Moje články

"Oto, nekydej si na tu tlačenku takovou haldu kečupu!" napomíná syna Scholastika.
"Je to nejen neestetické, ale navíc se přecpáváš," přidává se Lev.
"Jsem ve vývinu!" argumentuje Ota.
"No jo, začínáš nám přerůstat přes hlavu," komentuje Lev realitu.
"Ale rosteš taky do šířky a to není dobře," dodává Scholastika.
"Mám to v genech," vymlouvá se Ota.
Lev spolkne jedovatou úvahu, po kom má více takových genů, ostatně sám také není žádný drobeček, a přemýšlí, jak výchovně zapůsobit.
"Geny negeny, měli bychom se všichni snažit jíst zdravěji," pronese nakonec.
"Výborně, tatínku, zítra bude večeře od tebe!" zasmečuje Scholastika.
"Bude," odvětí Lev.

Jednoho zimního nedělního dopoledne se vracím se syny, tehdy asi čtyřletými, z vycházky. Okolo aukční síně. V její výloze mne praští do očí upoutávka na za chvíli začínající aukci. Je na ní mezi jinými vyfocen obraz, který jakoby tomu našemu z oka vypadl.
Nedbaje našeho sportovního odění vlítnu s kluky dovnitř a nenápadně se vmísíme mezi houf scházejících se svátečně oblečených dražitelů. Záhy spatřím předmětný obraz. Opravdu od stejného malíře, stejný motiv, patrně i ve stejné krajině, jen z jiného roku. A rám má o něco parádnější než ten náš.
Rychle mizíme pryč, aby nás ze síně nevyvedli jako vagabundy.

Kdysi při procházce po cyklostezce podél řeky nás napadlo, jaké by to bylo projít její břehy od ústí až k pramenům. Po zhruba ročním zrání myšlenky jsme skutečně vyrazili na etapový pochod.
První etapu jsme si naplánovali na přibližně třicet až pětatřicet kilometrů. Ó, jak odvážné! Kousek před městečkem, kde jsme měli zamluvený nocleh, jsem se svalil do škarpy, že bez posílení tatrankou dál nejdu. Opodál se na nás poškleboval panáčkující zajíc, záhy jsme pochopili proč. Úplně jsme přehlédli odpočívadlo, od kterého nás dělilo jen pár metrů. Etapu jsme dokončili, výborné steaky v restauraci nás posilnily.
Leč síly jsme přehodnotili.

"Zdirade, teď si tu vyvrtáme díry."
"Čím, tati? Zdejší vrtačka nám nefunguje a druhou máme doma."
"Nejsou jen elektrické vrtačky. Vidíš toto?"
"Co to je?"
"To je takzvaný kolovrátek. Tímto ručním nástrojem lze díry též vyvrtat. Do měkčího dřeva určitě."
A Pankrác předvede, jak se kolovrátkem vrtá.
"Teď ty, Zdirade."
I Zdirad bere kolovrátek do ruky a díru nakonec úspěšně vyvrtá.
"Vida, jak nám to šlo," pochvaluje si Pankrác zvládnutou práci. "Moje generace měla ještě ve škole dílny, dnes už tvůrci osnov nemyslí na to, že i intelektuál by měl zvládnout základy ručních prací. Tak v tom buď aspoň samoukem."

Osudy našich předků byly velmi pestré, v jednom případě je tu ovšem záhada. Náš prapradědeček po meči, který přivedl rod do rodiště mého tatínka, kde dosud žije jedna větev rodu, mizí v době po smrti praprababičky ze všech informačních zdrojů.
Bratránek jmenuje sedm míst, kde po něm marně pátral v úmrtních matrikách, a své zjištění uzavírá slovy:
"Buď odešel ještě někam jinam, nebo žije dodnes..."
Byla by to romantická představa, že někde dohledám živého prapradědečka ve věku dvě stě jedenácti let. Realita bude nepochybně jiná. Asi byl závěr jeho života smutnější, můžeme jenom spekulovat.
Zdalipak se někdy někdo dopátrá pravdy?

Pročítám si drabblata, když tu se mi notebook odpojuje od wi-fi. Znovupřipojení se nedaří, heslo mi to nebere. Po obědě se s tím hmoždíme manželka i já, počítač stále reaguje divně. Návrh nákupu nového notebooku prozatím zavrhuji.
Avšak v šest večer vyměknu, pravděpodobnost poruchy softwaru hraničí s jistotou. Přináším si z obchodu nový notebook. Spouštím jej a opět mě zarazí chyba v hesle. Připojuji notebook tedy stištěním tlačítka na modemu.
Mezitím manželka konečně rozklíčuje údaje k modemu a zjišťuje, že naše tradiční modemové heslo je zvětšené o číslice navíc. Takto mě šelma modem donutil k obměně notebooku po deseti letech.

