Moje články

Alasdair MacColla - věčná škoda, že už nám tu nic nenapíše, na rozloučenou s ním vybírám něco z černého humoru, a to Udělej áááá.
Arenga - jako náruživý jedlík jsem si oblíbil její gastronomický fandom a v něm mne nejvíc zaujalo Čím se baví studenti.
Caba - má v celém letošním ročníku jen jedno drabble, ale to stojí za to: Mrtvé duše.
Čarodějnice - u ní se člověk poučí o lecčems, vybírám Tvoje přání, tvoje starosti.
Esclarte - má tradičně zajímavá historická drabblata, pro letošek dávám do výběru Ach, ty děti!, neboť je i vtipné.
ioannina - u ní je mi bližší její přírodní fandom a z něj se mi nejvíc líbilo Co si vyprávějí jahody.
Kaspar-Len Myslitel - z jeho básnického díla vybírám Vražda, smrt, zabití, protože připomněl význam slova dvojče, který s vývojem zvukové techniky pomalu mladší generace nebude ani znát.
Keneu - ta tradičně píše zajímavou historii a z ní mne letos nejvíce zaujalo U všech čertů!.
mila_jj - má velmi kvalitní vědecký fandom, dlouho jsem váhal, co z něj vybrat, nakonec tedy Musejí zůstat stát s otevřenou pusou.
Peggy Tail - u této autorky mne toho letos zaujalo vícero a do výběru se dostává Zíráš, neboť výstižně popisuje naši akci.
Pressdivka - nenapsala toho letos mnoho, ale její náhodně objevený
Kolík si zařazení do výběru zaslouží jako povedená hříčka slov.
Skřítě - ani letos mne svou básnickou tvorbou nezklamala, po dlouhém vybírání sem dávám Mantra našich mezidobí, mezi kolébkou a hroby.
Stevko - má čtivý středoslovenský fandom a letos mne v něm nejvíce dostalo Horkýže slivovica.
Tora - v jejím Hotelu u devíti koček najdeme spoustu čtivých drabblat, rozverných i dojemných, nakonec vybírám O jednom lítém souboji, kterýžto v kuchyni probíhati ráčil.

"Pankráci, musíš tu chvíli vydržet s mým hraním, budu si procvičovat tu Zdiradovu skladbu na vystoupení. Aby to mohl cvičit za mého doprovodu," praví Jenovéfa.
"Vždyť hraješ hezky."
"Děkuji."
"Není to vůbec žádná rána, mít paní, co tluče do piána. Vlastně jen jemně brnká."
"A do půlnoci také hrát nebudu."
Jenovéfa se dá do hraní. Zdirádek se má, když jej maminka může doprovodit. Chudáci děti, co mají nehudební oba rodiče, myslí si Pankrác poslouchaje libé tóny.
"Co myslíš, tatínku, dá se to poslouchat?"
"Je to bezchybné."
"Tak je to pro dnešek poslední klapka a poslední tón," odvětí očividně potěšená Jenovéfa.

Konečně! Vidím lokomotivu řady 363 zvanou eso v čele mého vlaku. Nastupuji. Proti mně usedá stařík, jenž se začíná chvástat, že byl za války tankové eso. Nebudu si na oplátku vymýšlet, že mířím na Evropskou jižní observatoř čili ESO, raději nasazuji sluchátka přehrávače. Song, který zbožňuji od doby hitparády Eso, mne brzy uklidňuje. Dávám si k tomu čokoládu. Takovou jsem poprvé měl kdysi z prodejny ESO, dnes už ji koupím všude. Projíždíme okolo tenisového kurtu, pohledná tenistka dává ještě pohlednější eso. Stařík vytahuje karty. Nabídku hry určitě odmítnu. Mohl by tam mít třeba cinknuté eso a já bych prohrál kalhoty.

Začalo to banálně. Útočník hostí teatrálně padá, rozhodčí nařizuje penaltu. Penalta proměněna, hosté se ujímají vedení, které udrží až do konce. Domácí jsou frustrováni. Nejvíce Kamil, údajný faulující. Odcházeje ze hřiště zvolá do mikrofonu televizního reportéra:
"Přísahám na svou smrt, na smrt své matky, že to penalta nebyla..."
Čas běžel. Asi po dvou letech Kamil onemocněl, zjistili mu nádor na mozku. Podstoupil léčbu, vrátil se k fotbalu, avšak nemoc se znovu ozvala. Kamil nakonec šest let po své přísaze ve věku osmadvaceti let umírá.
Tato přísaha se mu tedy krutě nevyplatila. I přesto, že mu televizní záběry daly za pravdu.

