Moje články

Děla duněla, štěkaly výstřely.
Karel běžel vpřed, srdce sešněrované hrůzou.
Těsně vedle něj se zhroutil Gustav Pýcha, kamarád z reálky.
Zastavil, aby mu pomohl.
Rána.
Nebe potemnělo.
Později mu řeknou, že bouchl granát.
On sám si uvědomoval pouze to, že leží na břiše, tvář napůl v hlíně, na něm kdosi či cosi, spíš kdosi - to, co mu stékalo za krk, byla asi krev. Nemohl se hnout, nemohl křičet, bojoval o dech a cítil tupou prázdnotu, snad předzvěst vlastní smrti.
Jak dlouho to trvalo, nevěděl.
O vědomí jej připravila až ostrá bolest v lýtku.
Jako kdyby do něj někdo vrazil nůž…

Byli si prakticky jistí, že hledají knihu. Neobyklou.
Jenže kde začít?
Usnesli se, že se musejí vrátit zpátky.
Jít po vlastních stopách, tak, jak pronásledovali Caradoca. Vrátit se na místa, kde byl, pokusit se najít knihaře, který tu knihu vázal. Nebo knihkupce, který ji Caradocovi prodal - jak totiž upozornila Avani, keriakt nemusel být vetknut pouze do nového svazku.
Vousatý muž v pracovní zástěře převracel v prstech kus šeříkově obarvené kůže. Zavrtěl hlavou. Pak ten odřezek znovu převrátil. “Nevím. Nevzpomínám si.” Proklatě! Co komu jenom udělal, že k němu tihle dva přišli? Nebyli to nakonec právě ti, před nimiž byl varován?

Nad dveřmi cinklo.
“Dobrý den,” pozdravila dívka s nevinnýma modrýma očima.
Majitelka hokynářství ji odhadovala tak na šestnáct. “Dobrý den, slečinko, copak vám můžu nabídnout?”
“Prosila bych rozinky. Deset deka, prosím.”
Navážila, zabalila.
Dívenka zaplatila a slušně se rozloučila.
Hana Krásová sezobla dvě rozinky hned za rohem. Byla zklamaná. Doufala, že uvidí toho legionáře, co se do něj zakoukala Poldýna. Tedy, ne, že by jí sestra pověděla, že má jeho matka v téhle ulici hokynářství, vlastně jí ani neřekla, že existuje nějaký legionář… Potutelně se usmála. Nevadí, zkusí to někdy příště. Jednou ho uvidí - a pak si ho pořádně prohlédne.

Majitel firmy, pan Beuchamp, dal Karlovi prémie.
Nakoupil dárky babičce, matce i sestrám, otci lahev vynikajícího koňaku. Sám si dopřál ten luxus, že se domů vracel první třídou.
Díval se z okénka, snil s otevřenýma očima. Dárečky… Malou pozornost koupil i Marléne. Radost, jakou z pudřenky se zrcátkem měla, byla k nezaplacení.
Marléne! Krásná Marléne s tmavýma očima, obyčejná dívka, která i kdyby chtěla, nedokázala by se mu podívat “za oči”, jako to uměly ženy z jeho rodiny. Že tancovala kankán? Karlovi se to líbilo. A jeho rodina se o ní nikdy nedozví. Tajemství si i před sestrami udržet dovedl.

Leokastis: Stále tápeme ve tmě. Nevíme nic, co bychom nevěděli už předtím!
Avani: Mělo nás napadnout, že strýc keriakt někomu předá. (povzdech) Stal se volavkou, protože neměl sílu dál utíkat.
Leokasis (odhodlaně): Musíme to tu pořádně prohledat.
(šoupání, bouchnutí)
Leokastis: Podívej!
Avani: Co je to?
Leokastis: Kousek kůže.
Avani: Zvláštní barva. Jako šeříky.
Leokastis (mumlá): Kůže… do takové bývají vázány… (hlasitěji) Možná…
Avani: Co?
Leokastis: Možná hledáme… knihu opatřenou keriaktem!
Avani (vzrušeně): Viděla jsem podobné, doma v Rifasu. Vždycky měly na deskách slepotisk. Starobylé aktalanové znaky vepsané do kruhu. (škrábání pera o papír) Něco takového, vidíš?
Leokastis (nadšeně): Ano! ANO!!!