Zjevuje se mi ospalá dívka opírající se o osla a praví:
"Nech už té práce, vykašli se na ni!"
Avšak dívka s přízí, úlem a kohoutem varuje:
"Nedojdeš úspěchu, zanecháš-li svého díla!"
Tlustá žena s mísou plnou lahůdek mne láká:
"Nesuš ústa svá a dej si!"
Ovšem dívka s naplněným pohárem dí:
"Znej svou míru!"
Vtančí rozesmátá dívka:
"Nedělej si žádné starosti!"
I ta má oponentku, dívku s beránkem:
"Jdi vstříc překážkám a vytrvej!"
Probouzím se v křesle v pracovně diplomantů, venku svítá. Vycházím na čerstvý vzduch. Sochy před areálem jsou všechny na svém místě. Rady si musím vyhodnotit sám.

Dívka na sebe pouští sprchu a přemítá. Bože, to jsem si vybrala denní chléb. Harcovat po republice, nocovat v obskurních bytech a teď se i producírovat v ručníku před cizím chlápkem. Ještě s tak lascívním jménem. Kdyby mě manažer, blbec, aspoň varoval, že to tu budu sdílet s chlapem. To bych si sem vzala solidní pyžamo.
Ale co to budu řešit. Vždyť přes své jméno Lev Šuk vypadá jako usedlý strejda. V tátově věku plus minus. Nemusím v každém chlapovi hned vidět obšourníka. To by bylo paranoidní.
Usušivši se vyráží do svého pokoje okolo Lva mlátícího soustředěně něco do notebooku.

Stojím na hřbitově u našeho rodinného urnového hrobu. V jeho hlubinách se ukrývají urny s popelem mých blízkých, na které mi už zbyly jen pouhé vzpomínky.
Vím, že nevstanou z popela jako bájný Fénix. Stejně jako jiní tvorové. Ani ti molové, s kterými v našem bytě donekonečna bojujeme, neožívají. Pouze se množí. Stejně jako moji předkové, kteří mi tak umožnili stát zde teď. A tím, že figurují v mých vzpomínkách, existují nadále takříkajíc virtuálně.
A mně nezbývá, než nadále žít tak, aby se moji blízcí v těch urnách nenatřásali. Což je pro ty zpopelněné jejich forma obracení se v hrobě.

"S kým si to tam dáváš dobrou noc, Lve?"
"Novinka, už tu nejsem sám. Mám tu kolegyni."
"Mladou, starou?"
"Mlaďošku. Právě prošla kolem mě z koupelny do svého pokojíku."
"Ještě řekni, že zahalená jen do ručníku!"
"Přesně tak."
"No tedy, Lve! Pamatuj na dobré vychování! Víš, že se mají ovládati chtíče, jinak, že to dobře neskončí?" Scholastika si nemůže nevzpomenout, jak kdysi Lva sváděla.
Lev si odpustí jedovatou poznámku, že jednou mu tato zkušenost stačila a praví jen:
"Miláčku, dnes už jsem přece o poznání starší, vybouřenější, ale hlavně zásaditý! Takže se neboj a dobrou noc, pytel blech na pomoc."

"Ejhle, ostříhaný!" zhodnotí Jimram Tadeáše.
"To víš, občas nutno navštíviti chlupodravce."
"Kam chodíš?" zajímá Lva.
"Tady za roh. Kdysi jsem jim slíbil zůstat štamgastem."
"Jak to?"
"To bylo tak: večer před svatbou si s Timeou voláme ohledně posledních podrobností. Ona jen tak mimochodem vyjádří přesvědčení, že jsem určitě navštívil holiče."
"A ty ne," uhodne Lev.
"Přesně tak. Proto vlítnu do holičství právě v zavírací hodinu. Chtějí mě vymést, ale já jim povídám: dámy holičky, přece mne nenecháte na sobě. Nejprve nechápou, ale po vysvětlení myšlenky i situace mě ostříhají. Takže dostaly velký tringelt a slib věrnosti co vlasy budu míti."