"Oto, jez distingovaně! Co ty ruce?! Nemusí se opírat o stůl! Lžíci zvedáme k ústům, hlava se nesklání k talíři," kárá Scholastika Otíka.
Lev jen tiše úpí, ale mlčí. Ví, že Scholastika ozvěnu nepotřebuje. A ta pokračuje se svým kázáním:
"Nevybíráme z polévky husté, jíme, jak to přijde na lžíci! Když budeš mít špatné návyky, tak ti to zůstane! Do dospělosti. Představ si, že jednou budeš třeba pozván do rodiny své nevěsty... Tatínku, nehrb se u toho jídla! Tady vidíš, Otíku, jak to dopadá, když si někdo v mládí nezvykne na kulturní stolování!"
A Lev se narovná necekna ani slova.

Byla jednou jedna makromolekula kaučuku. A ocitla se v prezervativu. Prezervativ posloužil, byl dán k recyklaci. Makromolekula se ocitla ve žvýkačce. I vyžvýkaná žvýkačka byla recyklována. A makromolekula byla opět v prezervativu.
To se opakovalo týdny, měsíce, léta. Makromolekula byla unavená a stěžovala si ostatním makromolekulám, že už by chtěla na odpočinek, avšak nebylo jí přáno.
Až jednou... Jsouc právě v prezervativu, neudržela unavená makromolekula při divoké akci své sepětí s ostatními a prezervativ praskl. Uživatelé zapomenuvše v rozmrzelosti na dobré ekologické vychování hodili prezervativ do směsného odpadu, takže skončil v ohni spalovny. Tak bídně zakončila bytí své nešťastná makromolekula.

"Tati, co to znamená, že atom není voják, atom je dělník?" ptá se Zdirad.
"To máš ze školy?"
"Ne."
"No proto."
Pankrác si nemůže nevzpomenout, jak kdysi, ve Zdiradově věku, slyšel na školním shromáždění v tělocvičně od paní ředitelky přednášku o hrozbě neutronové bomby. A doufá, že toho jsou dnešní děti ušetřeny.
"To je heslo ruských atomových vědců, že atomy by se neměly využívat do zbraní, ale k něčemu mírovému, například v elektrárnách. Není to nic nového, je to jen zmodernizované rčení o překování mečů v pluhy."
"A bude atom dělník?"
"Doufejme. Jako voják by byl horší než tisíce mečů."

"Zachariáši, staneš se majitelem podílu na realitě. Prastrýc Šebestián ti v závěti odkázal ideální osminu toho svého pozemku za městem," oznamuje Jimram synovi.
"Jé, to bych tam mohl udělat fotbalové hřiště..."
"Když k tomu přesvědčíš své bratránky a sestřenky, kteří budou mít zbývajících sedm osmin."
"Tak aspoň tenisový kurt na mé osmině..."
"Takhle ideální podíly nefungují, že ty bys měl kousek a třeba Barnabáš zase kousek vedle. Každý z vás osmi bude mít vždy osminu z každé molekuly, každého atomu, každé elementární částice..."
"Onehdy jsi říkal, že elementární částice již nelze dělit."
"Fyzikálně ne, ale právnicky ano," rozsekne to Jimram.

Jezdívám tramvají okolo domu, v jehož dvoře býval závod na výrobu mražených dobrot. Kde jsem jako gymnazista před třemi desetiletími o prázdninách brigádničil.
Jeden rok na polárkových snězích, jeden na ledňáčcích. Dodnes cítím tu chuť polárkového sněhu jako ještě nezmraženého krému, který jsem tam nadšeně a mohutně konzumoval.
Po všech restitucích, privatizacích, monopolizacích a globalizacích již závod neexistuje. Dnes takové artikly vyrábějí nadnárodní koncerny, ani nevím, zda nějaký provoz mají v mém okolí. A zda zaměstnávají brigádníky, nebo jsou mnohem automatizovanější než tehdy.
Bůhví, kam budu posílat na brigády své syny, až dorostou věku příslušného. Tyto sněhy jsou dávno pryč.

