Moje články

Cavův hlas zlostně hřímal: „Vítejte v Aperture Science. Máte šanci vydělat si 60 dolarů, když se zúčastníte našeho testování. Jako odpad společnosti, kterým jste, máte možnost přispět k vědě… Když projdete našimi testy, odnesete si 60 babek. To je víc, než jste kdy měli!“

Caroline zastavila nahrávání. „Pane, nesmíte je takhle urážet, potřebujeme je.“

„Jsou to bezdomovci, feťáci, zlodějíčci. To jsme museli klesnout tak hluboko?“

„Jsou perfektní,“ podotkl přítomný vědec. „Pokud naše zařízení dokáží ovládat oni, a přežijí, znamená to, že je dokonale vyladěné a může ho používat každý. Pak budete moci začít s jeho prodejem. Armáda vám utrhá ruce…“

„XB1, kde jsou? Dle tvých informací tu měla být civilizace vhodná k prvnímu kontaktu. Měli mít mezigalaktické lodě a vyspělou techniku…“

„Netuším, mají akorát jednu vesmírnou stanici na orbitě, pár sond u blízkých planet, jinak nic.“ odpověděl vědecký android XB1.

„Jak je to možné?“ dožadoval se vysvětlení kapitán.

„Prověřím jejich komunikační sítě…“

Na centrálním monitoru se objevila výsledná zpráva.

„COŽE? Byla to fikce? Prý Star Trek! Co to má jako znamenat?“

XB1 mezitím upřeně sledoval další vysílání. Probleskl titulek „Ulice“ pak „Ordinace v růžové zahradě“.

„Vracíme se domů, tohle nemá cenu.“ Rozhodl kapitán. „Tady ještě hezky dlouho vyspělou inteligenci nenajdeme…“

Postava1
A ani se na ty květiny nepodíval. Asi jsem vybrala špatné barvy, nešly mu k očím…

Postava2
Počkej, tys mu jako do lektvarů nacpala kytky?

Postava1
Do lektvarů ne, jen do ingrediencí. Bylo to nutné, ten lektvar měl strašně špatnou auru…

Postava2
Já se picnu. To snad předčí bitku mločíma očima, co jsem rozpoutala v jeho studovně.

Postava1
To ne, tak zlé to nebylo. Jen se na mě podíval, jako bych měla ve vlasech škrkny.

Postava2
A mělas je tam?

Postava1
Ne, jmelí se zásadně vyhýbám. Ale ten věnec si ode mě mohl vzít…

Postava2
Bože, já potřebuju lízátko…

Chell likvidovala jednotlivá jádra GLaDOS. V mysli jí přitom běžely všechny urážky a posměšky, které od ní kdy slyšela.

„Tvoji rodiče tě nechtěli, proto tě odložili. A teď jsou mrtví…“

„Když jsem hovořila o smradlavém odpadu, to byla metafora… mluvila jsem o tobě…“

„Vidíš, urážím tvou inteligenci a ty to ani nepoznáš…“

„Zase jsem ti řekla, že jsi hloupá…“

„Zůstaneš tu navždycky. Až umřeš, bude z tebe fosílie a já tě budu vystavovat jako varování pro ostatní subjekty…“

„Ty zrůdo…“

Když Chell hodila do incinerátoru poslední jádro, spokojeně sledovala, jak se celý systém hroutí. Pomyslela si:

„Já ti dám fosílii…“

Byla tam tma. Picek vyslal jiskru magie ke kamenům na stropě. Jak očekával, šlo o zdroj světla. Konečně mohl přehlédnout celý prostor.

„Tak kdepak budeš?“

Procházel jednu síň za druhou. Nacházel všechno možné – magické artefakty, truhly peněz a drahokamů, ale vejce nikde. Až skoro u konce objevil otevřený kufřík a v něm – skořápky.

„Cože? Kde?“

Picek se zděšeně rozhlížel. To by mu chybělo, mít v domě draka…

V tom ho něco žďuchlo do nohy. Za ním stálo malinkaté dráče a snažilo se hladově žvýkat Pickův plášť. Bylo rozkošné.

„Tyj si tak slaďoučký,“ pohladil Picek zjihle ještěří hlavičku, „úplná oživlá fosílie…“

Svatba je vždycky velký zmatek. I když se berou dva, co spolu žijí a mají dceru. Největší průšvih tentokrát čekal v kuchyni.

„Bože, dort! Kde je ženich?“

Pes schoulený v koutku cosi žvýkal. Usvědčující šlehačkové stopy vedly od něj k dortu.