“Chcete pohřeb první, druhé či třetí třídy?” ptal se znuděně místní hrobník.
“Spálit a popel hodit do řeky,” zavrčel Leokastis.
Avani mu položila ruku na rameno - nejspíš jí později vyčte, jak se starala, ale Caradoc byl její strýc. Krev zapřít nemohla. “Chceme pohřeb se všemi náležitostmi. Zaplatíme.” Oreladsky už mluvili plynně, cizí původ nikdo nepoznal.
“Mám výborný sbor plaček,” zpozorněl při zmínce o penězích hrobník. “Nijak drahý. Taky violistu. Hraje neobyčejně tklivě.”
“Upřednostňujeme tichý pohřeb.”
“Když myslíte,” znovu zlhostejněl muž. “Na co váš příbuzný vlastně zemřel?”
“Stařecké vyčerpání,” zalhala pohotově. Nebyl tak starý, jeho síly však nepochybně odsála tvorba keriaktu.

“Vaše noha, to je válečné zranění?” zeptala se, pohled upřený na nedaleké jezírko.
Přitakal.
“Kde jste bojoval?”
“V Itálii.”
“Papá zůstal na Sommě. Bratr u Verdunu.”
“To je mi moc líto.”
Obrátila se k němu. “Opravdu? Nebo to říkáte jen jako frázi?”
“Opravdu.” Jeho sestry by se nemusely ptát. Prostě by věděly. Byl rád, že Marléne se jim nepodobá.
“Jako nepřítel…” pokračovala.
“Československo přece patří k vítězům,” přerušil ji. Část jeho druhů ve zbrani hovořila o sladké porážce, někteří přímo o vítězství. On sám cítil spíš trpkost. “Nechci být váš nepřítel.” Sklonil se k jejím rtům.
Polibek rozhodně chutnal sladce.

Unikal dva a půl roku.
Nakonec se jim ho podařilo dostihnout v jednom pohraničním oriadském městečku.
Leokastis rozrazil dveře toho ošuntělého domku s opojným pocitem vítěze. Návrat domů se zdál na dosah ruky!
Caradoc vypadal překvapeně. “Má drahá neteři!” uvítal je přesto jako dávno ztracené leč stále milované příbuzné.
“Strýčku!” Avani šokovalo, jak za těch několik let zestárl.
Leokastis si zdvořilosti odpustil. “Vydej keriakt!”
Muž se usmál. “Copak jsem hlupák? Dávno ho nemám. Nikdy ho nenajdete,” zasípal a rozkašlal se.
Avani sledovala jeho horečnaté oči. “Umírá,” špitla.
Boj o život do večera prohrál, i mrtvému však zůstal úsměv na rtech.

“Myslíš, že vědí?” špitla Avani. Čekali na tržišti v hlavním městě Palfiatského baronátu. Sledovali sem Caradoca přes celý Kar-galhad a několik sousedních zemiček, párkrát unikl o vlásek.
“Co?” zeptal se stejně tiše, jako mluvila ona. Z místního jazyka ovládali jen obecné fráze, nechtěli být nápadní.
“Že jméno jejich města znamená v rifasštině ‘opevnění z písku’. Nevědí, viď? Jak by mohli!”
Přikývl. Rifasština byla na kontinentu dávno zapomenutým jazykem.
“Pane!” zatahal jej za rukáv páchnoucí žebrák.
Odehnali by ho - kdyby nemluvil rifasky.
“Utekl!” šeptal překotně. “Ale už vyrobil keriakt!”
Leokastis zavřel oči. Dokud se s ním nesetkají osobně, nebudou vědět jaký…

“Nádherné, viďte,” ukázala černovláska na majestátní bílou stavbu.
Karel přikývl. Montmartre měl svébytnou atmosféru. “Dáme si kávu?” Ukázal k blízké kavárničce.
“Ráda!”
“Byl jsem potěšen, že jste přijala mé pozvání.”
“Poslal jste mi třikrát nádherné květiny, k posledním lístek, že se chcete setkat. Tomu nešlo odolat! Byla jsem na vás zvědavá,” mrkla na něj trochu rozpustile.
Pousmál se. O její kráse věděl dlouho, jak příjemnou společnicí je, zjistil teprve dnes odpoledne. “Kdy vás příště uvidím, mademoiselle Marléne?”
“Dnes večer se nepřijdete podívat?”
Byla zklamaná? “Jistěže přijdu.” Přitáhl si její ruku ke rtům, aby ji políbil. “Ale myslel jsem osobnější setkání.”

