Moje články

V ponožkách jsem vyběhl před školku. 

Zděšené, ale chápavé pohledy maminek jsem ignoroval. Pršelo jen trochu, kvůli tomu se přece nebudu obouvat, zvlášť když mladší výrostek "objevuje" cizí skříňky. 

Vzal jsem z pod kočárku tašku, vrátil se do šatny, starší dcerce jsem mohl nabídnout už skoro oplakané šaty, které jsem nezapomněl doma, ale jenom venku. 

"Tati, ty jednou zapomeneš i tu velkou hlavu," pravila malá mudrlantka se smíchem v očích. Ty šatičky jsem totiž zapomněl minulý týden třikrát. Tedy ne já, ona si je neuklidila do tašky na botník, že...

Čas se klikatí, za 30 let se vrátí na začátek.

"Csc, čiči!" zavolal na brunetu podnapilý štamgast stripbaru U Marušky. 

Maruška se na něj otočila, pohodila copem a zhodnotila strohým pohledem. "Před 20 lety bys mi stál za hřích, Mourku. Teď už nestojíš skoro sám," pomyslela si.

Vkročila doprostřed sálajícího reflektoru. 

"Karle, tadleta je úplně oblečená. A má takový vkusný sako," rýpla loktem do manžela paní v letech. Tohle byl jejich kořenící večer. Zatím cítila víc směrem k Frantovi jenom česnek.

"Chtěla jsem vám říct, že i fyzicky pracující ženy mají šanci dostat se do vysoké politiky," zahlaholila dáma z pódia. "Budu kandidovat na europoslankyni," doplnila k celé voličské základně.

"Tý vole, jakože nedokážeš vypít tři panáky během minuty? Nebo jako že dokážeš?"

"Brzdi trochu, mladej, jo? Stejně bych ti nic nenalil. Ale ty jsi už něco málo měl, viď?"

"Barmanskej vošoust, nic jinýho. Tak aspoň limonádu, mrk mrk."

Do místnosti přichází uniformovaná hlídka. 

"Benga, zdrhej." 

"Já jsem barman, to by nepomohlo." 

"Občanské průkazy. A heleme se, dyť mu není ani 17." 

"Ale já mu nedal ani tu limonádu."

"Nezájem, v provozovně nesmíte mít podnapilého teenagera, nesete za něj zodpovědnost. Tak si nastupte, pane... Jurino." 

Mladík sledoval, jak si majitele baru odváží do noci. Pak vytáhl placatku a cvakl si.

Annabelle mi pomalu strkala jazyk do úst. Líbilo se mi to, jasně. Byla krásná, pružná, před maturitou. Jenže byl tady menší problém - byla to moje máma. Teda ještě nebyla, ale měla se jí stát! Asi za 7 let, nejdřív měla mít s tátou bráchu. 

"Dávej na to bacha, Marty, hlavně se neolizuj s tátou ani mámou," utkvěl mi Docův příkaz.

"Ale když se rozplynu, tak nebudu existovat ani v budoucnosti, tedy se ani nevrátím v čase - takže se ani nevrátím do minulosti a vše bude, jako bych nikam necestoval!" problesklo mi penisem. 

A tím pádem si rozplynutí můžu vlhce užít.

"V září tomu bude 15 let, kdy mne políbilo Slunce," vyprávěla Marie-Claire v horečkách svému jedinému synovi. Synek se neklidně zavrtěl - tuhle historku ještě neznal a moc se mu nelíbila. 

"Moc nevonělo, to víš, ta levá noha byla taková jakoby strnulá. Ale líbat pořád uměl." Matka se zasnila a synek nahodil blicí výraz. 

"A kolik mu bylo, mami?" "Něco přes 70, ale byl to pořád krasavec!!"

Synovi spadla brada. "Ale nesmíš to nikomu říct, nebo přijde zkáza," dopověděla horečnatá žena.

Za týden přišli pro mladého Filipa biřici. Tajuplné zvěsti se šířily rychle a Regent by slunečního levobočka nikdy neponechal náhodě.

