Moje články

Pomalu se mění, smysly utichají a sílí, jsou dál i blíž sami sobě, syrovější a přímější. Rozumí vlkovi a jeho bolesti a vlk rozumí jim; les je volá a oni ho vyslyší.

*

Sirius se v běhu zastaví a ohlédne se, vítr mu zcuchá vlasy, dívá se na domov, který nikdy nebyl domovem, předtím mizí ve větru; ve vší nejistotě poprvé stojí pevně na svých nohou a v ruce sevřené v pěst konečně drží vlastní život.

*

Přestanou před sebou odvracet oči, zpříma se dívají jeden na druhého, znovu se poprvé, tentokrát doopravdy vidí. Propletou svoje prsty a tichem si řeknou všechno.

Remusovi se z podivných šeptaných náznaků zvedá žaludek, nejradši by vyzvracel všechny myšlenky, které se mu plíživě smotávají v dusící knedlík v krku. Nevěří, nemůže, nechce – že by někdo z Řádu zradil – nedává to smysl, nesmí, ale pravda mu propaluje křečovitě zavřená víčka: Někdo z nich je špeh.
Poprvé po letech se cítí sám. Jen on a vlk – a hnusný stín pravdy.

*

Sirius ví, že věřit smí jen sobě. Ví to; rodina mu to vštěpovala téměř do krve. Ví to; ta samá rodina mu to názorně předvedla.

Poprvé se rozhodne ustoupit a svěřit odpovědnost někomu jinému.
Poprvé měl rodinu poslechnout.

Severus už má dost dětských her, které nevyhnutelně prohrává (možná i proto, že nikdy nesměl být dítě), tohle je dospělý svět, a třebaže nesouhlasí se vším, konečně ho poslouchají, konečně ho respektují.
Poprvé někam patří. Jeho pálící předloktí to stvrzuje.

*

James se cítí ztraceně. Nesmí nic, jen se skrývat. Oba se s Lily snaží být pro toho druhého tím silnějším v ohlušujícím nekonečném tikotu čekání.
Poprvé v životě se cítí bezmocně.

*

Petr má strach, šílený strach, ale jeho instinkty řvou zachraň se, roztřeseně se nadechne a přikývne, řekne první, tentokrát bezvýznamnou informaci. Čin je překvapivě snazší než myšlenka.
Poprvé zradí.

Remus dopisuje poznámky k eseji. Sirius ho zamyšleně pozoruje. Natáhne ruku a jemně mu z prstů vykroutí brk.
"Blacku, tvoje odhodlání podrývat moje školní výsledky je sice obdivuhodně vytrvalé, nicméně...,
Světlo krbu kreslí v Siriusově tváři jemné stíny a Remus si najednou uvědomí, že Sirius stále drží jeho ruku.

"Ale...," hlesne.
"Já vím. Teď sem někdo vtrhne..."
"Petr nebo James a..."
"Slíbili, že nepřijdou. Spíš Protiva. Nebo Křiklan v negližé."
"Olbřímí oliheň. Začne hořet. "
"Nebo zase něco podělám," Sirius odtáhne ruku.
"Ale..."
"Nepřejou nám hvězdy," smutně se ušklíbne.
"Ať si trhnou nohou," zavrčí Remus. Velmi jednoznačně umlčí Siriuse i hvězdy.

Rona prefektský odznak zaskočil. Nikdy si úplně nedokázal věřit a vidět sám sebe ve stínu druhých, ale rozhodl se si ten blyštivý kousek vlastního světla zasloužit a brát ho vážně.

*

Cormac se oslizle zubí. Hermiona se stěží dokáže viditelně neotřást a neproklít jeho, Křiklana ani sebe.

*

"Grangerová po mně totálně jede," chodbou se medově táhne Cormacův hlas, "je jasný, že se chce... blíž poznat, chápeš," uchechtne se.
Ron bezmyšlenkovitě potřese rukou druhákovi, kterému chtěl původně zabavit hnojůvku.

