Moje články

Deset oblíbených fandomů, které jsem četla každý den:
(řazeno abecedně)
Bjørkhallen od Ioanniny – mám tenhle fandom opravdu ráda už od loňska, z letošních drabble mě asi nejvíce zasáhlo drabble Touha a naděje – za pozornost jich ale stojí mnohem víc
Druhá smuténka od Jeřabiny – potěšilo mě, že příběh Anušky a Záboje má pokračování. Toto drabble je hodně silné: Lema sabachthani
Hotel u devíti koček od Tory – úžasná drabble ze života domácnosti s kočkami, mnohá velmi, velmi zábavná, například starosti malého černého kocourka Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli
Novinky ze světa sportu od eliade – originální, nápadité a nesmírně vtipné – jeden z mnoha oblíbených kousků je třeba Koalí služba
Opravnik oblíbených otištěných omylů od Čarodějnice – spousta, spousta legrace celý duben! Vizte například: Kuřátko v obilí
Paměť rozdrcená na štěrk od Kytky - můj absolutní letošní favorit mezi všemi seriály! Doporučuju číst od začátku až do konce. Líbilo se mi vše, hodně třeba toto: Tma padá na sad
Pět pokladů od Xantina – objevila jsem je až v druhé půlce dubna, ale o to víc jsem si tuhle báječnou rodinu užila! Jeden z mých oblíbených kousků a to zejména díky Viktorce, která se zasmála skoro nahlas ;-) : Děti dráždí otce
Poutníci z brdských lesů od Profesora – namátkou třeba Pomni poutníče
Tip a Tap od Danae – podání tohohle večerníčku od Danae je podle mne lepší než originál. Moje oblíbené kousky jsou tady na špičce hned dva (no jo, neuměla jsem se rozhodnout, přiznávám): Noční dítě a První návštěva
V.O.L.D.E.M.O.R.T. od Voldemort sice není úplně ryze originální fandom, ale byla jsem naprosto fascinovaná tím, jak autorka ohýbá realitu kánonu – že z toho vlastně vychází úplně jiný příběh – škoda jen, že zatím nedokončený. Na ochutnávku třeba Vymanit se
a na závěr ještě série od Martian v rámci fandomu Harry Potter - Aneb jak vidí kouzelnicí mudlovskou fanfikci ;-) - ukázka ...má však cenné údaje...

Začali bezovým medem a sirupem. Došel dřív, než dozrály maliny, takže malinový mohli dát do stejných lahví. Mezitím tři druhy jahodového džemu: obyčejný, s vanilkou, s rebarborou. Pak přišly na řadu třešně, maliny, černé maliny, směs. Souběžně meruňky, rybíz. Ještě jedna směs. Léto se překulilo do druhé poloviny. Dozrávaly ostružiny, hrušky, jablka, švestky. Nakonec se Gusta vypravil na šípky.
Víčko zaklaplo, postavil sklenici dnem vzhůru. „Tak poslední! Až mě z toho jímá určitá nostalgie…“
Jana si spíš oddychla.
Po týdnu přinesl domů dva litry za studena lisované ananasové šťávy – byla zlevněná.
„Je dodneška, to nevypijem,“ upozornila.
„Ne. Uděláme ananasovou marmeládu!“

Zaklapla desky rukopisu, pak je znovu otevřela a ještě jednou zaklapla. Vazba držela dobře.
„Dílna odvedla dobrou práci,“ podotkla s úsměvem a v seznamu nutných oprav si odškrtla další položku.
Dívka v tmavě modré jí úsměv oplatila. „Vyřídím to, paní Knihovnice.“
Éseld byla v Citadinu spokojená. Žila tu již tři roky. Již krátce po příchodu do zdejšího Kamenného domu jí shodou okolností byla svěřena knihovna čítající několik desítek tisíc svazků. Éseld tu práci milovala. O tom, kdo je doopravdy, věděla jen představená a několik členek kamenodomské Rady. Její práce se vlastně stala její novou identitou. Paní Knihovnice. Bylo to bezpečnější.

Nápad poslat ji do Tollidy, téměř pod okna vévodského paláce, vypadal šíleně. Ukázal se však jako trumf, který Éseldiny pronásledovatele dokonale zmátl.
Tollida byl nakonec jediný Kamenný dům, odkud Éseld odešla na vlastní žádost. Žít v rodném městě znamenalo, že nesmí vystrčit ani nos z nejsoukromější části Kamenného domu, kam neměl přístup nikdo mimo Společenství. Pro Éseld to po několika měsících začalo být k nesnesení.
Tollidský pobyt měl však i svá pozitiva. Pokročila v umění zhmotňování myšlenek a také se celý rok zaobírala starými svazky v knihovně, takže se naučila mnohé o nich i z nich.
V budoucnu to využije.

