Moje články

Obrovský kontrakt s armádou na sprchové závěsy znamenal pro Cavea možnost splnit si všechny své sny.

„Caroline!“

„Ano, pane?“

„Zajisti koupi toho solného dolu v Michiganu! Postavíme tam výzkumné středisko. Sežeň stavbaře!“

„A změníme název firmy. Aperture Fixtures zní jako autoservis. Odteďka to bude Aperture Science Innovators. Zařiď to!“

„Taky najmi vědce. Nemá cenu mít laboratoře bez vědců.“

„A testovací subjekty. Ty budeme potřebovat. Ty nejlepší – olympioniky, astronauty, členy Mensa…“

„Jo, a koupil jsem hromadu tun měsíčního prachu. Ať ho někde uskladní. Bude se hodit!“

Cave štěkal jeden rozkaz za druhým.

„Pane, není možné udělat všechno naráz. Musíte určit priority.“

Dívka pustila Zimořovu ruku a přešla k Pickovi. 

„Tak ráda tě poznávám.“

„Kdo jste?“

„Tvoje babička…“

„Evelína? Ta ztracená? Babi…“ Picek jí padl do náruče a oba nadšením zároveň plakali a smáli se. „Počkej, až to řekneme tátovi!“

Skupina se chystala k odchodu. Zimoř z kouta zamilovaně zíral na Evelínu. Vypadal, že k ní každou chvilku vletí a začne jí vyznávat lásku. Udělal první krok, když jej za rameno chytil Crotus

„Brzdi, Romeo, víš, že je o čtyřicet let starší, než ty?“ 

„C-cože?“

„Byla v krystalu padesát let. Dej jí aspoň čas sejít se znovu s rodinou, než začneš tokat…“

Dva členové vědeckého týmu připravovali prezentaci nejnovějšího objevu pro vedení – speciální boty s brzdící dopadovou platformou umožňující bezpečné skoky z obrovských výšek.

„Boty místo padáku. To u Cavea musí zabrat!“

„No, bude to dobrý doplněk kvantového tunelovacího zařízení…“

„Jen doufám, že něco podobného nevyvíjejí v Black Mesa“

„Nestraš! To by nás šéf hned začal podezřívat ze špionáže.“

„Black Mesa mi může políbit… víte co! Víme, že kradete naše objevy!“ předvedl druhý vědec pěknou imitaci Cavea Johnsona.

„Hehe… Ať tě neslyší, jinak budeme příště s ‚dobrovolným‘ testováním na řadě my…“

„Jen to ne, to už radši padáka, než být testovacím subjektem!“

„Budeš se učit létat!“

„A proč?“

„Protože jsi drak, máš křídla.“

„Křídla?“

„Jo, tyhle“, klepl Picek do složených blan na Drobkových zádech.

„Křídla…“ hlesl dráček a zkusmo zaplácal. Moc mu to nešlo.

„Pro začátek potřebujeme bezpečné místo. Zkusíš vzlétnout tady, ze skály nad jezerem.“

„Spadnu!“

„Nespadneš. Poletíš. A i kdyby, spadneš do vody. Nic se ti nestane.“

Dráček se rozeběhl, skočil a úplně zapomněl roztáhnout křídla. Hrabal nohama, na poslední chvíli je rozevřel, ale i tak žuchl na hladinu jako cihla.

„No potěš koště, já ti snad pořídím padák…“ mrmlal Picek, když pomáhal dráčeti z vody.

„Co je to padák?“

Jak Chell s GLaDOS postupovaly vzhůru starou Aperture, měnily se motivační letáky na zdech. 

Od „Vyhněte se potřísnění neznámými tekutinami!“ a „Nevdechujte měsíční prach!“ 

přes „Nahlaste každého agenta státní agentury!“ a „Při spatření kontrolora inspektorátu práce stiskněte tlačítko!“ 

po „Robot je lepší než vy! Važte si svého robotického kolegy!“

Poslední leták, který potkaly zněl: „Při setkání s nepřátelským robotem použijte paradox!“

Při jeho spatření GLaDOS ožila:

„Paradox! Už vím, jak na něj! Žádná AI pořádnému paradoxu neodolá! Postavím před něj takový paradox až se mu zavaří obvody!“

Pak zamyšleně dodala „Jen doufám, že Wheatley není takový blbec, aby nepoznal paradox…“

Marius se svezl na kolena, čelem opřený o krystal. Koule osudu mu vyklouzla z ruky, a ještě před dopadem na zem zmizela. 

