Přepadl mě jakýsi rýmamor, takže momentálně jsem ráda, že vůbec zvládnu trefit přes kýchání a smrkání klávesnici, a tak mi nejde psát tak, jak jsem chtěla. Ale na tohle (moje) téma jsem si chtěla napsat něco jako tohle.
Pro všechny sedmikrásky.
Pozoruješ květy užívající si života. Nevíš, proč jsi jiná, I když to nikdo nevysloví (nebo možná mráz takových slov znáš), vpíšeš si to do žil jako svoje selhání.
Přehlížíš, žes dostala méně slunce, že v konejšícím skleníku se vzkvétá snáz než ve vyprahlé zemi, kde bojuješ o nádech. Nebo že tebe slunce spálí a potřebuješ klid stínu.
Svět miluje důrazná slova, ty se proplétáš v tichu mezi řádky.
Čekáš, bojíš se ptát, jestli maji na světě místo i tiché neurozené sedmikrásky.
Ještě nevíš, že až sama sobě dovolíš rozkvést, rozzáříš se jako slunce a tvoje kořeny dokážou měnit lidské cesty.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
<3 To je tak niterně poeticky
strigga
<3 To je tak niterně poeticky pravdivý. A zároveň mě to trochu bolí.
Jé, to je krásnééé.
Aplír
Jé, to je krásnééé.
Krásné
Terda
Krásné
Tak tady je ten viník tohoto
Keneu
Tak tady je ten viník tohoto emotivního tématu! No ale napsala jsi to hezky. Až moc. *zalézá mezi dlažební kostky*
<3
Krásně poetické.
Esclarte
Krásně poetické.
To je tak krásně
Evangelista biolog
To je tak krásně melancholické <3
Smutné a povzbudivé zároveň.
Birute
Smutné a povzbudivé zároveň. A nutí mě to vzít si to poselství k srdci.