Moje články

"Tati, kdy už se objeví ty srnky?"
"Asi dnes máme smůlu, Zdirádku, jsou někde zalezlé."
"Ale sliboval jsi mi je..."
"Nesliboval, to, jestli se srnky objeví, je náhodný jev."
"Co je to náhodný jev?"
"To je něco, co neovlivníš svou vůlí a svým konáním. Takových jevů je spousta."
Tu zafouká vítr a ze stromu spadne před Pankráce a Zdirada šiška.
"Vidíš, další náhodný jev!"
"Jé, tady je to les náhod, les náhod!", vykřikuje Zdirádek.
"Neřvi tady, Zdirade", kárá jej okamžitě táta Pankrác, "nebo přijde hajný a požene tě z lesa ven sukovicí. A to už nebude jev náhodný, ale kauzální!"

"Co je to za helmu?", ptá se Lev Scholastiky.
"To je moje. A v kolárně mám nové kolo!"
"Ty a cyklistika?"
"Ano, začnu se učit jezdit. Otík už základy jízdy zvládl, nehodlám dále pouze běhat za jeho kolem. Budeme všichni jezdit na výlety."
"Ženo, ty si troufáš..."
"Já vím, jsem na to stará..."
"Nebudu hulvát, ale ty začátečnice, já na kole dojel maximálně tak na chatu, to je smělý plán."
"Konec tlachání, obleč se do cyklistického, jdeme trénovat! A nezapomeň, cyklista je také řidič, takže žádné pivo!"
"Já vím, ale nevadí. Nealko pivo v bufetu na cyklostezce chutná neméně. Jedeme!"

Dlouho jsem byl tím, co nic nenapsal. Školní slohové práce nepočítám, práce diplomová je taktéž z jiného soudku.
A pak jsem byl zlákán k účasti v DMD. Zvolil jsem si literární jméno a byl jedním z těch, kteří v měsíci dubnu zasedli ke strojům. Ne, další témata zde citovat nebudu, na to by po třech ročnících již rozsah sta slov nestačil.
Lehké to nebylo, ale postupně vznikly postavy, které přecházely z jednoho drabble do druhého a z nich celé fandomy. Pravda, přiznávám, že kontroverzní, ale to už někdy k literatuře patří.
Je mi mezi vámi dobře, milí spoluliteráti, vivat DMD!

"Když bude nejhůř, poraď se s Vaňkem!"
"Ale žádný Vaněk tady nebude..."
"Tak prostě zahni kramle!"
"Nic jako kramle nemáme. A i kdyby, nejsem Železný Zekon, abych ohýbal železo!"
"Tedy vezmi roha!"
"Kde bych tady vzal nějaký roh. Není tu žádný beran, ani býk ani jiné podobné zvíře."
"S tebou je kříž, vezmi do zaječích!"
"Do zaječích, co já vím, kde se zde ukrývají zajíci. Žádného jsem tady neviděl."
"Co ti mám, proboha, poradit? Vezmi nohy na ramena!"
"To jsou tedy rady. Copak jsem hadí muž?"
"To opravdu nejsi, takže natvrdo: až to bude potřeba, prostě a jednoduše zdrhej, vole!"

Po silnicích se se svým vozidlem pohyboval suverénně. Za volantem se cítil neohroženě, sem tam nějaká pokuta jej nerozhodila, měl na to. Chtělo by se říci, že jezdil jako prase, ale to by byla urážka tohoto živočišného druhu.
Míval štěstí, v autě se narodil podruhé, potřetí..., i podvanácté. Avšak i možnosti andělů strážných jsou omezené, obzvlášť, když je někdo zaměstnává přespříliš a jejich práce si neváží. Zrovna tak jako nelze obejít fyzikální zákony.
Jednoho dne jej hasiči vystříhali z hromady zmačkaného plechu a po kouscích předali funebrákům. Třináctý život již nevyfasoval. U silnice vyrostl pomníček. Jestlipak se alespoň někdo poučí?

