Moje články

„Vždycky jsem měl problém vyznat se v našem římském kalendáři. Zvlášť po té pitomé reformě. Ano, mojí reformě. Rok zmatků a tak, vždyť jste v tom jeli se mnou. Kdyby se mi ti alexandrijští astronomové dostali do rukou… No nic, zatím to funguje, přestupné roky by se nějakou dobu mohly používat a jestli se do toho někomu bude chtít fušovat, tak prosím. Já jsem spokojen.
Akorát teď se trochu ztrácím, jak už jsem řekl. Březnové idy, březnové idy… Byly včera, nebo budou až zítra? Který zatracený den si mám dávat bacha?!“
„Upokoj se, Caesare, byly už včera, třináctého.“
„Díky, Brute.“

Informuji adorované publikum, že extrovní majstrštyk Williama Shakespeara MARNÁ LÁSKY SNAHA, který implikuje i moji persónu a jehož bližší deskripce by měla být na preskripci, doosciloval k sequelu.
Pro sklerotiky flashback. Primárně exitoval francouzský majestát, sekundárně se k exitu z Navarry transportovala nepříliš excitovaná francouzská miss numero uno, takto princezna. Utrum, absence ženského rodu v exteriéru, interiéru, teráriu, teriérech, rentiérech i v gramatice.
Anuální interval sublimoval, princezna se reverzně a retrospektivně materializovala v Navaře i se svou eskadrou dam a sexuální interakce kontinuovaly. Král vyhlásil na své eldorádní haciendě totální anarchii, uvalil embargo na studia a jak se flambovat literaturu.

Alkohol tekl proudem a stoupal nám do hlav.
Falstaff ležel přežraný pod stolem a chrápal.
Ned Poins se děsně nenápadně přisunoval blíž a blíž ke mně.
Trosky Falstaffových kumpánů se pokoušely o zpěv.
Už jsem toho měl pro dnešek plné zuby.
Odstrčil jsem Neda a natáhl se na lavici.
Usnul jsem v okamžení.
„Dyť je pod vobraz.“
„Snové spojení funguje. Aspoň to zkus.“
Třetí vážně pokýval svou hypotetickou hlavou.
„Princi Jindřichu, čeká tě sláva a hrdinské činy. Avšak abys jí dosáhl, musíš opustit svůj dosavadní způsob života. Musíš odehnat své přátele. Musíš překonat sám sebe. Anglie tě pak bude milovat.“

„Hledaná. Jméno Jana, věk asi devatenáct, národnost francouzská, popis ostříhaná ženská v mužských šatech.“
„Se řekne, takovou najdeš snadno. Ale pokud vypadá jako chlap, jak poznáš, že není?“
*
„Už ji tu máme, šéfe. Ale nechce vypovídat.“
„Necháme ji vyhládnout, ona spustí.“
„Ale to budeme o hladu i my, šéfe.“
„A co chceš dělat?“
„Prý pomáhá svítit do očí.“
„Tak tu neseď a dones pochodeň!“
*
Poté, co dohasili strážnici, z níž zachránili jen své prachbídné životy:
„Jestli my to nepřehnali, šéfe.“
„Chudák holka. Dřív ty pochodně bývaly bezpečnější.“
„A voda mokřejší.“
Ale dva pitomce na strážnici najdete ve stejné kvalitě vždycky.

Proč sto, padesát, dvacet pět, deset či pět rytířů?
Proč jediného?
Proč jediného!!!
„Můj pane, probuďte se. Byla to jen noční můra.“
„Tohle je noční můra. Řekni mi, Caie, proč se mnou jsi?“
„Znával jsem jednoho mocného krále, ctěného pána a milovaného otce. Království se vzdal, věrné od sebe odehnal a nevěrní odešli sami. Já jej opustit nedokázal.“
Learovi v očích zablesklo poznání.
„Slíbil jsem ti smrt.“
„Já vím.“
Hleděli na sebe hodnou chvíli, až se král pousmál.
„Tím vším jsem byl. Také jsem nahý běhal v bouři a neměl nic než bolest v srdci. Teď mám strážce. Mohu spát.“