"Do oddělení klasické literatury pouze ve skupinkách a ve věku od 18 let," hlásala tabule sepsaná neumělým písmem před úzkou uličkou. 

"Ty vole, Karel tam prej včera byl a dneska nepřišel do školy,"  špital Tonda Františkovi do ucha. "Musíme jít taky," dodal spiklenecky.

Na třídních schůzkách se tento čtvrtrok neřešilo nic jiného. "Žáci se nebezpečně sčítají. Beletrie je nebezpečnější než komiksy," prohlásila třídní učitelka. "Mají živé sny, nechtějí pak chodit do hodin a někteří si nosí knihy i na vyučování," vysvětlila zkoprnělcům. 

"A hrozí, že po sečtení budou odmlouvat a nebudou už chtít hrát na počítači ani doma!" dovršila tragédii.

Nechtěl jsem nikoho napodobovat, vážně ne. Ale když se dozvíte, že ten týpek, který místo mě zrovna odešel, byl ten olivohorskej páprda, tak vás to trochu semele. 

Mno, prý zamířil na vyspání opičky někam do jeskyně - normálním lidem ukřižování na vystřízlivění stačí - ale Ježíšovi? Ani omylem. 

Tak teď si říkám, že bych ho konečně trochu napodobil...? Ne moc, prostě bych jenom slezl, vždyť našinec prý umí slézat hezky. 

Ááááh - asi mám vyhráno - přichází tajemní bojovníci - ale i když je vede velšská děvka, snad mne osvobodí! 

Nee, jde o Pracovní ligu Judeje, ta jen kontroluje dobu na kříži. Už jdu! Tadadatadatadatada!

"Zazvonil zvonec," deklamoval loutkový kašpar. Děti ho odhodily spolu s princem a šly na oběd. Stejně ho neměly rády, byl trochu divnej, s těma nehybnýma očima, a tak. 

Rodiče se zase hádali, jestli si budou moci po jídle na chvilku schrupnout, nebo ne.

Adámek vůbec nejedl, a to ani špagetky. Jeho táta bouchnul pěstí do stolu a dal mu pohlavek. Máma se rozbrečela. Takhle smutno jí nebylo od té doby, co se do Náhorní přistěhovali. Tehdy, jak umřela babička. Bude s tím muset něco udělat.

Kašpárek se smál, brzy bude mít děti na delší dobu, než jen na předobědovou půlhodinku.

V ruletě tančila bílá kulička. Červená 16. 

"Jespere, co tady, sakra, děláš?" zeptal se sám sebe. Když jdete do holportu s Kazzem Breckerem, nesmíte se ničemu divit. V kapse vám pak může přistát pár kruge navíc, ale riziko je prostě moc velké. Na poslední chvíli se kulička přesmykla na černou 17. 

"Pane, vaše výhra," zapěl krupiér a podal žetony. Za tři čtvrtě hodiny začne svítat a peníze se využijí na podplacení stráží u Rady pro příliv, nejmocnějších grishů ve městě.

Materiálčík nemateriálčík, je to prostě vo hubu, oblékl si zachmuřeně kabát, vzal si nazpět pistole a zmizel ve špíně Ketterdamu.

Většina obchodů zavřela už před dvěma lety, lidé se stěhují mimo město. TESCO Express však bojovalo v budoucím hipsterově dál. Stíny se pomalu šířily přes rušnou ulici, kde každý den projížděly desetitisíce aut. „Pípáš, dej košík třeba do hajzlu,“ podotknul pokladní. Brzy tady nebude ani to poflusané Tesco. Čtvrť, kde v posledních desetiletích žily tisíce Romů, se změní. Bytovky s kancelářemi nahoře vystrnadí poslední rodiny z bývalého ghetta. Byt bude stát 10 milionů, podobně jako ve zbytku Prahy. Zatím ještě symfonie vlků nezní, ještě ne. Ale už začalo ladění notiček, aby se nic nezadrhlo. Zítra se strhne půlka celé čtvrti.