„V sobotu nás navštíví teta Draha,“ oznámí maminka.
„Drahá teta Draha, přiveze nám ji sem dráha…“ deklamuje tatínek. „Schovám karty, žolíky s ní už nehraju!“
„Radši ne,“ zastavuje ho maminka. „Jinak vytáhne vlastní. Podezřívám ji, že má cinknutá esa.“
„V sobotu mám narozeniny,“ protestuje Gusta. Marně. Teta prý přijde i proto, aby mu popřála.
„A tady mám pro tebe dárek, Gustíčku,“ oznámí tetička, když prasynovce náležitě ohubičkuje, a vyloví z tašky balíček. „Od pravého kuchařského esa!“
Gusta rozbalí. Strne. Na obálce stojí: Zavařujeme s Láďou – snadno, rychle, levně!
„To teda děkuju…“
Teta ho poplácá po tváři. „A teď dáme karty!“

„Ovesné mléko?“ vyjevila se babička, když viděla, co si starší vnučka lije do kávy. „Pavlínko, co je tohle za móresy? Snad neblázníš s dietami jako Anička!“
„Některý diety nejsou úplně dobrovolný,“ zastal se sestry Gusta a nabídl všem zákusky.
„Se šlehačkou nemůžu,“ odmítla Pavlína. „S pudinkem a tvarohem taky ne.“ Zarazila se. „Malá v kočárku pláče, musím ji nakrmit.“
„Drží striktní bezmléčnou dietu,“ vysvětloval zatím Gusta babičce.
Ta se zhrozila ještě víc. „Co ji to napadlo?! Vždyť kojí! Mléko potřebuje.“
„Jenže Zuzanka je na bílkovinu kravského mléka alergická.“
„Alergická?! Za nás prostě trápily miminka větry, na alergie se to nesvádělo!“

Hospodář Dwain měl hodného oslíčka. Měl jej velice rád, často s ním rozmlouval a zpíval mu. Léta běžela, oslík stárl, už nezastal tolik práce. Jeho pán na něj však nezanevřel.
Jednoho pochmurného dne se oslíkův čas nachýlil. Dwain byl velmi smutný, k jeho překvapení však zvíře promluvilo lidským hlasem: „Můj milý hospodáři. Prožil jsem dobrý život. Mou velkou touhou však je, abych po smrti nesl krásu. Pomoz mi, prosím.“
Dwain mu to slíbil.
Proto zanesl jeho kůži do Kamenného domu, kde z ní byl udělán kodex s nádhernými iluminacemi a ještě nádhernějšími básněmi.
A tak nesl oslíček krásu celá staletí.

Když vypršely její dvouleté sliby, stála před rozhodnutím, které bylo nutné učinit s chladnou hlavou. Zaváže se Kamennému domu na doživotí? Zřekne se navždy manželství a vlastní rodiny? Svěří celý svůj následující život do rukou kamenodomských paní? Ale má vůbec nějakou jinou možnost? Odejít by jí nikdo nebránil. Kam by však šla?
Měsíc po jejích slibech zemřel imberlijský vévoda.
Když se to dozvěděla, neuronila ani slzu. S překvapením shledala, že vlastně necítí nic. Ani smutek, ani úlevu. Vůbec nic!
Úzkost, která ji v dalších týdnech pronásledovala, nepochybně souvisela se zprávou, že její bratři umírajícímu přísahali, že ji najdou a potrestají…

„Ahoj Áňo,“ pozdravil Gusta sestru, která se právě vrátila domů. „Je tu babička a přinesla perfektní roládu. Pojď si vzít.“
Sestra se zatvářila, jako by ho chtěla uškrtit.
„Nonono, Aničko,“ pronesla babička káravě. „Nad mojí roládou se neofrňuj! A vůbec, takové škleby děvčatům nesluší! Mohlo by ti to zůstat!“
„Tomu snad nevěříš, babi,“ prskla Aňa. „A jestli jo, mně to nenamluvíš. Přisednu si, ale jíst nebudu. Nalij mi jenom čaj, brácho. Hlavně ať je vlažnej.“
„Snad zase nedržíš nějakou dietu!?“ zhrozila se babička.
Vzdychla. „Nedobrovolně. Jdu od zubaře. Mám v šestce kráter, že bych si tam mohla strčit kyanidovou kapsli!“

