Moje články

Panter zuřivě mlátí do vrčícího drbátka na záda ve snaze ho zprovoznit, přičemž ho motivuje výkřiky zahrnujícími slova, nad kterými Nitrace pokaždé žvejkne obzvlášť obdivně. Pletu si věneček z pšenice. Víte, pšenice je fajn.
"Chiméra," řekne Panter nasupeně. Kdy jindy bychom měli pokecat o mytologii než teď?
"Tu si moc nepamatuju," přiznám.
"Dnešní mládež nemá žádný vzdělání," řekne chmurně někdo, kdo zní jako Nezapomenutelný, Alois.
"Chiméra je krycí jméno blba, který mi ten prototyp dal," vysvětluje Panter.
Mlčíme. Nitrace žvejkne.
"Vzdělání, ani vychování," dodá dědek nesnášenlivě.
"Nitrace," řeknu, zatímco pozoruju, jak Panter z pšenice plete... svetr?, "ty... Ty máš vysílačku?!"

"Ale Elinor - tys tak upjatá! Kdybys viděla, jak se svět zastavil, když... Ty mě nevnímáš?!"
"Vnímám. Podle skeneru jsi emocionálně rozjitřená a nepřemýšlíš racionálně. Tvoje životní funkce jsou v pořádku, s nohou skutečně nic nemáš, ačkoli nevím, jak to ten... gentleman mohl vědět bez rentgenu, nicméně hladiny tvých hormonů napovídají..."
Marianne raději zvučně zavřela dveře.

"Což není milý?" zašeptala sestře.
"Jistěže. Skener u něj identifikoval red flag v podobě přehnané snahy se zalíbit."
"Ale..."
"A to bylo ješté to nejmenší. Ten člověk je bídák."
"Ty nemáš vůbec smysl pro romantiku!"
Elinor mlčky ukázala displej.
"Doporučení: studená sprcha a kompatibilnější partner."

Programy, oba stejně rozvíjené,
u androidů V-E, k nimž děj se načte,
kritické chybě teď nesoulad kyne- - -
Těch pocitů u strojů bát se račte -

R-Mo a JCap nejsou kompatibilní programy.
Požadavek nelze vyřídit.
Retry
ERROR
JCap a R-Mo nejsou kompatibilní programy.
Požadavek nelze vyřídit!

"R-mo! Ó, R-mo – proč jsi R-mo?
Svůj program zapři - značky zřekni se,
neb, nechceš-li, mně lásku nasdílej,
a nechci dál být JCap!"

*

"...a tak se s políbením... vypínám."

Klid zasmušilý přináší to ráno,
aktualizace - error - nelze provést,
víc updatem bude revidováno;
to vymaže se, to půjde převést.
Chyby softwaru paměť nevzpomíná,
jak byla R-mova a JCapina.

Zbytky ideálů si smývá z rukou, rozpadají se v doslechu střelby a tlačí ho do zad na nepohodlném lůžku.
Po týdnu má koutky úst moc unavené na úsměv.
"Doktore, vy jste typickej zelenáč," sdělí mu pacient.
"Odvážné tvrzení od někoho, koho jsem včera sešíval."
"Já vím, že jste dobrej. Ale vypadáte zničeně."
"Dostal jsem koktejl bez deštníčku a voda v bazénu je moc studená," zabručí Hawkeye.
"Víte, můj táta říkával: člověk se z hromady sraček nemůže posrat taky, protože to je sračka navíc."
"Pierci, máme tu podezření na úplavici," zařve kolega.
Hawkeye se rozesměje tak, že se musí chytit postele.

"Á, pan Potter," ozve se úsečně.
Snaží se hrdinsky usmívat, ale je v něm malá dušička.
"První ročník, první týden!, první školní trest. To je snad rekord," odloží si profesorka brýle, "můžete mi aspoň říct, proč jste to udělal?
Mlčky pozoruje špičky bot.
Protože to nebylo fér, protože Remus moc rychle mrkal a díval se stranou, když se do něj ti kluci naváželi, protože... no, protože nečekal, že ten kotlík vybuchne tak moc.
Neřekne nic.
"A vy mu k tomu proslovu děláte křoví, nebo...?"
James se překvapeně otočí. Stojí tam, všichni tři.
"My jsme morální podpora!"
Dostanou každý svůj hadr.

