DMD 2022

Ze zadního pokoje se ozývalo šustění, polohlasné mumlání následované hlasitým smíchem a bouchání. Celá tahle podezřelá situace už trvala déle, než aby byla považována za normální, a tak šel raději zkontrolovat, jaký temný rituál se tam vlastně odehrává.
"Co děláš?" zeptal se s obavami v hlase a strčil hlavu do dveří.
"Prohlížím si svůj minulý život," zasmála se a vrazila mu do ruky fotoalbum.
"To místo znám," řekl a prohlížel si sál narvaný k prasknutí, "a ty lidi taky," dodal při pohledu na oblíbené kostýmované idioty. "Jenom mi vysvětli, proč jíš to opěradlo za Lejdynkou?"
"Tess přednáší."
Víc slov netřeba.

Prolínání kultur bývá někdy... zajímavé.
Máme Velikonoce, svátek slavící se pouze na Zemi, s vajíčky a pečením. Máme Mossiho, který hltá národy a kultury jako Šaj-hulúd harvestery.
Protřepat, nemíchat.
Poručík seděl u stolu, součástky projektu na jedné straně, hologram projektu (včetně dílů, postupu sestavení a eskového inbusu) na druhé straně, divadlo Semafor (měřítko 1:27) před sebou a zbytky perníkového těsta, cukru a bílků všude.
Jeviště hotové, hlediště prakticky taktéž. Zbývala poslední dvě zábradlí, když se objevila zkáza.
"Ne!"
Ale bylo pozdě.
První čtyři řady, celých sedmdesát čtyři sedadel, zmizelo v nenávratnu.

"Kaše dobrá, chci nášup!" zazdil to úplně Berek.

Zíráme si do očí, a já už vidím, jak naklání hlavu. Ústa otevřená jak nejvíce možné, umožňující pohled na zuby.

Kývám na něj hlavou, že ne. Trochu se stáhne.

"Karle," řeknu varovně.

Na moment odkloním hlavu. Stejně to mít jinou dohru nebude, na to bych musela vzít koště, a celý den nedělat nic jiného, než ho odhánět.

Ozve se nezaměnitelný zvuk, kdy se králičí zuby zahryznou do dřeva.

"Karle! Nejez tu židli!" Okřiknu ho, málem pobaveně. Králík se na mě podívá, a až když se přiblížím, tak peláší pryč.

On se vrátí, ale mamka je spokojena, že nábytek je bráněn.

V rohu zanedbané místnosti se majestátně vyjímalo křeslo v poločasu rozpadu. Nešlo určit, zda si ho někdy někdo všímal. Rozmrzelý robot, který musel kvůli své nevymáchané papule zvelebit tohle Bohem zapomenuté místo, předmět prozkoumával. Na boku stálo: SČPUD – Stroj času pro upracované důchodce.
Pak zjistil, že není sám. „Jsem řek, že nic nemám. Mě nezajímá tvůj hlad. Hej, ty zvíře tupý, nejez tu židli!“
Pozdě! Do Diblíka během několika vteřin zahučel celý plesnivý nábytek, před zraky přicházejícího profesora. „Svatá prostoto! Můj stroj času!“
Zavládlo ticho. Pak vrásčitý muž pronesl temně: „Bendere, víš, jak jsem ti zakázal ublížit Diblíkovi? Tak můžeš.“

Když světem kráčím dál
a cítím, že nejsem sám.
Slunce září nade mnou,
přesto já musím projít tmou.

Když už konečně
skončí ten koloběh
smutků a radostí,
cest a všech neštěstí

Já jsem unaven, tak unaven.
já padám do tvé náručí
Já samou láskou bych tě byl snědl,
když jsem u tebe, vím, že doma jsem.

Již nemusím se strachovat,
kdy se odpočinek dostaví.
Židle má, u tebe jsem v bezpečí,
na tebe každý starosti své složí.