Éseld žila v eonélském Kamenném domě již osmý měsíc. Skoro osm báječných měsíců klidu!
„Chápeš už, proč jsou Kamenné domy tak bezpečné?“ tázala se jí jednoho dne představená.
„Jsou soběstačné.“
„Jistě. Aspoň z větší části. Soběstačnost ani pevnostní charakter domů však nejsou všechno.“
„Co tedy?“
„Informace, má milá, jsou mocnější než meče. Je důležitější budovat než ničit,“ pousmála se. Vzápětí zvážněla. „Kéž bys tu mohla zůstat!“
Cuklo jí v břiše. „Vědí o mně?“ Jen to ne!
„Obávám se, že by brzy mohli. Moc informací je umět být krok napřed. Posílám tě Faré.“
Faré bude opouštět omámená a zavřená v truhle.

Imberlijskému vévodovi, mému nejdražšímu otci!
Kéž Vám nikdy nezůstanu dlužna svou lásku a oddanost! Kéž se nikdy nezpronevěřím své drahé rodině, jakož to učinila jiná Vaše dcera, otočivši se věrolomně zády ke všemu dobrému a správnému, špiníc čest Vaši i naši. Můj údiv, když jsem dnes tuto osobu, jejíž jméno se stydím napsati, zahlédla při návštěvě Kamenného domu oděnou v modrém šatu! Není mýlky! Přebývá v Eonéle, složivši již první sliby Společenství. Považte tu drzost! Ten výsměch rodině! Vám to však jistě nezabrání tuto ničemnou proradnici potrestati, jak káže čest.
Vaše milující dcera Kaie provdaná Onervolová, toho času v Eonéle.

„Dragu,“ oslovila váhavě bratra, „co víš o Starmelech?“
Vzhlédl od knihy s nákresy jakéhosi pevnostního systému. Studoval nepochybně jeden z mála dochovaných výtisků Mageronetovy války, impozantního díla o vojenských strategiích. „Starmelové jsou v první řadě válečníci. V horách se válčí skoro pořád. Přes průsmyky se tlačí záhorské klany a starmelští páni jsou už mnoho generací štítem, který je zadržuje. Jestli chceš jako starmelská paní obstát, nauč se dobře obvazovat rány. Nepočítej, že by tam někdy mohl být doopravdy mír.“
„A Thelf-Sören?“ odvážila se otázky.
Pousmál se. „Thelf-Sören? Poděkuje ti, pokud se to naučíš pořádně.“
Kývla. Začervenala se. Ano, to udělá.

„Stlejdo! Takový nádhelný mečouny!“
Gusta se usmál. Neteř hlídal rád. „To jsou mečíky do jednohubek.“
„Plopícháváš houbičky? Ploč?“
„Jednohubky jsou malé obložené chlebíčky. Aby všechno drželo pohromadě, takhle se to připíchne.“ Demonstroval na kolečku rohlíku, šunce a rajčátku. „Chceš na večeři jednohubky?“
Zavrtěla hlavou. „Blambolovou kaši a žízeček.“
Když mu během večeře zazvonil telefon, šel si hovor raději vyřídit na balkon.
Po návratu nevěřil vlastním očím. V každém kousku rozkrájeného řízku byl zapíchnutý mečík, kaše uhlazená a zbrázděná mečíkem, který holčička držela v ruce.
„Koukni, jak pěkně jsem tu kaši zolala!“ ukázala radostně. „Udělala jsem jednohubky a kaši s pluhy!“

Představenou v Kamenném domě v Eonéle byla paní Synöwe – druhá sestřenice Éseldiny matky. Éseld to zprvu znepokojovalo, záhy však pochopila, že vazby uvnitř Společenství jsou striktně nadřazené všem vazbám vnějším.
A teprve v Eonéle jí došlo také to, jak dokázala vytušit Ansgarovu zradu i proč toho o ní bersenská hostinská tolik věděla…
Učila ji sama představená.
„Jde o koncentraci. Umíš to, jen se musíš soustředit.“
Éseld zaváhala. „Dva a šest?“
Synöwe odkryla papír, jímž zakrývala korálky. Na jedné hromádce tři, na druhé pět. „Znovu. Zamíchám je.“
Skousla ret. Koncentrace! Synöwina myšlenka byla najednou… jakoby barevná. Zhmotněná. Uchopitelná. „Sedm a jeden!“

