Moje články

15. března roku 44 před naším letopočtem v Římě. A potom znovu a znovu - na všech jevištích světa, v zemích a jazycích, které se teprve zrodí - zazní ta trpká slova Et tu Brute? a veliký Caesar umírá. Je probodán nespočtem ran, krev z něho prýští a spiklenci si v ní myjí ruce. I je však brzy čeká smrt.
Osoby divadelních her mají jednu podstatnou výhodu. I když je někdo zavraždí, jakmile se zhasne, nebo spadne opona, odplíží se do zákulisí, smyjí ze sebe tu prasečí krev a čekají na děkovačku. A po představení jdou se svými vrahy klidně na skleničku.

Byl bál Pod maskou král se skryl
Ten jeho žert měl zábavu co cíl
Protančil večer s Boleynovic Annou
Tu rodinu má do osudu psanou
Leč tuto ženu získat není snadné
Doma ho čeká lože chladné
Z něhož syn těžko vzejít může
Dál prudká touha žene muže
Žádá o rozvod s Kateřinou
Pro jinou ženu církev jinou
Jaké s papežem saky paky
Dala mu sebe, syna dá brzy taky
Tak hlavu vzhůru Odplouvají mraky
Teď mají dceru Přijdou další děti
Jako se rodí po staletí
A budou navždy štastní spolu
Bez žárlivosti vzteku bolu
Však za tři roky hlavu dolů

„Divím se, že si ještě namáháte pusu, signore Benedicku...“
Jak je to sakra dál? Ne, já mám okno. Co mám dělat, co oni to vždycky říkaj, že máme dělat, když nám vypadne text... Jo, improvizovat, jasně! Tak honem, improvizuj, Beatrice. Benedick nechápavě zírá, aby ti nahodil text, to ho ani nenapadne, náfuku. Tak ať aspoň něco říká on, no hurá, přejdu si za něho a hezky improvizovaně ho...
Beatrice nakopne nic netušícího Benedicka.
„Stop!“ zařve Will, „tady nejsme v žádné zatracené commedii dell' arte. Beatrice, douč se text a chovej se jako dáma.“
Oslovený mladík se zašklebí a udělá pukrle.

Jsem rak říční. Mnozí se divíte, co dělá sladkovodní tvor tady v Benátkách. Není pro mě lehké žít v moři, každý den, každou minutu snášet sůl a ústrky od místních krabů. A přitom se od nich tolik neliším. Copak nemám krunýř jako oni? Nejsem snad stejně zranitelný, když ho svléknu? Stejně jak jim mi vadí znečištěná voda. Mám hlavu s hrudí srostlou právě tak jak oni. Pět párů končetin, z nich pátá klepeta, i to by nás mělo spojovat. Hledáme stejnou potravu, chodíme po tom samém dně. Přesto se mě snaží srazit hloub.
Když mi ubližují, nemám se snad mstít?

Zůstali jsme tu sami dva můj králi
Když moji matku bohové nám vzali
A že jsem její věrný otisk způli
Do lásky nečisté jsme spolu vpluli
A že jsem věrný otisk taky tvůj
Tím víc je naše láska fuj
Jenomže jak mám vášni odolat
Když milovat otce káže věčný řád
Že jsou v téhle lásce jasné hranice?
Zakázané ovoce mi chutná nejvíce
Rychle si tělo zvyká na rozkoše
Žár lásky vášnivé bys rozdmýchal i v soše
Jen jednou za čas vzpomenu si
Že se mi naše láska hnusí
A že si hnusím sebe samu
Tak moc bych chtěla zpátky mámu

Stromy mluví. Slyším, jak všechny větve Birnamského lesa šeptají své pomluvy. Já ho přec nezabil, já nechtěl! Tak mlčte už, lesní velikáni. Jak mohly by to stromy vědět? Copak jdou jejich kořeny až pod můj hrad? Copak by stejně mohly dojít k Dunsinanu? Ne, stokrát ne. Nic nevědí, nic neřeknou a nikam nepůjdou. O to se postarám. Stačí můj rozkaz a stovky seker budou tesat do těch pomlouvačů. Tak žádný strach.
Jen kdyby bylo na to více času. Zlé zprávy mě dohání a nutno jednat rychle. Se stromy vyrovnám se pak.
„Co říkáš? Že celý les teď táhne na nás?“