„Bobíku! Tys sežral ženicha!“ rozbrečela se nevěsta.

„Neboj, zaběhnu do cukrárny pro nového, ještě je čas“, vyběhl nastávající manžel ven. Smůla. Posledního ženicha prodali paní před ním.

„Mami,“ přinesla Adélka jednu ze svých Disney figurek, „dej tam tuhle, stejně se tátovi podobá.“

Svatba nakonec dopadla skvěle. A nikomu nevadilo že na dortu stojí vedle nevěsty figurka Zvířete ve fraku…

Kočky jsou samostatná, inteligentní a nesmírně hrdá stvoření. Jejich ego dosahuje bezmezných výšin. Je třeskutě výbušné a jako takové má potenciál zničit nejen náš svět ale celý vesmír.

Kočky jsou si toho vědomy. Proto, pokud jejich ego začne hrozit nekontrolovatelným výbuchem, přistupují k jeho pacifikaci. Kočky se rámují. Vměstnají své tělo i s bezmezným egem do co nejmenšího prostoru. Může jím být krabice o tři čísla menší než kočka, kabelka, prázdné! akvárium či zavařovací sklenice vhodné velikosti.

Když tedy naleznete svou kočku v některé z těchto nepravděpodobných nádob, poděkujte jí. Vaše kočka právě nastavuje meze své bezmeznosti, čímž zachraňuje svět…

Autobus č. 365 stál na odjezdovém stanovišti už nějakou dobu. Řidič se zrovna chytal vyjet, když si všiml dobíhající postarší dámy.
Babka se nečekaně svižně vyhoupla do schodů prvních dveří autobusu. Do misky na mince hodila padesátikorunu a schváceně vyhrkla:
„Ještě že jsem vás stihla. Jednu zlevněnou do Vestce…“
„Ale já tam nejedu…“
„Jak to? 365 jede až do Horní plaché a do Vestce zajíždí taky!“
„No, ale tenhle autobus ne.“
„Panáčku, nehrajte si se mnou. Já vím, co jste za linku. A koukejte jet, než vás nahlásím na vedení!“
„Madam, říkám, že vás nikam nevezmu. Tohle je manipulační jízda!“

„Evelíno, víš, proč jsme tě pozvali?“ uvítali ji tři nejvýznamnější čarodějové.
„No… ne…“
„Postupuješ rychle, nejrychleji ze všech studentů. Proč myslíš?“
„Mám… talent?“
„Správně. Ale tvá magie je nesmírně silná, uvědomuješ si to?“
„Asi ano…“
„A víš, že veškerá magie závisí na krystalu pod Citadelou? Bez něj by žádná nebyla.“
„Opravdu?“
„Jenže aby vydržela, je třeba jednoho z nás. Toho nejsilnějšího. Musí se spojit s kamenem…“
„Jako já? To ne!“
„Můžeš být nebezpečná sobě, tvé rodině. Takhle bys je ochránila…“
„Ale…“
„Přemýšlej. Chceš mít na svědomí své dítě?“
Byla to pořádná manipulační jízda a Evelína neměla šanci z ní vystoupit…

„Ta tvoje holka je jako zkamenělá? Prostě kus šutru?“
„Ne, ona je ″V″ kameni. Velkým, asi jantaru. A je chycená vevnitř. Nějakým kouzlem, nebo čím,“
„Hm, kouzla a čáry. Ale seš si jistej, že to není jen umění? Co když není živá?“
„Hele, poď se mnou. Uvidíš sám.“
Cesta podzemím Citadely byla dlouhá. Museli dávat pozor, aby je neobjevili. Ale stálo to za to. Nakonec došli k jantaru, uvnitř kterého spala překrásná dívka.
„Vidíš? Musíme jí dostat ven!“
„Jasně, něco tu mám.“
Crotus vytáhl z batohu květináč.
„Kytka? Na co?“
„Tchýnin jazyk. Nic ostřejšího na světě neexistuje. Rozřeže kámen razdva“

„A nezlobíš se na mě krz ty cibule?“
„Vlastně ne…“
„Když ona je tak krásná!“
„Co? Cibule?“
„Ale ne, ta dívka…“
„Jaká dívka?“
„Ta pod Citadelou.“
„Jako, ve Městě?“
„Ne, dole, POD CITADELOU, v bludišti.“
„V jakém bludišti?“
„Byls služebník nejvyššího a tohle nevíš? Pod Citadelou jsou tajné chodby a pod nima ještě tajnější bludiště. Tam je ONA…“ vzdychl Zimoř.
„Počkej, jako že pod Citadelou je schovaná nějaká ženská? V bludišti? A co tam dělá?“
„Prostě tam je. V kameni. A je tak krásná…“
Crotus byl totálně zmatený. Ono dostat z tokajícího kouzelníka kloudné informace je vážně nad lidské síly…