Jen pojďte dál, zvědavci.
  Pojďte, nebojte se.
   Jestli uslyšíte hlasy, křik a zvuk boje, jde to shora.
   Ani tam se neumírá doopravdy.
    Je to jen divadlo.
     Jen pojďte za mnou, do tmy.
      Dolů a hlouběji.
       Sem jsem utekl, tady jsem se skryl.
        Smutek a zoufalství mě hnaly
         Nechtěl jsem nikoho vidět.
          Ji nejméně.
           A tak ji v téhle tmě vidím pořád.
            V každém stínu.
             Řekli vám, že jsem ztracený navždy?
              Že je to bláznivé a zbytečné mě hledat?
               Jen pojďte blíž a podívejte se na mě.
                Opatrně mě uchopte.
                 Vyneste mě na světlo.
                  Hrajte mě.
                   Jsem Cardenio a chci žít!

„Počkej, Shylocku, ještě jsem neskončil. Máš sice právo na tu libru masa, v úpise však není řeč o krvi a pokud jí proliješ byť jen kapku, bude ti zabaven všechen majetek.“
Shylock nic neřekl, jen z kapsy vytáhl váleček podivného materiálu.
Vžum, udělalo to a z válečku vyrostl proužek světla pevného a ostrého jak čepel nože.
Soudci vypadly z rukou poznámky.
„A nesmíš ani o setinku gránu překročit smluvenou váhu,“ snažila se ještě Porcie.
Shylock nad tím mávl rukou. Nebo možná nad tím válečkem, protože se na něm objevil displej.
Shylock si vzal přesně to, co mu patřilo.
Antoniův život.

Lodovik? Nic nevím. Nic nemůžu říct.
Počkej, dcero!
Psát mi nezakázal.
Vím, kdo to je a také kým není.
Není tak svatý, tak dobrý, jak se tváří.
To já mu dal mnišský šat, to já ho oděl ctností, to já dal jeho odpornému plánu nádech zbožnosti.
Teď si to vyčítám.
Plán. Jen zástěrka to je. Že prý chce vrátit mravnost do ulic Vídně. Že sám si zasáhnout netroufá. Ničeho tím nedosáhne a dobře to ví. Je to pro něj jen hra. Hra na Prozřetelnost.
Už víš, kdo se skrývá pod tou kápí?
Bojím se o tebe, dcero. Bůh tě provázej.

Bylo to ode mě vlastně docela ošklivé, udělat z ní vdovu. Ony ty ošklivé věci jsou tedy ty nejzábavnější, že, ale vysvětlujte to krásné mladé ženě slovy. Takové se to líp vysvětluje činy a nejlépe v její posteli. A protože tam jsem zatím nemohl, začal jsem básnit a bájit o tom, jak ji miluju a že jsem to všechno udělal pro ni. Husa. Moc je daleko sladší a opojnější než ženské tělo.
Jak už jsem říkal, bylo to ode mě hnusné. Měl bych jí to vynahradit. Udělám vdovce i ze sebe, ať jí to není tak líto! A co nejdřív!

Hranice pranice nic více
Přivlečeni k nám. Já je tu mám. Na hrad jak rab. Z lochu se hrab. Co stojí cit. Zkus přetlačit. Přátelství láska. Dvě srdce praskaj. Sobě jsou vším. Pak prach a dým.
Za hranou hra na rány
Žárlí na prázdno. Sáhnou na dno. Ve sporu vzdor. Úprk, pak bor. Pravda ta přísná. Od krve líc má. Boj všechno stvrdí. Zemřít, tak hrdí.
Hrá Ra za vichřice
Úder a třesk. Na zbroji lesk. Vítězství, pád. Vic tebe rád. Vem si ji, milý. To svoji jsme byli.
Překročit hranice v panice
Arcita za branou. Svou smrt má schovanou.

„Poleťte, čmeláčci, no nebojte se, poleťte za mnou! Ukážu vám kytku, z jaké jste ještě nesosali! To se pomějete!“
„Čmeldo, kde seš? Nám Pučmeloud všechen kvítkový prášek vysbírá!“
„Ale dyť jó! Se kvůli Pučmeloudovi nepřetrhnu!“
Přesto zamával křidýlky a zrychlil, takže byl u neobvyklé rostliny první.
Ta jako by do světa, kde si brouk dělá z brouka jen legraci, vůbec nepatřila. Spíš připomínala místa, kde si brouk dělá z brouka svačinu.
Čmelda do květu víc naboural než vletěl. Okvětní lístky za ním zaklaply.
„Čmeldo! Čmeldo, jsi tam!“
„Jisťé! Brumdo, tady je mrtvola. Brumdo, pomóc! Pomóc!“
A Pučmeloud se jen smál.

