Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Asfalt pod jeho nohama je hladší, než by měl po všech těch letech být. Když na chvíli zavře oči, slyší vrčení stovek motorů, řev motorkářů, sirény a výstřely...
Raději je zase otevře.
Nux dřepí vedle něj a zadumaně si prohlíží odrazku na bezpečnostním zábradlí. Když se konečně narovná, klouby mu zapraskají.
„Kam to asi vede?“
Furiosa stojí na střeše tahače, pušku v ruce. Pořád na hlídce. Kotouč vycházejícího slunce se jí na moment zastaví za hlavou. Možná by se měl poklonit.
„Do Říma.“
Furiosa se usměje. Nux si odplivne a zamumlá něco o bláznech z Pustiny.
Jsou zpátky na cestě.
Vzhledem k vzrůstající popularitě Hamiltona v DMD jsem se rozhodla trochu zahipsteřit a vytáhnout Mirandův předchozí muzikál, In The Heights.
Sanitka odjela.
Usnavi seděl v kuchyni s hrnkem kafe, které v tom horku ani nechladlo. Mlčel. Měl pocit, že musí něco udělat, cokoli, jinak se zblázní. Jenže co?
Začal uklízet. Hrnečky a talířky do kredence, časopisy do poličky pod rádio, urovnat přikrývku na posteli, krabičku z nočního stolku...
Moc dobře si pamatoval, jak ji jako malý kluk dal abuele ke Třem králům. Třikrát sedm přihrádek se jmény dnů – Lunes, Martes, Miércoles, Jueves, Viernes, Sábado, Domingo. Tři malé žluté tablety na každý den.
Za poslední tři dny nezmizela ani jediná.
Otevřeným oknem zněl Ninin hlas.
Alabanza.
A Usnavi se konečně rozplakal.
Její zločin nebyl dost strašný na to, aby ji popravili, a měla dost talentu, aby pro ni našli využití přímo v centru dění.
Dvacet pět let střídající se módy. Dvacet pět let dětí, které křičely a plakaly, když se k nim přiblížila s paletou. Dvacet pět let, kdy jediná slova v jejím směru byly rozkazy, a kdy její jedinou odpovědí smělo být přikývnutí. Dvacet pět let, o kterých nesmí nikdy nikomu říct. Dvacet pět let, o kterých nikdy nikomu neřekne, i kdyby mohla.
“Tímto prohlašuji sedmdesáté páté Hladové hry za zahájené!”
Její zločin byl příliš strašný, než aby ji popravili.
Loni jsem začínala Avatarem, tak proč to nezkusit znovu?
"Nemůžeš chtít všechno hned," mračil se Tonraq, zatím co své dceři ošetřoval škrábance od drápů medvědopsa. "I štěňatům chvíli trvá, než si zvyknou na člověka."
"Nemůžeš chtít všechno hned," povzdech si Tenzin, když jeho žačka větrem oškubala listí v půlce zahrady. "Na ovládnutí vzduchu je potřeba trpělivost."
"Nemůžeš chtít všechno hned," zavrčel Mako. Neuvážený útok jeho spoluhráčky je posunul zase o jednu linii dozadu. "Ještě jedna taková chyba, a skončili jsme."
"Nemůžeš mít všechno hned," řekla Asami.
Zbytek té věty Korra umlčela polibkem. "Ale můžu. Můžu a taky chci."
Tahle strategie zatím fungovala ve všem. Tak proč ne v lásce?
Ahoj Charlie,
i přes ten první jarní den je venku snad pořád dost zimně na to, aby ses naladil zpátky do Vánoční nálady.
Snažila jsem se držet témat, která sis přál, ale jako obvykle to trochu uhnulo stranou.
Billy se udýchaně svezl k zemi. Měl pocit, že utíkal aspoň hodinu - nohy ho bolely tak, že nejspíš ještě dlouho nedokáže vstát, a tričko se mu potem lepilo k zádům. Město bylo jen zářící skvrna na obzoru. Když napnul uši, dokázal ještě zaslechnout hudbu z pouti.
“Myslíš, že jsme je setřásli?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo popadnout dech.