Padaly už celou věčnost a stále nebyly u konce.
„Byla jsem v pohodě. Mrtvá. Potom co jsi mě zavraždila a spálila. Ty zrůdo….“
„Ale teď? Musela jsi se spřáhnout s tím blbcem. A on je ten největší blbec, jaký kdy existoval. Navrhli ho speciálně tak, aby byl blbec…“
„Teď nemám nic. Ani testovací středisko, ani subjekty, ani neurotoxin…“
„A jsem brambora. Co můžu dělat, když jsem brambora?“
„Než dopadneme, dej si mě do boty. A dej si pozor, ať nedopadneš moc zprudka. Dlužíš mi to…“
„Jestli nezmlkne, tak jí místo do brambory strčím do cibule,“ pomyslela si Chell, „pak uvidí!“

Crotus zval Zimoře na oběd.
„Salát je skoro hotový – okurky, rajče… a cibule. Hodně cibule…“ Nůž po prkénku přímo tančil.
„Zimoři, skoč do sklepa pro pár cibulí.“
„Do sklepa?“
„Jo, poslední dveře vpravo a po schodech dolu…“
Zimoř šel, ale nad schody se zarazil. Byla tam tma.
„Vážně musím?“ Váhal.
Tmu vůbec neměl rád.
„Co kdybych?“ zkusmo mávl prsty… „Cibulem sem!“
Do dlaní mu vzduchem připlulo pár cibulek. Vítězně je odnesl Crotusovi. Samozřejmě to nebylo tak snadné, jak se zdálo.
Jen co Crotus řízl do první z nich, vztekle zařval: „Ty nemehlo! To není cibule! To jsou cibulky mých krokusů!“

Nevěsta cudně klopí oči
Kněz: „…ať promluví teď, nebo mlčí na věky...“
Žena z publika: „Nemůžeš si ho vzít! Je to tvůj bratr. Měla jsem dvojčata a musela je dát k adopci, každé do jiné rodiny. Vás dva!“
Nevěsta pohlédne zděšeně na ženicha.
Ve dveřích kostela stojí žena v uniformě sestřičky.
„On není tvůj bratr. Popletla jsem děti a prohodila novorozená dvojčátka. Tvůj bratr je on!“
Drží za paži neznámého muže.
Ženích: „Nepřítel naší rodiny! Nenávidím tě!“ otočí se na nevěstu. „Svatba se ruší!“
---
„Tohle nám diváci nesežerou!“
Hvězda seriálu znechuceně práskla scénářem o stůl.
„Kdo proboha píše takový sračky?“

Zimoř stál pod věží kostela, oči upřené na zvonici, vesele pohyboval prstem sem a tam.
„Bim – bam – bim – bam…“ znělo městem.
Kouzelník se zubil od ucha k uchu a přidal pohyb celou rukou.
„Bim – bam – BIM – BAM – BIIIM – BAAAM… BUCH!“
Zvonění náhle zprudka ustalo.
Ze vrat svatostánku se vyřítil vzteky nepříčetný kostelník.
„Táhni, nešiko! To už je třetí srdce zvonu, které jsi zlomil!“
Zimoř se zděšeně přikrčil a dělal na kostelníka psí oči. Nebylo mu to ale nic platné. Byl propuštěn. Zase.
„Že já si toho čaroplaše najímal. No jo, nechtělo se mi lézt do schodů, a teď to mám…“

Po celodenním shonu Crotus znaveně klesl na postel.
„Já už na to nemám. Že já těm kouzelníkům kývl, když mě vybrali. Že prej – staneš se velkým mágem, svět ti bude ležet u nohou…“
Skopl levou botu a sáhl po konvici na nočním stolku.
„Prdlajs. Dělám tady pucfleka nejvyššímu.“
Nalil si víno a skopl pravou botu.
„Naučil jsem se pár kouzel, to jo, jenže stejně to velká sláva není… Ale co bych dělal? Na co se hodím?“ zamyšleně pozoroval sklenku.
„Baví mě starat se nejvyššímu o kytky, takže… Jo! Rekvalifikuju se na zahradníka. Můžu si pomáhat i magicky, to nejde neuspět…“