„Do bábovky osminku,“ uvažuje babička. „Další osminku do máselničky, osminka padne do věnečků na krém, osminka na kuře. Osminka do lineckého, osminka…“
„Proč počítáš v osminkách?“
„Když potřebuji sedm osminek, koupím čtyři másla a je to.“
Gusta se mračí. „Čtyři másla?! Zkoušel jsem onehdy recept z tvýho sešitu. Byla tam osminka másla. Tak jsem si to přepočítal, kolik to vlastně je. Bylo to děsně suchý!“
„Kolik jsi tam dal?“
„Třicet jedna a čtvrt gramu.“
Babička polkne smích. „Víš, Gusti, dřív se máslo prodávalo v obchodě na váhu. Řekl jsi osminku, odkrojili osminu kila, zabalili. Osminka je sto dvacet pět gramů.“

„Kéž bysme měli zmrzlinovač,“ vzdychne Gusta.
„Prosím tě, proč?“ diví se tatínek. „Zmrzlinu dneska koupíš všude. Obchody plný nanuků a vaniček se zmrzlinama, výběr obrovský. Dřív byl akorát polárkáč. A mezi námi, kamaráde, docela hnusnej. Jo a ještě sníh v kelímku, ten měla ráda babička.“
„Opravdu kvalitní zmrzlinu jen tak neseženeš,“ poučuje Gusta. „Co dostaneš běžně v obchodě, jsou většinou mražené krémy plné různých rostlinných tuků. Ani se neptej jakých. O umělých ochucovadlech a barvivech ani nemluvím. Jedině u domácí zmrzliny opravdu víš, co obsahuje.“
„Klidně si na ten krám našetři. A teď mi nekaz chuť,“ dodá, zatímco rozbaluje nanuk.

Milí drabblisté,
končí nám šestadvacátý ročník! Všem účastníkům děkujeme, v dubnu jste napsali rekordních 8593 drabblat a rozdali 98972 krkavců.
Byla témata jednoduchá? Ale kdeže! Někteří pamětníci ještě s nostalgií vzpomínali na ta, která jim kdysi připadala obtížná…
Vizte malý výběr těch, nad nimiž se letos skučelo asi nejvíce:
Cítím ctihodné cypřiše
Extrovertní nihilismus
Komár s párou
Kostrbatá koule
Málo smrtelný sýček
Oloupaný loupáček se nepřejí
Prašivé pryšce
Pro každou kravinu dnes rychlokvašky
Rybízové rachejtle a ropuchy
Spektakulární spektrum serpentin
Syrový sírový sýr
Šnorchl a podkolenky
Traktory
Tučňák jako tučňák
Vykostěná věta
Zubatec na zubačce
Těšíme se na vaše výběry!

V Berseně sněžilo zřídka. V podstatně jižněji ležící Eonéle nikdy.
Éseld se dívala z okna, dláždění kamenodomské dvorany se lesklo deštěm.

Před rokem v Berseně trocha sněhu byla…
Kamenný dům představoval útočiště pro každého, kdo o ně požádal. S modrým korálkem v ruce byla přivedena přímo k představené.
„Ty jsi to Sigritino děvče,“ uvítala ji kamenodomská paní.
Ukázalo se, že o ní ví už několik týdnů. Její zaměstnavatelka zjevně nebyla jen tak obyčejná hostinská…
Tu noc spala Éseld v opravdové posteli, v teple a v bezpečí. Poprvé po dvaceti měsících.

Eonéla… Její třetí Kamenný dům.
Budou ji hledat i tady?

„Koupils pořádné maso?“
„Jasně, mami, hovězí roštěnec.“
„Hmm. A dovnitř jsi dal vajíčka natvrdo?“
„Samozřejmě: vejce natvrdo, slaninu, páreček, okurku. Plnotučnou hořčici, cibulku. V tom jsem chybu neudělal. Přesto ani tentokrát nechutnají, jak by měly,“ dodává Gusta nešťastně.
„A převazuješ je provázkem? Někdo jenom spíchne párátkem, ale to, myslím, není ono,“ snaží se maminka přijít na jádro problému. „Tak víš co, udělej je v sobotu, přijdeme s tatínkem na oběd,“ zakončuje telefonát.
„Gusti, jsou výborné,“ chválí ještě s plnou pusou.
Gustav zklamaně vzdychne. „Dobré jsou. Jenže je prostě nedokážu uvařit takové, jako děláš ty. Od tebe mi chutnají nejvíc. Bezkonkurenčně.“