Pomalu se procházejí noční krajinou na dohled od města, na první pohled muž venčící skotačícího, neuvěřitelně zabláceného psa.
Vzduch voní jako rozkvétající léto a hlína a déšť, nebe se třpytí hvězdami a Removi se dýchá volněji než obvykle.
"Tichošlápku, ty vole," ujede mu, když se Sirius rychle promění a ohodí ho přitom blátem.
Sirius se jen bezstarostně zasměje.

Později se ohřívají u krbu a procházejí staré fotky, ze vzpomínek tentokrát zmizí stíny, které se jimi jindy proplétají; povídají si a snaží se udržet ráno co nejdál, až společně usnou na pohovce. Oba spí spánkem klidnějším, než zažili za celé roky.

"Nevím, jestli Tonička nemá ADHD," řekne Mandarínek a přihne si z placatky.
Nezapomenutelný, Alois rozšíří nozdry s bojechtivým výrazem internetového diskutéra.
"Dneska musí mít každej diagnózu. Pcha! Rádoby nemoc dnešních šílených dětí - šílených rodičů, tak je to! Za mě tohle nebylo, zmydlili nás větví a jsem úplně normální," štěká, zatímco k sobě pevně tiskne Kopretinku.
"Chceš si o tom promluvit, dědku?" řekne Mandarínek jemně.
Nezapomenutelný, Alois po něm hodí holí.
"Jak můžeš mít takovou opici!"
"To je moje dítě, žádná opice!" rozbrečí se Mandarínek.
"Nemyslím tady malou! Ale už kvůli ní bys neměl chlastat!" zařve Alois a vyškubne Mandarínkovi placatku.

"Pantere," hlesnu, zatímco si Panter zuřivě drbe záda, "tys někoho v CIA naštval nebo...?"
"Nesmysl," mumlá Panter, "já šířím zásadně jen lásku, Šmoulinko, á, tady, tady je to místo, žádná zlá krev, spíš myslím..."
"Že Foton je idiot," řekne známý hlas za námi se zvučným žvejknutím.
"Co tady DĚLÁŠ?" vyjeknu při pohledu na Nitraci a snažím se dopočítat toho, jestli vůbec někdo zůstal ve vzducholodi
"Obdivuju pšenici. Kája povídal, že jí zpívá, aby líp rostla," Nitrace mhouří oči, "má i pamětní pohlednice, hele," cpe mi pod nos pohled, na kterým je... no... pšenice.
"To tvoje škrabátko nějak vrčí," upozorní Pantera.

Nemůžu uvěřit tomu, co se chystáme udělat. Prostě nemůžu.
"Pantere," řeknu zoufale, "nemůžeme..."
"Mlč a škrábej se nahoru," zahučí Panter a já si uvědomím, že visím na dost pochybným žebříku spuštěným ze vzducholodi; nade mnou se ozývá nepříčetný smích Nezapomenutelného, Aloise, podkreslený něčím, co zní jako Mandarinek zpívající ukolébavku - jak asi Tonička povyrostla, napadne mě, než mi dojde, že mi už zjevně přeskakuje, a kromě toho k nám letí hejno zarputile se tvářících hus...

Vzbudím se, strhnu z hlavy sombrero a oddychnu si. Jsem na zemi.
"Šmoulinko," řekne Panter s nebezpečným leskem v očích, "mám plán."
Jímá mě neblahé tušení.

"To musíme do kopce?" ozve se sborové frflání.
Zjeví se zpět u chaty za hodinu.
"Vejce jsme nenašli. Ráček upadl v blátě. Ta mapa je blbá."
"Přátelé," řekne Riki, "kdo hledá, najde. Vezmu mapu... ledaže... Totiž," natáčí zběsile mapu.
"Ferdoooo? Já tu mapu... Proč je tu židle?"
"To je posed."
"Ale ten je na druhý straně rybníka."
"To není rybník."
"...běžte k posedu," odevzdaně hlesne.
Zablácená tlupa odchází za remcání o založení odborů.
Riki se usadí ke kamnům s hrnkem kafe.
"Ty, Riki?"
"Hm?"
"To vajíčko... je takový plechový, puntíkatý?"
"Jo."
"Takový... jako tohle?" vykoukne z kuchyně Ferda s vejcem.