Dvířka boxu se zavírají. Novorozenec se ocitá někde, kde to ještě nepoznal. Tma jak v ranci. Ale je to úplně jiné než to bylo u maminky v bříšku. Zima je tu. A hlad se dostavuje.
Ozývá se křik. Instinktivní křik. Ale nikdo nepřichází. Minuty plynou, marně plynou. Síly dítku docházejí, docházejí rychleji, než si kterýkoliv dospělák dokáže představit.
Hlas slábne. Slábne neustále, až nakonec utichá docela. Nikdo okolo zatím netuší, co se v hlubinách odehrávalo.
Technika, jakožto každý nedokonalý lidský výtvor, tentokrát selhala. Bohulibý účel tohoto zařízení nebyl naplněn. Příběh nějak započatý a dramaticky se rozvinuvší dospěl do finále smutného.

Zdirad dohrál. Bez jediné chybičky a sklízí zasloužený potlesk.
"Váš syn nejen výborně hraje, ale je to i elegán par excellence," chválí Timea Zdirada Jenovéfě.
"Však vaší dcerce to také sekne. A z našeho Zdirada se stává módní expert. Dokonce i mě se vyptával, jaké si sem vezmu šaty a šperky."
"Slyšíš to, Tobiáši? To bylo nějakého vysvětlování, že sem rozhodně nemůžeš v džínách."
"Nejsem umělec, na rozdíl od Zdirada."
"Ovšem švihák být můžeš," podpoří Timeu Tadeáš.
Ale to se už chystá na pódium Tabita.
"Určitě nás čeká minimálně stejně hluboký umělecký zážitek," prohlásí Pankrác cítě potřebu oplatit Timeiny komplimenty.

"Zdirade, viděl jsi ten záblesk?"
"Viděl, asi se blíží bouřka."
"Nikoliv, nebyl slyšet hrom."
"Pravda, to bych už musel slyšet. Byť mám uši dál než oči. Samozřejmě vím, že toto je jen vtip."
"Tak přemýšlej, Zdirade, jaký tu může být v okolí zdroj záblesku?"
"Nevím."
"Napovím, něco elektrického."
"Dám se poddat."
"Tím směrem je železniční trať a jiskří tam pantografy lokomotiv. Takže podle toho se můžeš orientovat."
"A proč nebyl vlak slyšet?"
"Jsou tam dobré protihlukové stěny."
"A jak se zorientuji, když zrovna žádný vlak nepojede?"
"Tak třeba podle hvězd. To si zkusíme teď."
"I když je pod mrakem, tati?"

"Asi ti vyšší moc říká, že máš Scholastice kupovat kytky častěji. Že je to málo kupovat je jenom o narozeninách," rozumuje Tadeáš.
"Kdybys nekecal, řekni upřímně, kdy jsi ty dal naposled Timee kytku jen tak?" oponuje Lev.
"Hmm, to snad bylo ještě za svobodna," přiznává Tadeáš.
"Ani já kytky Vincencii nekupuju zrovna běžně," podpoří Lva Jimram.
"Myslím, že kdybych přinesl kytku bez nějaké příležitosti, Scholastika by hned dumala, co si chci žehlit za malér," uvažuje Lev.
"Vincencie jakbysmet," potvrdí Jimram.
"Ale stejně bychom se mohli snažit dělat těm našim ženským radost co nejčastěji," praví Tadeáš.
"Pravdu máš, Tadeáši," odvětí Lev.

"Nazdar, Lve, dlouho jsi se tu neobjevil," vítá Jimram kumpána.
"Pár dnů jsem si dal od hospody dobrovolně pauzu, žehlil jsem průšvih."
"Jaký průšvih?" vyzvídá Tadeáš.
"Spíše faux pas. Scholastika měla narozeniny, měl jsem v plánu koupit kytku. Dojdu před obvykle navštěvované květinářství a s hrůzou zjišťuju, že už tam žádné není."
"To víš, to se v tržní ekonomice občas stává," komentuje situaci Jimram.
"A než jsem dohledal nějakou konkurenci, už měli všude zavřeno."
"To jsi to tedy pohnojil," praví Tadeáš.
"Právě, že nebylo co hnojit," opáčí Lev.
"Vsadím se, že to Scholastika jedovatě okomentovala," odhaduje Jimram.
"Ani mi nemluv."