Víko sudu zaklaplo.
Éseld se třásla jako v zimnici, nervozitou se kousala do rtu.
Slyšela zabušení, kroky, hlasy. Poznala Hektora.
Prokousnutý ret zachutnal krví.
Hostinská s ním žertovala, smála se. On se taky smál, dokonce slyšela mlasknutí, jako by ji poplácal po zadnici.
Pak bylo ticho.
Cítila, jak jí po zádech stéká pot.
„Vylez. Už vypadli. Na, vypij to!“
Pálenka voněla jalovčinkami, málem jí vypálila krk.
„Můžou se vrátit,“ podotkla hostinská. „Jediné opravdu bezpečné útočiště je Kamenný dům. Nebo chceš utíkat pořád dál? Kam až? V kruzích se vracet zase na začátek?“ Podala jí modrý korálek. „Poznají, že tě posílám.“

„Kůže líná!“ spílala hostinská pacholkovi. „Myslíš, že co nestihneš v mládí, ve stáří doženeš?! S takovou stáří nedožiješ!“
Éseld se do hostince vplížila zadem. Sebrat svých pár věcí a rychle pryč.
„A ty tu děláš co? Kde máš ryby?!“ zastavila ji zaměstnavatelka. Pak na ní spočinula dlouhým pohledem. Vydechla. Chytla ji za zápěstí. Zatáhla do kuchyně.
„Sud je prázdný, ten lenoch ještě vodu nenanosil. Nakonec dobře. Zalez dovnitř!“
„Ale…“
„Dělej! Já tě neprozradím, ty hloupá!“
„Jak…?“
„Od začátku vím, že jsi děvče,“ ušklíbla se. „Myslíš, že jsem úplně pitomá? A sypej už do toho sudu. Přiklopím víko. Nenajdou tě, neboj.“

„Táto, nemáš problémy s vysokým tlakem?“
Tatínek labužnicky upije svoje latte. „Nemám. Proč se ptáš, Gusto?“
„Zdá se mi, že piješ moc kafe.“
Otec zvedne obočí. „Vždyť je to samý mlíko. Ujišťuji tě, že proti zalévaným turkům, co jsme pívali za mlada, to vůbec nic není.“
„Kolik piješ?“ nedá se odbýt Gustav.
„Asi tři. Ale říkám ti, takovéhle latte nebo cappuccino, to ani není kafe.“
„Tak proč je piješ?“
„Chutná mi to. Jak jsem říkal, zamlada jsme měli akorát turka. To byly lomcováky! Navíc ze Standardky. Žádná fajn arabika. O takovýmhle labužnickým kafi jsme si mohli nechat akorát tak zdát.“

Branimir, příští vévoda, namyšlený, protivný. Převahu prvorozeného dával pocítit všem okolo.
Draglav, trochu větší diplomat, podstatně větší štváč. Přímé pohrdání nahrazoval záludností.
Ilarion, třetí syn. Tichý hoch. Měla ho ráda. Dokud na ni na trhu ve Slatině nevystřelil.
Blagdan, mladší než ona. Kdysi jí dal do postele myš. To, jak se smál, když ji Armin ze Starmelu odmítl, mu však neodpustila.
Desislav, teprve dvanáctiletý, když utekla. Jakým mužem bude?
Hektor a Krasimir, otcovi levobočci. Druhý jen parchant, první největší a nejmstivější bestie ze všech.
Hektor stál na palubě Zadunavského bohatýra.
Jejich pohledy se na okamžik setkaly.
Ésedl viděla, jak strnul.

Otevřel taštičku, zamilovaně pohlédl na své nástroje.
Seřezávač ztvrdlé kůže na patách. To už nutně potřeboval, jeho nohy dostaly poslední dobou zabrat. Nebohé patičky, nebojte se! Dostanete tu nejlepší péči!
Oddělovače prstů měl hned tři. Fialový, žlutý a temně zelený. Ten měl nejraději.
Nůžtičky. Menší a větší. S potěšením vzal do ruky zatlačovač nehtové kůžičky. Bylo to takové ostré kopýtko a v případě potřeby se dalo použít i jako zbraň.
Jelenicová leštička a protiplísňový lak na nehty. Bez toho by to nešlo…
„Chodče!!!“
Zase ho vyrušili v nejlepším!
Frodův meč modře svítil.
Vzdychl. Ani dnes si tu pedikúru pořádně neudělá…