"Tati? Vyklízíme stodolu, víš, abychom měli s klukama kde hrát..."
"To tě šlechtí, synku, ale o prachy mě nepumpneš," zazubil se otec zabraný do odpoledního papírování.
"No a... Máš tam spoustu krámů... a máma říkala, že se tě máme napřed zeptat."
(Ve skutečnosti máma v první chvíli řekla "vyhoďte to, než si toho všimne", ale pak se v ní probrala její lepší stránka.)
"Tak se na to podíváme, ne?"
*
"Třeba tady. Ehm... tohleto," mávl syn nejistě rukou.
"Chlapče, tohleto bývalo nejcennější, co jsem měl! Vydestiloval jsem v tom nejodpornější alkohol svýho života!"
"Ale... potřebujeme to?"
"Je to... památka," zvážněl Hawkeye.

DRDONKEY: Vítejte v podpůrném chatu. Jak vám můžu pomoct?
Dotazovatel: Přijdu si, že mě bere jako samozřejmost. Pískne si a já mám okamžitě dorazit.
DRDONKEY: Áha! Komunikovali jste o tom? Víte, lidi jsou jako cibule...
Dotazovatel: Ne. Předstírám, že neumím mluvit. Ještě by se toho po mně chtělo ještě víc!
DRDONKEY: Komunikační problém, chápu, já takhle předstírám, že nemluvím, občas, teda...
Dotazovatel: Je mu jedno, jestli je uprostřed jezera, prostě se mám hned objevit!
DRDONKEY: Takže... nemá vrstvy. Zkusil bych mu ukázat absurditu jeho požadavků. Například se objevte na nesmyslném místě!
Dotazovatel: Máte recht. Příště na něj počkám na střeše!

"Víš, jak jsme si mysleli, že máme v té hnědé bedně ve skladu ty šípy?"
"Jo?"
"Tak nemáme," ze dveří vykoukne hlava s duhovou parukou.
"Co to je za paruku?"
"Nemám tušení, ale ta byla v hnědé bedně."
"Nevíte někdo, čí je ta piksla nůžek?"
"Ne. Nevíte někdo, kde jsou naše nůžky?"
"Co erár schvátí, to nenavrátí," zní povzdech z kuchyně, "se mi zdá, že tyhle lžičky jsme mívali doma."
"Tak já odnesu tu hromadu bince na vyhození..."
"To jsou věci, který necháváme."
"Postříbřená špinavá holinka?"
"To je bota robota. Z výpravy. Se bude hodit."
"Na co?"
"Na Popelku, ne?"

Být skautská fosílie (důchodce, jak říkají ti mrňaví... budoucí nadějná generace oddílu) je vlastně cíl.
Musí přijít moment, kdy si všechno zařídí sami. Stejně tě pokaždé trochu dojme, když vidíš, jak moc vás nepotřebují, když slyšíš, jak úkolují vlčata v kuchyni a používají tvoje hlášky, když vidíš, jak rover utěšuje světlušku, a přesně si pamatuješ, jak jsi utěšovala ty jeho, když se taky bál tmy.
Natáhneš se - ještě si vybavuješ, jak na tebe vždycky volali, když sis dřív lehla, protože se něco zákonitě... moment, oni tě opravdu zas volají.
Vyklopíš se z hamaky a jdeš poskytnout důchodcovskou pomoc. S úsměvem.

Před námi leží dvě složky.
"No tak, Šmoulinko, je to fér," zubí se Panter a míchá si kafe. Přemýšlím, jestli je normální, aby v kafi zůstala stát lžička.
Se zavrčením popadnu jednu složku.
Otevřeme je zároveň.
"Svatba. Ženich Nechvátal," zaúpí Panter, "Šmoulinko, nechceš..."
"Ne. Takhle je to fér!" pokusím se zamíchat Panterovo kafe teď já. Lžička se skoro nehne.
"Roční zásoba kafe," řekne Panter vypočítavě.
Nebudu lhát. Dostal mě.
Nakonec, je to jenom svatba.
"Ženich úspěšně prodán," napiju se z Panterova hrnku.
"Co to sakra...," vyprsknu.
"Je bezkofeinový."
"Ještě něco bych měla vědět?" zasyčím.
"Ta svatba je, hm... na ledovci."