Absolutní novinka na renesančním trhu! Mobilní telefon! Tedy když si to rozebereme: přenosný přenesený zvuk.
Pokud mohl mít Julius Caesar odbíjecí hodiny, proč vy byste své dívce nekoupili mobil?
Už žádná nedorozumění! Žádné zbytečné emoce! Ať už jste kdekoli a plánujete cokoli, zavolejte a domluvte se. Tak je to snadné!

„Počkej, jdu s tebou.“
„To tě nesmí ani napadnout, příteli. Kdo by povyprávěl světu můj příběh?“
„Jsi strašný sobec, víš to?“ vzlykl Horacio.
„Nemluv. Šetři dechem. Bude to dlouhá řeč. Radši mě polib.“
Líbali se a Horacio zavřel oči, protože se mu zdálo, že do něj, na prahu smrti, Hamlet vidí. Že by tam mohl spatřit jeho zradu. Přál si, aby odešel tiše a šťastný, že splnil své neexistující poslání.
Hamlet dodýchal.
Horacio si utřel slzy a pousmál se. Norský princ byl za dveřmi a jeho odměna tím pádem taky. A bude muset být pořádná. Fuj, líbat se s mrtvolou!

Jindřich V. měl rozbitý nos.
„Vaše Veličenstvo, co se… Kdo se opovážil?“ vévoda z Exeteru byl šokován. Něco takového se nestalo už patnáct let! Patnáct let, co někdo vztáhl ruku na anglického krále mimo bitevní pole.
„Uklidněte se, strýčku. Nic mi není. Ten chlap ani nevěděl, kdo jsem. Trochu jsme se pohádali. Nehledejte ho a rozhodně ho nezatýkejte. V současné situaci si nemůžeme dovolit plýtvat vojáky, zvlášť ne takovými, co se umí prát.“
Vévoda z Yorku, který měl u svých lancasterských příbuzných už tak dost vroubků, si dodal odvahy a zeptal se na to, co chtěli vědět všichni.
„Kdo vyhrál?“

Nothing that you say could ever kill me in anyway.
„Má žena je krásnější a ctnostnější než kterákoli jiná. Vsadím se, oč chcete.“
Však její muž je užvaněný náfuka.
*
„Nemějte strach, doktore, já to jen tak zkouším. Na toulavých psech a jiné havěti.“
Co se skrývá pod tím slovem havěť?
*
„Ta tvoje Imogena…
„Co je s ní?“
„Má fakt hezký prsa.“
Vážně mu věříš víc než svojí lásce?
*
„Zabil jsem prince. No a co?!“
*
Dost toho šílenství! A všichni mlčte. Ať můžeme nitku po nitce rozplést ten příběh a rozlišit pravdu od lži, lásku od nevěry a přátelství od zrady.

„Udělal jsem nám na cestu svačinu. Není to nic moc, ale může se hodit.“
„Díky, Camillo, za tvoji starost. V Čechách ti vše vynahradím, to ti slibuji.“
Camillo se uklonil.
Rozbalili svačinu a pustili se do ní.
„A co jsou tahle oranžová kolečka?“ ptal se český král.
„Mrkev. Copak ji v Čechách nemáte?“
„Mrkev! Tu znám jen z pohádky. Kdysi u nás rostla, ale nějaký předek ji vyměnil za moře.
O pár soust později se Polixenes skácel k zemi. Nechápajícího Camilla prostě hodili přes palubu.
Že neznáte nikoho, kdo má alergii na mrkev? A českou zemi, která má moře, ano?