"Zdirádku, ty ředkvičky, co jsme onehdy sázeli, už budou zralé. Půjdeme je sklidit", rozhoduje Pankrác.
A za chvilku již tatínek se synkem sklízejí první úrodu roku. Ředkvičky si posléze rodina dává k svačině a Pankrác si libuje:
"V hypermarketu si takové ředkvičky může koupit každý hlupák, ale my jsme si je vypěstovali! A pěkně bez chemie!"
"Tati, pěstujme si takto všechny potraviny", fantazíruje Zdirádek.
"To bohužel nedokážeme, máme malé záhonky. A kam bychom tady dali zvířectvo?"
"To je škoda."
"Takovému stylu života doba nepřeje, ale trošku zeleniny tady mít můžeme. Pojď, vyplejeme další záhonky. Ať ta úroda stojí za to."

Nad oceánem svítá. Nad jeho nekonečnou plání letí osamělé letadlo. Každému z okénka vykouknuvšímu pasažéru musí být divné, co tam letadlo dělá. Vždyť mělo být nad pevninou! Ti bystřejší ještě postřehnou úplně opačný směr letu.
Nikdo neví, zda jim to byl palubní personál schopen vysvětlit, zda nějak komunikoval kapitán, možná strůjce celé situace. Jisté je jedno. Každým okamžikem se snižuje naděje, že letadlo doletí na nějaké místo pro možné přistání.
Letadlo stravuje poslední litry paliva, katastrofa je neodvratná. Za pár okamžiků stroj dopadne na hladinu a zmizí pohřben v hlubinách oceánu. Píše se 8. březen 2014 - tento MDŽ začíná tragicky.

"Těbůh, Lve Šuku, ty starý brachu!"
"Nazdar, Oktaviáne Znebejánku, jak žiješ?"
"Výborně, jedu opět na Kypr, užít si vína, žen, zpěvu..."
"Já tak leda na Scholastičinu chatu..."
"Když ses nechal uvrtat do rodičovství a manželství..."
"Uvrtat..., ty vole, Scholastika ctí zásadu vigilantibus iura, tam nebylo vyhnutí."
"Každý svého štěstí strojvůdcem."
"Přesně tak, Oktaviáne, a proto by ses měl, ty starý pardále, taky konečně usadit. Dřív než bude ta tvoje lokomotiva patřit do starýho železa!"
"Bez obav, to ještě dlouho nebude."
"Tím si nebuď tak jist. A já už letím, mám ještě nějaký povinnosti, znáš to, vlastně neznáš, požitkáři jeden požitkářskej!"

Rodina se už nějakou hodinu ubírá lesem, chtělo by to pauzu na jídlo. Přichází do vesnice.
"Dobrý den, máte tu hospodu nebo aspoň obchod?", táže se Jimram domorodce.
"Kdepak obchod, sem jezdí dvakrát týdně pojízdná prodejna. A hospoda je v sousední vesnici za kopcem."
Jimram, Vincencie a Zachariáš tedy pokračují v túře. Konečně hospoda!
"Co máte k jídlu?"
"Jen utopence", odvětí hostinský otráveně.
Utopenci nejsou nic moc, ale hladová rodina je spořádá. Jimramovi alespoň zachutná pivo, nepivařka Vincencie s nezletilcem Zachariášem usrkávají předraženou a přeslazenou limonádu.
"Šoustku, tu túru jsi teda dnes naplánoval hodně blbě, ke snědenému krámu," brblá Vincencie.

Právě dávají pořad Na stopě. Rozebírají přepadení jedné benzínové pumpy před nějakým časem. A je zde popis pachatele.
"Poslechni, Tadeáši, ten popis sedí přímo na tebe. Výška, typ postavy, barva očí, vlasů. I ten účes. A právě říkají, že měl na tvářích několikadenní strniště. Jako míváš ty, když se neholíš."
"Všechno souhlasí, ale to strniště ne. Povšimni si toho data. Den předtím jsme byli spolu na plese, a to jsem se čerstvě oholil!"
"Myslíš, že by si někdo po půl roce vzpomněl, kdy přesně tě viděl oholeného na plese?", ušklíbne se Timea.
"To nevím, ale udat mě snad, miláčku, nepůjdeš."

Byv požádán Jenovéfou, aby přišel naproti jí a její kamarádce do hodiny zpěvu, nepřemýšlel Pankrác příliš nad důvodem. V onen den a hodinu byl na určeném místě.
Byl představen starší, leč úctyhodně vitální učitelce zpěvu, která promptně odesílá dámy z místnosti.
"Pane Zlámaljelito, vy prý neintonujete. Tak si něco zkusíme", praví a zasedá k pianu.
A Pankrác začne být postupně zasvěcován do tajů italského zpěvu.
"Lascia il lido e il mare infido a solcar torna il nocchiero...", snaží se zpívat.
"A zítra přijďte znovu", rozloučí se s ním nakonec pěvkyně.
Tak se stal Pankrác frekventantem soukromé výuky zpěvu nejen italského.