Viděl, že jako otec Lodovik žalářníka nepřesvědčí. A přece bylo nutné popravě zabránit. Vytáhl z kapsy nehotový dopis a připsal na něj pár řádek.
„Poznáš písmo našeho knížete?“ zeptal se žalářníka a jen tak letmo mu dopis ukázal.
Žalářník pomalu přikývl.
Zapečetil dopis a předal ho žalářníkovi. Ten střídavě hleděl na pečeť a na domnělého otce Lodovika a byl chudák docela v šoku.
„Neměj strach. Teď možná hrajeme potmě, ale zítra v poledním žáru spadnou všem masky a pozná se, kdo je kdo. Jen tobě maska nespadne. Ty jsi přímý, čestný a věrný od přírody. Děkuji ti za to, žalářníku.“

Tak to bychom měli. Teď stačí počkat, až usne. Posthumus měl pravdu, syčák. To bych spíš svedl anděla, než tu jeho ctnostnou Imogenu. Ale sázku stejně vyhraju. Nepřipravím se přece zbytečně o deset tisíc, když už mám tu smůlu, že jsem si s ní neužil. Ačkoli, kdyby spala opravdu tvrdě... Ne, to by bylo příliš riskantní. Jen neztrácet hlavu a kontrolu nad důležitými orgány vůbec. Na sázku stačí tahle truhla. Vylezu, prohlédnu si Imogeninu ložnici, štípnu nějakou drobnost a Posthumus ať se potom třeba zblázní.
Víko truhly zavrzalo, Imogena se probudila, a když spatřila Iachima, ztropila virvál. Ráno ho popravili.

„Haló! Richarde!“
Richard seběhl k cele.
„Co chceš, ufňukánku?“
„Pusť mě ven, moc tě o to prosím. Budeme zase spolu, jako dřív. Pochop, já bez tebe nemůžu být. A ty beze mě taky ne. Tak mě, ve jménu naší lásky, pusť!
Richard mlčel.
„Copak ty už mě nemáš rád?“
„Nic jsi nepochopil. Já mám rád jen sebe a ty už ke mně nepatříš. Nepotřebuji tě. Ani tady ne. Sbohem, Rišánku.“
Naklonil se skrz mříž, jako by chtěl svého vězně naposled políbit, a vrazil do něj dýku. Pak vyšel zase vzhůru, ze dna své duše, kde právě zabil svou lepší stránku.

První dopis mi poslal hned. Byly na něm stopy slz. Nebyl jsem si jistý, zda mu ještě mohu věřit. Pak přišel i dopis od Pauliny. Apollónův hněv opravdu králi otevřel oči, ale za strašnou cenu.
Psali mi pak oba, rok co rok. Leontes chladný a zasmušilý, jako by zamrzl v tom nešťastném dni, Paulina s příslibem jarního tání.
S šestnáctým dopisem od Leonta v kapse jsem odplul z Čech. Smuten, že opouštím Polixena, šťasten, že se vracím k Leontovi. Jak moc měl pravdu, když řekl, že rozpůlím své srdce na dvě části.
S mou lodí se na Sicílii vrátilo jaro.

Klátím se jen tak kolem. Poflakuju se vaším podvědomím, vašimi sny. Pro mnoho z vás jsem noční můrou. Najdete mě ve své řeči, v úslovích i nadávkách.
Jsem v příbězích a sama tvořím příběh. Každý z mého rodu se může zakousnout do vlastního ocasu a splyne s nekonečnem.
Teď se můj obraz klátí v hlavě jedné krásné dámy. Hadů se nebojí, nebála se ani římské invaze. Svedla se s ní vyrovnat, jestli rozumíte, co tím myslím.
Poznala dva velké muže, vládla jim i svojí zemi. Už nemá sílu bojovat o třetího. Už nemá sílu.
Už požádala o košík s hady.

Ozubené kolečko se otáčelo - cvak cvak - roky a staletími. Občas se v něm zadřelo nějaké zrnko písku, občas je bylo třeba podmáznout. Nic neobvyklého, běžně fungující dvůr i království. Jenže Osud začal zoubky lámat
První zoubek. Být zavražděn je pro krále přirozená smrt.
Druhý zoubek. Tak trochu omylem.
Třetí zoubek. S písní na rtech.
Čtvrtý zoubek. Na úspěch syna - vlastní konec.
Pátý zoubek. Dva způsoby a jedna pomsta.
Šestý zoubek. Smíření ve smrti.
Sedmý zoubek. Zbylo jen ticho.
Osmý a devátý zoubek. Jen tak mezi řečí, na jiném místě, v jiný čas.
Kolečko se polámalo, udělalo bác. Pod norskou nadvládu.