14. 4. 2022
8:00 Vstávám. Mám volno, proto mohu tak pozdě.
9:00 Usedám k počítači, ale nápad zatím nemám. Pročítám tvorbu z předchozích dní.
11:00 Začínám vařit oběd pro sebe a syny na prázdninách. Vařím česnečku a buchtičky se šodó. Tedy jen česnečku a šodó, buchtičky máme od tchyně.
13:00 Znovu sedám k počítači. Nápad mám, ale zavrhuji jej.
16:00 Jdu nakupovat. Další nápad nechám ještě uležet.
17:00 Servíruji večeři, vrací se i manželka.
18:00 Vyrážím do pivovaru na zelené pivo, abych naplnil Zelený čtvrtek.
20:00 Vařím sobě a manželce kávu a konečně začínám psát drabble.
23:30 Ještě jedno drabble.

Každý z nás v DMD má nějaký okruh svých pravidelných čtenářů. Vážím si všech, obzvláště však těch, kteří mě osobně neznají. Respektive neznali do prvního setkání na pikniku.
Mám takovou čtenářku. Vlastně dvě, jednu však od samého začátku mého drabblení.
Mé první drabble okomentovala slovy "...sláva spisovateli", čímž mě povzbudila k dalšímu psaní. Od té doby reaguje na téměř každé mé drabble. A když nikoliv, vím, že jsem napsal lascívnost, jež je za hranou. Nejen kvůli ní se snažím, aby takovýchto drabblat bylo co nejméně.
Jmenovat ji nebudu, věřím, že se zde pozná. Takže: díky, má největší a nejvěrnější fanynko!

Skupina výrostků plánuje útěk za hranice. Mapa jim nechybí, akce se zdá být snadná.
Jdou do toho. Překračují hranici a ocitají se v Broumovském výběžku.
"Nevypadá to, že jsme těsně u Prahy."
"Neboj, brzy jsme tam, mám přece mapu."
Tu se objevuje pohraniční hlídka. Skupinka se ocitá zadržená na služebně.
"Jak je možné, že se vám podařilo nás chytit?" táže se vůdce útěkářů. "Podle mapy bychom měli být za několika kopečky v Praze."
"V Praze? Do Prahy je to ještě přes dvě stě kilometrů. Co to máte za mapu?"
Velitel pohraničníků zjišťuje, že výrostci měli s sebou mapu střední Evropy.

U vchodu do školy je seznam tříd, kde se která nachází. Všechny první ročníky jsou ve třetím patře. Pravda, budova má patra jenom dvě, ale proč by třídy nemohly být v půdních prostorách, že ano?
Fakticky bylo nutno projít přízemím do budovy sousední základky a vystoupat do jejího třetího patra. Což netuší nikdo vyjma absolventů oné základky.
Třídní profesor přichází, uvítání začíná. Když tu se ve dveřích zjevuje zrzavec.
"Jdete pozdě, jinochu!"
"Já jsem to nemohl najít."
"O to máte chodit dříve, když máte špatné orientační schopnosti. Sedněte si sem," směruje profesor zrzouna do volné první lavice hned před katedrou.

"Tabito, už víš, jak se na to slavnostně oblečeš?"
"Ano, přesně. Ale nech se překvapit."
"A nalíčíš se?"
"Prosím tě, to ve svém mládí ještě nepotřebuji!"
"Do vlasů by sis mohla dát květinu. Nebo více květin."
"Zdirade, ty máš nápady..."
"Náhodou, to bys byla velmi šmrncovní slečna. Neboj se rozkvést."
"Já kvetu spíš z těch tvých řečí. Nechtěl by ses stát profesionálním vizážistou?"
"Možná."
"Víš co, Zdirade, starej se hlavně o svoji eleganci. Ať jsi sám hoch jako cukrdle!"
"To si piš, že budu maximálně vyšvihnutý."
A Zdirad se již v duchu těší, jak ohromí Tabitu dědečkovým oblekem a lakýrkami.

"Kde jste až byli?" zpovídá Scholastika Otíka vyslaného jako předvoj.
"Dál, než jsme chtěli. Vysvobozovali jsme svázanou ženu."
"Co???"
To se již zjevuje Lev a žena v jeho tričku.
"Slečno, vy vypadáte! Lve, to jsi jí nemohl půjčit i sandály? Necháš dámu trmácet se bosky. Nejsi žádný gentleman!"
"Mé sandály by jí byly velké."
"Zkusil jsi to? Nezkusil! A telefon taky nenosíš, pak se ti blbě pomáhá."
"Vašemu manželovi jsem nesmírně vděčná," zastává se žena Lva.
"Ale nápady nemá vždy praktické. Pojďte, slečno, ošetřím vás, a ty, Lve, nekoukej a nalej dámě frťana slivovice, ať se po tom šoku vzpamatuje."