"Jó, to za mého mládí nosila servírka vždy šaty nebo aspoň sukni", mudruje Jimram koukaje po Mladé medvědici tančící v legínách mezi stoly s půllitry.
"Náhodou, Medvědičce ty legíny sluší, ta její stehýnka a zadeček...", zasní se Lev.
"Brzdi, kamaráde, jsi ženatej člověk, navíc pro ni rašelina, hnědé uhlí...", vrací jej do reality Tadeáš.
"Dietu mám, ale jídelníček si snad prohlídnout můžu. A ty, Jimrame, choď za elegantními servírkami do Hiltonu."
Ale to už je u nich Medvědička s dalšími pivy a praví:
"Mimochodem, pánové, bývaly doby, kdy by žádný pantáta nevstoupil do hospody v teplákách, že ano, pane Jimrame!"

Jenovéfa se blíží k domovu a přemýšlí, co to bude za sladké překvapení, které jí naznačil Pankrác. Že by se Zdirádkem upekli dort? Raději jej obstarala sama.
Oslava má standardní průběh. Kytka, gratulace, dárky, ovšem samé nesladké. Večer pokročil, Zdirad dávno spí, Jenovéfa s Pankrácem dopíjejí láhev vína. Oba se chystají na kutě. Snad se Pankrác nerozvzpomněl na nějaké erotické praktiky s medem či šlehačkou?
Náhle Pankrác praví:
"Miláčku, víš co říkala chytrá horákyně? Že nejsladší je spánek! Tak si zítra můžeš hodinku přispat. Sám připravím snídani."
"Díky, miláčku, ani takový dárek není k zahození", s úsměvem odvětí překvapená Jenovéfa.

"Proč dneska tak smutně, Lve?", táže se Jimram.
"Ále, mám depku po víkendu. Nejprve mě sprdla Scholastika a druhý den i tchán s tchýní."
"Cos zase vyvedl?"
"Blbě jsem natřel okenice. S tchánem jsme to předělávali a vyslechl jsem sáhodlouhý kázání. A to jsem byl přesvědčenej, že jsem se snažil."
"Klid, kamaráde, já dostanu sprďana každou chvíli a nešílím", uklidňuje Tadeáš.
"Víš co?", radí Jimram, "nesnaž se, když tě nikdo neocení, ukaž se na té chatě jen sporadicky, pak si rodina bude vážit přítomnosti tatínka."
"Díky, ale tuhle velkopanskou radu nebudu radši aplikovat, nejsem takový formát jako ty", odvětí Lev.

"Tati, co je to za zemi, kde zítra znamená již včera?"
"Ta země už neexistuje, ale dříve to byl náš vzor. U nás mnozí věřili tomu, že to, co je u nich, je ideál, kterého bychom měli dosáhnout, ale šeredně se mýlili. Byl to Sovětský svaz."
"Se Sovětským svazem na věčné časy?"
"Ano, to se říkalo, takže vidíš, jaký to byl nesmysl. Kdo to vymyslel, pozapomněl, že nic netrvá věčně. Ani láska k jedné slečně."
"No tatínku...", pohoršuje se Jenovéfa.
Pankrác bere zpátečku:
"Zdirádku, prostě včera je včera, zítra je zítra a v čase se vše mění, tak je to!"

"Tati, co je to anarchie?", ptá se Tabita.
"To je, když nemusí nikdo nikoho poslouchat."
"To by se mi líbilo", zareaguje Tobiáš.
"Dobře, zítra jsme spolu doma, tak to zkusíme."
Ráno Tadeáš vstane, nasnídá se, dětského pokoje si nevšímá. Rozházené peřiny a polštáře. Když Tobiáše přepadne hlad, musí si něco najít sám. Děti snědí buchty ze spíže, nadrobí přitom po celé kuchyni. Pak si jdou hrát do obýváku, za chvíli jsou hračky všude možně. Dvojčata se opět rvou, vřískají až běda.
Tadeáš naznává, že musí experiment okamžitě stopnout. Nebo do Timeina návratu nemá šanci dát děti a dům do cajku.