Našli malou mez a utábořili se na jejím kraji. Klepna spokojeně přežvykuje. Oheň tiše praská a nebe se rozsvěcí hvězdami.
Leží vedle sebe. Po chvili se Yennefer přesune a stulí se na Geraltovo rameno.
Klepna si odfrkne a přistrčí k nim hlavu.
"Nežárli," řekne Geralt chlácholivě.
Přes kraj lesa poklidně přejde srnka, skloní hlavu, jako by je zdravila. Geralt kývne hlavou v odpověď.
Yennefer má zavřené oči. Geralt přes ni opatrně přihodí svůj plášť.
Okamžik na malé mezi se zdá být mimo čas i prostor, bez hranic a mezí i bez otázek ohledně splněných přání - jen jejich, teď a napořád.

Karel Novák, povoláním farmář a duši pšeničný virtuos, zakloní hlavu a přimhouří oči. Obří mrak nad ním zastínil celé pole, a s takovou pšenka jen tak nepokvete.
Jenže ten mrak je, zjevně, vzducholoď.
Kromě toho se na poli kromě králíků, kteří si z něj ale fakt už vyloženě dělají srandu, odplivne si Karel, objevili... lidi. Přesněji řečeno dvě osoby s padáky.
"Tohle je prémiová pšenice," bojovně zařve.
Žena pokrčí rameny.
"Sorry. Manipulační jízda," ukáže nahoru, "ale my potřebovali vystoupit. Pantere, máš to?"
Panter přestane zkoumat pšenici.
"Co?"
"Pantere?! Tu veverku!"
Podle Panterova tklivého pohledu za vzducholodí Karel usoudí, že nemá.

"Jak že se tomu říká?"
"Tchynin jazyk."
"Lidi jsou fascinující," zubí se nadšeně.
Není si jistá, jestli jsou stereotypy zrovna fascinující, ale jeho entuziasmus ji baví.

*
Srovná papíry na stole do úhledné hromádky. Vezme do ruky konvičku a zalije rostliny.
Zarazí se. Voda jí nevyšla; přímo před ní stojí drze další kytka, ale kdo to zas přinesl? Copak je tohle nějaký botanický útulek?!
Pak se jí rostliny zželí.
"Tak dobře," povzdechne si; něco na té kytce ji přiměje se usmát.
Z ulice se ozve tiché zahučení, ale ona ho (naštěstí) neslyší; stejně ho nesmí poznat, fascinující a navždycky důležitá Donna.

Břeh potoka zarostl, zdivočel a vrací potok zpátky do země.

Tiché vlnky smutku tě na chvíli přemůžou. Prázdné dlaně neudrží čas.
Zavřeš oči, nadechneš se a tok času se otočí, zelená hladina mladšího potoka se zrcadlí létem, jiskřivé střípky slunce tančí kolem tebe, sedíš na schůdcích, voda ti omývá bosé nohy, mhouříš oči nad knihou a chladíš se malinovkou, vzduch voní vypraným prádlem a babiččiným rybízovým koláčem, bzučení čmeláků se mísí s dědovým rádiem a zvuky sekání dřeva.

Otevřeš oči, zpátky teď a tady, všechno je pryč, a přesto zůstává. Napořád a navěky, mraky ustupují slunci a bolest utiší vděk.

"Snad abychom se nevzdalovali," hlesne Vejvara, leč marná snaha, Kondelík si to štráduje k občerstvení.
"Vejvaro, Vejvaro," vrtí hlavou a obhlíží stánek, "času habaděj, dyť jste nás vytáh za kuropění!" Vejvara potlačí poznámku, že v poledne moc kurů zpravidla nepěje.
"Snad... bychom...," odkašle si.
"Dnešní omladina je celá splašená," blahosklonně pokyvuje Kondelík a pokojně vybírá noviny.

Dojdou na perón. Vejvara si oddychne.
"Dívejte Vejvaro, máme půl, času tak akorát!"
Vejvaru polije horko. Spatří nádražní hodiny.
"Skutečně... je to správný čas?"
"Moje cibule nikdy nelžou! Dyť povídám, že je právě... půl...," Kondelík zbledne.
"Vejvaro! Mné se z vás zastavily hodinky!" vyjekne.