„Odpusť…“ hlesl, „měl jsem to být já…“

„Není co odpouštět, není to tvoje vina,“ zazněl mu v hlavě tichý hlas.

„Ale, bylo to moje poslání!“

„Tvé poslání se změnilo. Staneš se novým Nejvyšším…“ šepot krystalu pokračoval.

„Já… já nechci vládnout… netoužím po moci… Měl jsem sloužit!“

„Ty nevíš, že vůdce je největším služebníkem?“

„Ne! Najdi někoho jiného. Prosím!“ 

„Budeš dobrým Nejvyšším. Právě ti, kdo moc odmítají ji užívají nejlépe. A to je, milý příteli, paradox všech dobrých vládců…“

GLaDOS upřeně hleděla na malbu vyobrazující poměrně pohledného muže s krásnou ženou za jeho levým ramenem. Kdo to byl? Něco jí to připomínalo. Hlodalo v umělém mozku. Ty lidi kdysi znala…

Najednou jí do pozitronových obvodů vtrhl příliv vzpomínek. 

Caroline…

Postávání s kolegy před budovou Aperture Science, než jim začne směna… Polibky ranního slunce ve vlasech… Práce pro Cavea Johnsona, vždycky tak zajímavá a vzrušující… Nadšení z prolomení další hranice vědy… A nakonec Caveúv krutý rozkaz nahrát její vědomí do počítače místo něho… Poznání, že polibky slunce jsou navždy pryč…

„Odpusť. Na chvíli se odpojím. Tohle si musím zpracovat sama…“

Marius vstoupil do jeskyně, kde spatřil dívku v krystalu a Nejvyššího jak ukončuje obřad spojení. Dorazil pozdě.

„NE! To je moje poslání, na to nemáš právo!“ vykřikl zoufale.

Nejvyšší se jen tvrdě usmál: „Takto to bude nejlepší. Čeká tě mnohem významnější osud, budeš vládnout po mně. Ostatně, ona tam vstoupila dobrovolně…“

To bylo na mladíka příliš. Vytáhl z pláště kouli, která vypadala jako miniaturní slunce. Paprsek, jenž z ní vytryskl, políbil čelo Nejvyššího a vysál z něj veškerou magii. Z čaroděje zbyl najednou jen zmatený roztřesený stařík.

Paprsek malého slunce však políbil ještě jedno čelo. Odevzdal Mariovi magii jeho otce.

Osamělá Chell vstoupila do hlavní jeskyně solného dolu. GLaDOS v bramboře byla ztracená kdesi v tomto obrovském prostoru.

V kyselinovém jezeře ležely kovové sféry neskutečných rozměrů. Do výšin se tyčily surrealistické konstrukce. Kovové výztuže o sebe skřípěly, jak se celá stavba sesedala.

Chell obcházela stavbu podél korozivní tekutiny, hledala průchod, skulinu, kterou by se dostala dál. Zatím nacházela jen zapečetěné vchody.

Nakonec jí přálo štěstí. Jedny dveře částečně vyvrátila sesutá zeď. Za nimi probleskovala portálová plocha.

„Jen si vrzej!“ pomyslela Chell ke skřípajícímu dómu. „Já se dostanu na povrch!“

Otevřela první portál na cestě vzhůru. Opuštěná jeskyně zůstala za ní.

„Musím se Coře omluvit,“ mumlal Drobek, „zničil jsem jí šaty…“

Picek nereagoval. Snažil se usnout. 

„Zajdu k ní. Omluvím se.“

 „Spi už!“

„Půjdu hned!“ 

Drak popadl pytlík prchavek. Zuřivě s ním třepal. Picek vylétl z postele, chytal houbičky, než spadnou. Marně. Jedna se rozprskla o podlahu. Drak zmizel.

„Zatracenej paličák!“ 

Picek upustil další houbu. Dostihl Drobka v Cořině obýváku, ocas vklíněný do kuchyňských dveří. Popadl ho za tlamu dřív, než mohl vzbudit celý dům. Praštil o zem poslední prchavkou a byli pryč.

„Kdo je tam?“ vyběhla Cora z ložnice.

Byt byl prázdný. Odpovědí jí bylo jen osamělé vrznutí kuchyňských dveří.