“Toho Caradoca, znáte ho?”
Avani kývla. “Je mistrem půlkruhu. Jeho živly jsou voda a vzduch.”
“Podle všeho patří k proticísařské opozici,” doplnil jejich hostitel. “Musí mít někde na jihu spojence. Kar-galhad bude chtít opustit co nejdřív. Dokáže sám vytvořit keriakt?”
“Předpokládám, že ano,” odvětila Avani.
Leokastis mlčel. Proticísařská opozice! Do čeho se to zapletl?! Toužil po návratu domů. Jenže nemůže, dokud nepřinese esenci nebo keriakt - znak, který je nositelem moci. Bude s tím ten parchant spěchat nebo počká, až bude mít klid?
Avani na něj pohlédla. “Není z těch, co chodí s bubnem na zajíce,” podotkla.
Caradoc byl její strýc.

Jdou procházkou kolem řeky, dívky v bílých šatech, pak mamička, poslední Karlík. Vzduch vonící létem rozráží bzukot včel, řeka se vlní krajinou jako modrá stuha, vytváří slepá ramena, zákruty, tůně. Poblíž splavu tancuje v kolečku skupina vesnických děvčat.
“Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben, budeme ti bubnovati, až polezeš z vody ven!” zpívají zvesela.
Poldýna po nich zvědavě pokukuje, nejraději by se přidala. Vedle ní kráčející Doramo však strne. Chytí za ruku nejstarší sestru, mluvit nemusí.
Cosette spěchá k matce.
“Odveďte ty hlupačky pryč!” přikáže okamžitě paní Krásová. “Utíkejte!”
Nazelenalá hlava se z vody vynoří jen do úrovně očí.

“Očekával jste nás?” Leokastisovi málem zaskočilo. “Jak to?”
“Císařský zmocněnec, samozřejmě,” odpověděl klidně Eyssal.
Hleděli na něj jako na zjevení.
Pousmál se. “Zprávu, že se tady objevíte - protože cestou na jih nemůžete jinak - přinesl zhruba před týdnem. Nevěděl ovšem přesně, kdy dorazíte. O vašem úkolu mi něco pověděl, ale stále jsou bílá místa, která bych potřeboval doplnit.”
“Císařský zmocněnec? To je…?” vyslovila Avani, co zajímalo oba.
“Vy nevíte? Císařští zmocněnci jsou cestovatelé na kontinent. Kurýři, kteří nám ostatním přinášejí pokyny.”
Nám ostatním? V tu chvíli si Leokastis uvědomil, že Rifas není ani zdaleka tak izolovaný, jak si celý život myslel.

Antonii Louisu Krásovou fascinoval zeměpis. Nad mapami a různými cestopisy proseděla celé hodiny.
Když ve dvanácti letech řekla s vážnou tváří rodičům: “Mým vzorem jest paní Růžena Holubová,” ani je to nepřekvapilo.
Když si o rok později začala s vdovou po slavném cestovateli dopisovat, nepřekvapilo je to.
Když v patnácti uměla nejen česky, německy a francouzsky, ale také obstojně anglicky a srbochorvatsky, byli spíš potěšeni než překvapeni.
V šestnácti se začala zajímat nejen o medicínu, ale i o preparování ptáků a drobných živočichů. Což, pravda, poněkud překvapivé bylo.
“Chci se naučit střílet,” řekla v sedmnácti.
Okolo stolu zavládlo ohromené ticho.

Měl krásný sen: byl znovu malý, choulil se v bezpečí měkké mateřské náruče.
Když se vzbudil, Avani na něj hleděla smutnýma hnědýma očima. Okolo nich šeredné kar-galhadské město.
“Všichni bychom občas rádi byli znovu dětmi,” špitla. “Aby se o nás někdo postaral, ukázal správný směr…”
Toho dne je na ulici oslovil neznámý muž. Byl oblečen jako místní, mluvil však bezchybnou rifasštinou, pozval je do svého domu.
Leokastis váhal. Mají důvěřovat? Avani však nenápadně přikývla.
Jmenoval se Eyssal. “Konečně jsem vás našel,” řekl s úsměvem, když jim nechal připravit lázeň a chutnou večeři. “Dostal jsem zprávu, že přijdete. Očekával jsem vás.”