"Pane strážníku, já tady skutečně jsem už 14 dní," snažila se podstrážmistra Polívku ukecat Miládka.

"Určitě? Vaši sousedé vás neviděli, a ti tady být můžou. Bydlí totiž u Kladna, takže to mají v rámci jednoho okresu. Ale vy jste až od Benešova!"

"Vážně jsem tady byla od začátku lockdownu! A ještě tu budu aspoň týden, to víte, než spadnou čísla."

Polívka se zamyslil. "No, tak jestli to čestně prohlašujete..."

"Přesně!"

"Tak my si zapíšeme číslo vaší občanky a týden nebudete smět opustit tady chalupu."

O chvilku později se její Jiří dozvěděl, že se Miládka letos domů na Velikonoční pondělí nevrátí.

"Nežer toho červa, vždyť bys byl jako slepice!" rozohnila se maminka.

Děti se na sebe zděšeně podívaly, zda její ustaraná zloba mířila tam, co vždy. A ano, na nejmladšího. Byly mu teprve tři, ale vždycky se loudal notný kousek za svými sourozenci.

"Dělej, vždyť táta čeká aspoň dvacet minut, nejspíš si může krk vykroutit, jak nás vyhlíží," dodala.

"LOL," odpověděl synek a prohlédl si s nezájmem matku a následně své podpaždí.

"Na takové drzosti nejsem stavěná, dělej si, co chceš," naštvala se už vážně znavená mamina.

Skočila do vody, za ní všichni ostatní. Jen nejmenší kačátko zůstalo na břehu samo.

Kde jsou? Jako ryby zmizely nám, ty moje.

Zlaté, přívětivé, obrovské, nicotné úspory.

Ve světle blyštících rybek se rozplynuly do pradávna. Kde domov můj?

Když ke mně přišli Rusové, bál jsem se nejlepšího. A to také přišlo.

Slon jako trpaslík, stejně měli pravdu silnějšího, v mém případě slabšího. Rukavicův kamarád se díval, netušil, kde jsem já a kde mé rybky.

Bitka, pád meteoritu, bušení srdcí a pohádky prostat.

Skončil jsem na dně s rybkami, kašnou se dívám na Měsíc a přemítám: "Nicnedělání pomáhá úzkostem, či bolehlavu?"

Ten rostl nedaleko, po ochutnání voněl březově.

S rybkami jsem usnul stejně jako Cattani.

Péťa: "Mamí, pokud se vesmír stále rozšiřuje až do velkého smrsku, jak může být nekonečný?"

Maminka: "Nevím, Péťo. A nesahej na tu plotnu."

Péťa: "Vždyť musí mít nějaký konec, nekonečno se nemůže zmenšit!"

Maminka: "Řekla jsem, nesahej na ni."

Dítě pláče, maminka jej kolébá. "To prostě nechápu, jak mě mohla spálit, když nebyla zapnutá?"

"Protože sis předtím spálil ruku o svíčku a na plotýnku svítilo sluníčko. Normálně by tě nepálila, ale pocity jsi měl už limitně u prahu bolesti..."

"Takže se bavíme o limitách, jako že se vesmír blíží nekonečnu?"

Péťa spokojeně usnul. A maminka vypnula plotýnku s rozbitým vypínačem.

Zvíře se rozječelo a rozvylo, začalo kousat a plivat.
Jako každý den jsem se ho snažil vyhodit ze dveří, ale dneska byly jeho drápy natolik ostré, že jsem netušil, zda to zvládnu.

"Musíš jít, čeká tě hodně kamarádů," snažil jsem se mu lhát, zatímco jsem jej spoutával pásy.

"Nikdyyy! Jdi ty!" slyšel jsem hlas ve svém mozku. "Jeskyně je moje!"

Alena se odpoledne zeptala, jak nám šlo vypravování do školky. Nevěděla, že zvíře zvítězilo. Večer jsme se naposledy milovali a ráno jsem zvířeti pošeptal: "Odcházím a můžeš za to ty."