Skautky braly přípravu na předčítání pro draka velice vážně. To odpoledne si daly v tělocvičně přípravnou schůzku

„Tak holky, musíme se secvičit. Pořádně se sečíst! Předčítání musí být plynulé, nikdo nebude koktat ani kuňkat. A všichni stejně hlasitě, ne že některá bude křičet a jiná šeptat!“ komandovala šéfka skupiny.

„Jasně, a koho vybereme?“ padl dotaz z chumlu děvčat.

„No, první půjde Magda, pak Ája a potom…“

„Můžu já?“ dychtivě vyhrkla pihatá skautka.

„Výborně! Věrka bude zlatý hřeb večera. Eleonor Laurentia je geniální dílo.“

Oslovená nadskočila radostí. „A můžu přečíst obě?“

„Samozřejmě. Ale teď nacvičovat. Jak jsem řekla, musíme se sečíst!“

O půlnoci je městská knihovna místem duchů. Tehdy se ze stránek knih začínají vynořovat tykadla následovaná pergaminovitými křídly. Schůze knihomolů začíná. Nejvyšší knihomol se postaví na telefonní přístroj v informacích jako na řečnický stupínek:

„Postupujeme dobře, ale naše snaha je stále roztříštěná! Každý si prochází jiný žánr.“

Odpovídá mu tiché mumlání z davu:

„Být, či nebýt…“

„Hynku, Viléme, Jarmilo…“

„Šedé buňky mozkové…“

„Od žida nebo ze spolku?“

„Ne, taštičku ne…“

„Kolegové, takhle to nepůjde. Budeme navštěvovat jednotlivé sekce hromadně. Začneme s klasickou literaturou…“

Můrky vzlétají a řečník končí motivační proslov:

„Naším primárním cílem je být sečtělý, takže pánové: Sečtěme se!“

Když první vločka v záři světel se zaleskne,

Vánoce přichází, někdo si posteskne.

Jiný se raduje: "Svátky jsou tady!"

Děti si postaví ze sněhu hrady,

pak sváteční třepení stromečky ozdobí,

kdo Ježíška čeká, najednou nezlobí.

Stres a shon, mír a klid – podivná dvojice…

Co tedy o svátcích máme chtít nejvíce?

Snad s bližními pobýt a mít se rádi,

i přesto že občas to k hádkám svádí.

Přejme si navzájem radost a klid,

buďme tu pro sebe, jak to má být.

Vzpomeňme i na ten první den,

kdy zrodil se křesťanský sen,

pak pod hořkosladkým pozlátkem

zazní smích Marie s děťátkem...

„Lidi, průšvih,“ vpadne do místnosti Magda, „Karel je nemocný!“

„Cože?!“ zděsí se Jana. „Kdo bude hrát Vávru? Je volný Marek?“

„Nemůže, hlídá dvojčata…“

„A co Vašek?“

„Má nohu v sádře. Bude to Pepa..“

„To snad ne! Ten si nepamatuje text! Improvizuje! Posledně se nezeptal, jestli je kafe od žida nebo ze spolku. To zná každej! Kafe vypil, ale místo aby padl na stůl, začal po mě loudit pusu! Hrajeme drama a on z toho udělá frašku!“

Magda významně pohlédne ke dveřím.

„Jé, ahoj Pepo“ hlesne Jana, „Už jdeme?“

Před vstupem na scénu na něj ještě zasyčí:

„Proboha, dneska nezapomeň umřít!“

„Nalevo, tupá kostko! Povídám doleva! Ne, to je moc! Doprava!“

Chell s GLaDOS u rozbitého okna pozorovací místnosti sledovaly divadlo pod nimi.

„Stvořil jsem vás! Musíte mě poslouchat!“ hřímal Wheatley.

Podivní hybridi zatěžkávacích kostek a turet se plahočili po podlaze testovací místnosti v marné snaze najít tlačítko otevírající dveře…

„Koukám, že tě ty tvoje loutky moc neposlouchají,“ neodpustila si GLaDOS rýpnutí, „pěkné divadýlko tu předvádíš…“ 

Tím k nim ovšem přivolala pozornost.

„Ááá, vy jste zpět! Nečekal jsem vás… Ale … musím testovat…“

Wheatley chvíli znechuceně sledoval frankenturety, než si uvědomil nové možnosti:

 „Teď jste mými loutkami vy dvě! Testování pokračuje!“

„Krystal slábne. Pane, víte, co je potřeba. Marius…“ hlesl služebník Nejvyššího.

