Stromy se proplétají první ranní paprsky. Chýši vládne přítmí, teď už víc konejšivé než zlověstné.
Remus leží schoulený na zemi, něčím mu připomíná křehká křídla přišpendlených motýlů ve vitrínách, příliš zranitelná na neopatrný dotek.
Opatrně se proměnil. Myslí mu povlávají potrhané záblesky noci podmáčené krví. Doplazí k Remusovi, potřebuje slyšet jeho dech.
"Tos mě k čertu jednou v životě nemohl nechat být, Blacku?" ucedí Remus zuřivě.
"Ne," řekne prostě. Pevně ho obejme. Po svých proměnách zůstali nazí, ale není v tom ani hranice ani výzva, jen přijetí.
Remus se roztřeseně rozesměje. Přidá se. V těsném objetí se mísí jejich slzy.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je krásné. Po obou se mi
Danae
Nádhera!
Rebelka
Když ty je prostě umíš :). A už slibuju, že s tím ranním čtecím a komentovacím nájezdem pro dnešek končím :D.
Mňouk... mníík... *rychle
Kleio
Mňouk... mníík... *rychle něco chytrého* *eeeee* To je nádhera ve vší bolesti i naději.
Skvělé, bolestivé, ale přitom
Esti Vera
Skvělé, bolestivé, ale přitom nádherné :)