A skutečně jsem se do toho bytu už nikdy nevrátil.

"Na co ty testy vlastně potřebujete?" zeptala se staršího mága lékařka.

"Naposledy, když jsem se snažil uřknout krávu, tak se jí mléko přeměnilo v Jesenku," odvětil Démonzub.

"Tak začneme," opáčila paní doktorka a připevnila mu na hlavu diody.

"Zkuste mi vykouzlit třeba kytičku a potom rychle něco těžšího - přeměňte tamhle bonsaj na sloní chobot."

Na počítači se objevovaly frekvence magie, za chvíli v místnosti stál slon ve velikosti bonsaje a masožravá kytky přežvýkávala lékařku.

"Už asi kouzlit nebudu, stáří se nevyhne nikomu," mumlá si seschlouš. "Ale né, vám to nešlo nikdy. Jen si na to už nepamatujete," směje se sestřička.

Univerzální švýcarský nožík je nejlepším přítelem každého - nejen muže!

Kromě sponky do vlasů, háčku na ryby, lepidla na silonky a miniaturní placatky s pravým švýcarským absintem obsahuje také nemrznoucí směs do auta, ale hlavně skládací čepel, která se přes svou velikost akorát vejde do každé kapsy!

Dá se také použít jako propiska, malé kladívko, brýle nebo v případě potřeby i jako antikoncepce!

Televize stále vyřvávala, v pokoji se ale pouze na podlaze honil prach, jako by foukalo. Švýcarský nožík ležel na stole. Byl připravený být užitečným, a všechny ochránit.

Měl být lékem na všechny problém. Na Thanose ale prostě nestačil.

"Vypadá jako Olivka, ale nevoní tak," přemítala zoufale mladá maminka. "Přece se nemohla takhle změnit, vždyť jsem byla pryč jenom půl dne."

Olivka pokojně ležela na boku, trochu se třásla z toho velkého zážitku. Ten velký neznámý pán k ní přišel a chvilku ji hladil. Pak znovu zmizel v křovinách, odkud se tak náhle objevil.

"Ona doopravdy smrdí, to už moje dítě nebude!" rozhodla se maminka, otočila se od zkoprnělé Olivky a odběhla zpátky do lesa. Přitom starostlivě "tu svou" Olivku volala, aby se jí okamžitě ozvala.

Olivka zůstala sama. Ještě to nevěděla, ale srnčí maminka se jí už nevrátí.

Letuška domávala a letadlo se začalo rozjíždět. Pak zpomalilo, na křídla se nafoukala nemrznoucí směs a pak už jenom tryskem do oblak. Náhle bylo všude světlo, oblaka pod námi a já se mohl těšit na dovolenou v Keni.

Po pár minutách spánku jsem se podíval z okénka a uviděl muže, který zoufale mával bílými křídly. Po chvilce mi zmizel z dohledu, byl výš než náš stroj. "To není možné," pomyslel jsem si. Muž najednou vedle mne prosvištěl dolů, vosk na křídlech se rozpustil.

Bylo slyšet smutné volání jeho otce. To se už divili i další cestující.

Náš Boeing začal klesat.

Já s pěti holkama, nebo aspoň se třema, ale aspoň s jednou blonckou, která se nezdráhá ničemu...

Ležet a potom pít Martini a dát si cigaretku. Jenom tak, bez myšlenek.

Bachař zabouchal na mříž.

Mno, už zítra. Zbývají, jako v posledním desetiletí, jenom obrysy představ, neuchopitelné pojítko s už neexistující realitou.

A potom čekání té mé, která už dávno nečeká.

Tak co, bude mi pětapadesát!

Ale jak je znovu balit?

No jasně, sex s kriminálníkem, žumpou společnosti, to je kinky samo o sobě!

Takže už zítra domů! A potom možná uvidím i sedmiletou dceru - snad budu normální...

Snad budu člověkem.