Vyrážím na kratší vycházku v okolí svého města. Na rozcestí u hokejového hřiště se vydávám po žluté značce. Jdu, po nějaké době ovšem značku ztratím. Pokračuji tedy po směru, jist si, že najdu orientační bod. Vida, zelená! Po té se do plánovaného cíle dostanu též, tuto znalost mám.
Pochoduji, jsem přesvědčen o správném směru. Přicházím ke srázu, pod nímž je hokejové hřiště. Mělo by mi být něco podezřelé, ale není. Sestupuji ke hřišti a mířím k rozcestníku.
Rána do palice! Jsem na místě, odkud jsem vyšel. Teprve teď to poznávám. Pro dnešek to balím, další pokus nechávám raději na jindy.

"Kupuju nový auto a starý prodávám. Nebudete mít někdo zájem?" nabízí Jimram kamarádům.
"Leda bych měl osobního šoféra. Bez řidičáku pro mě irelevantní," konstatuje Lev.
"Tak si ho udělej."
"Teď na stará kolena?"
"Když jsi to nestihl v mládí..."
"Víš, Jimrame, jeden učitel na základce mi jednou pravil: Šuku, jen nikdy nesedej do auta za volant, nebo bude na první křižovatce velká havárka. A já se jeho rady držím."
"Jak myslíš..."
"Má to i výhody, nemusíš se omezovat s pivem."
"Máš recht, Lve," přidává se Tadeáš, "není nad vlastní nohy, dokud člověku slouží. Méďo, další pivečka prosíme, když píti můžeme!"

"Kamarádi, dnes vám něco ukážu a zeptám se, co vy na to," oznamuje Jimram po příchodu do hospody. Usednuv ke stolu vytáhne složku se spoustou fotek.
"Co to máš za bestiář?" otáže se Lev.
"Já ti dám bestiář! To chci dát do nové reklamy na moji tinkturu. Jedno foto před, druhé po. Chlapi, působilo by to na vás?"
"To je ohraný, zadej radši reklamu profíkům, ať vymyslí něco originálního. Já pleš neřeším, neb ženský už nehoním," odvětí upřímně Tadeáš.
"Já to samý," přidá se Lev, "a kdybych řešil, tak bych z toho dělal přednost ve smyslu spousta testosteronu, znáš to."

"Sláva, už mám tu bílou košili pro Zdirádka!" zvolá Jenovéfa po příchodu domů.
"Proč?" zeptá se Pankrác letargicky.
"Bude mít přece ten žákovský večírek v lidušce! Poprvé nějak veřejně vystupuje, tak se na to musí vyštrejchnout. A ty, tatínku, najdi mezi svými motýlky nějaký, který mu sedne okolo krku."
Pankrác probírá motýlky a nemůže si přitom nevzpomenout, že sám měl něco takového poprvé až do tanečních, tedy v podstatně zralejším věku.
"Tento mu snad bude, ať si jej zkusí. Bože, to jsou starosti!"
"Ale krásné starosti!" odvětí Jenovéfa.
"Pravdu máš, ženo," dí Pankrác těše se na sledování Zdirádka z hlediště.

Zapínám internetový přenos a po zjištění stavu též televizor. Abych si to vychutnal i obrazem a zvukem. Čtvrtý zápas finále, vedeme o dva góly, od titulu nás dělí jednotky minut. Soupeř se nevzdává, zkouší hru bez brankáře. Ještě banán by to chtělo. Jako pojistku.
Podařilo se! Puk končí v prázdné brance. Tři banány za minutu již soupeř nedá. Utkání se dohrává, pár vteřin před sirénou již místo hry začínají radovánky a rozhodčí to tolerují.
Titul se do našeho města vrací po dlouhých jednapadesáti letech. Tehdy jsem ještě nebyl na světě. Stejně jako většina ostatních fanoušků. Kdypak se zadaří titul příští?

"Tak, Zdirádku a znovu! To nebylo dobré," úkoluje Jenovéfa synka cvičícího na flétnu.
A Zdirad se znovu snaží pokud možno bezchybně vyluzovat příslušné tóny. Jde to se střídavými úspěchy. Jenovéfa stále do Zdirada klavíruje. Doslova, neboť si bere na pomoc piano.
"Viděl jsi včera ten koncert v televizi? Když budeš pilně cvičit, také třeba jednou budeš takhle vystupovat," snaží se Jenovéfa Zdirada namotivovat.
"Třeba i společně s Tabitou?" zamyslí se Zdirad.
"Proč ne, může z vás být slavné duo."
Zdirádkovi viditelně zazáří oči.
"Pojď, zahrajeme to znovu, Tabita teď jistě také cvičí," praví Jenovéfa a Zdirad rychle pozvedne svoji flétnu.