Ticho.
Teddy vedle něj chraplavě oddechoval a snad ani nevnímal, že na něj někdo mluví. Natáhl k němu ruku. Chvěl se mu pod prsty. Billy se zvedl na loktu a snažil se ignorovat studenou kouli nervozity, která se mu usadila v břiše.
“Teddy?”
Chytil ho za rameno. To chvění nepřestávalo - spíš naopak. Teddy měl tvář zabořenou do dlaní, třásl se a škytal a lapal po dechu.
“Teddy? Děje se něco? Teddy!” Chytil ho za zápěstí. Dalo dost práce mu odtáhnout ruce od obličeje, ale…
Teddy se smál. Teddy se smál, až mu tekly slzy. Teddy se smál a Billy měl sto chutí mu jednu vrazit.
“Mohli nás zabít!” zaječel.
Teddy znovu vyprskl smíchy: “Dokážeš si to představit? Po superzáporákách a mimozemšťanech a Hydře by nás nakonec dostal naštvanej kolotočář…“ Odmlčel se. “Já vím.” Přitáhl si Billiho opatrně k sobě a snažil se ignorovat, jak se mu mračí do ramene: “Neměl jsem ho praštit. Jenom se tam…” Pohladil ho po zádech: “...zjevil a já jsem zpanikařil. Lekl jsem se, že ti ublíží.” Políbil ho do vlasů. “Odpustíš mi?”
Billy něco zamumlal.
“Promiň, cože?”
“Už nikdy” Billy se trochu odtáhnul, aby mu viděl do očí: “tě nevezmu do strašidelnýho domu.”
Tak jsem si říkala, že už jsem dlouho nebyla vzhůru do půlnoci a nezírala zoufale na obrazovku. DMD, jsem zpět!
Půlnoc. Léto. Westchester.
Petr Rasputin zíral do stropu a snažil se usnout.
Do této chvíle věřil, že dokáže zaspat cokoli. Chrápání? Mluvení ze spaní? Noční můry? Cha!
To, že Wade dokázal zkombinovat všechny tři dohromady, by nevadilo. Ani to, že jeho noční můry byly zřejmě o ponících. Ale ten podivný, vrzavý zvuk...
Sevřel ruku na klice. Nerad lezl lidem do soukromí, ale...
Otevřel.
Vyvalilo se několik set žlutých... balonků? Pak vyběhl Wade a s řevem "Moje bubliny!" zmizel někam do tmy.
Petr jeden z nich zvedl.
"ZZZZ!" hlásal nápis na jeho boku.
Povzdechl si. Někdy bylo vážně lepší se neptat.
Na poslední chvíli... Vybráno na základě doporučení mého roztleskávacího týmu.
„Prý máte určité… zboží.“
Cecil se snažil předstírat klid, ale srdce mu tlouklo až v krku. Muž v kabátě přikývl a udal cenu.
„Tolik?“ vyjekl Cecil a hlas mu přeskočil do úplně jiné tóniny.
Další přikývnutí.
Podívali se s Earlem na sebe. Už nemohli couvnout. Ne, když všem naslibovali, že to seženou. Cecil s povzdechem zalovil v batohu. Dvanáct dolarů, mléčný zub a Earlova odborka za Kryptoornitologii.
S nákupem se zastavili až u Cecila doma.
Cecil se šeptem pomodlil za benevolenci Tajné policie a strhl z balíčku papír.
Usmál se.
Formování Hor Střední Ameriky.
S tímhle budou na party cool.
Uvidí téma: To nebude tak těžké
Mozek: Ale nesmíš to napsat jako filmovou klapku
Já: Sakra
Řídící věži, tady Golf Tango India...
Řídící věži, tady Golf Tango India, slyšíte mě?
Řídící věži, prosím, ozvěte se, tady Golf tango India. Jsme v mlze, motory vysadily a ani jeden z pilotů není k nalezení.
Vrzání kovu, náraz o zem
(šeptem) Řídící věži, tady Golf Tango India. Něco sedí na křídle a odmotovává výškovou klapku!