Maminka tu se mnou byla celou dobu, ale Matějská je zrádná. Na chvíli jsem se zdržel u velkého modrého domu ve tvaru slona a najednou tu nebyla.

A nebyl tu ani táta, který mi vždy říkal, že se mám vrátit na místo, kde jsme se viděli naposledy.

A to nejspíš byl vchod, aspoň tam si je pamatuju úplně přesně.

Pán mi na parkovišti před vchodem dal bonbon, a zavolal něco jako ostrahu. Já jsemm už nebrečel a nebál se. Nakonec mne přivedli k Chýši čarodějnice, kde mi vyčinili, že jsem si nějaký bonbon vzal.

Doma mi dali nakonec bonbony tři.

"Do konce září nebude pršet."

"Tohle se nesmí dostat ven, schovejte Daňhelku a další podobný nýmandy do separace."

"Ale pane, stejně si toho lidi všimnou."

"Proč by si toho všímali, bude hezky, sluníčko bude svítit, všichni budou spokojený."

"Na separaci kam?"

"Třeba do Británie, stejně už nebude v EU, dohody vyjednané máme, prší tam pořád, takže waterboarding nebude potřeba."

"Ale pane! Ještě stále v unii jsou!"

"Vždyť měli zmizet před měsícem; tak do Karibiku, přichází monzuny."

"A co Taťána?"

"Mnoo, nahradíme ji tím mladým, jak se jmenuje?"

"Piskala, pane."

"Vyřešeno vše?"

"Pane!"

Sucho přišlo překvapivě brzy. Nikdo jej ale nezaznamenal.

Na čele měla Lucinka malou tečku. Maminka jí vždy říkala Hvězdičko a dívala se přitom k nebi, kde takových bílých teček byly miliony. Ne, že by Lucinka věděla, co to znamená, bylo jich prostě hodně.

Chtěla od malička cvičit jako její rodiče, běhat, skákat a pak za potlesku davů se pomalu uklánět všem těm lidem, kteří se na ni přišli podívat.

Jednou běžela v noci, užívala si větru a dívala se na na Polárku, nejjasnější hvězdičku. Najednou klopýtla a spadla.

Ráno ji našel farmář. "Ta už dobrá nebude," odvětil veterinář.

"Prodáte ji na maso nebo do útulku?" Farmář se zamyslel.

Prej že budeš králem nebo čarodějem, nebo co...

Mno a tak čím že jsem? No to je toho, tak jsem si to slovo nezapamatoval. Superrychlost a lítání je cool, jenže ten debilní kostým nejde sundat! A pomalu se plní...

Žízeň mám jako normální člověk, hlad mám jako člověk, jenže s tímhle kostýmem to fakt nejde vyřešit! Už jsem nejenom vopruzenej až po začátek žeber!

Jestli tohle měl bejt ten kauf, že se stanu králem "sedmi bratrů a sester", tak to jim teda fakt nepřeju.

Radši než si najít řešit nějaký společníky, tak to raděj zhebnu...

Jak to bylo? Sezam? Fuck!

Byl pozdní večer, lásky čas, jenže teprve půlka dubna.

"Dokážeš ještě někam uplacírovat nástěnnej kalendář? Jsou na něm zvířátka, a občas i traktor."

"Dyť je půlka dubna, co s kalendářem v dubnu?"

"Mno, ale jsou tam ty zvířátka..."

Pomalu jsem se nadechla.

Ubožák se za mnou svíjel ve snaze přibít do stěny skobičku.

"Víš, Franto, dneska asi nakonec nebudu mít večer čas, mám ještě práci."

"Aha, tak to teda promiň, jestli jsem obtěžoval, ale hele, už visí."

Být venku, dýchat vzduch, opustit prokleté Stodůlky.

"Tak se měj, třeba příště."

Nadechla jsem se z přístroje. Snad to vyjde v dalším životě.

Paní Weasleyová se pomalu a tiše upravila. Manžel jí nedal jinou možnost.