Tušil jsem, že nápad zúčastnit se jarmarku přinese potíže. Ale víte co... Člověk by nutkavým katastrofickým myšlenkám neměl podléhat.

V předvečer jsem šel zkontrolovat přípravy.
Ježibaba vzlykala že jí ten parchant zlomil srdce. Zatrnulo mi. Na milostný peripetie odborník zrovna nejsem.
Pak se dobelhal Vlk, že nerad a jestli ho musela vzít koštětem.
Santer se pokusil zklidnit situaci tím, že střílel v relaxačním rytmu. (Efekt byl poněkud sporný.)

Nakonec to všechno dobře dopadlo:
Vlk se omluvil.
Perníkové srdce jsme slepili polevou.
Santerovi došly náboje.
A především jsme nikam nešli, poněvadž Otesánek v nestřežené chvíli pro jistotu celý stánek sežral. Zase.

Mariina zásnubní historka se mění s každým vyprávěním a zahadně zmiňuje loupežné přepadení - rodina jednohlasně usoudí, že Marie byla jeho strůjcem.

*

Oldřich žádá její - zcela neloupeživou - dceru o ruku a propadá panice, protože Cilka si zpívá árii z Prodané - není si zcela jist, jak to interpretovat.

*

Petr to má s její starší dcerou snadné: Věčný flegmatik koktá tak nervózně, že mu Pavla chlácholivě položí nohu na rameno - inu, jóga nepočká.
Káča má o Zdeňka obavy, vůbec je ta partie nějaká začarovaná!, ale kvůli ní se rodina snaží tvářit... nudně normálně.
Pak uvidí Zdeňka, kterak v paruce hází dorty. Je jejich.

Pomalu procházejí vinohradem.
Geralt zapáleně ukazuje změny na vinici. Ciri se neubrání úsměvu.
"Upravujeme Klepně stáj. Může ted vylézt na střechu a stát tam. Baví ji to," pokrčí Geralt rameny.
"Takže ses rekvalifikoval na vinaře?"
"Užíváme si důchodu," zakření se Geralt. Jako by mu z očí zmizela trocha temnoty.
"Hmmm," zamručí Ciri tónem, který, jak si Geralt uvědomí, má jednoznačně od něj. Dívá se na ni a neubrání se hrdosti.
"Nezůstaneš chvíli?"
"Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli bys se mnou nešel na zakázku," řekne Ciri, "ale když tak spokojeně vinaříš..."
"Hmmm," zamručí Geralt, "to víno chvíli poroste i samo..."

Remus se probírá stohem pergamenů a starých fotografií, aspoň něco, aby zaměstnal ruce i hlavu.
Zhluboka se nadechne, cítí známý svíravý pocit, malý chlupatý problém č. 2, úzkost studeným prsty klepe na mysl. Nádech, zadržet dech, výdech. Obejme pažemi kolena, pomalu dýchá a čeká, až to přejde. Potřeboval by se zaměstnat prací, jenže malý chlupatý problém č. 1 to komplikuje - vlkodlaka titul zaměstnance měsíce nikde nečeká.

Venku vysvitlo slunce, sluneční paprsek mu zlatí ruce. Úzkost se chýlí k odlivu. Bude dobře, opakuje si potichu.
Do okenní tabulky zaťuká sova, Remus se zvedne a jde převzít dopis. Bradavickou pečeť pozná okamžitě.

Remus se schoulí do křesla a zahledí se směrem k oknu. Měsíční světlo prosvítá mezi temnými mraky.
Sirius se na něj upřeně dívá a opatrně listuje v duchu slovy, která by mohl říct.
"Tichošlápku... neciv na mě."
"Nevím, co říct."
"Hezky se s tebou mlčí, víš," Remus se neubrání úsměvu.

*

Sedí vedle sebe v tichu přerušovaném jen praskáním ohně. Sirius si nervózně prohlíží vlastní ruce.
Remus začne vyprávět o knize a pak se odmlčí. Světlo z krbu mu zjemňuje stíny v obličeji.
"Promiň," odkašle si Sirius, "odvykl... jsem si mluvit."
"Mně to přece nevadí," Remus ho zlehka vezme za ruku.

