DMD 2016

"Hele," zeptal se Petr na pracovní poradě. "Proč vlastně letos nejsme vůbec v DMD?"
"Zeptej se jeho," mávl Solomon na druhou stranu, kde seděl Lev Jehuda, bývalý pražský rabín a písmák.
"Odstřihli jsme se od toho," pokrčil rameny Jehuda. "Emancipovali se. A mám málo inspiračního lektvaru."
"Kecáš," řekl Aurel. "Piješ ho litry. Ale místo pořádnýho psaní čmáráš graffiti na mostě a zpíváš si k tomu Prince."
"Pokoj jeho duši," zamumlali všichni.
"Těch restů máš víc," řekl King. "Žádné lektvary. Aurel vymyslí něco, po čem ti prsty přirostou ke klávesnici. A příští rok..."
"Nééé!" zaúpěl Jehuda.
"Jdu na to," ohlásil Aurel.

“Nechápej mě špatně. Jsem náhodou ohromný fanda emancipace.”
“Ehm,” přikývla. Až doteď ho nevnímala. Byl zatraceně hezký, a byl si toho vědom. Stačilo se na něj dívat a předstírat zájem, nemusela doopravdy sledovat, co říká.
Jeho poslední poznámka ji ale zaujala.
“O čem to mluvíš?”
Upravil si tmavé vlasy, načež se ušklíbl. “Tak přece! Nebyl jsem si jistý, jestli mě posloucháš.”
“Už ano,” přiznala.
“Tak co bude nyní?” hleděl na ni vyčkávavě. Zkoumala ho pohledem a přemýšlela. Nakonec se rozhodla.
“Pojďme k tobě domů,” navrhla.
Usmál se. “Dobře, Jessico.”
“Super. Ale budeš mít na sobě svůj Iron Manův oblek.”
“Domluveno.”

Našel ji samotnou na konci mola, což bylo případně klišovité.
„Na zdraví.“ Podala mu flašku.
„Mrzí mě to.“
Pokrčila rameny. „Aspoň jsme svatbu zarazili včas. Mark vypadal skoro dotčeně, že jsem nebrečela. A dort si nechám.“ Pak se na něj podívala. „Promiň, už se ti role věrného přítele vrby musí zajídat.“
„Asi ne tak jako tobě role milé, inteligentní snoubenky, která je odkopnuta kvůli jediné pravé lásce z pubertálních let. Nestojí to takový prachy.“
„Navíc holky mají rády kluky, co umějí naslouchat.“
„Budou je mít rády i ráno, až nebudou nešťastné?“
„A namol? Asi jo.“ Položila mu hlavu na rameno.

"Dobrý den, dneska budeme probírat latinské složeniny. Začneme slovesem mancipo, mancipare, ze kterého vzniklo slovo emancipace. Kdo by si tipnul, z jakých slov toto sloveso vzniklo?"
"To bude nějaký mancio, onis - jako blbost!"
"Tak ty si myslíš, že emancipace je blbost, jo?"
"Aha, povíme si, až vy budete muset sedět doma a nebudete mít volební právo."
"Já s ním náhodou souhlasím."
"Kde to žijem? Tohle je jednadvacaté století, jestli si nevšim."
"A je to tady zase."
Dnes jsou neobyčejně klidní, ještě si ani nevjeli do vlasů, pomyslel si latinář, ale věděl, že dneska už se k manus a capio nedostanou.

,,Přišel mi poslední výpis z banky."
,,A?"
,,Řekni mi, za co jsi utratila litr v Tezenis?"
,,Udělala jsem si radost, ty sis koupil nový splávky."
,,To ano, ale za pár kaček, tohle je o dost víc."
,,Fájn, vyměním to za levnější."
O pár dní později..
,,Barunko, nechtěla bys...?" usmál se laškovně.
,,Jasně, jen se půjdu svléct."
Natěšený skočil do postele a čekal...
,,Tadá!"
,,Co to je?!"
Na sobě měla otřesné prádlo, podprsenka jen látka bez kostic, bez krajek, seplá u krku, místo košíčků nákupní tašky. Kalhotky nad pupík. Babičkovská móda.
,,Ty vyhlašuješ šetření, já emancipaci od kostic pro moje prsa!"