Odepne odznak a dá ho do kapsy.

*

Cormac zaháknutý za límec se houpe na chrliči.
"Zákeřná věc, tyhle levitační koláčky," pokrčí Ron rameny.

Když poprvé s bušícím srdcem schází do úkrytu pod vrbou, připadá si nevděčně vyděšený. Naděje má pořád pachuť uvězněné samoty.

*

Na Chroptící chýši není nic romantického, nic, co by připomínalo bezpečně strašidelné kulisové zámky. Rozdrásané tapety, vzduch ztěžklý potem, strachem i primitivní zvířecí touhou po svobodě, okna zatemněná křikem a bolestí, dům, který musí zastrašovat, prosáklý kletbou, které byl pravidelně svědkem, a stejně – stejně je v zatlučených oknech záblesk jejich úsměvů, strop podpírají neochvějně pevné trámy řady úplňků, stejně zámek drží pouto silnější než krev a ani nános prachu nesmaže čtvery společné stopy. Nejstrašidelnější dům v sobě tají střípek domova.

"Percy, drahoušku, mohl bys prosím přestat chvíli psát a zajít odtrpaslíkovat ten záhonek?"
Trpasličí populace dál nevídaně vzkvétala.

*

"Charlie, zlatíčko, myslíš, že bys mohl přestat experimentovat s těmi protihořlavými kouzly zrovna u mých záclon?"
Záclony útěšně plápolaly.

*

"Arthure, drahý, mohl bys laskavě to zatracené auto sundat z naší střechy?"
Na Velikonoce tam bylo pořád. Na Vánoce na něj pověsili světýlka.

*

"Georgi, Frede, přestaňte okamžitě měnit příbory na kanárky!"
Večeři jedí rukama, zatímco štěbetající nůž si u stropu zakládá hnízdo.

*

"Můžu vám ještě s něčím pomoct?" zeptal se Harry. Molly překvapením zamrkala. Brala ho jako syna, ale rodinnou hluchotu zatím nechytil.

Dvanáct zahalených dívek sedí v kruhu. Jiřík se marně rozhlíží.
"Nuže? Která je Zlatovláska?" zeptá se s krokodýlím úsměvem králův rádce. Král si spokojeně založí ruce na prsou. Kdepak, holomku!
Hádat nemá cenu, šance jedna k dvanácti? Nesmysl.
"Můžeš své rozhodnutí ještě odložit. Můžeš odpovědět špatně, a víme, že to pro tebe nedopadne dobře, nebo můžeš zkusit uhodnout a doufat ve štěstí," zubí se král.
"Já... Dal bych... Si tu... Čtvrtou," vydechne Jiřík.
"Jak prosím?" pohorší se rádce.
"Možnost," doplní Jiřík, hbitě vyskočí oknem na nádvoří... a prchá.
Něco mu teď říká, že tu mluvící mouchu asi neměl sejmout plácačkou.

Sirius si pro sebe smíchem zabírá víc prostoru, než by potřeboval, pečlivě se snaží odstřihnout každý náznak spojitosti s vlastní rodinou, a stejně se někdy v noci budí s úzkostnou vzpomínkou na děsivé tmavé chodby, černou magii splétající se v krajkách po stěnách, rány, které mu bratr musel ošetřovat, hlavy domácích skřítků, zlověstně rázné matčiny kroky a její jekot, že přecitlivělé princezničky ve svém domě nesnese.

Rodina Siriusovi nemůže odpustit, že ho nezlomila. Není si tím tak docela jistý.

*

"Nebuď taková cíťa, princezno," strčí do něj loktem rozesmátý James. Pak si všimne jeho strnulého výrazu. Už nikdy takovou frázi nepoužije.

Albus si všiml, že se mu slabě třesou ruce. Pořád se to snažil svést na stáří a chřadnoucí tělesnou schránku, ale tušil, že pravda bude jinde.

