DMD 2022

Ta bába s roštím byla tuhá. Zato sběrač borůvek byl... jako víno. Pěkně zakulacený, s výraznou vůní tabáku a lesních plodů. Už archivní ročník. Navíc pozdní sběr je pozdní sběr.

Holka s kytkama taky nebyla špatná, i když podle mýho se ten slavnej pugét přeceňuje. To je samý pugét květinovej, pugét bylinnej - řeknu vám, náprstníky teda nic moc. Nemám na to srdce.

Dědek každopádně chutnější. Jenom škoda, že jsem si nevšimnul tý skládací židličky, na který trůnil. Alumínium prý škodí zdraví, ale hlavně: nožičky tý sesle se mi nějak vzpříčily mezi zubama. Málem jsem si jeho stoličkou vylomil svojí stoličku.

Proletěl místností. Taková malá koule. Vybral zatáčky, přeletěl přes postel pouze s jedním meziodrazem. Vzal to zpátky do předsíně, malé kolečko, a pak zase pelášil zpátky.

S lehkým odrazem přes topení přistál na opěradle kancelářské židle. Pevně ji svíral jako zoufalý muž svou milenku. Díval se na mě přes celý pokoj. Roztomileji by se dívalo už jen štěně.

Zamňoukal.

Povzdech.

Zamňoukal znovu a pevněji se chytl židle.

"Havelocku, jídlo je až za hodinu. V šest. Už by ses ty hodiny fakt mohl naučit."

Zamňoukal znovu a zakousl se mi do židle.

"Takže dnes máš na menu židli a ne kapsičku?"

Vyprávíte-li jednomu o všech pěšinách, cestách, křižovatkách a dálnicích, jež dovedly na okraj propasti, do níž padáte, neočekáváte, že se uprostřed monologu beze slova zvedne a zmizí; zejména když posluchačem nejlepší a jediný přítel, alter ego stejné krve a mysli, vpravdě totožné tělo.
Přesto židle naproti mně prázdná.
Pohleď na smyslu prosté, proroste tě nicota.
„Proč tu porcuješ nábytek?! Čekáš snad, že z něj udělám večeři?“
Žiju se svou mámou už přeci hodně let, abych věděl, že neklepá.
Copak mohu své starostlivé mateři říci, že ne já ji, ale ona žere mě?
Žravá židle.

Na město padá déšť a temnota.

Aleš Drábek už posté proklel nápad koupit zrovna tenhle dům.
Vnitřní úpravy pořád vázly. Omítka nedržela. Základy pro garáž se plnily bahnem. Zeď postavenou včera našli dnes ráno v troskách. Znovu.
Už třetí parta pomahačů vyděšeně utekla, ti poslední dokonce ani nečekali na výplatu. Lámanou češtinou vykřikovali něco o zlých kouzlech.
Vrchol byl nový nábytek. Stěhováci prozatím složili krabice na verandě. Za pár hodin je rozežrala nějaká divná houba. Židle se rozpadly úplně, stůl se zkroutil jak vrtule.
„Manželka zešílí!“ lamentoval Drábek. „Co si počnu?“
Přes plot už zase zvědavě nakukoval soused s nápadně zrzavými licousy.
Ten tu ještě chyběl.

„Já chtěl v obchod drogy,“ „Cože? Vy jste se dal na drogy?“ vpadla panu Kaplanovi do řeči Olga Tarnovská.
„Nechat mě domluvit,“ ohradil se roztrpčeně. „V obchod drogy-ryje byla paní. Měla malý kuk.“
„Dělala na vás kukuč,“ usmál se chápavě pan Pinski.
„Né! Měla kuka. U jeho huby moc pěny jako má vzteklá psina.“
„Legrace není vzteklá,“ namítla slečna Mitnicková.
„Psina jako fena,“ vysvětlil pan Bloom.
„Kuk mít vzteksliny.“
„Kluk měl vzteklinu,“ opravil výslovnost profesor Parkhill.
„Paní rvala,“ pokračoval vypravěč.
„Prala se?“
„Né. Nahlas křikala: Nejez tužidli!“
„Kluk jedl židli!?“ Třída užasla.
„Tužidli, pěnu na tuhé vlasy.“
TUŽIDLO. Konečně pochopili.