"Tamhle je... V tom křoví. Má zlomený roh," mával roztřeseně rukou stařík kamsi do šera.
Geralt si povzdechl.
"Neublíží ti. Vypadá děsivě, ale je neškodný. Můžu ho odehnat, ale... Rádi se vracejí na původní místo, mají k němu citovou vazbu. Oni totiž cítí," Geralt zavrčel, "i když to samozřejmě lidi nezajímá. Prostě tu potvoru zabij, když je jiná, že?"
Stařík překvapeně zamrkal. Napřímil se. Pevně stiskl hůl. Sahal Geraltovi sotva do půli hrudi, ale působil... bojovně.
"Tak počkat, bělohlávku! Ferdíkovi nikdo ubližovat nebude!" stoupl si před křoví s obludou, "dyť je to můj mazánek! Potřebuju, abys mu ten roh zahojil!"

Cimrmanovy úspěchy zahrnují i kuriózní oblasti. Kupříkladu se mu dařilo úspěšně léčit - uvědomme si, že Cimrman byl skutečně průkopník zcela mimo obzory současníků - závislost na tabáku, a to naprostou náhodou. Paní poštmistrová Lukešová si stěžovala, že manžel kouří jako fabrika a že přes kouř doma nevidí vlastní dítka. Cimrman nasadil odvykací kůru. Vysvětlil poštmistrovi, že tabák má negativní vliv na jeho manželství i chuťové buňky a domluvil se s poštmistrovou, která manželovi do každého jídla přisypala trochu stromové kůry. Po čase poštmistr konstatoval, že každé jídlo mu po viržinku chutná jako piliny, a s posledním viržinkem vyhasla i manželská krize.

"James, nadějný... ehm... prostě se netvař moc pitomě," spustil Sirius.
"Takže nesmí potkat Evansovou," zamumlal Petr.
"Volavka James zaujme subjekt. Odláká ho z kabinetu. Červíček zatím... co?"
"Jak?"
"Jak! Neodkladně se ptej nebo neodkladně vytvářej problem... flirtuj s Protivou, to máš nadějnější než s Evansovou... Reme, nechechtej se, když nepomáháš.."
Remus zavrtěl hlavou.
"Uvidíš, že to klapne."

*
Křiklan odstraňoval cosi, na co se přilepilo pět prváků a Petr, Evansová Jamese označila za vola, Protiva ječel, že bigamistu nechce... a James stál stoicky na jedné noze a předstíral, že si čechrá peří.
Remus si povzdechl a o přísady Křiklana prostě požádal.

"Franku? Co to přesně... děláš?" zeptala se Margaret poněkud konsternovaně.
"Pšššt!" Frank ji popadl za loket.
"Margaret, nikomu to nesmíš říct, rozumíš?!" zběsile mával zavařovačkou.
"Franku, co..."
"Mravenci! Víš, co to znamená?! Zlatý mravenec je klíč k vítězství! Co tak koukáš? Tihle mravenci, to je zlato na nožičkách - podléhá to samozřejmě utajení a ani já nevím všechno - podstatné je, že na příslušná místa potřebují dodat várku těchhle mravenců... a podívej, ten tupec Hawkeye jich má plný cukr! Margaret - za tohle dostanu metál!"

"Pierci?!" zahřímala.
"Uznej, že nemůžu za to, že to sežral i s navijákem. Cukr?" Hawkeye si zamíchal kávu.

Trochu se mu to ráno třásl dech, ostatně, kdo by zůstal zcela klidný v takové... prekérní situaci. Kdyby jen tušil, jak se to zvrtne, nejspíš by... inu, nejspíš by stejně nemohl udělat nic jinak.

Ztěžka si povzdechl. Skutečně nečekal, že ho pocit, že někam nezapadá, bude věčně pronásledovat i po smrti.

"Hm, vy zkrátka neztrácíte hlavu," ušklíbl se jakýsi nabubřelý náfuka.
Pohlédl skrz něj. Nebelvírští studenti mu mávali. Jeden z těch zrzavých Weasleyů pitvořivě napodoboval nabubřelého ducha.
Pousmál se. Ten pohled ho téměř zahřál.