Picek zaskočil k rodičům. Od Citadely na ně neměl moc času.
„Podívej, mám staré fotografie…“ vytáhl otec krabici.
„Kdo je to?“
„Tvoje babička.“
„Ta ztracená?“
„Ano, odvedli ji do Citadely, když jsem byl malý. Vybírali tenkrát nové členy pomocí nějaké kouzelné hry…“
„To tě prostě opustila?“
„Nebyla to její vina. Prý byla její magie nestabilní, byla nebezpečná sobě i okolí…“
„A ty?“
„Já magii nemám, tohle přeskočilo generace. Já prostě žil svůj život, oženil se, měl tebe…“
„My jsme na průmyslovce taky hráli nějaké karty, než mě vybrali. To budu taky nebezpečný?“
„Nemyslím, ale…“
„Co?“
„Mohl bys babičku zkusit najít…“

Picek zaklepal u čaroděje Drachomyra. Byla pocta, že jej jeden z nejvýznamnějších členů Citadely pozval.
„Jak vám mohu posloužit, Drachomyre?“
„Ty jsi ten, kdo zdědil Větroplašův majetek?“
„Ano. Proč?“
„Měl jsem s ním uzavřený obchod… na dodání vejce... Dračího vejce. Nenašel jsi ho náhodou?“
„No, zatím ne...“
„Pokud ho najdeš, je moje, dávno zaplacené! Zlatý hřeb mé sbírky...“ hrdě vedl Picka do místnosti plné vajec různých živočišných druhů - přirozených i nadpřirozených - měl dokonce i vejce baziliščí...
Na čestném místě ale bylo prázdno.
Sluneční paprsky ozařovaly zdobený stojánek. Kdyby na něm stálo ono vejce, házelo by různobarevné odlesky po celém pokoji…

Caroline vyšla před komplex Aperture Science. Vychutnávala si hřejivou záři slunce na tváři.
„Ach, Cave, budeš mi chybět…“ pomyslela si.
Věděla, že se bude muset vrátit k práci.
„Ehm… Caroline? Je čas …“
Tři vědci z týmu umělé inteligence a přenosu vědomí stáli za ní.
„Počkat… NE! To byl Cavův sen, ne můj!“
„Bylo to jeho poslední přání. Musí se to udělat…“
Troje ruce ji pevně, přesto laskavě, popadly a táhly do útrob komplexu, do přenosové místnosti.
Sluneční paprsky bylo to poslední na co pomyslela, než její vědomí pohltila temnota.
---
„Dobré ráno GLaDOS.“
„Dobré ráno, pane. Chcete, abych vám upekla dort?“

„…musí být eutanizována…“
Chell zděšeně poslouchala slova GLaDOS.
Ne, to nemůže udělat! Kostka s ní byla celou dobu, pomáhala jí projít testovací místnost 17...
„Tak řekni něco!“
Kostka mlčela, jako vždy.
Hlavou jí letěly protichůdné, vemlouvavé věty GLaDOS:
„…PRAVDĚPODOBNĚ není živá…“
„…MOŽNÁ je schopná cítit…“
„…pokud promluví, půjde S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ o halucinace…“
Věděla, že aby prošla do další místnosti, nemá jinou možnost. Že tam zůstane navždy, když to neudělá.
Ale.. šlo o přítele. Společníka. Mlčenlivého, o to víc ceněného.
Plakala. Byla tak dlouho sama…
Nakonec dospěla k nevyhnutelnému rozhodnutí. S těžkým srdcem zvedla kostku a hodila ji do incinerátoru…

Zamžourala do slunce. Před ní se rozprostíral lán zlaté trávy. Ohlédla se. Z polorozpadlé boudy se vykutálela očazená kostka.
Pokrčila rameny a vykročila vpřed. Šla travou ke srázu nad vodní hladinou. Za vodou se tyčila pobořená futuristická věž. A na nebi… něco… Světelný vír? Obří portál?
Cítila se sledována.
Ta kostka byla přímo za ní!
Popošla dál. Ohlédla se.
Kostka byla blíž. Tichá, mlčenlivá.
Pohlédla vpřed. Z hlíny před ní se vyhrabalo cosi kulatého se čtyřma drápovitýma nohama. Nevěřícně to pozorovala. Tázavě se otočila na kostku.
Něco jí plesklo o zátylek. Neskutečná bolest… Ne!
Kostka bezhlesně sledovala šourající se zombie…

…ten džob jsem neměl brát. Prej: „sežeň dračí vejce, to pro mága bude sranda“. No, smála se víc dračice než já. Měl jsem divnej pocit už když jsem tam lezl. Hnízdo bylo podezřele přístupný. Mělo mě trknout, že ho ta bestie bude hlídat. Taky po mně vystartovala, jen co jsem popadl jedno z vajec. Zrovna to nejmenší. Aspoň se dobře neslo.
Ha, ale na mě si nepřišla. Ještě že tam byl ten ouzkej průchod ven skrz vedlejší jeskyni. Stačilo shodit pár krápníků ze stropu a už na mě nemohla. Škoda, že jí to jen zlomilo roh a nerozpláclo celou kebuli...