"Chlapi zmlsaní, to vám ten mazanec není dost dobrý, že si jej mažete marmeládou?!" hubuje Scholastika spatřivši Lva s Otíkem s namazanými mazanci.
"To je džem, není to z citrusů," oponuje Lev.
"Puristo..."
"A mazanec se nazývá mazancem, abychom si ho namazali."
"Nikoliv, mazanec je to proto, že se před pečením namaže žloutky. A těmi jsem ho namazala."
Rodina dosnídá a Scholastika vyzývá Otíka:
"Měl bys něco napsat nebo nakreslit, ať ti přes svátky nezdřevění ruka."
"Co mám kreslit?"
"Třeba ten mazanec."
Otík kreslí, výtvor se však mazanci moc nepodobá.
Takže Scholastika spustí:
"Tahle mazanice má být mazanec? Kresli znovu!"

Pravidla jsou dána. Tedy konkrétně deadline. A čas prchá jak mrcha. Do půlnoci musím napsat.
Nebo je tu plán B. Dopsat si v dopisovacím bonusu. To mohu jen jednou za sedm dní. Když to využiji, v dalších dnech již nemohu. Nebo plán C. Celoměsíční dopisovací bonus na konci měsíce. To ovšem vyžaduje nemít rest v tom posledním časovém úseku. Nebo plán D? Tedy speciální bonusy během měsíce. Ty ovšem někdy mívají tak bizarní doplňující podmínky, že to prostě nedám. A tak na ně nespoléhám.
Slova naskakují, vypadá to dobře. Pro dnešek se žádný plán B nekoná, béjébéčkové drabble se zrodilo.

"Milí spolupracovníci, vítám vás a zahajuji dnešní mozkobouření. Náš úkol je náročný, a proto do jeho řešení zapojíme i knihovtipníky, kteří s naším podnikem vnějškově spolupracují. Nyní nám příslušní spolupracovníci, kteří měli za úkol zjistit o tom co nejvíce vědomostí na mezisíti, povykládají, k čemu se dobrali... Kdo to zase nevypnul svůj přenosný dálnozvuk a ruší nás vyzváněním? A už minule jsem vám všem říkal, abyste si ten černec z nápojového samostroje nenosili sem do zasedací místnosti..."
Bože, to je žvanění, myslí si jeden z účastníků. Kdybych si raději mohl třeba jít zahrát na klapkobřinkostroj, možná bych už řešení měl.

Začíná nový školní rok a učitel flétny v lidušce vítá nové žáky.
"Tabita Tydlitátová?"
"Zde."
"A Zdirad Zlámaljelito?"
"Také zde."
"Tabito, ty jsi svým příjmením přímo předurčena, aby ses učila hrát na nástroj jako je flétna. A co přivádí k hudbě tebe, Zdirade?"
"Maminka si přeje, abych nebyl nehudební jak tatínek."
"Ano, to je také dobrý motiv. Tak, děti, začneme."
A pan učitel započne dítka zasvěcovat do základních kroků hry. Zdirad se snaží soustředit. Ale nejde mu to tak, jak by si představoval. Neustále pokukuje po své spolužačce.
Zdá se, že je to pro něj první kontakt nejen s hudbou.

"Co proboha táhneš ten balík peřin, to jich nemáme doma dost?" ptá se Tadeáš.
"Máme, ale byla to výhodná koupě. Bude to Tabitě do věna," odvětí Timea.
"A já nedostanu žádné peřiny do věna?" položí logickou otázku Tobiáš.
"Ty si, doufám, přinese do manželství tvoje nevěsta. To je tradičně dívčí výbava."
"Ale to není spravedlivé," diskutuje Tobiáš.
"Neboj se, ani ty nepůjdeš do manželství s holou zadnicí," reaguje Tadeáš přemýšleje jakou výbavu typickou pro muže mu slíbí.
Tobiáš však zareaguje nečekaně, ovšem logicky:
"To bych si pak mohl namluvit jedině nějakou nudistku..."
Ještě, že rovnou neřekl striptérku, pomyslí si Tadeáš.

Vidím, že si dáváte zelené pivo. Je to vaším pravidelným zvykem na Zelený čtvrtek?
Ano, od doby co se zelené pivo vaří.
A máte i jiné zvyky na Zelený čtvrtek?
Ano, dnes jsem vařil k obědu špenát.
Vy osobně? A povedl se Vám?
Pravda, byl trochu jako beton, neboť jsem tam dal moc zásmažky. Takže syn prohlásil, že od maminky je lepší a od babičky mnohem lepší. Ovšem snědl jej všechen, když nic jiného nebylo. Také jsem pekl beránka.
A ten se povedl?
Poněkud pukl. Víte, já jsem lepší konzument než kuchař.
Vážení diváci, viděli jste kozla snažícího se zahradničit.