"Proboha, vy jste zřízená," konstatuje Lev osvobodiv dámu z provazů.
"To víte, mravenčí práce," hodnotí žena svoje pokousaná stehna a hlavně zadnici.
"Teď vidím, ten lump vás přivázal hned vedle mraveniště."
"Bože, já se tak stydím! Nezávazně jsem se seznámila za účelem BDSM a takhle jsem dopadla. Okradená o všechno a ještě málem sežraná."
Lev shazuje svoje tričko.
"Zatím si to vezměte jako provizorní minišaty. Půjdeme k nám na chatu a půjčíte si něco od mé ženy. A policajty také zavoláme."
Lev ví, že z takovéhoto úlovku Scholastika radost mít nebude. Avšak věří, že mu jeho záchrannou akci nežárlíc schválí.

"Chlapi, na vaření vás tu nepotřebuji, běžte do lesa," velí Scholastika. "A můžete donést nějaké houby."
Lev s Otou během krátké chvíle mizí v lese. Houby zatím nenacházejí. Tak pokračují stále hlouběji. Ne, že by se bez hub neobešli, ale Lev nechce Scholastiku zklamat.
"Pomóóóc! Je tu někdóóó?!" zaslechnou náhle oba volání.
Vydávají se okamžitě daným směrem. Volání se opakuje a sílí.
"Táto, tam je nahá ženská!" zvolá Otík.
Opravdu, u jednoho dubu sedí mladá žena, zcela neoděna, ruce za zády. Přiblíživ se, Lev registruje, že má ruce svázané a je přivázána provazem ke stromu.
"Oto, honem, podej mi nožík!"

Jenovéfa přináší domů soubor květináčů bizarního tvaru. Pankrác pohlédne na jejich obal a povšimne si pojmenování Potato tower.
"Bramborová věž?" otáže se.
"Ano, bramborová věž, tatínku," dí Jenovéfa.
"To budeme doma pěstovat brambory?" reaguje Zdirad.
"Brambory si necháme jen na chatu, ale tady na balkóně v tom budeme pěstovat bylinky," upřesňuje Jenovéfa. "Zítra vyrazíme pro hlínu."
Rodinka vyráží do hypermarketu. Chlapi naloží do nákupního vozíku několik pytlů substrátu, Jenovéfa vybere pár sáčků semínek.
Doma se Jenovéfa vrhá do práce a věž z naplněných a osetých květináčů je brzy sestavena. A všichni se těší, až na povrch vyraší první výhonky bylinek.

"Další pivo si už radši nedám, nerad bych se probudil v zamčeném lokále pod stolem," prohlásí Lev.
"Bez obav, před zavřením Méďa každého vymete," reaguje Jimram.
"Taky by ses mohl probudit na konečné nočního busu, ještěže chodíme domů pěšky," uvažuje Tadeáš.
"A kdyby sis ustlal v kontejneru, můžeš se probudit na smetišti," fantazíruje Jimram.
"To už je lepší probudit se v nějaké dámské ložnici, viď, Jimrame," nadhodí Tadeáš.
"Dej pokoj, dnes už dávám přednost teplu rodinného krbu!"
"Dobře děláš," naváže Lev. "Já mu dávám přednost též, čímž jsi mi připomněl moje rozhodnutí nedávat si další. A proto tedy: Méďo, platím!"

Tadeáš se opět snaží ze svého sadu dostat invazivní stromek, a to doubek. Kdysi zmeškal okamžik, kdy čerstvě vyrašil. Jako zakořeněný se mu nyní houževnatě brání. Sekyra, krumpáč, pila, vše nedostačující. Chemické sajrajty Tadeáš používat nechce.
Dává si pauzu na svačinku, bere si jablko z čerstvé úrody. Zakousnuv se do něj, objevuje červa. Bez zhnusení jej vytahuje a nese k doubku.
Tumáš, červíku, potravu, mé jablko nech na pokoji. Usměje se ovšem Tadeáš nad svou pošetilou myšlenkou; ví, že červ se okamžitě ze dřeva odplíží a s dubiskem mu nepomůže. A dále dumá, kterak dub invazivní z pozemku svého dostati.