"Kdo sežral ten uherák? Měl být na chlebíčky!", brblá Jenovéfa.
"Nevím, Zdirádek?", reaguje Pankrác.
"Kdyby to byly buchty, možná. Ale v salámech si nelibuje."
"Tak nevím, kdo ještě.."
"Ještě, že už u nás není Aurelius. To bys to svedl na chudáka kocoura. Tak budeme hledat indicie. Ukaž pusu! Samozřejmě, ještě mastná! Styď se!"
"Přiznávám se a stydím se."
"Chlape jeden mlsnej, nezdrženlivej! Kdyby sis zobl, ale celých deset deka sežrat!"
"To bylo deset deka, taková troška?"
"Zřejmě jsi čím dál rozežranější."
"Asi se mám s tebou dobře."
"To máš. Tak teď mazej pro nový salám, ať aspoň nějaké kalorie spálíš!"

Byli jsme stejný ročník narození. Až do dvaceti let věku jsme každý byli jedním z miliónů obyčejných občanů.
On se však po revoluci stal poslancem, později ministrem, nakonec premiérem. Pro mou generaci byl ztělesněním toho, kam to může člověk i v relativním mládí dotáhnout. Avšak, jak se říká, všeho do času.
Majetková aféra a nucený odchod z politiky. Ani pak si nežil špatně, živil se jako advokát. Ovšem přišla nemoc. Kariéra, kontakty, peníze, majetek, to vše bylo na houby.
Jeho mozek s míchou šly, slušně řečeno, do kopru. Nám ostatním zatím, bohudík, mozek slouží, tak se zamysleme nad životními hodnotami.

"Šuku, ty jsi to zprasil!", nadává Scholastika.
Lev už vidí, že bude zase jednou hromobití.
"Ty okenice jsi měl oškrábat pořádně, ne takhle. Ta barva na tom nebude držet, navíc jsou tam kocouři. Tebe tak nechat dělat něco bez dohledu!"
Lev se na odpor nezmáhá, nemá to cenu. Ty okenice opravdu nevypadají dobře. Ani si nepředstavuje, co si vyslechne od tchána a tchýně, až přijedou.
"Takže zítra ráno znovu na start, škrábat a natírat!"
"Provedu!", odvětí Lev.
"Neříkej pořád provedu!"
A Lev mizí do hospody, kde dnes utratí navíc nějaké čtyři tisíce. Halířů. Protože teď to chce panáka něčeho tvrdého.

"...na Plutonu,na Plutonu, tam mám svoji Lisu Monu..."
"A proč, tati?"
"Jenom, aby se to rýmovalo. I kdybych uměl doletět na Pluto a měl nějakou Monu Lisu, určitě bych ji tam nebral. Co také s obrazem tam ve tmě."
"Tam nesvítí sluníčko?"
"Jen trošku, jako nejjasnější hvězda. Je to od Slunce příliš daleko."
"A na Neptunu vážíš tunu?"
"To také ne, to by musel být Neptun mnohem větší než Země, což není. Celá ta písnička je legrace, Zdirádku!"
"I to, že chceš mít na Saturnu s popelem urnu?"
"Ano, tak daleko kosmonautika ještě dlouho nebude, abys mě tam vystřelil."

"Jdu se vyprat, u večeře chci být za dámu!", prohlásí Justýna po návratu z túry a zmizí v koupelně.
Vintíř si zatím pustí rádio a ozve se hit:
"Si kočka, si kočka, si kočka..."
Ano, Justýna je kočka a záhy bude dokonce vypraná. Jako kočička od pana Čapka, když myla s pejskem podlahu. Vintíř si totiž vzpomněl na pohádku, kterou den předtím četl na dobrou noc Barnabáši a Polyxeně.
Justýna vchází do pokoje, Vintíře praští přes nos vůně Chanel 5. Jindy by se na milenku živočišně vrhl, ale tentokrát jej přepadla melancholie. Bože, proč už zase ujíždím na své vášni?