Já jsem unaven, tak unaven,
já padám do tvé náručí,
Já samou láskou bych tě nejradši snědl,
ale radši ne…
ale radši ne…

"And how are you feeling today?"
"Don't eat that chair."
She smiled at the doctor but the smile never quite reached her eyes.
She had known the grim truth as soon as she had seen the bright flash. Walking dead woman. Yet somehow, she has survived far beyond all expectations.
Death might have been kinder than what the proton beam from the malfunctioning particle accelerator had inflicted. Her mind, her greatest asset, the only thing she truly could be proud of, was imprisoned behind a wall of aphasia, unable to communicate, to reach out.
"Ten kilos of eels walked away."

„Co se vám to stalo, Poirote?“ vyděsil se kapitán Hastings, když spatřil Poirotovu tvář, jejíž oteklost nemohl zakrýt ani šátkem převázaný obklad.
„Ani se neptejte, mon ami. Strávil jsem dvě nekonečné hodiny u monsieur Douglase, a ten sadista nakonec ubohému Poirotovi rozřezal celou dáseň, než tu židli dostal ven.“
„Židli?!“ užasl Hastings. „Je to vůbec možné? Co vás to napadlo, okusovat nábytek?“
„Jaký nábytek, Hastingsi? La molaire! Jak tomu vy Angličané říkáte? Ten zub vzadu…“
„Aaah, stolička,“ pochopil konečně Hastings. „Říká se stolička.“
Poirot si odfrkl. „Kdybyste u vás nepojmenovávali zuby po nábytku, možná by vaši dentisté nepracovali jako truhláři.“

Seděli jsme v půlkruhu okolo rozlámaného stolku. Bylo nás tam pět. Já, má sestra, babička, můj syn a moje malá dceruška. Venku bylo ticho. Přitáhla jsem si potrhaný kabát blíže k tělu a zachvěla jsem se. Můj milovaný synek si toho všiml a objal mě. To mě alespoň trochu zahřálo, i když ne tolik na těle jako na duši. Babička dostala další záchvat kašle. Nemohli jsme s tím nic dělat. Podívala jsem se na svou dcerku. Žužlala svými bezzubými ústy okraj židle. Vstala jsem a zvedla jsem ji do náruče. „To nesmíš,“ řekla jsem.
Plakala bych, kdybych měla z čeho.

"Nepapej ten kamínek, miláčku."
"Co to máš v puse?!"
"Tyčinky od lízátka se nepapají, broučku."
"Oběd."
"Žádné mňam, máš tam oběd!"
"Papej, zlato."
"Ježíš, kdes vzal ten polystyren?! Jak sis to, do hajzlu, podal do postýlky? Tos vylezl, vzal si to, a zase se vrátil? V pytli?! To se táta posere, jestli to uvidí. Šššš, zlato, maminka se nezlobí na tebe."
"Proč okusuješ tu ohrádku? Zuby už máš přece všechny!"
To dítě se k jídlu staví asi tak jako já k dílu. Vybere si to, co mu chutná, a nakonec z toho stejně vznikne hovno. A momentálně s polystyrenovými kuličkami.

„Mám hlad,“ zabručel Ron a posadil se, aby viděl na Harryho, který se zrovna chystal vystřídat Hermionu na hlídce. „Dal bych si kuřecí stehýnko. Nebo vepřovou pečeni,“ pronesl zasněně a v ruce si pohrával s hůlkou. „Dýňové paštičky. Čokoládové žabky.“

Harry se s obavami podíval na svého přítele, kterému se lámal hlas. Dokázal si představit, co Ron prožívá, ale neuměl mu pomoci.

„Třeba by to fungovalo,“ vyhrkl najednou Ron a vyskočil na nohy. Hůlkou zamířil na židli a zhluboka se nadechl.

„Ani to nezkoušej, Ronalde!“ přerušil ho Hermionin pevný hlas. „Jídlo nelze jen tak přeměnit, ale možná dokážeme něco ulovit.“