*

Harryho neobyčejné nadání připlést se k jakémukoli problému mu aspoň trochu odvedlo myšlenky jinam. Přesto se přistihl, jak nervózně poklepává prsty.

*

Půlnoc. Nedokázal se ponořit do světa snů. Bloumal chodbami u kuchyně, ale narazil na paní Norrisovou a vzápětí ho stálo dost sil setřást Filche i Protivu.

*

"Vzdávám se," řekl konečně zoufale.
Minerva se ušklíbla.
"Nevydržíš ani malý půst, protože...?"
"Chsem zhávishlý na shukhru," přitakal za spokojeného šustění pytlíku s bonbony vážený ředitel Bradavic.

Mlok se fascinovaně díval na podivné stvoření značně podobné obrovské mořské řase.
„Je to zlatíčko,“ řekla pyšně čarodějka, „vůbec se ode mě nehne! Byla jsem na dovolené na takovém rozkošném mudlovském ostrově, hned jsem samozřejmě poznala, že to není obyčejná řasa. Tam by z ní udělali salát,“ zavrtěla hlavou a něžně oslizlé stvoření pohladila.
Mlok se posadil k tvorovi a zkoumavě si ho prohlížel.
„Přestala vám nedávno jíst, že ano?“ pokýval hlavou.
„Ano! Chudinka už dva týdny nežere,“ čarodějčin hlas se zachvěl.
„Jistěže... Nechává si místo,“ usmál se Mlok.
„Na co?“
„No... Na vás,“ rozpačitě se podrbal hůlkou ve vlasech.

Mast si obstaráte sami, pronese Bábi Zlopočasná; svižně odchází. Je příjemné jarní ráno! – nepatří mezi lidi, kteří zbytečně otálejí, když je všechno řečeno; třeba onehdy ten sedlák, pořád opakoval, že viděl chodící kufr, chudák, takový statný mládenec jak malina, říkala Gyta; ty její přízemnosti! Přízemní mrazíky už odešly, uvědomí si – ale zas jarní slunce lidem připomíná, že jsou jeden kmen; udeřit mráz moc, myšlenky se jim v hlavě smotají do chuchvalců a začnou spřádat nesmysly o sousedkách, které uřkly krávu. Lidé jsou příliš ochotně slepí; jejich pošetilá mysl se elegantně vyhýbá skutečnosti, že krávy se naprosto zvládají navzájem uřknout samy.

Remus vyhodí noviny a uvaří kávu. Vyloví noviny z koše; rychle je prolistuje, jestli nenajde něco o něm. Podvědomě čeká, až všechno skončí, i když ví, že všechno už skončilo, ale volné konce svých citů nedokáže svázat. Každé ráno pije slanou kávu.

*

Severus není jediný, koho z rukou spravedlnosti vytrhla něčí přímluva, možná víc za trest než za odměnu. Občas se mu nad lektvary roztřesou ruce.

*

Petr se choulí ve své skrýši. Každý den utíká před kočkami, ale být krysa je jediná možnost. Aspoň cítí o něco snesitelnější a přímočařejší strach. Aspoň nemusí čelit tomu, co se z něj stalo.

Ústředí napsalo, že máme vyzkoušet hru Den v cizích botách.
Já i Amundsen jsme byli proti.

Začalo to dobře: Voldemort si sice zuřivě mumlal, že se měl převléct za nějakou Hermionu, ale prohlásil, že Vlka chápe, protože sežrat je je jistota. Ježibabě role Voldemorta ale vyvolala mindrák z frňáku a navíc se zhroutila, že neví, jak se pečou viteály. Otesánek to nepochopil vůbec a čmajznul Ježibabě pantofle. Následně tvrdil, že neví, kde jsou, ale v zubech měl bambulku.
Hru ukončili hasiči, kteří nás evakuovali poté, co Vlk při pečení perníčků podpálil kuchyni i Santera, kterýho navíc museli vypáčit z trouby.

