birute, nedáme zítra sraz?“
...
Přestože známých jmen na Sosácích ubylo, počet drabblů rostl jak houby po dešti. Jen na Facebooku bylo čtyřicet potvrzených účastníků a dalších sedmadvacet v „Možná“. Sakra! Takhle to nezvládne... Bude potřeba to trochu zrychlit.
Ness znovu sedla ke klávesnici. Na stránkách SOS přibyl nový komentář: „Nedáme teď o víkendu sraz?“

Pozn.: Mimosoutěžní žlutý tulipán pro Katužku a Nifredil. Děkuji z celého srdce!
Kvetly tulipány. Na Jakubově zahradě rostou jen žluté, protože Jakub má rád žlutou. Barva Slunce a tepla.
Vnoučata pobíhala kolem zavlažovače. Za plotem na chodníku stála mladá dvojice. Žena zády k Jakubovi. Muž vypadá unaveně a Jakubovi je nejasně povědomý.
Žena se otočila.
„Katko?“ vypadlo z Jakuba. „Nevěděl jsem...“
Nezvěstná od roku 1998. Tehdy prostě zmizela. Jakub má najednou řešení před očima. Prošla dírou.
Malá Hanička přiběhla k plotu, stydlivě podala Katčině průvodci žlutý tulipán a utekla. On se usmál a Jakub si vzpomněl, že ho viděl na fotografii z pohřbu jednoho hlídkaře.
„Jen jsem tě chtěla vidět,“ řekla Katka.

Téma: Žlutý tulipán
Pro KaTužku a nifredil, naše dvě neúnavné hodnotitelky :)
Sherlock stojí nad svým vlastním hrobem.
Ten pocit zvláštnosti ještě pořád nevymizel.
Kámen s prostým nápisem.
Hlína zarostlá travou, která má trochu jiný odstín.
Kytice sem teď už nikdo nenosí.
Ale náhrobek je tu dál. Jako memento. Jako milník.
Už nic jiného, jen němá připomínka toho, co skončilo.
Toho, co právě teď končí.
Vtiskl do vlhké země malou cibulku.
Už se sem nevrátí. Je definitivně zase živý.
Až přijde jaro, rozkvete u opuštěného náhrobku jediný žlutý tulipán.
Jako záblesk světla. Jako záblesk naděje.
Jako symbol nového začátku a nového života.
Pomalu odchází. U brány hřbitova na něj čeká rozesmátý John.
Tak jsem to do limitu nestihla asi o deset vteřin...nevadí, stejně je nesoutěžní. Snad i tak udělá radost.

(Bonus č. 7, Židle)
„Čekán, nezván, přichází můj templářský přítel. Nevím, jak tobě, ale mně se nestýskalo, Cullene. Přišels mě zatknout?“
„Bohužel nesmím.“
„Takže jen rozhovor. Zřejmě se budeš chtít pochlubit, jak sis tenhle nablýskaný pancíř vrchního mágobijce zasloužil.“
Cullen neodpověděl. Do slovních válek nemělo cenu se s Andersem pouštět. Ani tehdy, a nejspíš ani teď. Vstoupil. V místnosti, kterou Anders zařídil jako ošetřovnu, stálo lůžko, truhla a jediná židle.
Anders na ni ukázal a nenuceně usedl na kamennou zem.
„Jako doma, Cullene.“
V očích měl stejný vyzývavý vzdor. Co Cullen neznal, byly vrásky únavy a starostí. Nepatrný záchvěv sympatií zahnal stisknutím rukojeti meče.
PS: nezabije ho, a není to slash.

Nahrazuji téma Co je psáno, to je dáno.
Lásko,
nezasloužím si tě takto nazývat.
Ale ještě předtím, než se tento vzkaz rozplyne v čase, ti musím něco říct.
Dobře si uvědomuji, co jsem udělala.
A můžeš mi věřit, že bych to udělala znovu. A znovu.
Stejně jako ty dělám vše proto, abych přežila.
A nikdy nepřestanu.
Mrzí mě jen... že jsem ti toto všechno (a ještě něco málo navíc, to nejdůležitější, co tu nemohu napsat) neřekla, když jsem měla ještě čas. Možná jsem byla hloupá, možná ne, možná se věci mohly stát jinak, ale sama tomu nevěřím. Nejspíš ani nechci, protože to příliš bolí.
Navždy na viděnou,
A.

žlutý tulipán pro KaTužku a Nifredil
Antropomorfní personifikace jednoděložné rostliny rodu Tulipa mužského pohlaví a antropomorfní personifikace téže jednoděložné rostliny rodu Tulipa opačného pohlaví (tedy ženského) vykonávají po dobu jednoho oběhu naší planety kolem nejbližší hvězdy, klíčové pro naši soustavu, kývavou činnost, obvykle spojenou s projevováním úcty. Tuto úctu si projevují vzájemně. Množina prvků mimo dvě výše zmíněné antropomorfní personifikace jednoděložné rostliny rodu Tulipa (které mají tak mimochodem barvu zralého banánu) vyjadřuje údiv nad faktem, že ony dvě výše zmíněné antropomorfní personifikace nepociťují nepříjemné vjemy v oblasti svých odlehlých okrajů.
Tulipán a tulipaní
celý den se sobě klaní
Až se diví okolí,
že je záda nebolí.
pozn.: tak já tu celý večer usínám nad Trumfem, a když ve 23:46 objevím žluté tulipány, náhle záhadně ožívám a valím, jako jsem za celé DMD nevalila

Občas (ale ne často) přemýšlím nad tím, co bych ti řekla, kdybychom se znovu potkali.
(což se samozřejmě nestane. Už proto, že ty jsi ty)
Na okamžik bych nevěřila svým očím.
Poté bych se tě zeptala, jak ses celou tu dobu měl. Vsadím se, že jsi, zatímco jsme se neviděli, zažil spoustu dobrodružství.
(neodpověděl bys, ale to nevadí)
A konečně bych se omluvila. Cosi mi říká, že ti to dlužím.
Protože ty jsi ten, kdo mi do rukou vložil finální kartu, onen pochybný trumf, který mi pomohl porazit smrt.
(snad! jednou provždy)
A za to ti budu již napořád vděčná.