Leopoldina se před spaním česala, mladší sestra Hana seděla na posteli, pažemi si objímala kolena, zpytavě ji pozorovala. “Takže už sis s ním dávala hubičky?”
“Vůbec nevím, o čem mluvíš,” zalhala nepřesvědčivě, rudá až za ušima.
Hana se usmála naprosto nedětsky. “S tím tvým legionářem přece.”
Zase jí četla myšlenky! Kolikrát jí říkaly, že bez dovolení by to sestrám dělat neměla!? “Nic ti do toho není!” zasykla. “Věnuj se raději těsnopisu!”
“Možná i něco víc než hubičky?” vyptávala se zvědavě. “Hladil tě?”
“Anabet!” okřikla ji.
“No a co?” pokrčila rameny. “Myslíš, že o tom nic nevím? Nejsem už malá, Poldýno.”

Když Leokastis se svou ženou Avani prošel průsmykem do Kar-galhadu, očekával, že za horami bude jiný svět. Nezmýlil se. Pomyslel si, že Rifasané dělají dobře, že se už dlouhá staletí izolují!
Byli tu cizinci, neznali jazyk ani zvyky. Zásoby, které přinesli s sebou, jim došly během týdne.
Jediným pozitivem bylo, že zachytili stopu toho zrádcovského zloděje Caradoca.
Dle očekávání mířil na jih.
Ztratil se jim v prvním větším městě. Jmenovalo se Hiristrad - či nějak podobně.
Zoufalství se jim stalo denním chlebem.
“Arténis!”
Leokastis strnul. Kdo by ho tady mohl oslovit jako přítele? Rifasky?!
“Pomohu vám,” řekl muž. “Pojďte, bydlím nedaleko.”

Babička jej políbila na obě tváře. Byla ztělesněním pravé dámy, bílé vlasy sčesané do drdůlku, batistové fiží ozdobené stříbrnou broží. Ačkoli uměla obstojně česky a celkem dobře německy, vždy s nimi mluvila svou mateřštinou: francouzsky: “Už na tebe čekáme, mon chéri!” Hned jej vedla do parádního pokoje.
“Můj vnuk Karel Adrien Krása,” představila jej šedivějícímu gentlemanovi. “Pan Louis Beauchamp z Paříže.”
“Obchoduji s luxusními látkami,” vysvětloval pan Beauchamp. “Plánuji v Praze otevřít filiálku. Sháním někoho schopného, mladého, hovořícího perfektně česky i francouzsky.”
Babička se vřele usmála. “Shodli jsme se, že budeš ideální!”
“Chci vám nabídnout pozici svého zástupce, pane Kráso.”

“Hlasujeme pro další rozkvět naší vlasti! Tak, jak budeme dnes pracovat, tak se budeme zítra mít!” křičely titulky Rudého práva, které četl muž na protější straně čekárny.
Bože, Cosette, takové kecy!
Pohladila mladší sestru konejšivě po předloktí. “Vlak jede za čtvrt hodiny.”
Víš, co mi včera řekla ta ludra Málková odnaproti? Že dá svůj hlas pro štěstí lidu. Že prý nebylo jasnějších dnů v životě Československa, než jsou dnešní. Že ve svorné jednotě zvítězíme. Vymytý mozek!
Cosette slabě vzdychla, souhlasně přikývla.
Jako mladá jsem bojovala za volební právo pro všechny. Ale řeknu ti, někteří by ho snad radši mít neměli.