Po návratu z nákupu mi Voldemort pochválil nos.
Oznámil jsem ježibabě, že perníkové koření neměli. Místo smršti kleteb na mě děsivě vycenila zuby a mávla rukou.
Možná nám klaďasové něco cmrndli do studny.
*
Odpoledne na mě všichni civěli.
Vyděšeně jsem zamrkal.
„Zajímá nás, kdo bude ten zástupec,“ podrbal se Vlk.
„Z toho lejstra,“ zamávala Ježibaba lístkem, na kterém stálo Označ zástupce! Poznámka ke zprovoznění nového programu.

Měl bych jim to vysvětlit.

„Dočasný zástupce musí být někdo... rozumný,“ řekl jsem rozšafně.
Najednou se všichni předháněj, kdo má větší patent na rozum.
Nestěžuju si; už dva dny se neporvali. Ani nebyl perník!

Je zpátky na rodném statku. Městy se přelévá mor, ale v den jako tento vypadá doma vše jako vždy.
Pomalu se prochází, připadá si neskonale pošetile, vytržený z kontextu své čerstvě dospělé osobnosti, ale najednou postrádá něco z bezstarostnosti dětství. Zuje si boty a vyhoupne se na strom. Vítr mu čechrá vlasy, zakloní hlavu, chce si utrhnout jablko a náhle ztratí rovnováhu. Dopadne poněkud ztěžka, ovšem do sedu. Bolavá kostrč má svoje námitky, ale jemu se před očima vyjasňuje dosud jen tušené.

Průvodní historku ale raděj poupravit; naraženou zadnici na akademické půdě sdílet nechce. Konec konců jabko u toho bylo.

Každé prázdniny si nechávali vzkazy v dutině starého stromu. Severuse trpce napadne, jestli letos jejich mrtvá schránka nebude mrtvá úplně.
Všechno je mezi nimi křehčí a napjatější, při listování obyčejnými slovy se občas pořežou o jejich nezvykle ostré hrany. Musejí se vyhýbat tématům, ve kterých jsou jeden druhému najednou cizí.
Vzdaluje se mu a on se tomu nediví, vzdaluje se i sám sobě.
Od poslední hádky spolu dlouho nemluvili.
Sedí na jejich místě u jezera, když mu k nohám doskáče papírová žabka. Zvedne ji a žabka se rozvine do lístku se vzkazem.
„Půjdeme zítra do Prasinek?“

Možná ještě není pozdě.

Ve vlasech se mu třpytí léto a jeho slova jsou prosycena touhou, která by si dokázala podmanit svět.
Zakousne se do šťavnaté třešně, plivne pecku za zídku a nepatrně mávne hůlkou. Před očima jim vyroste třešeň.
„Nemuseli bychom se skrývat! Nebyli bychom vydáni napospas té sebrance,“ řekne a upřeně se mu podívá do očí.
Znejistí, v jiskře jeho očí spatří požár, a jeho vlastní chladný rozum se dotkne bušícího srdce.
„Všichni mudlové snad nejsou... Nejsou kvůli své... neznalosti nepřátelé,“ odvětí méně stroze, než by chtěl.
„Jistě že ne,“ pousměje se Gellert a nakloní se k němu. Chuť třešní přehluší otázky.

"Děláš rodině jen ostudu!" křičí matka.
V očích ji pálí nevyřčená slova, sklopí pohled k zemi.
"Odpusťte, maminko," zašeptá. Cítí, jak se jí třesou ruce, neumí je zklidnit.
"Víš, jak dopadají staré panny? Chceš skončit všem pro smích a bez majetku?"
"Copak je život jen o vdavkách?" vzlykne.
"Hloupá holko," odsekne matka.

Vdá se brzy; překvapí tím všechny včetně sebe.

Smích jí perlí na rtech a slova se jí z úst sypou moc rychle, ale stísněnost u srdce zůstala.

Paní Bennetová nechce dcery, protože pokud je mít bude, ví, že je bude muset provdat tak, aby nikomu pro smích nebyly.