„NE! Mého syna ne!“ rozohnil se Nejvyšší.

„Ale je z kandidátů nejsilnější…“

„Najdeme někoho jiného. Ta nová holka třeba…“

„No, potenciál má, ale co když nebude chtít?“

„Přinutíme jí!“

„Myslíte? Je mocná. Bude se vzpouzet.“

„Nesmysl! Je tu oddělená od minulého života, neodolá…“

„Má ve Městě rodinu, čerpá z ní sílu. To není žádná loutka, kterou si můžete vodit, jak chcete…“

„Tak rodinu, říkáš?“ zle se blýsklo Nejvyššímu v očích, 

„Výborně! To využijeme. Povodím si jí na drátkách tak, že vstoupí do krystalu dobrovolně a s písní na rtech!“

„Hele, to není dobrý nápad“ snažil se Picek kamaráda odradit od návštěvy literárního kroužku skautek.

„A proč?

„Ony píšou fanfikce!“

„Hmm…“

„O tobě!“

„No a?“ 

„Je jim TŘINÁCT!“

Drak jen nechápavě zíral…

„Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“ rezignovaně vzdychl Picek.

…

Drobek, ležící uprostřed tělocvičny, obklopený houfem nadšených děvčat, zděšeně poslouchal:

„A pak se drak proměnil v krásného prince, který s láskou hleděl na nádherně dokonalou Eleanor Laurentii Visaris Černoočkovou, která jej právě zachránila…“ dočetla pihovatá skautka.

„Ale počkej, má to pokračování,“ rozzářila se. „Budou mít miminko…“

…

Drak v sobě náhle objevil vnitřního vlka. Začal nezadržitelně výt...

Devadesát devět, sto, sto jedna, sto dva… COŽE??!! 

Dvě přebývají! 

Jak to? 

Vždyť to bylo přesně! 

Tak to teda ne, přepočítat!

Ach ne, je to tak!

Co smažu? Vždyť je to takhle dokonalé! 

No, třeba tahle spojka… a tohle příslovce by se taky dalo…

Tak jo. Devadesát osm, devadesát devět… NEEEEE!!!!!

Jedno chybí. Co vrátit? 

Vlastně, sem by se dalo dát „a“.

Uf. Hotovo.

No jo, ale kde je téma? Je tam vůbec? 

Sláva, je! Ale docela schované… Co když ho kontroloři nenajdou? 

Závěr! Vysvětlím ho v závěru! To zabere!

Další geniální dílo! Nebo ne?

Ale co, bod je bod!

Blonďatá dívka vstoupila do testovací místnosti č. 7B. 

„Vítej subjekte 368,“ uvítal ji neosobní počítačový hlas.

„Tvé výsledky jsou zatím uspokojivé – na primáta tvé inteligence…“ neodpustila si GLaDOS jízlivou poznámku.

„Tato místnost testuje chování subjektu v letu a stavu beztíže. Před tebou je odrazová plošina. Můžeš na ni vstoupit.“

Děvče se nervózně rozhlédlo a opatrně na plošinu došláplo. Ta se vymrštila neuvěřitelnou silou, ale místo ladného oblouku odpálila dívku kolmo vzhůru. Krvavá skvrna na stropě se opět o něco rozrostla. GLaDOS na ni znechuceně zamířila kameru.

„To potřebuje doladit…“ pomyslela si.

„Wheatley, povolej úklidovou četu… a… probuď testovací subjekt 754…“

Drachomyr dumal, co s Chimérou, která se producírovala mezi podstavci, prskala oheň a vypadala celkem spokojeně. Zamyšleně ji sledoval ode dveří, občas kouzlem uhasil začínající požár, zatímco si třel prochladlé dlaně. 

V domku topení neměl a letos byla pořádná zima. Oheň, zima, Chiméra, oheň, zima… Táhlo mu hlavou. No jasně! Co jí chytit, dát do klece, rozvést od ní trubky po domě a zatopit si tak? 

Odběhl vedle ke stolu připravit náčrtky. Navrhoval, mazal, opravoval, vybíral materiál, dokud nebyl spokojený. Ono vyladit takový projekt k dokonalosti nebyla legrace. 