„Co krupicová kaše se zavináčem?“
„Výborně, piš to,“ vybízí Gusta
Filip bere sešit, rychle zapisuje. „Žemlovka s makrelou,“ přidává.
„Blé!“ směje se Danka. „Perníčky s vlašským salátem, to tam dej taky.“
Další návrhy padají rychlostí blesku, Filip skoro nestíhá psát:
„Jahodové knedlíky se znojemskými okurkami.“
„Míchaná vajíčka s čokoládovou pěnou.“
„Utopenci se šlehačkou.“
„Sardinky s pudinkem.“
„Sněhové pusinky s kečupem.“
„Štrůdl s majonézou.“
„Bábovka s paštikou.“
„Rybí prsty na smetaně.“
„Guláš z tlačenky a k tomu vafle.“
„Syrečky ve svíčkové omáčce.“
„Lívance s vepřovým mozečkem.“
„Hele, a jak to nadepíšeme?“ stará se Danka.
Gustav se zamyslí. „Obludný přehled bestiálních meníček?“

Na pověru, že na houby se musí ráno, děda nevěřil.
Chodil kdykoli. Tatínek jeho houbařskou vášeň sdílel, a jakmile Gusta dorostl do věku, kdy byl schopen ujít čtyři kilometry k lesu, rád se k nim přidával.
„Rostou, rostou,“ pochvaloval si děda.
„Mám křemenáče, ale jakýho!“ hlásil tatínek.
Gusta nezůstával pozadu. „Já našel dva plaváky! Koukej!“
„To jsi král hub, Gustíku!“ pochválil ho děda. „Ukaž, pomůžu ti je očistit. Jo, i dneska plné košíky. Babička bude valit oči!“
Valila.
„Chlapi, máte rozum?! Co s tím budeme dělat?“
Děda ji poplácal po zádech. „To jsou přece krásný starosti, ne? Hlavně, že rostou!“

Když bylo konečně dojednáno její třetí zasnoubení, doufala, že se vdá co nejdříve. V osmnácti měla plné zuby toho, jak jí všichni – matkou vrkající o krásných svatebních starostech počínaje – řídili život.
S prvním snoubencem se setkala. Druhý jí psal dopisy. Třetí mlčel.
Ale budiž – krátce po zasnoubení se ujímal svého dědictví, prý byl i zraněn.
Na zdvořilé dotazy imberlijského vévody posléze odpovídal trochu mlhavě.
Čekali.
Po dvou letech a čtyřech měsících Armin ze Starmelu zasnoubení vypověděl – imberlijská princezna pro něj prý není vhodnou partií.
Bylo to ponižující.
A Éseld se rozhodla, že už nechce být figurkou v otcově politické hře.

„Ba-nanana, ba-nana,“ pobrukoval si zarostlý rybář ve žluté haleně, když zajišťoval lano poutající loďku.
„Hej, Banane,“ zavolal na něj Jorg. „Uvaž to pořádně, ne jako posledně.“
Éseld je už znala, její zaměstnavatelka od nich brala ryby do kuchyně: Jorg a Grydor, třetímu přezdívali Banan. Kromě onoho broukání totiž nemluvil.
Grydor vystoupil na molo, podal Éseld košík s rybami. „Dneska jen tohle, hochu,“ odfrkl. „Támhleta zasraná karavela nám zkazila celej lov.“
Éseld pohlédla, kam ukazoval.
Tu loď poznala okamžitě a krve by se v ní nedořezal. Zadunavský bohatýr. Loď imberlijského vévody! Byla tak blízko, že rozeznávala postavy na palubě.
Viděli ji?

Gustava probudilo maminčino kvílení: „Meruňky! Meruňky jsou v háji!“
Zamrkal. Meruňky? Vždyť byl teprve duben. Vyhrabal se z peřin a nakoukl do kuchyně.
Maminka stála u okna. A za oknem…
Gusta znovu zamrkal. Duben? Opravdu je duben?! Devatenáctého? Anebo se mu jen zdálo o jaru a ve skutečnosti se na něj z kalendáře šklebí devatenáctý leden? Kurnik! Vždyť tolik sněhu snad ani v tom lednu nebylo!
„Vidíš to?!“ zaregistrovala jeho přítomnost maminka. „Tohle meruňky nepřežijou. Ani třešně. Možná ani jablka. Všechno ovoce bude strašně drahý.“
„Neboj, mami,“ snažil se ji utěšit. „Banány to jistí.“
„Z banánů, ty chytrej, marmelády nenavařím!“

„Poslyš, Gusto,“ obrátila se Aňa na bratra. „Já jako chápu, že co je velký, to je dobrý, protože je toho hodně. Ale nebylo by jistější místo těchhle zelenej třiceticentimetrovejch voblud koupit banány menší, ale zralý?“
„To mi poradil Claudio,“ odkázal se Gustav na svého mexického kamaráda. „Že je mám určitě vyzkoušet.“
„Proč jsou veliký zelený banány lepší? Že by v nezralém ovoci bylo víc vitaminů?“ dodala uštěpačně.
„Mýlíš se, ó drahá sestro. Nejsou to banány, nýbrž plantainy – a jsou konzumovány jako zelenina. Jsou víc škrobovité, moučné, vysoce výživné. A považ: vaří se. Konečně jsem je sehnal!“ zamnul si potěšeně ruce.

