dmd-2012

Pche, hlava v lednici, co teprve posprejovat Doktorovu TARDIS. Cha, pomočení osazenstva vážených básníků. Napsat, ,Hello Sweetie´ na betonovou zeď konce světa. Ále, dvacet tři břich rozpáraných za patnáct vteřin. Tss, říct grázlíkům, že jsou nanic. Slavnému fotbalistovi upřímně odhalit: „Jsi gay.“ Poslat Franka doprostřed bitevní vřavy před jídelnou v županu a s nohama v sádře. To tak jít v noci na hřbitov s mrtvou kočkou. Zavolat: „Hello, boy!“ na sebe sama. Skočit z jedenáctýho schodu. Vyprávět o smrtelném doteku stříbra pro upíry a máchat při tom stříbrnou vidličkou. Pod nosem a zákazem bratra si vyrazit na výlet po hospodách.
Fandomy: Sherlock BBC, Harry Potter, historie/RPS, Doctor Who, Samurai champloo, IT Crowds, Queer as folk, M*A*S*H, Dobrodružství Toma Sawyera, Torchwood, Přístav volá, Zaklínač, James Herriot

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Ruce
Otevřel oči.
Snad jen mrkl?
Ne.
Ale byla to jen chvilka.
Krátká.
Záblesk tmy.
Krev.
Úplně všude.
Ještě pořád zářivě rudá.
Na něm.
Všude po zemi.
Na nahém těle dívky.
Na..?
Polknul.
Jindy by to byl příjemný výhled.
Oběma rukama svírala rozervanou nohu.
Snad trochu vyděšená.
Soustředěná.
Nádherné nahé tělo.
Krvavé karafiáty.
Všude.
Rány srůstaly.
Velice rychle.
Cítil mizející sílu.
Zamrkal.
Trochu se otřásl..
Malá, chvilková slabost.
Pohled sklouzl po dívce.
Pevná ňadra.
Bříško.
Pomalu pokračoval.
Krev nevadila.
Dál.
Krvavá chodidla.
Rudé šlápoty.
Uválený rudý flek.
Druhé stopy.
Zatočila se mu hlava.
Velké vlčí stopy.
Potrhal ho vlkodlak...
Ona.
ONA...

Poznámka: Poslední den by si možná zasloužil něco lepšího. Ale co už, snad si to aspoň někdo přečte rád.
-----
„Za zády mám Žichlínek, vlakem jezdím od plínek“
Aspoň skoro.
A dneska se ukáže, jestli to bude stačit.
Jestli znám železnici aspoň tak, jak si myslím.
„Třebová je vážně hezká,
ať je Dlouhá nebo Česká,
za ní vlak dál o kus cesty postoupí“
Tuhle trasu dneska nejspíš ještě pojedu.
Z České Lípy někam na trať Excelsioru to určitě půjde.
Excelsior někam na Olomouc, to slibuje spoustu bodů.
Jenže to pojedou všichni.
Můj trumf bude muset být něco jiného.
Taky uvidíme, co budou bonusové stanice.
Přijíždíme do Kolína, čas přestupovat. Zbývá poslední vlak.
„Tak přátelé mějte se, zpívejte a smějte se.“
-----
Poznámky vysvětlovací:
Ukradené úryvky jsou z písničky Hurá na Potštejn skupiny Trumf.
Vztaženo k 22. dubnu. Ten den proběhlo první kolo letošního mistrovství ČR v cestování vlakem, se startem v České Lípě.

Nastává máj. Po bílých třešních přicházejí na řadu jabloně.
A jaro vytahuje své hlavní trumfy.
Koruny kaštanů se rozzáří jasně zelenou a zlatou a ozdobí se bílými nebo růžovými lampiónky. Všude rozkvétají šeříky a šíří kolem sebe nádhernou vůni.
Žádný den už není všední, všechny jsou projasněné sluncem a barvami. Po nich přicházejí čarovné večery, zelenomodré nebo nafialovělé, s vlahým vzduchem plným vůní. Pronikají i do šedých ulic, kde jako by utichal i hluk aut. Omamují, vyvolávají neurčité touhy. Rozletět se někam do dálky, splynout s květy na keři, protančit noc na trávě pod korunami stromů…
Triumfální vrchol a závěr.

Oblohou se rozezněl dračí řev podobný zvuku deseti hromů a jedna z přepravních konstrukcí se začala tříštit. Étoile sebou leknutím trhla a vyděšeně se zadívala na velkého černého draka, který měl tu katastrofu pravděpodobně na svědomí – vypadal stejně překvapeně jako všichni kolem.
I posádka oněměla a zírala na tu spoušť. Kdo mohl tušit, že Britové vytáhnou takovýhle trumf?
Britští draci se vzpamatovali o okamžik dřív a posíleni novou nadějí zaútočili na řady Francouzů. Étoile rozčileně sekla drápy po kosokřídlatci, který prosvištěl kolem, aniž by jí věnoval pohled; věděl, stejně jako kdokoli jiný, že nové karty obrátily boj v prospěch ostrovanů.