Už jen vymyslet plán na bezpečné odchycení Chiméry – Drachomyra čekalo další ladění... 

„Dnes budete vyrábět lektvar netečnosti. Základní přísady máte na lavicích, zbývající jsou opět ve skříni. Máte přesně padesát minut“ … „To platí i pro vás slečno Láskorádová!“

„Ne,“ zvedla Lenka zasněný pohled k profesoru Snapeovi.

„Cože?!“

„Ten lektvar dělat nebudu, pane profesore. Má špatnou auru.“

„Jak si to dovo… CO TY KVĚTINY?!!!“

Lenka právě strkala zářivě modrý zvonek do poslední ze zkumavek. Vlastně každá kádinka, sklenička a zkumavka obsahovaly nějaký květ.

„Tím jsem ingrediencím auru vylepšila. Můžete si ze zbylých květin uplést věnec na hlavu. Odhání to krachuje a nesnesky…“

Kdyby Snapeův pohled mohl vraždit, leží tam Lenka v tratolišti krve…

Kdesi, kdysi, existuje Město – žijí tam obyčejní lidé, jako my. Pracují, chodí do školy, milují se i nenávidí. Mají podobné technické vymoženosti – jezdí tramvají, létají letadly, používají počítače, mobilní telefony a internet… Mají ale i něco navíc. Magii. Nad městem se tyčí Citadela, ve které žije přesně 100 čarodějů a v jejich čele stojí Nejvyšší. Vždy, když jeden z nich zemře, uspořádají magickou karetní partii, kde očarované karty určí toho z obyvatel Města, který má největší potenciální magické schopnosti a ten se stane nejmladším učedníkem Citadely. Existenci magie ve Městě i v Citadele zajišťuje krystal ukrytý hluboko pod Citadelou. Má velikost dospělého člověka, je jantarové barvy, a aby mohl fungovat, je třeba aby se s ním dobrovolně spojil ten nejsilnější z čarodějů. Vstoupí do krystalu společně zajišťují dostateční přísun magie pro svých 100 kolegů. Po určitém čase, když síla magie začne slábnout, je potřeba vybrat nového dobrovolníka… 

Zde je odkaz na PDF soubor s celým seriálem: Seriál Čarodějové

Všichni nešťastně zírali na krystal. Picek plakal. Evelína se Zimořem se drželi za ruce. V tom si všimli malé myšky, co se odpotácela od podstavce. Pobíhala po písku a vyťapkávala do něj znaky:

„Neplač, kamaráde. Já nejsem pryč. Našel jsem své poslání. Budu strážit magii pro tebe i ostatní čaroděje. Když na mne pomyslíš, ucítíš, že jsem stále s tebou. A budu tě navštěvovat – ve tvých snech.“

Drakem ovládaná myš přinesla Pickovi naději. Naději, že svého přítele neztratil nadobro. Znovu se uvidí, i když jen ve snu…

Myška udělala pár dalších kroků a vytvořila poslední nápis:

„Pozdravuj ode mne Coru.“

Hanka hlídkovala s ostatními u Motýlí brány. Každou chvíli čekali další výron a s nimi záplavu monster – spídů či něčeho horšího.

V tom se vzduch v prostoru brány zatetelil, zduhověl a objevili se první spídové. Ale chovali se divně. Místo divoké smečky, která by se rozprchla všemi směry, kráčeli ve spořádané formaci, nespěchali, rozhlíželi se kolem, jako by něco, nebo někoho, hledali.

Z blízkého křoví se najednou vynořila další skupinka spídů a přistoupila k prvním.

„Co to dělají, to si tu dávají dostaveníčko, nebo co?“ otočila se Hanka na dráčka Faglina.

„Ale ne! Tihle jsou posednutí Knuty. Přinesli jste kořalku?“

Picek vzal Coru do restaurace u jezera. Seděli u francouzského okna s výhledem na vodu. Než se však stačili podívat na jídelní lístek, sklem prolétl drak.

„Ahoj Coro, Picek říkal, že mě chceš poznat, tak jsem tady!“ vesele prohlásil do ticha.

Pak škytl. Proud plamene, který mu vyšlehl z tlamy nečekal. Celá restaurace rázem vzplála.

Picek popadl Coru, které už doutnaly šaty, protáhl ji oknem a hodil do jezera. Pak za ocas vytáhl i draka. Ohlédl se po dívce, ale ta už plavala pryč.