Jen trochu kouknu na památky
Už na mou hlavu prší zmatky
Dvakrát jsem zmlátil svého sluhu
Dvěma však tělům šlo to k duhu
Jakási ženská po mně se sápe
A pak mi spílá Nevěrný chlape
Oběd mi dá Hned mě od něj žene
Proč jsem kdy vůbec věřil ženě
Leč její sestrou mé srdce jato
To pro ni zapřu loď i zlato
Prachy i provaz Všechno je fuk
Když vezme Amor do rukou luk
A tak tu sedím ve výkonu trestu
Jinde mi navlíkaj svěrací vestu
Že je to pitomost? Co čekat v Efezu
Víckrát sem bratříčku bez tebe nevlezu

„Pater noster, qui es in cælis, sanctificetur… Vždyť to znáš. Raději mi poraď, co s Anglií. Mají ve znaku lva, ale na trůně kance. Chce se rozvést. Najednou mu vadí, že má za ženu vdovu po svém bratrovi. Že už se od ní dědice nedočká. To by s ní musel aspoň někdy-,“ zarazil se.
„Já nic neřekl! Prostě si vyhlídl jinou a nedá pokoj, dokud ji nedostane. A ona? Buď příliš ctnostná, nebo chytrá. Svatba, nebo nic.“
Chvíli přemýšlel.
„Víš co? Dlabem na ně. Ty se tam nedívej, já vyhodím poselstvo a je to. Bez katolické církve se Jindřich neobejde.“

Hoř ohni hoř
Pádící oř
Potem mrazí
Vaz si srazí
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Jistoty boř
Hodný či zlý
Vstříc šílenství
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Vraha nám stvoř
Za mužem žena
A u úst pěna
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Chaosu koř
Nebezpečí
Výhra větší
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Moci se dvoř
Ta si tě lapí
co chybí - trápí
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Slabého moř
O činu říká
Krvavá dýka
Hoř ohni hoř
Hoř ohni hoř
Do tmy se noř
Za moc je cena
Smrt vyceněná
Hoř ohni hoř
Hoř, ohni!

Dramatické Do větru tomu vyloženě přálo. Birute a její Na cestě - k tomuto drabbleti mám až sentimentální vazbu.
Eloren své Do větru naopak vypointovala velmi prozaicky.
Lejdynka si netroufá tvrdit, že v jejím Šílenství denní doby vystupuje král Lear. Já jsem si tím jist a smekám.
Dlouhodobě obdivuju Champbaccovy názvy drabblů. Jeho Vrásky a vřesoviště vyvolaly veselé vypísknutí.
V drabbleti Jaká je od ef77 šel k zemi kupec a při čtení též já. On potkal nesprávnou dívku, já správňácké drabbble.
Obtíže se shakespearovkami, potažmo jejich mrtvými postavami, osvětlila Lejdynka v Dušičkách. Obsahuje vyděšeného Shakespeara.

Dovolili mu dívat se z okna. Sice jen na dvůr, ale bylo to lepší než zůstávat zalezlý v temnotě cely. Postupně rozvíjel to, s čím začal už uvnitř. Cela už nebyla celé království, ale jen jeho královský hrad a království se rozkládalo na dvoře. Pokřikovat na strážné si netroufal, byla tam však spousta jiných poddaných - smečka psů, kocour a hejno drůbeže. To jim teď vládl.
A když se dvě kachny pohádaly o místo v kaluži, v duchu je poslal do vyhnanství k řece. Ta, kterou si pro sebe pojmenoval Jindřich, se vrátila. Ne s armádou. Na talíři. Aspoň nějaká útěcha.

Třicet sedm divadelních her (Jindrové pěkně vcelku). Jedna z nich ztracená. Třicet šest jich přetrvalo čtyři staletí.
Třicet čtyři stoslůvek inspirovaných pokaždé jinou shakespearovkou (na ocet zůstali jen Edward III. a Richard II.). Neoficiální třicátá pátá, o ztraceném Cardeniovi, o boji s větrnými mlýny. O výzvě, které nešlo odolat. O vzniku nové identity, o dvakrát tak velkém dubnovém šílenství.
Rytíř zasouvá meč a pozoruje poraženého obra, autor jemně hladí klávesnici a pročítá si svá dílka i krásné komentáře k nim. Nastal čas být zase jedním. Jednou.
S obdivovateli nesmrtelného Shakespeara se loučí a ze sedla věrné Rosinanty vám mává Keneu.