"Podívej, Zdirádku, ten rybář asi něco chytil, mrská se mu vlasec!" upozorňuje Pankrác.
"Vážně, už to začíná tahat!" přidává se Jenovéfa.
A skutečně, všichni pozorují, jak rybář zápasí s tvorem na druhém konci udice. Záhy jsou svědky toho, jak vytáhl pořádného sumce.
"Ó, to je tedy kapitální úlovek!" zvolá Pankrác.
"Kapitalistický?" ptá se Zdirad.
"Ne, rybám je jedno, jaký je politický režim."
To už zareaguje rybář:
"V mládí jsem ovšem chytil takové sumce častěji než dnes."
"Pane, co s ním uděláte?" táže se Zdirad.
Pankrác nečekaje na odpověď zapěje:
"A teď jej hodí na olej, jó to je dávno, yesterday..."

Mrtví můžou, živí musí,
tato myšlenka mě dusí.
Co já vím, co mrtví mohou,
když jsem dosud naživu,
třeba jednou v jiném světě
nevylezu z údivu.
Jenom mrtví o tom prd ví,
můj dědeček říkával,
opravdu však prd ví mrtví?
Nic bych za to nedával.
Živí, mrtví, všechno jedno,
každý lidská osobnost,
proto, živí, buďte slušní,
úcty není nikdy dost.
Mrtvý v našem světě může
jen strašit ze záhrobí,
i když na duchy nevěříš,
važ si každé osoby.
Úcta, pokora a láska
trvalé jsou hodnoty,
proto, lidé živí, volám:
buďte od té dobroty.
S úctou a navždycky
Chrudoš B. Štýřický.

"Tabito, neroztahuj se tak na tom stole!"
"Tobiáši, nekresli mými pastelkami. Zlámeš mi je!"
"Jsi parazitické dvojče!"
"Ne, ty jsi parazitické dvojče!"
"Dost, víte vůbec, co je to parazitické dvojče?" přeruší oba Tadeáš.
"To je, když jedno dvojče parazituje na druhém," odvětí Tabita.
"Ne, to by bylo, kdybys měla v sobě v těle svou malinkou sestřičku, nebo ty, Tobiáši, brášku, ti by ve vás rostli a utlačovali vás."
"Kde v těle?" ptá se Tobiáš.
"V břiše, nebo taky v mozku, ve svalech, byly už různé případy..."
"Tatínku, nech těch hororů," zasáhne Timea.
"Děti si začaly, já chtěl jen podat vysvětlení..."

"Co nového na zahradě?" zpovídá Timea Tadeáše vrátivšího se z odzimování.
"Docela dobrý, akorát jeden trám na boudě trouchniví. Ideální by bylo ty trámy vyměnit, možná i všechny tašky na střeše."
"A když sundáš střechu, zjistíš, že i zdi stojí za houby..."
"Zkrátka, stálo by to těžký prachy..."
"A kolik?" ptá se zvídavý Tobiáš.
"Nevím, asi začnu sázet sportku, abych na to měl."
"Myslíš, tatínku, že vyhraješ?" ušklíbne se Timea.
"Já bych za výhru chtěla raději něco jiného," vmísí se Tabita.
"Stejně nevyhraji, už mám štěstí v lásce," odvětí Tadeáš doufaje v duchu, že jejich bouda snad ještě něco vydrží.

To bylo divné, proto jsem rozhodl, že příští noc budou hlídat stan hned dva vojáci. A nechal jsem k tomu účelu vybrat ty nejelitnější a nejdůvěryhodnější. Ovšem další ráno se situace opakovala. Vojáci pryč, všechny předměty ve stanu netknuté.
To už vyžadovalo radikální změnu. Jako vedoucí jsem vzal odpovědnost na sebe. Další noc hlídám sám. Věděl jsem, že spánek je mým nepřítelem, a proto nemaje ježčí kůži napíchal jsem do deky jehly z cestovních šitíček všech členů výpravy a deku přes sebe přehodil.
Vysvitly hvězdy, všichni okolo už usnuli. Jen minuty zbývaly do půlnoci. Náhle jsem zaregistroval silné, prapodivné šustění.