Práce ve stáji nebyla tak náročná. Možná jí to připadalo v porovnání s dobou, kdy žila s Ansgarem a všechno kolem koní se teprve učila, i následujícími krušnými měsíci, kdy se snažila dostat do Lacinie.
Spávala na seně na půdě, pravidelně jedla – často jen zbytky, ovšem nikdy neusínala s prázdným žaludkem. Do lokálu nechodila, hostům se pokud možno vyhýbala, pracovala mlčky. Bylo to jistější. Hostinská naštěstí stále věřila, že je třináctiletý kluk…
Když měla občas volno, chodívala do přístavu. Pozorovat lodě. Takhle v zimě nemělo smysl se o cokoli pokoušet, ale až zavane jarní vítr…
Byla odhodlaná to alespoň zkusit.

„Neboj, zvládáme to levou zadní,“ ujišťoval tatínek maminku do telefonu. „Co Anička, lepší se ten ekzém? … To jsem rád, že jí ty lázně pomáhají. … Jasně, Pavli přijede z lyžáku pozítří. … Vyzvednu, neboj. … Uvařit guláš, rozumím. … Samozřejmě s knedlíkem. … Tak papa.“ Tatínek zavěsil. „Máma myslí, že jsme bez ní ztracení,“ obrátil se na Gustu. „Jako bych celý roky netrempoval a nevařil baštu v kotlíku nad ohništěm. Jako bych se toho i pod jejím dohledem něco nenavařil! Pořád mi radila. Jo, hochu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nějaké lázně mě teď nerozhází.“
„Takže jsi jí neřekl, že si pravidelně objednáváme pizzu?“

Měla hlad, krást nechtěla. Takže práce. Co uměla? Šít, vyšívat, trochu malovat, zpívat, tančit. Číst, psát. Mluvit thrénsky, maličko kar-galhadsky. Vyvrhnout zajíce, ukrást koně – a taky se o ně postarat. Seznala, že někde ve stájích bude nejnenápadnější. A bude tam teplo.
Hostinská na ni hleděla nedůvěřivě. „Kolik ti je, hochu?“
Oddychla si. Mládenci tady v Lacinii nosili delší vlasy než v Imberlii, přesto si je musela znovu zkrátit. Zřejmě to stačilo. „Třináct,“ zahuhlala.
„Rodiče nemáš?“
„Nemám,“ zalhala bez uzardění.
„Pojď dovnitř.“
Lokál byl špinavý, stěny hrubě omítnuté mazaninou.
Darovaný mandlový bochánek však Éseld připadal jako to nejlepší jídlo na světě.

Skorotchýně přivezla mazanec, krásně kulatý, zlatavě hnědý, posypaný mandlemi.
„Opravdu povedený!“ chválil Gusta. „Rodinný recept?“
„Kdepak,“ pousmála se skromně. „A myslím, že bychom si už mohli tykat, Gusto, ne? Já jsem Apolena.“
Skorotchán pravil, ať mu říká Pavle a hlavně ne tatínku a že to tykání musejí zapít.
„Já vám taky něco přivezl. Trvanlivějšího než mazanec!“ dodal hrdě.
Proč si Gusta myslel, že to bude salám?
„Tatínek maluje hodně rád,“ řekla Jana večer omluvně. „Ale…“
„Vypadá to kubisticky,“ zhodnotil obraz Gusta.
„Určitě zase kopie Muncha.“
„Naštěstí jsi talent nepodědila po něm.“
„Ale vařit umím po mámě. I mazanec radši koupila.“

Vzduch voněl solí a dehtem, nábřežím fičel studený vítr. Éseld pozorovala několik kog, dlouhých veslic i rychlou thrénskou karavelu houpající se na neklidné hladině. Pokřikování námořníků ignorovala.
Doufala, že se v rušném lacinijském hlavním městě dokáže ztratit. Cestou oproti původnímu plánu postupně prodala oba ukradené koníky, branou prošla pěšky. Zatím se nějak protloukala, musela však vyřešit, co dál. V zimě na ulici zůstat nemohla. Přes den bylo sice ještě teplo, noci však už začínaly být nepříjemně chladné. Měla by si najít nějakou práci. Nebo… Pohledem zatěkala ke karavele. Plán zkusit se dostat na některou z lodí byl šílený. Anebo nebyl?