Z císařova rozkazu - vlastně to nařídil císař mrtvý již několik stovek let, ale rozkaz stále platil - byly esence nutné k výrobě keriaktů přísně hlídány. Nejen lidskými strážemi, ale hlavně zvláštními zámky, které se daly otevřít pouze hesly.
Leokastis zajišťoval jejich pravidelnou změnu - o půlnoci a v poledne - a náležitou obtížnost. První nebyl problém. Druhé trestuhodně zanedbal. Podlehl klamnému dojmu, že obezřetnost je zbytečná námaha. Dvě stovky let se přece nic nestalo…
Jedno odpoledne změnilo všechno.
Pachatel byl zahlédnut, nikoli chycen.
Urychleně opustil Rifas - Leokastis musí za ním. Za každou cenu nalézt keriakt, který bude vytvořen. Přestože nemá tušení, jak vypadá…

Leokastis padal únavou.
“Jsi hrdina!” řekla mu jeho žena.
Hrdinství byl ovšem ten úplně poslední pocit, který zakoušel.
První byla marnost.
Další v řadě přešlapovalo znechucení. Kar-galhad byl neuvěřitelně zaostalý, Oriad s Laciniií si stály jen o fous lépe. Tolik toužil po návratu domů! Do Rifasu!
Jenže vrátit se nemůže. Ne dokud nedokončí úkol, dokud císaři nepřinese keriakt.
“Sám si za to můžeš, Leokastisi,” pravil tehdy jeho strýc. Měl moc i prostředky uchránit jej před vypovězením. Ale neudělal nic. Prý musí napravit, co zavinil, když svou nedbalostí umožnil odcizení esence.
Avani šla s ním.
Z její strany to hrdinství bylo.

Do útoku zbývalo několik hodin. Spát Armin nechtěl. Pozoroval hvězdy, přemítal, že za pár hodin naplní přísahu složenou u otcovy rakve.
Po chvíli stejně zdříml, dokonce se mu zdály sny. V posledním spatřil Thelfa-Sörena. Viděl i sebe a chtěl se bratra konečně zeptat, co mu pořád chce - jestli pomstu, brzy ji dostane!
Promluvit však nedokázal. Jako by měl jazyk přilepený k patru, nezmohl se na víc než neartikulované huhlání.
Thelf-Sören mu položil ruku na rameno. „Ví o tobě,“ pravil naléhavě. „Vstávej, spáči,“ šeptl, vzápětí se jeho tvář rozplynula v mlze.
Armin procitl.
Tohle nebyl obyčejný sen.
Vždyť mrtví neznali čas...

“Co tu sedíš tak sám?” přisedl vedle Karla menší podsaditý muž v uniformě se svobodnickými výložkami. “Nemáš cigaretku?”
Mlčky mu podal, sám si taky zapálil. Doma nekouřil, to se naučil až na frontě.
“Poženeme zítra do útoku, Josefe?” zeptal se příchozího. Vlastně to možná ani vědět nechtěl. Bylo lepší nemít strach předem.
“Asi jo,” kývl Josef a vyfoukl obláček kouře. “Co naděláme, mladej! Musíme se k tomu postavit, jak nejlíp umíme.”
Karel potáhl z cigarety. Obdivoval jeho odvahu. Tenhle Josef Färber, obyčejný cihlář z jihočeského Mrakonínku, byl opravdový hrdina! Do útoku hnal beze strachu, když museli ustupovat, šel vždycky poslední…

Jediná pozemní cesta vedla do Rifasu skrze pečlivě hlídaný horský průsmyk. Jinak byla země dostupná pouze po moři - což byla cesta jednodušší jen zdánlivě. Pobřeží, povětšinou skalnaté, bylo střeženo a jediný pořádný přístav, Aronartis - skutečná brána k moři -, cizí lodě zkrátka nepřijímal.
Rifas byl izolovaný, celá dlouhá staletí dobrovolně izolovaný, se vším, co to znamenalo. Rifasané přece nikoho nepotřebovali, vystačili si sami, sami si tento úděl vybrali.
Leokastis byl hrdým Rifasanem. Nikdy by si nedokázal představit, že bude chtít, moci či muset žít kdekoli jinde.
Ani v tom nejbláznivějším snu!
Jenže pak byl i se svou ženou vyveden průsmykem. Nedobrovolně…

“Tatínku?” dceřin hlas zněl nejistě.
Doktor Norbert Krása zvedl oči od novin. S čím přichází jeho druhorozená?
“Tatínku, povolíte mi studovat?”
Překvapeně zamrkal. “Už přece studuješ.” Vzdělání syna bylo samozřejmostí, i dcery však nechal vybrat si vlastní cestu. Doru Monique čekala za pár měsíců maturita na Minervě.
“Já… chtěla bych…”
Takhle plachá obvykle nebývala. Mlčel a čekal, co řekne. Ale vlastně to uhodl. Královnou cest za vzděláním byla univerzita.
“Chtěla bych studovat dál,” vyhrkla. “Práva, jako jste studoval vy!”
Jak by byl rád! Jenže tohle nebylo v jeho moci. Právnická fakulta jeho chytrou a neobyčejně talentovanou dceru ke studiu nepřijme…