Pomalu si zčesala vlasy dozadu a začal brumendem prozpěvovat opouštěcí píseň. Tribunál nebyl proti, dokonce na ni Minerva mrkla.

O půl roku později potkala Arthura, snažila se k němu neznat.

"Jak se jim daří?" optal se upjatě.

"Dobře, jak jinak," odvětila.

"I Percymu?"

"Samozřejmě, o něj se starám nejvíc, je to můj miláček!".

Arthur zesmutněl a trochu zestárl.

Nevěděl, že se domů vrátí už za měsíc, protože ho Molly díky boji proti Smrtijedům vezme na milost. Netušil, co Bill a Charlie doma dělají, bylo jim jenom pár let...

Medvídek Pú dnes neměl svůj den. Nejdřív ho probudil Tygřík svým skákáním a halekáním a teď po něm Prasátko chtělo, aby šel cvičit. Prý je ve skvělé formě díky posilování.

Jenže Pú si žádné změny nevšiml. Ručičky mělo stále stejně tenounké a hlavně to znamenalo pohyb, tedy jeho, z čehož vždycky dostával hlad.

Otevřel si med a zamyslel se. "Prasátko, vždyť ti svaly nerostou!" pravil po hodině spánku kamarádovi, který s ním lomcoval.

"Podívej, jak je mám vyrýsované," odvětilo.

"Ale vždyť to nakreslilo propiskou!" obvinil ho.

"Pero silnější meče," oponovalo. A tak si Pú také propiskou nakreslil svaly na bříško.

Představte si pokojné léto,
teploty blízko 28 stupňů Celsia,
nikomu se nikam nechce.

Přichází pán.
"Víte, že Strážná věž, a samozřejmě i já, jsme vstoupili do věku Pelyňku?"

"Zatím ne."

Po pětadvaceti slušných minutách se člověk odplouží a s vnitřní hláškou:"Vrať mi ten Čas!" se vrátí do reality.

Pán obkrouží zbylé násosky a hledá oběti.

Člověk utíká. "I Matka může být Bohyní!"

Raději žrát slad než pelyněk, pokud se mi nerozprostře na mozku.

A v předjaří roku 2019 se objeví hvězda. Malá, ničím nedůležitá. Mor a nemoci jsou přece vedlejší záležitostí. Ani bratr ji reálně nečekal. Pelyněk je tu.

Kristýna se válela se na pláži s nohama od sebe. Manžel byl opodál, ale snažil se být na kilometry daleko.

Bylo mu trapně - proč se musí tak ukazovat? Jako jasně, jsou v Řecku, nuda pláže jsou v dnešní době normální, ale proč zrovna Bohyně musí lákat všechny chlapy v okolí?

Odkašlal si.

"Už zase to musíme řešit? Neslíbil jsi, že budeš normální? Nikoho nesvádím."

"Jsem nic neříkal, asi mám kašel, to mě nejspíš dráždí sůl, je jí tu všude plno."

Věděla, že se pánové dívají. Líbilo se jí to. Teď neškodný flirt a večer... Večer bude tma, to se nepočítá.

Máma:"Neříkej to slovo, ať si nevšimne, že ho nemá."
Kamarádka: "Ale pro jistotu bychom ho najít měly, dyť třeba bude brečet."
M.:"To je jedno, snažíme se ji z něj odvykat."
K.:"A usne?"
M.:"Uvidíme."

Zlý duch čekal na vyvolání. Snažil se vloudit do mysli malé holčičky, pomalu, polehoučku, ale s jistotou. Její mladší sestru ovládal úplně, ale starší dvouapůlroční mu stále víc vzdorovala.

K.:"Hele, tady na cestě se válí dudlík, tak ho aspoň dáme na lavičku."

M.:"A do háje."

Dcerka:"Já chci dudlík."

Kamarádka ho vytahuje z tašky. Dcerka s temnými sny v kočárku odpadá.

Nejlepší šerif Omahy pomalu šmirgloval hlaveň svého koltu a zařezával dum-dumky. Spravedlnost boží je spravedlnost boží, pomyslel si.