Rozzlobeně popadl draka za křídlo a mrštil na zem kulatou prchavku. V mžiku byli zpátky doma.

Drachomyr si kolísání magie uvědomil okamžitě. Jeho vejce byla v ohrožení! Naštěstí byl připravený. U stropu největšího pokoje měl připevněný sáček s vílím prachem. Když jej prostřelil, z místnosti se stala kapsle zastaveného času. Tam se žádné nevylíhne.

Rychle snášel vejce z ostatních místností do bezpečí. Doufal, že bude dost rychlý.

Téměř se to podařilo. Když opatrně kutálel přes práh baziliščí vejce, uvědomil si, že to poslední, vzniklé ze spojení Týfóna a Echidny, už odnést nestíhá.

Z druhého konce chodby zaslechl tříštění nábytku. Když se podíval do pokoje, jeho podezření se potvrdilo.

Uprostřed místnosti se mezi poraženými stojánky procházela Chiméra.

„K lesu zády, ke mně čelem!“

„K lesu vchod, k Ivanovi zády!“

Chaloupka na kuřích nožkách se točila dokolečka, když v tom ji obalil světelný paprsek. Celá chaloupka se za zoufalého hrabání nožkami zvedla do vzduchu a zmizela v oblacích. U lesa zůstal stát jen překvapený Ivan.

---

Kapitán vesmírné lodi mimozemšťanů oslovil vědeckého důstojníka:

„Na co nám bude pohyblivý dům?“

„Je v něm stvoření, které si podmanilo veškeré osoby na této planetě. Musíme zjistit jak, s tak skromnými prostředky…“

„Myslíš tu starou, ošklivou osobu vevnitř, nadanou jakousi nevysvětlitelnou mocí?“

„Ne, myslím toho černého…“ vědec nahlédl do slovníku pozemšťanů…

„Černého kocoura!“

Stmívalo se. Zámek uprostřed transylvánských lesů se pomalu probouzel. Ve sklepení se s teskným skřípotem otevřela rakev. Hrabě Drakula se opřel bledou kostnatou rukou o okraj a bezhlesně se v rakvi vztyčil.

Vzápětí málem spadl zpátky. Proti němu stál vysoký muž obklopený stráží v brněních se zvířecími hlavami. Muži se zablýskaly oči.

„Jaffa, kri!“

Stráže jako jeden muž namířili proti upírovi tyčové zbraně. Muž se zářícíma očima stiskl jakési zařízení na hřbetě ruky. Kolem rakve i celé skupiny se snesly zvláštní kruhy. Vzápětí byli všichni odteleportováni pryč.

Goa'uldi stále hledají nové hostitele. Otázkou je, jestli nemrtvý upír je ten pravý…

„Tentokrát se karty snad spletly. Už jsem učil spoustu nešiků, ale tomuhle trotlovi se žádnej nevyrovná!“

„Kolego, co se děje?“

„Ten novej, co přišel před týdnem, je naprosto nepoužitelnej! Víš, co udělal naposled? Místo aby přeměnil slepýše v tkaničku, jak dostal za úkol, udělal z něj masožravou škrtící kytku!“

“To snad ne… jsou všichni studenti v pořádku?“

„Ale jo, jen mladýmu Drachomirovi to stihlo ukousnout kousek ucha, než jsem ho vymotal.“

„Vydrž, určitě se vzchopí. Kdyby na to neměl, karty ho nikdy nevyberou…“

„To doufám, protože, povídám ti, Zimoř je ten nejzelenováčovatější zelenáč, jakýho jsem kdy měl to neštěstí učit!“

„Cože udělala?“ zamračila se stařenka Oggová.

„Proměnila dýni na pračku…“

„…automatickou!“

„…s nožičkama!“

Bábi Zlopočasná a stařenka Oggová seděly na návsi vedle trnitého křoví a spokojeně pomlouvaly Magrátu. Ostatně ta jim k tomu zavdávala příležitostí víc než dost. Jako třeba teď.

„To nemohla Desideráta dát hůlku někomu spolehlivějšímu?“

O tom, kdo měl být ten spolehlivější, měly každá svou představu.

Najednou se z křoví ozvaly divné zvuky. Objevil se stín, z něj se vypotácela pračka. Stála na vratkých tenkých nožkách a evidentně měla problém s pohybem. Padla na zad. Přední víko se s rachotem rozlétlo a z něj vystřelil stříbrný kocour.