„Ezro, musíš se soustředit. Nestačí, jen tak máchat mečem nebo nazdařbůh používat sílu. Je potřeba pevná vůle a trpělivost.“
„To přece vím. Opakuješ mi to pořád dokola, Kanane!“ odrazil mistrův světelný meč, vrhl se do útoku.
Starší Jedi lehce uhnul. „O tomhle mluvím. Necháváš se vést emocemi, potřebuješ mít klidnou mysl,“ tvářil se, že odpověď přeslechl. Opravdu se snažil předat Ezrovi co nejvíc z vlastních znalostí. Koutkem oka postřehl pohyb, nestačil uhnout.
Ezra Bridger po něm mrštil židli pomocí Síly.
Dovnitř nakoukla Zebova hlava. „Takhle trénujete? Nejez tu židli, Kanane,“ s uchechtnutím zalezl.
„To ti pěkně děkuju.“
Ezra se rozesmál.

Náš potkan bol, ako to už potkani bývajú, veľký ekológ. Za svojho života sa mu podarilo započať alebo urýchliť rozklad všetkých možných guličiek, ceruziek a podobných vecí, ktoré mohol zobrať do svojich zvedavých tlapiek. So vekom a skúsenosťami prichádzali nové výzvy. Napríklad ako odniesť do brlohu kapesník, čo bol tak trochu väčší než on....
Šlo to potkaním parakotúľom.
Taká stolička, to bol iný oriešok. Molitan vyzeral však sľubne.. Stoličku sme mu na jeho zdesenie odniesli, ale župan našťastie zostal. Pracoval na ňom s veľkou láskou. A intenzitou. Tie krátery, čo po ňom ostali, na to by bola pyšná každá kométa...

Po návratu ze Salcburku vybalil Cimrman zakoupené suvenýry a jal se ověřovat jejich sférickou symetrii. Poté, co od geometrické teorie přešel ke gastronomické praxi, si zděšeně uvědomil, že jeho soukromou rezervu, chovný pár šlechtěných australských červotočů, dva roky nikdo nenakrmil. S bušícím srdcem uchopil židli, v níž ukryl brouky před zraky policejních nohsledů, a strnul. Pár, původně krmený ostěním univerzitní knihovny pro zvýšení inteligence a kognitivních schopností, nyní nedal zahynouti sobě ani budoucím. Navýšili i svou žravost, což prokázali po rozpadu křesla, kdy atakovali zbytek místnosti.

Cimrmanova ztráta nábytku obohatila naši mateřštinu o nový výraz. Zvolal totiž zděšeně: CIMR FREI!

Adam seděl v městské knihovně a četl si. Konečně našel knihu, která ho zaujala. V tom ho ale vyrušila knihovnice hysterickým jekotem.
"Nežer tu židli, Pacinko!"
Pacinka, knihovničin skoro dvoukilový kocour, před kterým couvali i buldoci, trhal a drásal velké, masivní křeslo s držátkem, na které si mohl čtenář položit knížku, počítač, nebo cokoliv, co se mu tam vešlo.
"Jednou dostaneme darem křeslo spisovatele, který v našem městě vyrůstal, a ty ho začneš ničit," nadávala samozvaná ochránkyně křesla.
Když knihovnice kocoura odvlekla, tedy spíše on odvlekl ji, vydal se Adam směrem ke křeslu. Zaujalo ho totiž velmi provokativní červené tlačítko.

Tom do školy vytváří pokoj měšťanů v osmnáctém století. Jelikož rády prozkoumáváme, šly jsme se vypravit na stůl, podívat se, co Tom dělá.
"Není tady, čístej vzduch, můžem jít." Pepíček vyskočil na dřevěnou židličku, ale měl smůlu, rupla pod ním. Tak si o ni začal brousit zobák a kousek jí urval.
Sakra, Tom jde!
"Andulky, chtě-. TO SI DĚLÁTE SRANDU! JÁ SE S TÍM DĚLÁM TŘI HODINY A VY TO ROZBIJETE? KDO TO BYL?"
"Pepíček," znělo jednohlasně.
"Nejez tu židli, Pepo! Není to sépiová kost, ale můj projekt! Pepo, máš týdenního zaracha a budeš bez koupele!"
"Chudák Pepík," píply andulky.