„Co teď?“ zívla Jana. „Hlavně neříkej, že je potřeba uklidit kuchyň. Mám už dneska dost. Uklidit zvládneme ráno.“
„Jo, to zvládneme,“ přitakal. „Vaši přijedou nejdřív v jedenáct, navařeno vesměs máme. Zítra se dodělá akorát salát.“
Oddechla si. Nikoli na dlouho.
„Teď je čas na plán B.“
„Gusto, jaký plán B?“
„Beránek.“
„Beránek?!“
„Jsou Velikonoce a na Velikonoce se peče beránek.“
„Je jedenáct pryč. Ty chceš ještě dělat beránka?!“
„Dřív jsem ho nestihnul.“
„Nemusíme mít přece všechno. Co takhle plán S? Jít spát?“
„Jdi. Já udělám toho beránka.“
„A nemohla bych ti ho nakreslit?“
Usmál se. „Nakresli! Já ho zatím upeču.“

„Co je za tou zdí?“ Bylo jí asi sedm, když se na to chůvy zeptala.
„Kamenný dům. Víte přece, co to je.“
Přikývla. „Místo, kde žijí chytré ženy.“
Chůva se pousmála. „Nepřijímají jenom ty, které jsou chytré. Ale mnoho moudrých a vzdělaných žen žije právě v Kamenných domech, to máte pravdu.“
„Co tam dělají?“
„Studují, pracují. Společenství je chrání jako rodina.“
Očima sledovala kamennou zeď a masivní bránu. „Vypadá jako pevnost,“ podotkla.
Tehdy netušila, že Kamenné domy skutečně pevnostmi jsou. Netušila, že jednou bude sama oblékat modrý šat členek Společenství. Netušila, že Společenství pro ni bude víc než vlastní rodina.

Jsou jídla, která člověk prostě nejí.
Učitelky to věděly, proto mělo mít každé dítě před školou v přírodě od rodičů napsáno, jaké pokrmy nemá rádo. Pokud se během pobytu objeví některý z nich na stole, budou vědět, že nimrání se v talíři není žádný rozmar, a dovolí porci odnést.
Gustův seznam obsahoval pět položek: krupicovou kaši, ovesnou kaši, žemlovku, křenovou omáčku a ledvinky (ty jedl, ale jen od babičky).
S rýžovým nákypem se ovšem nikdy nesetkal, protože maminka ani babičky ho nedělaly.
První kontakt byl šok. Lepivá rýže, rozblácené ovoce. Málem vrhnul. Odnést ho však nesměl.
Nebyl totiž na seznamu.

Princ Legelden padl.
Thelf-Sören, dědic starmelského suveréna, rovněž padl.
Éseld začala mít obavy, aby ji po dvojích takto nevydařených zásnubách ještě vůbec někdo chtěl – byť byla imberlijskou princeznou s nezanedbatelným věnem deseti tisíc stříbrných drachtů.
Během následujících dvou let se pár nápadníků objevilo. Možná je přilákalo těch deset tisíc. Vévoda se ovšem nechal slyšet, že dceru žádnému otrhanci z nemanic nedá.
Všechny nabídky odmítl.
Teprve později se Éseld dozvěděla proč. Své naděje na spříznění se starmelskými pány se totiž nevzdal. Thelfa-Sörena měl jeho mladší bratr nahradit nejen jako dědic svého otce, ale i v Éseldině loži.
Nikdy k tomu nedošlo.

„Klidně si vezmi holku bez věna, hlavně ať umí vařit,“ poučoval Gustu kdysi děda.
„Jo jo,“ přitakala babička a postavila na stůl pečenou kachnu. „Láska prochází žaludkem.“
Gusta o těch slovech často přemýšlel. Poslední dobou častěji než kdy dřív. Jana totiž vařit neuměla. Se studenou kuchyní to ještě jakžtakž šlo, na chlebu s pomazánkou se moc pokazit nedalo, ale s plotnou se nekamarádila. A věno? S tím nepočítal.
I tak ji měl rád.
A co! Vařit umí přece on a navíc se to dá naučit, což se o dobrém charakteru a empatické povaze rozhodně říct nedá.
Šel a koupil prstýnek.