Dnes zabil pět lupičů a dva desperáty, obtěžovali by město.

"Jste tak mužný," prohlásila nahá dívka, ležící na jeho kavalci.

Věděl to.

"Postav se do okna, ať tě všichni spatří," odplivl na zem.

Děvku skrz sklo provrtala kulka.

"Donášela bys na mě," povzdychl si hrdina.

Pomalu odešel na záchod, přemýšlejíc o přesné mušce střelce. Vždyť taky hrobařského učedníka vytrénoval. A za každou mrtvolu ve městě měl od něj sto dolarů.

Spravedlnost boží je spravedlnost boží a Bůh se neptá, on vše ví.

Až se znovu uvidíme, nebudem se znát.
Naše oči a zadky, stačili nám na stokrát!

Teď se poznejme jako lidé, kamaráde, kamarádko!

Netřeba plakat nad mlékem rozlitým,
spíš schovat své necity pod kvítím.

Kde budeš, až se budu v depresi svírat?
Doma, snad tě bude někdo na víčka líbat.
A proč jsi se mnou vlastně šla? Jen z nudy?
Když jsi po půlnocí nezmizela, bylo to z nesvobody?

Až ráno přijde, uvědomím si, co jsem to jako vždy udělal,
poslechnu si Kluse, který nám k tomu hrál.

Zůstávám s Tebou, i když vlastně nechci,
nepotřebuju kocovinu, ty mi dáváš lekci.

"Kdy ses přestala červenat?"

Povídání v posteli se nikdy neomrzí. S každou je to poprvé... Chvilka pravdy nad ránem. Okamžik možnosti mlčet, nebo mluvit o sobě. O láskách, které drn reality už zastřel natolik, že je vůbec možné o nich přemýšlet.

"No, když jsi mě políbil. Ale ne poprvý, ale tak prvně - jako že...!"

"A co jsi chtěla?"

"No vlastně jsem Tě nechtěla. Ale přišlo by mi to blbý, ostatní se na nás koukali, tak jsem si řekla..."

"Že?"

"Že to prostě půjde. Vlastně ses mi nelíbil, ale Maruška mi řekla..."

"Že?"

"Že jsi čaroděj."

A magie nějak náhle ochabla.

"Copak se mi všechno vejde do kapsiček?" zeptal se sám sebe Krteček. "Určitě klubíčko a žížalka," špitala si při šití oděvu černá animovaná postavička.
"A co ještě dál, co bych tak potřeboval? Poradíš mi, myško?"

Ale myška dneska mlčela, nic ji nenapadalo.

Miler si znechuceně otřel čelo. Pořádná replika pro jeho postavičku nepřicházela, holky dávno z domu - proč na ně stále musí myslet?

Nostalgie mu prohloubila chraplavý rakovinový dech.

Už ví, vždyť je to přece jasné. "Zrcátko, vejde se ti tam ještě zrcátko," vykřikla náhle myška.

Miler rozbil zrcadlo pěstí, ve zkrvavených prstech držel střep. Poslední, nejlepší přítel. Sbohem Krtku!

Až z větrnejch plání zazní hlas touhy mý....

Indiáni jedou z vrchu dolů,
Běloši jim přivážejí černou Coca-Colu,

V prachu cest a pušek padají koně,
ženy ve vigvamech už pláčou pro ně.

Siouxové snaží se hrdinně ukázat své vlasy,
nepomůžou jim ani andělé z Armád spásy.

Krvavý koleno přišlo si pro ně,
Svatý písmo ukáže naše znaky ohněm.

Rezervace nepomohly hrdým válečníkům,
Forsyth již mává Černému Kojotovi,
Lakotové ženou se k malým dostavníkům,
Ve Spojených státech jsou lidé pokrokoví.

Až si děti budou hrát na Wounded Knee,
nebudou o historii ani tušit,
přesto noční děsy prozradí,
že zrovna zaprodaly duši.