Befelem z ředitelství mě přeložili. Na pracoviště, jehož náplni jsem nerozuměl. Ovšem specialisté se z něj rozutekli všude možně, proto ten befel. Do problematiky jsem vnikl, ovšem nedokonale.
A proto jsem při inventuře označil jednu neidentifikovanou položku jako udělátko. Prošlo to, v dalších inventurách též.
Po čase jsem se mohl vrátit k tomu, čemu rozumím. Chystalo se rušení pracoviště. Ředitelství povolalo soudního znalce, aby posoudil prodejnost zásob. Taktéž nikoliv specialistu na onen materiál, takový znalec snad ani neexistoval. A ten označení udělátko převzal do svého znaleckého posudku. A posudek orazítkoval kulatým razítkem se státním znakem - tak se udělátko stalo oficiálním.

Tu básničku jsme si v mateřské školce pravidelně kolektivně recitovali. A kolem nás řádila tuhá normalizace, v níž mnozí spoluobčané úpěli. Drtivá většina obyvatelstva však neviděla zlo, neslyšela zlo a mluvila tak, aby si nepůsobila zlo.
A v tomto duchu pokračovala výchova nás mladých. Základní škola, gymnázium, marxismus na vysoké škole. Než to prasklo.
Přišel listopad 1989. Dodnes nepochopím, kde se ve mně vzala odvaha stát se spolužáky na náměstích a volat po svobodě a demokracii.
Ráj na zemi není ani dnes. Ani nemůže být. Ale pokud jsme se tehdy aspoň o kousek posunuli k dobru, stálo to za to.

"Lve, ještě pivo?"
"Ano, poslední, pak musím jít."
"Proč tak brzy, říkal jsi, že Scholastiku a Otíka máš na chatě?", táže se Jimram.
"To ano, ale dostal jsem na tu dobu spoustu domácích úkolů. Poutírat prach, vytřít podlahy, vyluxovat všechny pokoje. Pak taky umýt umyvadlo a vanu, vycídit okapávač. O zalití kytek ani nemluvím. A nakonec taky udělat velký nákup, neboť prý lednička má souchotě. Čas prchá a já toho mám hotovýho sotva polovičku."
"Člověče, ty si toho slaměnýho vdovectví vůbec neužiješ", konstatuje Tadeáš.
"A kdy já si něčeho užíval, naposledy snad ještě za svobodna", posmutněle zhodnotí napivší se Lev.

"Tak, a tady jsme s maminkou na místě, kterému se říká konec světa. Samozřejmě to konec světa není, jen je tam okraj pevniny a dál je oceán", popisuje Pankrác.
"A kde je konec světa?", zeptá se Zdirad.
"Nikde, zeměkoule nemá žádné hranice."
"Jak to, je nekonečná?"
"Ne, kulová plocha je konečná, ale neohraničená. Jak bys chtěl hledat na ní hranice? Když se vydáš po zeměkouli rovnou za nosem, dojdeš nakonec na to samé místo."
"Ale třeba je někde nějaká neznámá hranice", fantazíruje Zdirádek.
"Není, je to matematicky dokázáno, ale to je vysoká matematika. Raději ti o tom pustím jednu písničku."

"Podívej, Zdirádku, rosnatka, to je masožravka", upozorňuje Jenovéfa.
Zdirad si ji prohlíží a pak vznese otázku:
"A kde má nějakou tlamu, aby to maso dostala do sebe?"
"Nežere maso, jako třeba řízky, ale chytá a lepí na sebe mouchy a podobný hmyz", vysvětluje Pankrác.
"A proč se jí říká masožravka?"
"Hmyz je také maso."
"Ale takové nejíme", doplňuje Jenovéfa.
"To už tak docela neplatí, hmyz do gastronomie proniká. Už bylo pár akcí, kde bylo možno hmyz ochutnat. Také bych rád někdy zkusil třeba takovou smaženou kobylku."
"Na takovou akci si ale půjdeš sám, fujtajble ani neochutnávám!", rázně odvětí Jenovéfa Pankráci.

Pleš, lysiny - nikdy více,
teď vás čeká bujná kštice.
Náš přípravek posílí vaše vlasy,
a pohrnou se vám voličů hlasy.
Lidičky obého pohlaví,
vtírejte si jej do hlavy.
Pro seniory i dorost,
vždy zhoustne vlasový porost.
Obdarujte svoje lásky,
nechť jim zkrásní jejich vlásky.
Pěstujte vlasatou kulturu,
kupujte ŠOUSTKOVU TINKTURU!