Hromada suti. Na váhu se nevejde.
Kámen. Tak deset kilo. Kámen. A další. Kámen, kámen, hromada suti. Mrtvola v antické zbroji. Zhruba osmdesát kilo i s mečem. Kámen, kámen, mrtvola, kámen. Mrtvola, mrtvola, mrtvola. Hromada suti.
Pozor, zbytky ohořelé dřevěné konstrukce, která možná kdysi připomínala koně. Velkého koně. Určitě by se do něj vešlo několik těch mrtvol, ale je prázdný.
Jdeme dál. Kámen, kámen. Mrtvola, hromada suti, hromada mrtvol, hromada kamení. Kdo se s tím má vážit, kdo se s tím má odklízet. Nuda nuda šeď šeď.
Já teda nevím, proč jste si mysleli, že toho z Tróji zůstane víc...

Celý život jsem se čvachtal v rodné hroudě
čvachty šplouchy plác
Jako Adam v ráji po ostrově bloudě
čvachty šplouchy plác
Má matka byla skvělá čarodějnice
čáry máry fuk
Tomuhle ráji vládnout nebude více
čáry máry fuk
Protože připlul mocný mág
abrakadabra dabra abra
A my dostali na zobák
abrakadabra dabra abra
Ten mág s sebou vez krásnou dcerku
vraú mňamy mlask
Mé vzdělání hned měla v merku
vraú mňamy mlask
Já zas merčil její vnady
šmátry pátry ach
Chtěl si je vzít do parády
šmátry pátry ach
Za touhu jsem potrestán
auvejs fňuky fňuk
zablácený Kaliban
auvejs fńuky fňuk

Dnes v noci se mi zdál sen. Byl tak jiný oproti horečnaté změti, na kterou jsem si již zvykl a která mi brání čerpat ozdravující sílu spánku.
V tom snu mě navštívila růže. Červená růže s kapkami rosy, tak svěží, že jsem chtěl vyskočit z postele, přivonět k ní a odnést ji své lásce, jako mladík jímž dávno nejsem. Naklonila se nad mé lůžko a její vůně mě ukolébala k hlubokému spánku.
Ráno mi bylo mnohem lépe, ale hlavně mi přivedli Helenu. Má snová růže ožila a zaručila se svým životem, že mě vyléčí. Věřil bych jí i bez toho.

„Ty prevíte, tak to tys mě udal? Abys mi mohl svádět moji milovanou Sylvii? To si říkáš kamarád? A když jsi ani s volným polem působnosti neuspěl, chtěl ses jí zmocnit násilím?! A teď si tu stojíš a tváříš se, jako by se nechumelilo. Nejradši bych tě zabil a i to by bylo málo. Řekni mi jediný důvod, proč bych to neměl udělat.“
Proteus nasadil provinilý kukuč a natáhl k Valentinovi ruku: „Přátelé?“
„Teď sám nevím, kdo z nás dvou je větší blázen. Jestli ty, který si myslíš, že ti jen tak odpustím, nebo já, který to vážně udělám. Přátelé.“

Ráno našli pod hradbami mrtvolu. Improvizované lano neuneslo princovu váhu a přetrhlo se.
„Jak ho hlídáte, pitomci?“
„Bedlivě, pane. V jeho komnatě nezůstalo nic, po čem by mohl bezpečně sešplhat a utéct.“
„A pod čím to právě stojíme?“
„To bude asi jeho přikrývka, pane. Ale po té to zrovna bezpečné nebylo.“
Hubert si povzdechl. Nechal strážné odnést mrtvolu právoplatného následníka trůnu a vrátil se do hradu. Musel o tom napsat králi Janovi a vůbec se mu do toho nechtělo. I když Jan bude mít určitě radost.
Tolik práce mu dalo přemluvit mě, abych ho nezabíjel, a pak se zabije sám...

Když francouzská princezna odjela, na Navarru padl smutek. Ani na to slibované studium neměli pánové náladu. A přitom by jim očividně prospělo.
Oni by prostě truchlili, že princezna truchlí, a vůbec je nenapadlo, že by si s ní a s jejími dvorními dámami mohli dopisovat. Princezna napřed prostě truchlila kvůli otci a pak truchlila, že oni truchlí, že ona truchlí, ale potom se plácla do čela a nechala si podat psací náčiní. První krok měl sice udělat navarrský král, ale to by se pěkně načekala. Někdy je zkrátka potřeba se vykašlat na stereotypy a tu Slavné lásky snahu si vydupat.