Řídící věži, přišli jsme o výškové klapky, letadlo nereaguje, pokusím se... ÁÁÁÁ
Arthure, neseme ti kaf... Co děláš na zemi?
(šeptem) goblin...
Goblin? Jaký gobli... Douglasi, co jsi s ním provedl?
Já?
Nic.
Seznamoval ho s filmovou klasikou.
Noční Můra Ve 20 Tisíci Stopách...
Tak je to za námi. Já ani nevěřila že to můžu dokončit bez vynechávání.
Masochisticky se těším na další ročník :D
Přišli odnikud – podivín v dlouhém kabátu a šále a divoška v podivně krátkých šatech. On blábolil o cizincích, kteří ovládnou město.Vysmáli se mu.
V nestřeženém okamžiku vytrhl šerifovi revolver. „A teď už mě budete poslouchat?“ vykřikl, vyhodil do vzduchu kartu a vystřelil.
Karta se neškodně snesla šerifovi na klobouk. Kulka se odrazila od okapu a trefila slepici.
„Ve filmech to vypadalo jednodušeji,“ zamumlal.
Než po něm stihli skočit, sebrala divoška kartu a hodila.
Karta skončila přibodnutá na dveřích salonu, čepel skrz symbol srdce.
Sebrala šokovanému šerifovi hvězdu a připíchla si ji k šatům.
„A teď už mě budete poslouchat?“
Tak jsem si na sebe upletla bič. Protože proč psát jen na Avatara, když můžu psát na AU vlastní výroby, které musím vysvětlovat. Nějak jsem si nemohla pomoct.
Základní informace: ve světe Avatara existuje nemoc, která vzniká, když člověk udělá něco, co je v rozporu s vnímáním vlastní osoby. Má fyzické projevy - horečku, kašel, halucinace...
Další vysvětlivky/spoilery níže...
„Přece kvůli jedné mrtvole neomdlíš.“
Nebyla to ani nijak ošklivá smrt. Malá dírka uprostřed čela, jedna větší vzadu.
Někdo slušný by se Maka zeptal, jestli je v pořádku.
Takže ho praštila.
Malátně zvedl hlavu a jí pořádně zatrnulo. Tohle nebyl zvednutý žaludek. Spíš zápal plic.
„Náčelnice Beifong?“ zamumlal: „Je to moje vina...“
„Někoho neuhlídat není to samé jako ho zabít.“
Snad se chtěl ještě hádat, ale nakonec se jenom rozkašlal. Mávla na Yina, aby Maka odvlekl domů.
U někoho jiného by hádala, že je to nemocná duše. Ale tohle byl Mako. Policajt do morku kostí. Neměl důvod nad sebou pochybovat.
Vyvětlovací spoilery: Na rozdíl od originálu Makům mladší bratr, Bolin, umřel ještě jako dítě. Mako si kvůli tomu pořídil nehynoucí nenávist k Avatarovi - ten možná dohlížel na celé Republic City, ale na ně dva se vykašlal - a na zástupce města obecně. Jako starší pak udělal dvě věci - dal se k policii, a začal tu svoji nenávist řešit poněkud vyvražďovacím způsobem...
"Tohle už není náhoda, tohle už je vážně problém," povzdechl si Jack, zatímco se probíral lékárničkou. John se i přez zranění dokázal tvářit jako král celého vesmíru.
"Při takovém počtu by se to stalo každému," nafukoval se: "to je otázka statistiky."
Možná by dodal ještě něco, ale Jack ho bez varování polil dezinfekcí. Zařval tak, až se roztřásla okna.
"Já jen, že si o tom už povídá půlka galaxie," poznamenal Jack a rozbalil krabičku náplastí: "Jestli ti někdo vymyslí přezdívku, tak už se jí nezbavíš."
"Přezdívku?" odfrkl si John: "Jako John - Lamač Srdcí?"
"Spíš něco jako John, co ošustil radiátor."
Ano, vychází to z toho starého vtipu :D.
Edit - až po upozornění jsem si všimla, že tam mám přeházená jména. Takže jestli to někomu nedávalo smysl - velmi se omlouvám. Nemají ti **** mít tak podobná jména.