Byli čtyřiatřicátým národem, který si Ho zvolil za svého nejvyššího Boha.
Měl všechno, co požadovali. Velikost. Všudypřítomnost. Neuchopitelnost.
Věřili v Něj. Provázel je na každém kroku. Spaloval obviňujícím žárem. Jak by bylo možno v Něj nevěřit?
Uctívali Ho. Dával život. Dával světlo. Přicházel k nim každý den. Jak by bylo možné Ho neuctívat?
Někdy o Něm pochybovali. Ale to byl největší trumf slunečního Boha. Zatmění. Stačil okamžik a víra se obnovila. Čistší. Tvrdší. Zběsilejší.
Nemilovali Ho. Byl lhostejný a krutý. Báli se Ho. Ale lidé si tvoří bohy ke svému obrazu. Jeho krutosti a lhostejnosti je tedy zbytečné se divit.

nesoutěžní, na rozloučenou. Díky moc, bylo to úžasné!
Když se kácí les, létají třísky.
Když probíhá povstání v ulicích města, dojde občas k nehodě. Smrtelné.
Barabáš by tomu neříkal tak úplně vražda, ale rozsudek smrti ho nepřekvapil.
Zato propuštění překvapivé bylo. Že si davy vyžádají jeho osvobození výměnou za smrt zjevně nevinného muže, to nečekal. A ten nešťastník ani neprotestoval!
S úšklebkem odsouzence pozoroval, jak klopýtá k popravišti. Jako jehně na porážku, pomyslil si.
Pak se jejich pohledy setkaly. V očích toho, který bude zabit místo něho, spatřil odvahu lva.
Bude žít jen díky tomu, že on zemřel.
Možná o tom Barabáš někdy přemýšlel.
A možná taky ne.

A/N: Věnováno úžasným dokonalým organizátorkám DMD. Jste úžasné a milujeme vás! Ale remcat samozřejmě musíme, bez toho by zadávání témat nebylo úplné ;) Bylo to skvělé!
****
Je večeroles. Podzimní stmívák.
Všechno životné se stočilo do klubíčka a usnulo.
Selvy odsyštěly do korun stromů a tichounce vrkotají, aby uspaly mladé.
Měsícodlak vyluzuje houkavé skřeky. Kchrrrrá!
Holčička kráčí po mýtožině a ustrašeně se rozhlíží.
Temný lesoň jí hrozí housenkami.
Ztratila se tu. Hledají ji venku.
Není Alenka. Je jiná, nová, neumí snít, nechce tu být.
Šustí jí praská pod nohama, motýli s máslem na ni útočí ostrými křídly.
Před chvílí ji pronásledovala houpací vážka.
Ale největší nebezpečí číhá za růžovořem.
Velké červené srdce královnina vojáka se papírově dme.
Rudý trumf se založeným šípem.
Krvácí jezelen.
Nikdy ji nenajdou.

Společnost vybraně pojedla, všichni svorně zasedli ke karetním stolkům.
Ten kurát má hubu plnou keců, špatný karty se mu v ruce jen hemží. Nemá šanci.
On byl švihák. Důstojník, krasavec, příjemný společník. Dopracovat se k takové pověsti ho stálo spoustu úsilí.
Ale vyplatilo se to. Věděl, že alespoň tři páry jiskřivých dívčích očí ho dychtivě sledují. Snažil se okouzlit tu, která se zdála nejchytřejší. Aspoň s ní bude zábava.
Visela mu na rtech, ráda se bavila na účet těch, kdo se jí znelíbili.
Měl v kapse finální trumf.
"Víte, slečno Elizabeth, že jsme s panem Darcym vyrůstali skoro jako bratři?"

Rozehrála dlouhou partii.
Nejdříve ho přimět k hovoru. K hovoru, ve kterém ji nebude kritizovat. K hovoru o něm.
Po patřičné (dlouhé) době ho pozvala, aby s ní o pauze poobědval. Kručelo mu v žaludku, tak přijal.
K Vánocům mu darovala láhev archivního skřítčího vína. Vypili spolu.
Bylo slušné mu to oplatit. Pozvala ho k sobě domů. Navrhla tykání. Byl přiopilý, tak přijal.
Po patřičné (dlouhé) době ho políbila. Nebránil se.
Trvalo to celé měsíce, ale nakonec vyhrála. Měla nezvratný důkaz, že Severus Snape k ní cítí to samé, co ona k němu. Jeho patron změnil podobu. Vypadal jako vydra.