„Dobrý den. Jsem tady dobře ve Windsoru? V šestnáctém století? Víte, já tu vůbec nemám být, já umřel někdy za stoleté války. Jenže královně se nevzdoruje, že ano. Přání královny je rozkazem i pro takovýho otrapu, jako jsem já. Ona si totiž přála, abych se tu zamiloval. Já, chápete. Moje poslední partnerka byla flaška. A předposlední taky. A - “
„No tak, Falstaffe! Co to má být? Ty máš do Windsoru vtrhnout jako velká voda, způsobit tam pozdvižení a v ideálním případě paniku. Ženský pištěj, chlapi se chápou zemědělského náčiní, no celá ta tvoje stoletá válka. Tak nekňourej, nebo dostaneš za vyučenou.“

Žil, byl valach Timon. Býval to dostihový kůň, bohatý a populární. Protože chtěl být oblíbený i nadále, pomáhal ostatním zvířátkům. Jeho strýček Nevděk mu to rozmlouval.
„Kdo pomůže tobě, když nejčastější odpověď na pomoc je moje jméno?" říkával.
Jednoho dne Timon zjistil, že je bez peněz a že nedokáže sehnat další. Ale byl klidný, měl spoustu přátel. Jenže přátelé, když zjistili, že Timon není užitečný, ho odvezli za město, aby tam umřel. Jen strýček se za ním přišel podívat a říci mu, že pomáhat je sice správné, ale nic se nemá přehánět. Hlavně ne důvěra. A tak je to navěky.

Dvě města v Itálii, ležící sotva třicet mil od sebe.
To první vznešené a dávné. Město vzešlé z mýtů. Jeho domov a domov jeho rodiny. Město, které mnohokrát bránil v době války a které ho mnohokrát zklamalo v době míru. Město, z něhož byl vyhnán a které opustil, aby se vrátil s pomstou.
To druhé město. Pevnost a přístav. Město jeho nepřátel. Slíbil jim pomoc se zničením toho svého. On, který jim v tom vždycky bránil!
Jaká rozpolcenost! Domov, nebo pomsta? Matčiny slzy, nebo vidina vítězství? Řím, nebo Antium? Které si vybrat, když si v obou městech přejí jeho smrt?

Jago snil. Zdálo se mu, že je v Benátkách na plese a tančí s krásnou maskovanou dámou.
„Pán je důstojník?“
„Ne,“ zavrčel.
„Takový odvážný a pohledný muž? Nešlo by s tím něco udělat?“
„Kdybych se tak mohl zbavit toho hejska Cassia. To on mi ukradl moje místo. A Othello stojí při něm.“
„S tím si poradíme.“
„Proč mi chcete pomáhat? Jak vám mohu věřit, když vás neznám?“
„Jmenuji se Pomsta. Pojďte, seznámím vás se svou sestrou. Pomůže nám.“
Přivedla Jaga k jiné dámě, s celoobličejovou maskou, ze které svítily zelené oči.
Sňala masku a odhalila neobyčejně ošklivý obličej.
„Jsem žárlivost.“

„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na mou drahou neteř!“
„Na vaši neteř. Už mě přišla pěkně draho.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„A na Mariin skvělý plán. Už se těším, jak toho náfuku znemožníme.“
„Na Marii! Hodláte se s ní znemožnit i vy sám?“
„Vezmu si ji. Už jsem řek.“
„Jen jestli ona bude chtít vás.“
„Ale samosebou. Stačí když přestanu chlastat. Tak na zdraví.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví! Hej, pane Ondřeji, co je s vámi?“
Ondřej Třasořitka se mezitím sesunul pod stůl a spí tam.
„Ta dnešní mládež nic nevydrží,“ povzdechne si pan Tobiáš a pije dál.