Svaly jí ochably a ona se učila chodit jako kdysi její syn.
Ne!
Jako její dcerka nikdy… Ne, ztratila se, ale žije. Musí žít.
Herminona se rozechvěle nadechla a pokračovala v cestě Paulininým domem s nohama z kamene.
„Váš manžel pro vás i vaše děti truchlí. Váš návrat ze záhrobí pro něj bude zázrak,“ těšila ji Paulina.
„Já se ale nemám ke komu vrátit,“ odvětila Hermiona.
Když po letech před sebou spatřila dívku, která se jí tolik podobala, sestoupila z podstavce. A když dcerku objala, poslední zbytky kamene jí opadly ze srdce.
S manželem se vídala jen při oficiálních příležitostech.

Gallifrey, jedna z mála nejmocnějších planet všech galaxií. Její národ se pyšní dalekosáhlými znalostmi. Od cestování v TARDIS, až po prostou hierarchii. Jedna oblast jim pořád činí potíže. Vyrovnanost pohlaví na důležitých postech.
Muži jsou vládychtiví, co ženy? Také mají rády moc. A tak, aby nedošlo k nějakým roztržkám, dali muži možnost ženám být jako oni.
Pro ženy to byl signál. Uchopily šanci, začaly být smělejší. Toto uspořádání nevydrželo dlouho. Muži se bouřili, ženy intrikovaly. Hrozila válka mezi pohlavím, vypadalo to kriticky, když tu zasáhl Rassilon, urovnal spory, vše se vrátilo zpět. Toto období je všem známo jako ‚Probuzení moci‘.

Když nás přítel Luther zase jednou poctil svojí návštěvou, nepřivezl s sebou jednoho, ale rovnou tři sviště. Jeho žena Alberta chuděra měla co dělat, aby jim zabránila během našeho společnýho kázání rozmontovat kostelní lavice.
Po mši jsem ho jako obvykle pozval na lahvinku. Neodmítl.
„Tak co, brachu? Slyšel jsem, že Annie je v Evropě.“
„Jo. Už pátým rokem.“
„Někdy naše sny při střetu s realitou neobstojí, že?“
„Souhlasím. Ty máš nějakej sen?“
„Jeden. Že syny posílám na univerzitu.“
„Hlavně, aby se toho vůbec dožili,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na balkón radnice, kde si Martin s Alfrédem hráli na ostřelovače.

Ona:"Drahý, som doma!" *Rýchle kroky. Vášnivé objatie.*
On:"Miláčik, som tak rád, že si doma!" *radostne*
Ona:"Prečo?" *podozrievavo*
On:"Mám hlad..." *skrúšene*
Ona:"Ale veď som ti nechala jedlo v chladničke!" *vyčítavo*
On:"Bolo v panvičke!" *šeptom, hrôza v očiach.*
Ona:"Jedol si niečo??" *šokovane*
On:"Párky.." *zahanbene*
Ona:"A to si ich varil?" *neveriacky*
On:"Načo? Však mikrovlnka." *nevinne*
Ona:"Ale boli len tri!" *spomína*
On:"Vravím, mám hlad!" *víťazoslávne*
*Ona odovzdane vyzlieka kabát, odchádza do kuchyne. On blažene stojí pri dverách. Pozoruje kuchynský ruch prerušovaný úvahami, kde sa zasekla mužská emancipácia a či možno rovno nechcípla*

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či jedlo z dediny neprinesieš, keď sa Anča rozhodla, že tiež chce pásť ovce tak, ako my.
- Starý môj, nechce sa mi, ale ak Anča jedlo nedonesie, tak možno ovce budeme musieť podojiť a oštiepke narobiť. A kdeže je vlastne Anča?
- Kde by bola? V kolibe sa zatvorila a že ju nemáme vyrušovať. Tak, ako ty si sa zatváral.
- Ale ja som sa tak zatváral, keď som ta mal… návštevu.
- Pištík môj, hádam si nemyslíš, že Anča je tam sama zatvorená?