"Aspoň se mi ztrácí jen v oblacích, a ne v něčí řiti," řekl sir Nicholas hrdě.

"Tak zítra nepoteče voda," Klára odložila kabelku.
Jitka se mírně hystericky zasmála.
"Aspoň už jede topení," povzdechla si.
"Jo, vidíš. To možná nepojede příští týden."
"...jistě."
"Ta nová podlaha popraskala, ale pojišťovna se na to netváří, takže, cituji, uvidíme."
"Uvidíme zejména tu plíseň na stropě. Zase se rozrostla."
"Mohly bychom ji fotit... vést jí deníček..."
Jitka mlčky zamávala zápisníkem.
"Pojmenovala jsem ji Hildegarda." Její hlas přehlušil hlasitý rachot.
"Cože?!"
"Nic. Do háje už. Mám ze stresu ramena tuhý jako šutr," pěnila cestou na chodbu.
Ze stropu jí na hlavu spadla hrst suti.
"...alternativní masážní techniky," vydechla do obláčku prachu Jitka.

"Takže," Lister se ošil, "si chtěj trsnout?"
"Pane, jde o disko a... sežerou vás, pokud v taneční soutěži prohrajete," upřesnil Kryton.
"Maličkost, pánové," narovnal se Kocour.
"Pane, možná byste to měli zvážit," řekl nejistě Kryton.
"Neměli, Krytone," ucedil Rimmer.
"Musím odporovat, pane. Faktem je..."
"Faktem je, že roboti se můžou porouchat!" Rimmerův hlas přeskočil do fistule.
"Nestyďte se, že jste výjimečně v něčem... že jste v něčem výjimečně dobrý!"
"Vysvětlí někdo..."
"Viděl jsem ho. Víckrát," Kryton ukázal na Rimmera, "je to jeden z nejlepších tanečníků disco všech dob! Kocour je oproti němu naprosté dřevo!"

Kocour se probudil s bušícím srdcem.

"Co to znamená?" zeptal se roztřeseně.
Lékař si povzdechl. Pacienti tohle nikdy nechtěli přijmout.
"Podívejte, musíte držet dietu. Trvalou dietu. Chápu, není to příjemné, ale..."
"Ale... co... co mám teď dělat?!"
Lékař si začal nervózně čistit brýle.
"Člověče, neblbněte..."

*

"Chci to skončit!" zařval.
"Už toho mám dost, už nemůžu, už prostě... fajn! Tak tady jsem, já se prostě obětuju za ostatní a... hm..." Bylo to zvláštní. Nějak... se to nedělo podle jeho představ. Planoval velká poslední slova, odkaz, který by... jenže s touhle reakcí?!
"Prostě mě sežer, tupče!" křikl nakonec Taťka.

Gargamel se hystericky rozplakal.
"Šmouly nechci ani vidět!" vzlykl.

Sedí sám v kupé a listuje knihou. Snaží se nevnímat osamělé ticho.
Drncání vlaku konejší křídla úzkosti, která se mu rozpínají v hrudi.
Dveře kupé se otevřou a přisedne si menší chlapec.
"Jestli skončím ve Zmijozelu," vejde další, "udělejte mi laskavost a zabijte mě rovnou. Ovšem... pokud tam neskončím, zabije mě vlastní rodina. Snad abych si tu jízdu užil," pokřiveně se usměje.
Dveře se rozletí a objeví se rozcuchaná hlava.
"Ahoj vespolek. Kam byste... teoreticky, samozřejmě... schovali tašku hnojůvek, kdyby po vás šel prefekt?"

Červený vlak uhání krajinou.
Taška hnojůvek se pokojně houpe pod oknem kupé, které rozhodně není tiché.

Přetržené prázdno po tobě ostře lemuje velký hrnek na čaj, triko pověšené v koupelně, malé rádio, které jsi poslouchal nad ránem.
Přelezu po paměti zrezavělý plot, černé šaty se zachytí a sedřu si ruku. Sednu si na zarostlý schůdky u potoka a zavřu oči.
Rybíz, který jsi zasadil pro mě, večery nad chemií (šla mi, abys měl radost), odpovídání na otázky v televizní soutěži. Obří bodlák, který sis na zahradě hýčkal.
Babička přestala plánovat zlatou svatbu.
Komplikovaný rodinný vztahy.
Drobnosti ohlazující jim hrany.
Čas, který se rozptýlil v prachu za námi a za který tiše poděkuju plynoucí vodě.
Ahoj, dědo.