V Londýně v Přírodovědném muzeu mají nádherně osmdesátkovou část, kde mimo jiné předvádějí koloběh uhlíku na rozkládajícím se králíkovi.
Cameo by Richard Dawkins.
V jednom malém britském lesíku žila rodina králíčků. Maminka králíček, tatínek králíček, dědeček králíček a kupa malých králíčat.
Jenže jednoho dne snědl dědeček králíček poslední lístek salátů a pak bylo dočista po něm.
"A co teď," ptala se králíčata: "bude teď z dědečka duch?"
"Kdepak," řekl vědec, který se z ničeho nic vynořil z křoví: "duchové nejsou. Váš dědeček se rozloží na malé kousky - molekuly uhlíku."
"A pak z něj bude duch?" zeptal se jeden králíček, který měl delší vedení.
"Kdepak," řekl vědec: "příroda ty molekuly hezky zrecykluje. Z vašeho dědečka bude třeba další salát!"
"Fuj," řekla králíčata a odhopkala.
Když mu bylo deset let, rozhodl se, že tohle není život pro něj. Nechtěl už mít s tou koulí hnoje zvanou Aerleon nic společného.
V osmnácti se sbalil a zmizel. Odnaučil se přízvuk. Zbavil se mozolů na dlaních. Dostal se na školu. Získal práci ve vládě. Byl vědec. Přestěhoval se na Capricu a předstíral, že nikdy nežil jinde. A přes dvacet úžasných let neviděl pole a nedržel v rukou pušku.
Za posledních pár dní se mu podařilo porušit obojí.
Přez mozoly a puchýře skoro nepoznával vlastní ruce. Když potom otevřel pusu a zaslechl svůj starý přízvuk, vlastně se ani nedivil.
Doručené zprávy od: PurpleBirdMan
(1/8) jdu na nákup mám ti něco donést?
(2/8) mají akci na ledňáky!! koupil jsem si deset krabic (šťastný emotikon) (šťastný emotikon)
(3/8) smím si koupit jen tři a nedali mi slevu na průkaz avengers (emotikon hovínka) (nešťastný emotikon) (emotikon hovínka)
(4/8) nejede metro můžeš mě vyzvednout? PROSÍM PROSÍM je vedro taje mi zmrzlina
(5/8) už zase mimozemšťani co sakra mají proti NY jestli se ti do hodiny neozvu pomsti mě Katie
(6/8) FALEŠNÝ POPLACH ŽÁDNÍ MIMOZEMŠŤANI VŠECHNO V POŘÁDKU za deset minut jsem doma
(7/8) Zpráva nebyla doručena
(8/8) takže můžeš mě vyzvednout z nemocnice?
Nakonec mu zbyla jen pistole, měch s vodou, a bunda. Auto zůstalo stát v dunách.
Kolem poledne dopil poslední kapky.
K večeru se svezl do písku.
Na obzoru stála chatrč z vlnitého plechu. Nezmizela, i když na chvíli zavřel oči.
Nějak se dokázal doplazit až k ní.
„Co to bude, šéfe?“ usmál se chlápek a ukázal zčernalé pahýly zubů: „Pro policajty to máme za půlku.“
Sáhl do kapsy. Nahmátl potrhaný zelený papírek. Podal ho muži a ukázal na jednu z nádob.
Nazpátek pár šedivých mincí a kelímek stejně našedlé hmoty. Studila ho do prstů.
Chutnala sladce a studeně, jako vzpomínky.
Asi jsem mohla stvořit něco malinko... optimističtějšího. Ale to bych asi musela napsat do jiného fandomu, a já už měla na Avatara neskutečný absťák.
Prvních pár století byla Sozinova kometa jen bezejmenná putující hvězda.
Své jméno dostala v den, kdy vyhlazením Vzdušných Nomádů začala Válka.
O sto let později v jejím světle Avatar Aang tu samou válku ukončil.
Další spolu Korra a Asami sledovaly na oslavách stého výročí míru.
Příští návrat pozoroval astronaut Spojené republiky z okna vesmírné stanice.