"Tobiáši, Tabito, od sebe! A neřvěte jak paviáni!", volá Tadeáš. Je opět s dětmi sám doma a tak je má na povel. Už je v obýváku opět nepořádek jak v tanku.
"Děti, uklízet hračky, za chvíli je večerníček. A v takovém nepořádku žádný nebude!"
Dítka začala uklízet, avšak po chvíli jsou opět v sobě. A Tadeáš je zase trhá od sebe. Vzpomene si na včerejší přenos zápasu hokejové extraligy, tamní souboje proti tomu hadra.
Po chvilce je naštěstí vše uklizeno, právě včas, z okna Tadeáš zahlédne přicházející Timeu.
"Pssst, děti, maminka tu bude co by dup! Tak pěkně sledujte večerníčka."

Lev se dostavil do rodiny Kundeliusovy a rozechvěle přednesl žádost o ruku. Budoucí tchán Krunoslav ji blahosklonně přijal. Co mu také zbývalo, nechtěl-li dceru nechat takříkajíc v hanbě.
Scholastika s mámou odešly dokončit oběd a chlapi spolu osaměli.
"Poslyš, Lve", praví Krunoslav, "Scholastika má na dítě nejvyšší čas, ale chtěl jsem, aby to bylo až devět měsíců po svatbě. To neznáš prezervativy?"
"Ty jsem měl ve svém pokoji a byli jsme ve Scholastičině."
"Ani nevíš, že mlátit se má ve stodole a vytřepávat před stodolou? Pravda, dnes už má každý zemědělec mlátičku nebo rovnou kombajn."
A Krunoslav oběma nalil panáky.

"Tati, přečti mi, co nám píše strejda", žadoní Otík.
A tak se Lev pustí do překládání:
"Dear Lev, drahý Lve, I'm greeting you and your family, zdravím tebe a tvou rodinu. I'm going to arrive to Czechia next month, jdu přijet, ale houby, chystám se přijet do Česka příští měsíc. I haven't had opportunity to meet Scholastika and Ota yet, nemám měl jsem, ale ne, neměl jsem příležitost setkat se se Scholastikou a Otou ještě, therefore I'd want visit your family, proto bych chtěl navštívit tvou rodinu.
I'll have known... hergot, ta angličtina má úplně jiného ducha, to je práce..."

Pankrác se Zdiradem stavějí sněhuláka. Koule jsou na sobě již navršeny a zbývá dopracovat detaily. Pankrác vytahuje z kapsy mrkev a instaluje ji typicky jako nos.
"Tati, nemáš ještě jednu?"
"Ne, proč?"
"Jako pindíka."
Pankrác se chystá namítnout, že je to sněhulačka, avšak vzápětí mu dochází, že by Zdirádek chtěl tvořit ňadra. Naštěstí se mu vybaví vzpomínka z mládí.
"Zdirádku, budeme jiní frajeři, toho pindíka mu uděláme ze sněhu!"
A začne vzpomínat, jak tehdy spolužáci na koleji formovali sněhulákovi ztopořený úd.
A pokud se jim tvorba povede, tak bude muset Zdirádka zapřísáhnout, aby se jejich výtvorem rozhodně nechlubil doma Jenovéfě.

"Scholastika mne dnes nechtěla pustit, ale já prohlásil, že musím akorát umřít,a tak jsem tady!", referuje Lev přišed do hospody.
"Ty jsi číslo...", konstatuje Tadeáš.
"Bohužel má pravdu", praví Jimram, "vše, co bude do té doby, je variabilní. Úplně všechno v životě!"
"Všechno ne", oponuje Tadeáš, "například v mládí chodíš do školy."
"Znal jsem jednoho tak slabomyslného, že byl nevzdělavatelný", kontruje Jimram.
A Tadeáš rozvíjí myšlenku:
"A pak je to čím dál variabilnější, povolání, ženitba či ne, počet dětí, no zkrátka život je samá proměnná..."
"... jen pivo je konstanta neměnná!", zaperlí hostinský Méďa a naservíruje na stůl další půllitry.

Poslední noc pobytu u moře. Lev sedí v pokoji u korpulentní Scholastiky, zatímco jeho cestovní parťák, světák Oktavián, okupuje jejich pokoj se Scholastičinou kamarádkou.
Takto se vyvinula cesta za požitky.
Popíjejí místní víno, které lahodí i pivaři Lvu. Celý týden spolu jen decentně konverzovali, nyní však u obou povolují zábrany.
"Teď se nedívej!", praví náhle Scholastika. Z koupelny je slyšet sprchu. Po chvíli se Scholastika vrací, zahalena toliko do osušky. Kyne Lvu směrem k sobě a navádí jeho ruku k uzlu na osušce. Ta padá k zemi a Scholastika zvolá:
"Lve Šuku, dokaž, že jsi hoden svého jména a příjmení!"