Třetí den.
Vydržel jsem tři dny. Rekord. Ale co když José Alfredo zjistil, kdo je jeho otec?
Čtvrtý den.
Nešlo to, zase jsem zapnul televizi. To dítě není jeho. On nic neví! …Ne, musím přestat. Vydržím to!
Pátý den.
Daroval jsem televizi nemocnici. Pokušení zmizí. Ale co Maria Francisca? Čí dítě čeká? …Ne, vytrvám… I když, mohl bych se jít dívat k sousedům…
Šestý den.
Televizi nemám, se sousedy jsem se pohádal… Musím přestat…
Sedmý den.
Málem jsem přečaroval vodu v misce na obrazovku, ale vydržel jsem. Teď už to bude jen lepší…
---
„Chudák, vzdychl Picek, „Proč nepoužil kůru odvyčníku?

„Kdo vyzvedne tělo?“ zeptal se nejvyšší.
„Tělo?“ hlesl služebník Crotus.
„Trup, hlavu, cokoliv. Něco po něm přece muselo zbýt!“
„Něco snad… Ale, kde máme hledat?“
„Říkali, že ho viděli padat do laguny…“ oznámil učedník Picek.
„Lagunu ne… Volavky…“ zaúpěl Crotus.
Nakonec mu nezbylo, než se s Pickem k laguně vydat. Šance, že najdou aspoň část těla použitelnou pro pohřeb, byla malá. Volavky dokázaly spořádat vše a útočily na každého, kdo se k nim přiblížil.
„Musíme je zaklít! Jinak povečeří i nás. Našels něco?“
Kouzelníci se ustrašeně rozhlíželi připraveni seslat kouzla nebo prchnout.
„Tam je, vidíš?“
Uprostřed laguny ležela oklovaná hlava…

Pokusy všech byly marné. Nefungovala „Alohomora“ ani „Sezame otevři se“. Síla také nepomohla. Ani beranidlo a dokonce ani střela z tanku.
I učedník Picek k domku chodil. Zaujaly ho dveře – dvoukřídlé, s velkou vyřezávanou volavkou přes obě poloviny. Její tělo a roztažené perutě zakrývaly celou plochu včetně škvíry mezi oběma křídly.
Najednou ho něco napadlo. Vzal svou hůlku a k nohám volavky na levé straně nakreslil rybu. Volavka ožila. Složila křídla, sklonila hlavu k rybce a přestoupila na levou stranu dveří. Odhalila tak kliku, do té doby skrytou.
Picek nevěřil svému štěstí. Nejmladší učedník Citadely získal veškerý majetek čaroděje Větroplaše.

„Stanu se větším a ještě větším, až budu největším na celém světě… No, Wolker to má obráceně, ale já nemám chuť být mravencem…
Jak byl ten lektvar?“
Listoval ve velké knize vázané v plesnivé kůži. Zlacení jí už tak oprýskalo, že ani nebylo možné přečíst název.
„Jo, tady: Kozí dech, vraní voko, mločí játra… a něco babskýho ucha, ať to má trochu říz. A teď – vzhůru do oblak! Na zdraví!“
Kopnul vzniklou břečku do sebe na jeden zátah.
---
Že je čaroděj Větroplaš víc než jen trochu šílený, věděli všichni. Ale že si nechá palici urazit letícím Boeingem, to nečekal nikdo…

„Jsou všude. Nekecám. Klidně se podívej u vás doma a určitě nějaké najdeš. Zlaté mravence…“
„A co s tím? Jestli nějaké doma máme, Raid to vyřeší.“
„Právě že ne. Možná tak na chvilku. A pak se objeví znova. Jsou tam nasazený. Schválně!“
„Jak, schválně?“
„Vládou! Produkujou ten… enzym. Abysme byli poslušný, dělali, co chcou…“
„Ses zbláznil, ne? Co je to za pindy?“
„Nene! To sis nevšim, jak maj lidi v metru matný pohledy? A skoro všichni podporujou Babiše. Řekni, je to normální?“
„Hele, to je jen snůška keců. A kdes to vlastně vzal?“
„Je to pravda! Píšou to na Facebooku!“