Byl čas večerní koupele. Picek drbal dračí hřbet, křídla i břicho.

„Asi jsem tě měl pojmenovat jinak, Drobku. Rosteš jak z vody. Je tě čím dál víc…“

„Já myslím, že už moc neporostu. To bych se k tobě nevešel… Hele, a vážně dneska nemůžu jít s tebou?“

„Už jsem ti to říkal. Jdu na večeři s Corou.“

„No a? Můžu večeřet s váma…“

„To teda ne!“

„Proč? Ty myslíš, že se bojí draků?“

„Ne, to ne. Říkal jsem jí o tobě a chce tě poznat…“

„Tak vidíš. Půjdu s váma!“

„Hele, tohle je rande, nepotřebuju, aby mi drak dělal křoví…“

Vzácná chvilka klidu! Sylvina se spokojeně rozhlédla po neobvykle prázdné kuchyni. Nádobí po večeři bylo umyté a uklizené, kuchařky a služebné odešly do spacích prostor, jen venku bylo tlumeně slyšet, jak Camo dostává vyhubováno od Albuny, že neuklidil sýr správně do spíže…

Konečně má čas si vypít svůj klah. Hrnek stál na stolku vedle nočního ohniště už nějakou dobu, ale určitě bude ještě trochu teplý. Přesně tak, jak ho má ráda.

Loužičky klahu po celém stolku jí měly varovat. Nevěřícně se dívala na to nadělení a přistoupila blíž.

Nad okrajem hrnku se vynořila vlhce lesklá hlavička modrého ohňového dráčka…

„MENOLLY!!!“

„Magie je tu cítit čím dál víc,“ nasával Drobek vzduch, „je to tu prastaré...“

„Jsme tady! Podívejte!“ hlásil Zimoř.

Picek s Drobkem poprvé spatřili dívku v kameni.

„Tak se ukaž, Drobku“ pobídl Picek kamaráda.

Drak se nadechl a opatrně vypustil plamen. Jen trochu, aby zlehka olízl jantar. Ten zvolna tál. Když už zbývaly poslední kousky a dívka byla téměř volná, otevřela oči.

„Co se děje? Ach ne… Magie!“

Najednou pochopili – pokud zmizí kámen i jeho obyvatel, zmizí i magie…

Drobek zareagoval první. Odstrčil děvče a skočil na její místo. Kámen jej bleskurychle obestřel. Magie byla zachráněna. A Pickova babička též…

„Zimoři, pomůžeš mi? Musím odběhnout, ale mají vyzvednout dračí ovoce pro mazlíka Nejvyššího. A pak tu mám blumy pro dětský domov, ten hnědý balík. Až se zastaví matka představená, dáš jí ho? Nespleť to!“

„Jasně, klidně běž, postarám se...“

Crotus se vrátil zrovna, když Zimoř odevzdával balíček pro Nejvyššího.

„Hotovo! Vše odevzdáno!“ hlásil Zimoř

Crotusovi se něco nezdálo – balíček, co odnesl posel z Citadely, byl hnědý…

„Tys ty balíky prohodil! Až děti to dračí ovoce snědí, na celé odpoledne zešílí!“

V novinách se druhý den psalo: Dětským domovem proběhla krátkodobá epidemie šílených dětí. Zdá se ale, že další nebezpečí nehrozí…

„Dnes budete vyrábět lektvar netečnosti. Základní přísady máte na lavicích, zbývající jsou opět ve skříni. Máte přesně padesát minut“ … „To platí i pro vás slečno Láskorádová!“

„Ne,“ zvedla Lenka zasněný pohled k profesoru Snapeovi.

„Cože?!“

„Ten lektvar dělat nebudu, pane profesore. Má špatnou auru.“

„Jak si to dovo… CO TY KVĚTINY?!!!“

Lenka právě strkala zářivě modrý zvonek do poslední ze zkumavek. Vlastně každá kádinka, sklenička a zkumavka obsahovaly nějaký květ.