"Tati, půjdeme na led?"
"V žádném případě!"
"Nesmíme tam?"
"To ne, ale vstup je tam na vlastní nebezpečí. A nepůjdeme tam, protože je teplá zima a led je tenký", vysvětluje Pankrác.
"A co je to vlastní nebezpečí?"
"To znamená, že když se tam proboříme a utopíme, tak z nikoho nevymůžeme žádné penízky. Tedy my už ne, ale pozůstalí, v našem případě maminka."
"A kdyby nebylo nebezpečí vlastní, bylo by to hodně peněz?"
Pankráci došlo, že se ve snaze vysvětlit právnický termín dostal na tenký led, aniž lezl na ten skutečný.
"Zdirádku, hospůdka",mění téma. "Jdeme na čaj a něco dobrého!"

"Chlapi, co to dnes pijete?", zarazil se Tadeáš, spatřiv po vstoupení do hospody Jimrama a Lva nad skleněnými šálky s horkou tekutinou.
"Medovinu, Mladá medvědice nás přemluvila. A je to docela dobrý", referuje Jimram.
"Dnes je to fakt na vlezení za kamna a horkou tekutinu, jsem zmrzlej jak... drozd."
Původně chtěl Tadeáš použít jiné slovo, ale nechtěl být sprostý před dámou, neboť se právě přiblížila Meda Medová, řečená Mladá medvědice, hostinského dcera.
"Jistě nebudete trhat partu..."
"Nebudu, dej mi též jednu, Medvědičko."
"Tomu říkám marketingové využití jména", dí Jimram.
"Ještě, že se hostinští nejmenují třeba podle mlíka", uzavírá nakonec Lev.

Nadešel den D, kdy měl být Aurelius předán novým opatrovníkům. Pankráce přepadla nostalgie, i když od počátku věděl, že Aureliův pobyt v jejich domácnosti byl jen dočasnou výpomocí.
Byla to nová zkušenost nejen pro Zdirada, ale i pro Pankráce, který doma nikdy žádné zvíře neměl. Na rozdíl od Jenovéfy. Nikdy by do sebe neřekl, že nechá tohoto tvora sdílet lože s ním a s Jenovéfou. Teď mu to ale už připadlo naprosto přirozené.
Aureliovy propriety jsou sbaleny, převozní taška připravena. Doufám, že ti tu bylo s námi stejně dobře, jako nám s tebou. Tak pac a pusu, milý kocoure Aurelie!

Její hvězda vylétla nahoru rychle. Nejprve duety se stejně rychle na scéně se zjevivším zpěvákem, po jeho tragickém odchodu pak několik sólových hitů. Časem však ústup ze slávy. Problémy a skandály, kterými se živila bulvární média. Vícekrát návraty na scénu, někdy nadějné více, jindy méně.
Problémové a skandální však stále více převažovalo. I věrní fanoušci měli pochybnosti, zda se dá fyzicky a psychicky dohromady. Obavy se naplnily.
Jen bůh ví, zda mělo nějaký hlubší význam, že svět opustila podobně jako ten, po jehož boku se stala známou osobností.
A v médiích dopis na rozloučenou synovi jako ona příslovečná poslední stránka.

"Tati, máma upekla bábovku, ta voní!", hlásí Ota.
"Ta je přímo k nakousnutí", zhodnotí Lev.
"Co kdybychom si ukrojili?",navrhuje mlsný Otík.
Táta Lev váhá, ale po chvíli vyhodnocuje situaci:
"Ta přímo volá ,sněz mě', tak si dáme, vždyť od toho tady je."
Ukrojí oběma a u jednoho kousku pro každého nezůstává. Lev alespoň synka i sebe brzdí:
"Už dost, musíme taky nechat mamince!"
Scholastika se vrací domů a spatřivši torzo bábovky spustí:
"Šuku, ty nenažranče, ta bábovka byla na neděli pro hosty! Tebe tak nechat doma s nějakým jídlem! Já to žrádlo snad budu muset před tebou zamykat, hernajs!"