“Zabil jsem tři lidi, nestačí to?” skoro křičel, málem zapomněl, s kým mluví. Vlastně nebyli jenom tři, ale na tom nezáleželo…
“Zabil jsi tři, jednoho trochu omylem, dva z nich byli však mí milovaní synovci, oriadští princové…” Merwionis z Welhelinu pateticky vzdychl. “Drahý chlapče! Myslíš, že bys z toho vyvázl živ, kdybych tě nechránil? Ale já tě budu chránit, neboj se,” ujistil jej. “Budeš-li mi věrný, nikdo se nic nedozví. Kdyby se mi ale náhodou něco stalo… mám dobrého přítele, kterému jsem svěřil zapečetěný list. Měl bys doufat, že budu žít hodně dlouho,” usmál se sladce.
Gidon polkl na sucho.

Tři bílé halenky, tři bleděmodré, tři dlouhé tmavé sukně, devět kapesníků…
Paulína Krásová pozoruje plnící se kufr nejstarší dcery. Marii Cosette je dvacet dva let. Paulína chápe její touhu osamostatnit se. Ví, že se o sebe dokáže postarat. Je hrdá, že má vlastní zaměstnání: úspěšně složila zkoušku způsobilosti, stane se učitelkou na dívčí měšťanské škole. Přesto je Paulíně těžko u srdce - Klatovy jsou tak daleko!
Netuší, jak šťastná tam Cosette bude.
Netuší, že za rok se zasnoubí s důstojníkem od dragounů.
Netuší, že za dva roky vypukne válka.
Netuší, že za tři roky se Cosette vrátí domů. Nikdy se nevdá.

Měl jméno i majetek, dědictví po otci nabízelo nepřeberně možností. Ženit se samozřejmě nechtěl. Na pokračování rodu bude času dost. Ne, že by se obdivu žen vyhýbal, to chraň! Ale na to, aby se usadil, měl moře času. Proč ztratit svobodu už sedmnáctiletý?
Pořídil si drahé obleky, boty, pár fešných klobouků. Věnoval se obvyklým mužským zábavám. Víno, kostky a karty byly němými svědky jeho úpadku. Děvky tak úplně němé nebyly. I když raději měl vždycky ty, které mlčely…
První směnky splatil svým věřitelům snadno.
Za ty poslední platil věčnou ztrátou svobody.
Kdyby to byl věděl, raději by se tenkrát oženil.

Karel se probudil do tmy, ve zmrzačené noze nepříjemnou křeč. Posadil se, opatrně začal masírovat ztuhlý sval.
Zasykl bolestí.
“Budete s tím mít trable celej život,” řekl mu v lazaretu lapiduch. “Buďte rád, že jste o tu haksnu nepřišel. Moc nescházelo.”
Vlastně mu ta slova pomohla. Začínal ztěžka, když se však vrátil domů, dokázal už chodit bez hole.
Křeč konečně povolila. V přicházejícím svítání pohlédl na jizvu. Údajně výbuch granátu. Ale střepinu v noze - ani jinde - prý žádnou neměl. Zkrvavená uniforma barvy štičí šedi, přilba a plynová maska byly němými svědky toho, co se doopravdy stalo. Karel sám to nevěděl.

„Kdes byla?“ mračil se starší bratr.
„Plavat přece. Jsme na plovárně.“
„Plavat! Trochu daleko, nemyslíš?“
Doufala, že nic neviděl. Usmála se.
„Nezkoušej to,“ zavrčel. „Na mne tohle neplatí.“
„Nemluv se mnou jako s malou. Je mi devatenáct.“
„Právě! Mamička žádala, ať na vás obě dohlédnu.“ Stočil pohled k druhé sestře, té nejstarší.
Cosette se zatvářila více než shovívavě. “Děkuji, Karle,” řekla se svou typickou vlídností. Nech ho, neoponuj mu. Potřebuje si připadat užitečný.
Nepřekvapila ji. Sestry Krásovy spolu běžně hovořily v myšlenkách.
Co to bylo za mládence, Poldýno?
A jéjé! Zdálo se, že Cosette na rozdíl od Karla viděla všechno…