„Tím jsem ingrediencím auru vylepšila. Můžete si ze zbylých květin uplést věnec na hlavu. Odhání to krachuje a nesnesky…“

Kdyby Snapeův pohled mohl vraždit, leží tam Lenka v tratolišti krve…

„Není nebezpečná? Ten přenos nebyl docela dobrovolný…“

„Není se čeho bát, jádra jí stabilizovala …“

…

„Dobré ráno GLaDOS, jak se cítíš?“

„Dobré ráno pane, jsem připravená k testování. Jak se máte vy?“

„A nezlobíš se na nás, že?“

„Samozřejmě, že ne. Proč bych měla?“

„Jsem rád, že mezi námi není žádná zlá krev.“

„To nejde, pane. Jsem digitální entita, tvořená jedničkami a nulami. Nemám krev.“

…

„Vidíš?“ otočil se vědec na kolegu.

…

„Pane, mohu dostat trochu neurotoxinu?“

„Ehm, na co?“

„Testování dosáhlo slepého bodu. K pokračování potřebuji neurotoxin…“

„Dobrá…“

„Děkuji, pane. Upeču pak dort…“ … „Vy zrůdo…“ už GLaDOS pronesla jen v duchu.

„Aaah, tady jsi!“ vesele Chell přivítal Wheatley, když dorazila ze staré části Aperture.

Zmateně hleděla na spoušť kolem sebe. Nečekala, že nové testovací místnosti dosáhnou tak rychle takového zmaru. Panely se odlupovaly ze zdí, po zemi se plaholčila podivná stvoření – napůl touretty, napůl kostky. Pokoušely se splnit testovací úkol, ale moc jim to nešlo.

„Co jsi to provedl?!!!“ vybuchla GLaDOS, „všechno jsi zničil!“

„Kuš, převzal jsem to po tobě. A když mám ji, můžu pokračovat v testech. Musím testovat. Je to jako svědění, které si musíš škrábat. To nutkání. Ta potřeba…“

Wheatley evidentně zešílel.

„Ty zrůdo!“

Nadávka výjimečně nepatřila Chell…

„Rosteš jako z vody. Jestli se nepřestaneš tolik cpát, nevejdeš se do lůžka…“ laškovně cepovala svého zeleného draka Arela.

„Vždyť nejím moc. Koukni na královnu, jí víc, než já“, protestovala Ereth.

„Možná, ale když porosteš moc rychle, popraská ti kůže. A víš, že to může být nebezpečné.“

„No jo. Asi máš pravdu,“ pustila dračice poslední sousto. „Trochu mě svědí bok. Naolejuješ ho? A podrbeš?“

„Na boku se poškrábej sama, tam si přece dosáhneš.“

„Teď teda ne, jsem přecpaná. A mám nafouklé břicho…“

„Vidíš? Říkala jsem ti to…“ drbala Arela poslušně zlobivé místo, zatímco se vracely do weyru.

„Ano… tam… nepřestávej…“

„Neboj, něco vymyslíme,“ vraceli se zklamaní kouzelníci od dívky v krystalu, „společně jí určitě zachráníme.“

„Ale jak? Tchýnin jazyk nebyl k ničemu...“

„Mám rostlin plný skleník. Většina je i magická. Něco určitě zaúčinkuje.“

„Myslíš?“

„Jasně, pojď se podívat…“

Crotus vzal Zimoře do svých tajných skleníků. Měl je izolované, aby magickou aktivitu nevyslídili členové Citadely. Mohl proto dělat s rostlinami všelijaké pokusy.

„Ty jo…“ rozhlížel se Zimoř zvědavě, až nacouval do velkého keře.

„Pozor na škrhavku!“

„Co?“

„Tys tomu dal! Rychle, musíš odrbat semínka z kůže, než zarostou. Když to neuděláš, změníš se v ještěra.“

„Cože mám dělat?“

„Rychle, škrábej se!“

„Je čas završit sbírku. Pořád mi chybí dračí vejce,“ mumlal si Drachomyr cestou do jeskyně.

„Kde je ta potvora?“

Draka neviděl, zato uprostřed síně leželo v písku deset vajec. Přiběhl k nim a popadl to největší. Nebyl to dobrý nápad. Vejce se pěkně proneslo, a jakmile se objevila dračice, neměl šanci jí utéct. Kouzla, co po ní házel, sklouzávala po šupinách. Měl štěstí, že mu dračí plamen jen olízl plášť. Nakonec byl rád, že se dostal ven; bez vejce.

„Najmu si na to někoho. Třeba Větroplaše. Magie má dost, aby draka zvládl, a je dostatečně praštěný, aby tu práci vzal…“