Pár zrnek popela [letí vzduchem]: „Ach! Větře, jen nes nás dál. Za bolest a za všechen žal.“
Jiných pár zrnek téhož popela [taktéž letících]: „Kamkoli letíš, hleď nás vzít, na zemi těžko najdem klid.“
Vítr [trochu ušmudlaný dýmem]: „Kam máte tak naspěch, popela zrnka milá? V Rouenu zvláštní podívaná byla...“
Pár zrnek popela: „Zbyla jsme z ohně, unikla pádu, nechcem se topit v potocích Hádu!“
Vítr [pro sebe, ne tak vzletně]: „Ta řeka dole je ve skutečnosti Seina.“
Seina [naštvaně, protože do ní cosi nasypali]: „Díky ti větře za obhajobu, už zase sloužím tu místo hrobu. Nějaké Janě z Arku.

Mikuláš Klubko jméno mé. Původním povoláním tkadlec. Teď začínám s herectvím, kvůli té slavné svatbě. A hned jsem dostal hlavní roli. Bude to náramná tragédie. Tedy ta hra. Já budu jistě mít úspěch, zvlášť u dam. Jsem talent od přírody.
Teď jen kdybych tak věděl, kam se poděli moji přátelé. Najednou jako když do nich střelí a byli fuč. Že by je něco vyděsilo? Vyděsilo?! A mě tu nechají samotného. Já se ale nebojím. Abych vám to dokázal (a sobě taky), tváří v tvář nebezpečí si zazpívám.
Zpívá.
Probouzí se očarovaná Titanie, spatří Klubka a zamiluje se. Následují techtle mechtle.

Antifolus Efezský: „Tady čtu: pravděpodobnost narození dvojčat je jedna ku osmdesáti.“
Antifolus Syrakuský: „Statisticky počet vícečetných těhotenství stoupá, kvůli asistované reprodukci.“
Dromio Syrakuský: „Nezájem. Pojďme raděj někomu zaasistovat sami!“
Dromio Efezský: „Počkej, nech je číst dál.“
Antifolus Efezský: „Dromio má pravdu.“
Antifolus Syrakuský: „Který?!“
Antifolus Efezský: „Můj. Ačkoli teď nevím, který je který a co řekl.“
Dromio Syrakuský: „Teda pánové, klidně si to dočtěte, ale pak bychom se měli vrátit do Syrakus, než z toho zblbneme všichni.“
Antifolus Syrakuský: „Pravděpodobnost, že dojde k pojmenování dvojčat stejným jménem je nulová. Statistika však zdokumentovala hned dva takové případy. V Epidamnu v hospodě.

Dívky sní o krásné budoucnosti. Ty vstupuješ do tragédie hanby, krve a smrti.
Dívky pečují o svůj vzhled, lákají muže svojí krásou a pak před nimi hájí svoji nevinnost. O tebe se ucházel sám císař a jeho bratr s tebou pak měl svatbu. Však vzbudila jsi zájem dvou tak zrůdných mužů, že je snad lidmi nazvat nelze. Manžela ti zavraždili a na tobě ukojili svůj chtíč.
Dívky si barví rty a zvou tak k polibkům, v jemné dlani pak podají své srdce milému. Tobě vyřízli jazyk a uťali ruce. Tak poslali tě k otci, který tvou hanbu ukončil vlastní rukou.

22. září 1415, Harfleur
Obklíčené město hoří. Hledí do hlavní děl. Zem je nahlodána podkopy. V hradbách zeje díra, věnčená plameny jak brána pekelná. Jen čert ví, z které strany je peklo.
Obránci umdlévají. Za okny domů se krčí strach z drancování. Velitel marně očekává zprávu o příchodu pomoci, dauphin ještě nemá dost vojska. Blíží se konec.
Útočníky vede jasný hlas jejich krále. Oči mu září, odráží se v nich světlo požáru, když volá do útoku.
„Do průlomu, přátelé! Pošlete jim další salvu z děl. Ať vzhůru k nebi teď náš pokřik míří. Za krále! Za vlast! Za svatého Jiří!“