V dětství se mu občas vkradli do mysli. Ale jaký mělo smysl přemýšlet, kým byli? Jeho matka byla závan vzpomínky. Jeho otec nebyl ani to. Otazník skrytý v jeho krvi, na který našel vlastní odpověď.

*

"Je tvrdohlavá," zavrčel Geralt.
"Nepředstírej, že si stěžuješ, když jsi na to hrdý," zasmál se Vesemir, "ostatně, má být po kom."
Geralt se zachmuřil.
"Vím, že nejsem... snažím se o ni postarat. I když jí nemůžu nahradit... měla vyrůstat s nimi."
"Chápu, že když... sám jsi neměl...," odkašlal si Vesemir nejistě.
Geralt zvedl udiveně obočí.
"Ale měl. Mám. Máme," řekl prostě.
Vesemirovy oči se zaleskly.

"Jonesová, B. Zeptala se dcery sousedů, proč 'ji ten holomek ještě nepožádal o ruku'.
Travisová, A. Ptala se neteře, kdy 'bude mít konečně dítě', a navázala řečmi o kariéristkách.
Rutherford, Y. Položil synovi otázku, co 'chce s tím zbytečným humanitním oborem v životě dělat'.
Graves, W. Ptal se své sestry, proč 'už zase nemá chlapa'.
Ve všech případech začala litinová pánev vřískat a 'zlehka, ale vytrvale' klepat dotyčné přes hlavu," dočetl Arthur Weasley spis. "Kouzlo iniciují ignorantské otázky položené při plném vědomí?" zeptal se.
"Vím, že jsem neměl..."
"Podívejte," řekl Arthur přísně, "za tohle... máte u mě pivo," zazubil se.

Svět se točí a větví se do několika. Jde proti ostrému ledovému větru k nejasné siluetě před sebou. Přízrak se otočí a ona spatří svou vlastní tvář, podivně chladně cizí.
Kolem nich není nic, jen bílo.
"Nemáš na výběr," řekne přízrak bezvýrazně.
Vždycky máš volbu, uslyší v hlavě Geraltův hlas.
Zatne zuby, odvrátí se od přízraku a jde dál.
Postava se pousměje, sejme si z hlavy korunu a zmizí.

Všechny linie toho, kdo byla, se sbíhají v jednu. Vykročí po jejich soutoku.
Už ví, kudy má jít, a už ví, kdo je. Vítr se utiší.
Ciri vyjde na svou Stezku.

"Stejně jsem příliš vytížený. Upřímně řečeno, není o co stát. Tedy... mezi námi, ty jeho rádoby exotické manýry... říkám vám, že ještě neukázal svou pravou tvář."

*
"Samozřejmě po tom loňském fiasku je to práce za trest. Naštěstí mne s tím nikdo neobtěžoval. Ovšem... bylo by záhodno, aby to dělal někdo, kdo ovládá vůbec něco kromě nadměrného odbarvování vlasů."

*
"Osobně bych se nechtěl ujmout něčeho, co vedli samí diletanti. Jak potvrzuje i letošní výběr... Nabídka toho místa je v podstatě urážka sama o sobě!"

Minerva mu nalila sklenku vína.
"Dejte si. Je mimořádně kyselé, ale to vám bude jistě vyhovovat, Severusi!"

Byla jedna povídka, která ale byla moc krátká na to, aby z ní byla knížka. Byla moc krátká i na to, aby z ní byl sešit. Vešla se na jediný malý kus papíru, tak malá byla.
Povídka se bála, že ji nikdo nebude chtít napsat ani číst.
Pak se ale dostala do hlavy člověka, který se snažil vymyslet povídku do jedné psací výzvy.
Povídka se nechala napsat. Objevila se na webu, kde byla spousta povídek stejných jako ona! Povídka zjistila, že má přesně sto slov a že takovým povídkám se říká drabble - a v dubnu je chtějí číst úplně všichni!