Nechci se vdávat a ani nebudu. Kdepak ty věci. Nechte si na mě zajít chuť, drazí pánové. To radši budu od teď až navěky hrát megeru a fúrii a na každého řvát a hádat se. Když budou se mně vyptávat, budu skoupá na slovo a dobrého slova ode mě neuslyší vůbec nikdo. Aspoň navenek. Kdo by měl o takovou ženskou zájem, že ano. Tak vyhnu se zájmu nápadníků celkově a nebudu je muset odhánět jak otec od sestry, div ne pometlem. Tohle mi prostě musí vyjít.
„Neboj se, Kačenko, dokud se nevdáš ty, tvou sestru z domu nepustím.“
„Ale tati!“

V lokomotivě ještě straší duch předešlého strojvůdce a ten současný se už chystá za ním. Snad si pak oba oddechnou.
Ale kde to zanechává mě? Floutka, který se raději proháněl po střeše vlaku, než aby se ho učil řídit? Budu dost silný, abych se dokázal změnit? Abych své staré já svlékl jak hadí kůži, posadil je do posledního vagónu se svými – totiž jeho – kumpány a ten vagón odpojil?
Pak přeskočí výhybka a oni setrvačností dojedou na vedlejší kolej. A pokud jim to zpité hlavy dovolí, budou se divit, co se stalo.
A já se budu divit, odkud je ta slza.

„Tak jak se dostaneme ven?“
„Pilník?“
„Nemám.“
„Zámečník?“
„Pokud nemáš v kapse trpasličího...“
„Žalářníkova dcera?“
„Nelíbí se mi.“
„Žalářník?“
„Moc starý.“
„Já myslel podplatit.“
„To už jsem zkoušel. Nebere.“
Když zůstal Palamon ve vězení sám (protože žalářník úplatky nebral, ale vznešený Théseus přijal výkupné rád), už mu ani ta žalářníkova dcera nepřišla tak hrozná. Koneckonců Arcita, jeho první a největší láska, byl pryč a Emílie se už také neobjevila.
„Tak jdeme na to. Jsi připravená?“
„Ano, lásko.“
„Pilník?“
„Tady.“
„Klíče?“
„Jsou v zámku.“
„Pusu.“
„Miluji tě.“
„A co tvůj otec?“
„On to snese. Lepší dcera v Thébách než v hrobě.“

Kent se raduje z dopisu od Kordélie. Jen co vyjde slunce, bude dost času odhalit, co skrývá.
P jako advent v budoucnosti
I – náhlý vpád havrany hostí
F – národ mého manžela a krále
K – když nechce loď už plouti dále
A – zem které se neoprostím
„Přichází invaze. Francouzi kotví v Anglii,“ šeptá si pro sebe.
A dopis téhož obsahu hraběti z Glostru. Dal důvěru nesprávnému synovi a na vlastním hradě ho napadla divá zvěř. Tajná zpráva je objevena a rozluštěna. Glostr si ji už stejně nepřečte...
Francouzi kotví v Anglii a Angličané táhnou proti nim. Vše rozhodne se v Doveru.

Temným lesem jdou, jen co noha nohu mine, téměř padají únavou.
Tři lidé. Dva a s nimi blázen. Dva muži a křehká dívka? Dvě dívky a muž? Kdo to v té tmě pozná. Nevědí, kam jdou a snad už zapomněli proč. Jen dál a pryč od dvorských lží a intrik, pryč od lidí, kteří je chtěli rozdělit. Zde proti sobě mají jen vlastní únavu, větve stromů ve větru a kmeny padlých velikánů přes cestu. A právě když jeden z nich přelézají...
Křup!
„Ganyméde, jsi v pořádku?“
„Ano, drahá Alieno. Nemáš u sebe šití? Trochu jsem si natrhl svou mužskou identitu...“

Na myšlené ploše V necháme působit sílu M a jí protikladnou stejně velkou sílu K. Dojde k třenicím, ale nic vážného se nestane. Ale pokud prvek R (který bychom mohli pojmenovat jinak) síly M a prvek J síly K spojíme a necháme je působit směrem kolmým na působení sil M a K, vznikne tření, a protože třením vzniká teplo, na ploše V bude pěkné dusno.
Odebereme-li z plochy V prvek R, situace se stane nestabilní a možnost spojení prvku J s prvkem P to ještě zhorší.
Teprve ukončení činnosti prvků R a J povede k celkovému uklidnění na ploše V.