DMD 2022

"Když se koukám na tu židli," mudruje Lev, "dala by se dobře vzít do zubů."
"Ještě řekni, že bys ji svými zuby zvedl i s někým sedícím," popíchne jej Jimram.
"Vsadím se o metr piv, že to bys nedal," reaguje Tadeáš.
To už zasahuje Méďa:
"Zklidněte hormon, pánové! Kdo mi tu bude žrát židli..."
"...toho i se židlí vyneseš v zubech," doplní jej Lev.
"Houby, svinským krokem jej poženu!"
"Nechce dopadnout jako Franta Kocourek blahé paměti," komentuje Jimram, "ale neboj, Méďo, všichni budeme distingovaně sedět. A dones nám další pivečka k tomu sezení, jak se říká, ať žije, kdo pije!"

Pokroky chovanců, no... co bych k tomu řek. Voldemortův hysterickej výstup s červotočem, kterej mu začal žrát tu jeho nohu od židle, mě po těch letech fakt nevykolejil. Voldemort zmizel a vrátil se navečer s lahví Biolitu, netuším, kde to tady v horách splašil. Jenomže červotoč mezitím dokonal dílo zkázy. Voldemort začal ječet něco latinsky a vypadal, že hyperventiluje, ale vtom se zved Santer a se slovy "Škoda kvalitního moku" mu vytrh Biolit z ruky. Máčej si v tom moje rohlíky a temně pějou "Nech brouka shnít".

Každopádně bych řek, že červotoč sem hodně dlouho nepáchne, jestli má špetku rozumu.

Vzduch je plný vůně jehličí a John by přísahal, že mu v ústrety zavanulo teplo z krbu. Seklepal ze sebe hotovou závěj. Pohlédl na sebe do odrazu ve dveřích. Nový šedý vlas. Určitě. Možná z té hororové cesty z metra zešedivěl.
Ne, to nejsou šediny. To se mu ve vlasech tvoří rampouchy.

S každým krokem víc a víc rozmrzal. Teplo! Ráj!
Ještě to chce vychlazené pivo...
"SHERLOCKU!"
"Ano?" ozvalo se líně z pohovky.
"Cos tady zas vyváděl? V lednici jsou lidská játra!"
"Počkej, játra...? Aha, tohle! Johne, nejsi přepracovaný? Jak ti může moje těsto na vánoční koláč připomínat lidská játra?"

„Proč mi pomáháte?”
Otázka visí mezi elegantním mužem a unavenou dívkou.
„Něco jste mi neřekl. Já musím vědět…”
„Dlužím vám život.”
„Cože?”
„Tady jsme se poprvé setkali."

Umělá jeskyně. Lavice. Okénko.
„Nevzpomínám si.” Nejde to, ksakru. Snažila jsem se. Věř mi.
Vrbenský přikývne. „Ukážu vám naši minulost. Nebude to příjemný pohled.”

Žár
Čáry na zemi
„Karle,” její hlas
„Mluv se mnou máme málo času”
Chyba
Zkrat
Oheň
Zkrat
Zkrat
„Kalle nekousej tu židli”
„Nešišlej na něj bude šišlat”
Zkrat
Jsem voda
Jsem oheň ne nejsem
„Dostanu to z tebe pryč slibuji”

Zuby jí jektají. „Do hajzlu.”
„Teď už mi věříte?”

Celý rok se jeden druhému vyhýbali. Ale ne ten den.

Hospoda U Prasečí hlavy měla zavřeno. Na parapety padal sníh a za oknem byl vidět plápolající krb. U krbu stál stolek s maličkým stromečkem, pod kterým byl položen talíř s cukrovím a sklenky máslového ležáku.

Oba dobře věděli, jak Ariana milovala Vánoce. Ne pro dárky, ale pro rodinnou pohodu, která zavládla u Brumbálů. A přestože již nežila, nedokázal ani jeden z bratrů porušit tradici.

Jen tehdy, na Štědrý den, oba zapomněli na minulost a neshody a opět byli rodina.
Byť by to nepřiznali nahlas. Oba se na ten den těšili.

Ne, Mauglí se nenarodil do vlčího doupěte. Ani do psí boudy, ale upřímně, tři psi udělají "psí boudu¨ z každého bytu. Fenky oddaně hlídaly postýlku s nemluvnětem, asistovaly u přebalování, doprovázely kočárek.… Že raději leze po čtyřech? Kluci jsou přece línější. Že jeho první slovo bylo HAF? No a? Po čase začal říkat i ta ostatní slova. A že na zahradě běhá s holkama k plotu a řve na kolemjdoucí nám přišlo spíš vtipné, než divné. Ale když jsem zaslechla Vanessu žádat Mauglího ať neokusuje tu židli, napadlo mě, že konec covidového šílenství a otevření dětských skupin přišlo právě včas.

„Je pro tebe pohodlnější to mít výš nebo níž?“

Dotazovaný se na mě ani nepodíval a dál pokračoval v broušení.

„Mohl bys přestat jíst svůj nábytek a odpovědět mi?“

Dotazovaný byl hluboce soustředěný na kus dřeva, na kterém sedával, a nevěnoval mi absolutně žádnou pozornost.

„Kdybych věděla, co chceš, věděla bych, když ti něco vadí a naopak. Kdybychom tak mohli mluvit aspoň telepaticky.“

Dotazovaný již neměl na čem sedět a tak se rozhodl, že ho teď bude rozčilovat miska s jídlem a začal s ní cloumat.

„No, vypadá to, že je ti to uplně jedno, to je taky dobrá varianta...“

Pracoval jsme tehdy na takovym dřevěnym mostě. Když jsme zjistili, že se blíží Němci s tanky, pustili jsme se do něj, já a tlupa mejch statečnejch kamarádů, a když tam vjeli, rozpadl se pod nima v prach a všichni napadali do Vltavy.
Jak jsem potkal babičku? To se po letech letím podívat na rodné kino, a tam byla ona, nádherná, ale celá nazelenalá; povídám jí, slečno, nejezte tu židli, je nová, samej formaldehyd, fuj, raději pojďte, zvu vás na zábradlí, to je ještě stará kvalita …
Ještě? Ne, mrňata, je už pozdě. Zavrtejte se do postýlek, židlí a skříní, dobrou noc!

Wei Ying udělal první krok dovnitř a okamžitě se zaraženě zastavil. Nebyl sám. Byl překvapen, že v místnosti nebyl ten, koho zde očekával.

Namísto svého manžela Lan Zhana, viděl po místnosti hopkat malého králíčka s bílou stuhou okolo hlavy. Dokonce měl na čele i emblém Oblačných Zákoutí, stejný jako vždy nosil Lan Zhan. Byl roztomilý a Wei Yingovi někoho připomínal.

„Co to? Tohle přece nemůže být Lan Zhan!“ přepadl ho náhlý strach.

Králíček přestal hopsat a dal se do okusování židle.

„Nejez tu židli!“ spílal zvířátku Wei Ying. Ať je to zakletý Lan Zhan nebo ne, nábytek mu ničit nedovolí.