„No vidíš, hodnej chlapík…“
Persefona drbala chvíli jednu, pak druhou, a nakonec i třetí hlavu. Od oušek přešla k zátylkům, pak pod bradičky a nakonec hladila, hnětla a promačkávala celá záda.
Opakovala celý postup stále dokolečka. Jednu hlavu, druhou hlavu, třetí hlavu, záda, občas přešla až na bříško. Netrvalo dlouho a objekt jejího zájmu totálně zvláčněl.
V tu chvíli se na scéně objevil Hádes. Nevěřícně zíral na obraz před ním. Zuřil.
„PERSEFONO!!! Jak to, že náš hlídač spí?!! Takhle se do podsvětí dostane každý! Už jsi zapomněla na Orfea?“
Persefona se jen mlčky usmála.
„No ne, ta masáž fakt zabrala…“

Otec Grygory dokončil poslední past. Ravenholm byl jimi prošpikovaný jako ementál. Když své ovečky nedokázal ochránit zaživa, alespoň osvobodí jejich duše uvězněné v mukách ne-života.
Utekl do bezpečí pozorovat práci pastí.
K drátěnému plotu s vyčnívajícími ostrými hroty napojenému na generátor se blížil první z kulhajících zombie. Otec se zálibně zadíval na modravé blesky přeskakující mezi kovovými špičkami. Bylo to rychlé. Příšera se nabodla na probíjející hroty a vzplála.
Tělo hořícího zombíka se nekontrolovatelně třáslo. Odrazy plamenů ve sklíčkách rozbitých okenních tabulek vytvářely dojem obří diskotéky.
„Chlapče, jsi jeden z nejlepších tanečníků, co tady mám…“
Problesklo chorým mozkem otce Grygoryho.

Cosplay se mu povedl. Měl Combina promakaného do detailu. Svítící oči, transformovaný hlas, bleskový obušek, paprskové zbraně… Byl pěkně těžký. Všechna ta elektronika a baterie schované pod ním vážily snad tunu. Jak zvládne všefandomovou diskotéku? No, musí. Bude tam Alice, teda Alyx…
Nejdřív dali pár ploužáků, na víc si netroufal, ale při poslední pecce večera byla soutěž o nejlepšího tanečníka. Nechtěl Alici zklamat. Pustil se s vervou do tance. Pak se to stalo, baterky zkratovaly a jemu tělem prolétlo snad tisíc voltů. Jeho kreace nabyly neskutečných rozměrů...
Jako v mlze slyšel vyhlášení:
„Nejlepšími tanečníky diskotéky jsou Gandalf, Marigold a Combine!“

„Co když nás Bůh načapá?“ staral se menší anděl.
„Nevyšiluj, ten má jiný starosti. Chytej!“
Hodil větší po kamarádovi nestabilní prvek.
„Hej!“ uhnul menší z cesty. Na obloze se rozprsknul ohňostroj. To si přece nenechá líbit! Popadl z hromádky prvků, další, ještě nestabilnější.
„Jen počkej!“ trefil kamaráda do křídla.
Rozhořela se zuřivá koulovačka plná ran a blesků. Metali po sobě čím dál nebezpečnější nálože a královsky se bavili.
Najednou se dva z těch nejnebezpečnějších prvků střetly v půli cesty.
Andělé rychle vyklízeli pole.
Celý vesmír zatajil dech.
„Vidíš, je to v pohodě…“ stihl říct větší menšímu, než...
...nastal VELKÝ TŘESK

Tu přednášku jsem dělat neměla.

Kdyby si z toho vzali to podstatné. Ale to ne. Řekni „Tohle nedělejte“ a co se stane? Lidi to „NE“ prostě neslyší, udělají přesně opak toho, co chcete.

Teď mi berou mojí vafli k snídani „protože tohle přece nesmím!“

Cpou mě houskama se sýrem „protože to přece není sladké!“

Když jsem vytáhla injekci, málem na mě zavolali policajty…

Aspoň že nechtějí abych se toho zbavila otevřenou myslí, to už bych tu mysl někomu vážně otevřela – sekyrou…

Jo, přednáška „Co svému diabetikovi nedělat“ byla fakt blbej nápad.
A důsledky téhle osvěty teď cítím na vlastní kůži…