Katastrofa - to je tedy téma. Jako by jich nebylo v realitě dost. Je jich až přespříliš.
Dost nám jich nachystá sama příroda. Výbuchy sopek. Tsunami. Zemětřesení. Povodně. Tornáda. A živá příroda nám přinese třeba pandemii, jak jsme si užili v době nedávné, vlastně současné.
Výtvory člověka nám přinášejí další pohromy. Tu se zřítí letadlo, tu se potopí loď. A takové jaderné havárie, to je teprve síla!
Ani válečných konfliktů se stále svět nezbavil. Téměř za humny nám jeden zuří.
Pátý odstavec budiž optimističtější. Radujme se z každé maličkosti, užívejme si život, co to jen jde. Než bude, nedej bože, hůře.

"Opět šampus?" komentuje Jenovéfa situaci, kdy Pankrác přináší láhev, kterou dostal v práci od kolektivu k narozeninám.
"Opět," konstatuje Pankrác. "Jak se říká, darovanému sektu na bublinky nehleď."
Nějakou dobu již Jenovéfě nedělají bublinky dobře, pročež Zlámaljelitovi dávají při slavnostních příležitostech přednost tišším drinkům. Leč jejich okolí o tom jaksi nemá ponětí, takže se v domácnosti hromadí láhve sektu.
"No co, archivuji to," praví Pankrác ukládaje láhev do peřináče. Ve spižírně už totiž není na sekt místo.
Napadá jej, že v případě pokračování tohoto trendu by se mohli časem v tom sektu s Jenovéfou vykoupat. To by bylo zpestření života!

"Před lety jsem právě dnes dělal přijímačky na střední," zavzpomíná Tadeáš.
"Onehdy jsem zrovna říkal klukovi, ať si váží vymoženosti dát si přihlášku na dvě školy," reaguje Jimram. "Že to v našem mládí nebylo."
"A že jsme museli mít dobrý kádrový posudek s doporučením," přidává se Lev.
"To taky. Museli jsme se snažit mnohem víc než dnešní zhýčkaná mládež, když jsme nechtěli skončit jako pouzí učňové," konstatuje Tadeáš.
"Hergot, my tady brbláme jako staří dědkové," zhodnotí diskusi Jimram.
"Dědkové ještě ne, ale staří dost. Stejně ani tak nebude lehké vybrat děckám tu správnou školu a dostat je tam," uzavírá Tadeáš.

Rodinný nákup je hotov. Pankrác se trhá od zbytku rodiny a nenápadně Zdiradovi sděluje, že míří do blízkého květinářství. Neboť je pamětliv výročí seznámení s Jenovéfou.
Vyšed zpět s růží, je hned tázán zvědavým Zdiradem, pro koho kytka bude.
"Můžeš hádat."
"Pro maminku?"
"Ano!"
"Já myslel, že pro nějakou tajnou ctitelku."
"Zdirádku, kdybych nějakou takovou hypoteticky, zdůrazňuji hypoteticky, měl, choval bych se mnohem, mnohem konspirativněji. A nekupoval jí kytku v okamžiku, kdy mám za zády manželku a zvědavého synka k tomu. Protože tito by mě ihned podrobili křížovému výslechu," odvětí Pankrác právě včas, než se do doslechu dostane i Jenovéfa.

Ono se řekne po hlavě. Dlouho mi trvalo naučit se skákat po hlavě do vody. Ale zvládl jsem to. Většinou jsem ovšem skákal maximálně ze startovního bloku bazénu. Jen kdysi na Rhodu jsem si skočil ze skokanského můstku výletní lodi. Čímž jsem naplnil latinské rčení hic Rhodus, hic salta.
Nebo jinak. Jistá sprostonárodní píseň mě vyzývá, abych skočil po hlavě do necitovaného místa, zabublal a přiklopil se deklem. Ale do mísy dnešního splachovacího klozetu se člověk nevejde. Naštěstí mne však život ještě neomrzel a nestal se mi peklem.
A proto jdu tedy po hlavě do dalšího ročníku naší spisovatelské akce!

"Když se koukám na tu židli," mudruje Lev, "dala by se dobře vzít do zubů."
"Ještě řekni, že bys ji svými zuby zvedl i s někým sedícím," popíchne jej Jimram.
"Vsadím se o metr piv, že to bys nedal," reaguje Tadeáš.
To už zasahuje Méďa:
"Zklidněte hormon, pánové! Kdo mi tu bude žrát židli..."
"...toho i se židlí vyneseš v zubech," doplní jej Lev.
"Houby, svinským krokem jej poženu!"
"Nechce dopadnout jako Franta Kocourek blahé paměti," komentuje Jimram, "ale neboj, Méďo, všichni budeme distingovaně sedět. A dones nám další pivečka k tomu sezení, jak se říká, ať žije, kdo pije!"