Poslední skutek má být dobrý

Bílý jemný prášek pronikl přes spáry starého vězeňského autobusu.
Seděl jsem na kožené sedačce a nevěřícně jsem ho pozoroval.
Pak se autobus vzepjal. Plechy zaskřípěly a sklo popraskalo.
Náraz se mnou mrštil o strop.
Křik, pláč, rachot.
Autobus na střeše ještě chvíli popojížděl, prorazil svodidlo a zůstal viset nad propastí.
Když vše utichlo, uslyšel jsem ji plakat. Ležela kousek ode mne.
Doplazil jsem k ní. Autobus na protest zaskřípěl.
"Pomoc," zašeptala, když mě spatřila.
Zvedl jsem se na kolena a objal ji svýma velkýma spoutanýma rukama.
Z posledních sil jsem ji vytlačil k okýnku a vyhodil ven.
Rovnováha byla porušena.