Vážená autorko, vážený autore,

reaguji na možnou pozici hlavní postavy Vašeho příběhu. Vím, že se domníváte, že již hlavní postavu máte, ale nemáte mě. Má kvalifikace je nesporná: Jsem nezávislá žena, která pro záchranu světa nemá na lásku čas, ovšem navážu srdceryvný vztah s libovolnou postavou, zejména pak s těmi, které nejeví o vztahy zájem a nikdy je ani nenapadlo se s jinou postavou zaplést - než potkají mě.
Povšimněte si mého oslnivého vzhledu, na kterém si samozřejmě nijak nezakládám, ale zdůraznit ho musíme. Jsem sympatická, skromná asociální introvertka, kterou automaticky všichni rádi poslouchají a následují.

Chcete mě!

Vaše

Mary Sue

Vážená Lily,

dovolujeme si tě požádat o zvážení Jamesova pozvání na rande (pořadové číslo 1569). K tomuto kroku se uchylujeme z následujících důvodů: Jistě, James Potter je pitomec, nezvládá své vlasy a občas ani ego, ovšem koštětem vládne výtečně (Remus zdůrazňuje, že nejde o eufemismus, Sirius dodává, že pokud tento mistrý humor oceníš, tak jde), je docela fajn a upřímně řečeno je z Tebe přímo jelen už od prvního ročníku. Můžeš si to ověřit sama, stačí toho trubce chvíli poslouchat.
A především:
My si opravdu zasloužíme mít od jeho skučení chvíli klid, to se nedá vydržet.

Tvoji

Sirius
Remus
Petr

Stromy se proplétají první ranní paprsky. Chýši vládne přítmí, teď už víc konejšivé než zlověstné.
Remus leží schoulený na zemi, něčím mu připomíná křehká křídla přišpendlených motýlů ve vitrínách, příliš zranitelná na neopatrný dotek.
Opatrně se proměnil. Myslí mu povlávají potrhané záblesky noci podmáčené krví. Doplazí k Remusovi, potřebuje slyšet jeho dech.
"Tos mě k čertu jednou v životě nemohl nechat být, Blacku?" ucedí Remus zuřivě.
"Ne," řekne prostě. Pevně ho obejme. Po svých proměnách zůstali nazí, ale není v tom ani hranice ani výzva, jen přijetí.
Remus se roztřeseně rozesměje. Přidá se. V těsném objetí se mísí jejich slzy.

Slyší křik, ví, že na tapiserii hoří jeho jméno, léta svazovaná krev se uvolňuje a víří mu ve spáncích, utíká po nekonečných schodech a doufá, že výhružka už nejsi náš syn byla slib.

Regulus ho přestal zdravit. Sirius nosí rodinné odmítnutí jako odznak, ani Jamesovi nepřizná, že se nedokáže ubránit ublíženému proč, fantomové bolesti po ztracené rodině, kterou nikdy neměl.

*

U vánoční večeře je napřímené chladné ticho, hrdlo mu stahuje vázanka zauzlovaná očekáváním jich všech. Sirius si odchodem zabral výsadu, kterou on už nezíská, jeho jméno rdousí poslední větev kdysi košatého stromu. Při pohledu na vypálené místo se nedokáže nadechnout.

Zesláblými dlaněmi uhladí přikrývku. Zkřehlé tělo se roztřese pod náporem kašle. Pomalu odchází, o chvilku dřív než čekala a o chvíli dřív než si přála.
Venku se stmívá, denní ruch města utichá ve spěšných krocích a večer si nasazuje korunu z drobných mihotavých světel.
Za oknem se mihne stín.
Odloží knížku. Už nemá sílu na prožívání cizích příběhů, raději se probírá tenkými vlákny vzpomínek.

Zavře oči. S úsměvem vydechne, vydechne všechnu lásku i všechen strach a bolest.
Stín v jemném závanu otevře okno a zvedne ji za ruku a ona letí, znovu a navždy může.
Wendy se konečně vrací domů.