Musel riskovat. Všechno nebo nic. Svoboda nebo popraviště pro vraždu čpící velezradou…
Dlužil totiž už příliš mnoho a pan Merwionis z Welhelinu, bratr knížete Gaela, nabízel štědře otevřenou dlaň. Navíc, jak záhy zjistil, koupil většinu těch zpropadených směnek.
Když Gidon splnil jeho přání - až příliš podobné rozkazu - myslel, že má vyhráno. Doufal, že získá volnost, bude moci odejít. Daleko z Citadinu! Opustí Oriad, začne znovu. Nebylo mu souzeno. Směnky před ním Merwionis sice spálil všechny do jedné, držel jej však v šachu tisíckrát nebezpečnějším tajemstvím.
Gidon musel splnit další jeho přání.
Přání, které mělo jeho pánovi uhladit cestu k trůnu.

Pohlédl na růžové bublinky, místo, kudy z plic utíkal vzduch – otvorem pod levou paží, který v těle korunního prince Legeldena vyrobil svou dýkou. Pro jistotu ji nechal napustit jedem. Bodl však dobře, jistou, pevnou rukou. Jed nebyl potřeba.
Gidon věděl, že musí zmizet a že to musí udělat rychle. Princ dodýchával, pomoci už mu nebylo. Vina padne na ergelindské, nevadí, že jejich průzkumný oddíl je dosud za kopcem. Jeho samého tu ovšem nikdo nesmí vidět.
Jenže viděl. Wilden z Norivaru, princův přítel.
Blahoslavená rychlosti!
Norivarského výkřik odumřel. Klesl s dýkou v srdci, bezhlesý vedle knížecího syna.
Jed znovu nebyl potřeba.

Plavali spolu, povídali si, smáli se. Tadeáš se cítil uvolněně jako už dlouho ne, prvotní ostych i obavy z neobratné konverzace byly pryč. Dobře, že ho kluci z Legií vytáhli ven! Doma by jen koukal do zdi. Jeho nová známá – Leopoldina, jak se mu představila – měla pravdu: občas bylo dobré trošičku utéct.
Poznala, že se tomu příjemnému mladému muži líbí. Těšilo ji to, také se jí líbil. Bylo by snadné podsunout mu myšlenku, aby ji pozval do cukrárny. Díval se jí přímo do očí, stačila trocha soustředění. Uměla to dobře.
Jenže svou schopnost nezneužívala. Neudělá to!
Nakonec ji pozval stejně.

Dříve považoval vltavskou vodu za chladnou, dnes mu nepřišla. Nejspíš se během vojenských let otužil. Plaval, potápěl se, nechal se jen tak nadnášet a koukal na nebe. Kluci měli pravdu: bylo skvělé užít si ždibec volnosti a bezstarostnosti.
„Poplavete-li ještě kus dál, nabere vás parník,“ ozval se kus od něj pobavený hlas.
Otočil se. Ve vodě z ní viděl jen hlavu v koupacím čepci, pod který si nastrkala dlouhé vlasy. Byla hezká.
„Nezatoulala jste se trochu daleko od bazénu dámského oddělení?“ S hořkostí si pomyslel, že úplně odvykl jen tak mluvit s děvčaty.
Zasmála se. „Občas je dobré trošičku utéct.“

Legionáři se do mladé Československé republiky vraceli přes půl světa. Tadeáš se nemohl dočkat! Čekalo jej však rozčarování, v rodném domě zakoušel nepříjemné pocity cizince. Dokonce ani s matkou (běhala kolem něj jako kvočna kolem kuřátek) nedokázal vést víc než povrchní rozhovory.
„Pojď s námi, Tadeáši,“ zazubil se šikovatel Houska.
Cosi zamručel, nechtěl. Navrátilci dostali repatriační dovolenou, prý na zotavenou – a klukům nepřišlo na mysl nic lepšího, než ji zahájit v pražských Žlutých lázních. Že prý je hezky, tak si to užijí, zaplavou si, budou na sluníčku…
„Mám ti to dát rozkazem, bratře?“
Věděl, že Houska žertuje, přesto nakonec šel.