Následující poprvé zažili dva Avataři naráz – za každou obydlenou planetu jeden.
Další minula nepozorovaná. Hluboko v krytech nebylo pro starodávnou magii místo.
Uprostřed spáleného světa natáhla zjizvená dívka ruku a nechala si po prstech přeběhnout plameny.
Co se objevila ta putující hvězda, byly pořád silnější.
Motiv dvou Avatarů jsem si půjčila z An Avatar of Mars (archiveofourown.org/works/338351), který tímto velmi doporučuji.
Tak poslouchejte, děcka.
Jo, myslim i tebe. Tobě už bylo dvacet? To se vomlouvám.
Děcka a tady pan dospělej.
Prožil jsem si svoje. Možná jsem půlku zapomněl, ale i tak je toho dost.
Nepotřebuju žádný ucho, aby mi ukázalo svět. Nezačnu se víc usmívat jen proto, že mě někdo vezme do Grand Canonu.
Jestli jsem něco neudělal do teď, tak to možná nechci dělat vůbec.
Vobjevná myšlenka, co?
Tak padejte votravovat Profesora. Ten bude určitě nadšenej.
A jestli mě někdo zapíše někam na internet, osobně se vrátim v čase a kopnu jejich taťku do kulí. Dobře víte, že si nevymejšlím.
Ufff... jsem nějak v útlumu. A mám sto chutí nafackovat Buličevovi, že se dvěma ze tří kapitánů neunavoval dát jména.
Třetí vběhl do Modrého Racka a s nadáváním začal nabíjet paprskomet. Bylo jasné, že cíl výpravy se právě změnil z výzkum místní fauny na hrdinské skutky. Už zase.
Druhý si povzdechl. „Tak v jak moc velkém jsme problému?“ zeptal se a vytáhl ze skříně vlastní zbraň.
„Pamatuješ si ten zvěřinec, kde jsme včera byli?“ zavrčel Třetí.
„Superiorní Bestiárium Veselého Ypsilona? Seva tam manželce koupil Indikátora.“
„Šel jsem tam ještě jednou podívat...“ Třetí si dopnul neprůstřelnou kombinézu: „a jedno z těch zvířat na mě promluvilo. Spoustu z nich je inteligentní.“
Druhý zaklel.
„Sevo, přichystej Racka k odletu. Možná budeme muset utíkat.“
Ještě pořád to není nejdivnější fandom, který mě dneska napadl. Jednu chvíli jsem málem psala povídku na Vejce a já.
Na tohle ji výcvik nepřipravil.
Dokázala přistát s lodí i poslepu, přežít ve vesmíru a zabíjet holýma rukama.
Neměla tušení, co si počít s tím mrňavým, neohrabaným tvorem, který prvních pár měsíců svého života provřískal.
Ne, že by svoje mládě neměla ráda. Jen ji někdy budil sen, že někdo přišel a odvedl ho.
Ona v tomhle věku už dokázala utíkat. Tohle stvoření se teprve naučilo chodit.
Sáhla pod polštář. Byla to jen malá dýka, ale měla by stačit.
Po pár pokusech se mláděti podařilo sevřít prsty kolem jílce a odtlapkat do kuchyně.
Usmála se. Teď už snad nemusela mít starost.
Bohužel se mi do limitu už nevešel ten nevěřící jekot, který se z té kuchyně potom ozval...
Warning: +15, Jack Harkness a poněkud fujtabl mentální obrazy
Nějak mi to v poslední době vychází explicitnější, než jsem myslela...:D
Byl to naprostý den blbec.
Owen se nestihl najíst a hlady už mu bylo špatně. Kafe nebylo k nalezení.
Na stole ležela mísa ovoce.
Vzal si banán. Ukusoval a pročítal pitevní zprávy.
„Na moment si to půjčím.“
Jack si vybral největší banán a zmizel. Owen už jeho nahotu ani nekomentoval. Znovu se začetl do zprávy.
Půjčím...
V hlavě se mu objevil děsivý obraz.
Vyplivl to, co měl ještě v puse a odnesl zbytky banánu do koše.
Ianto otevřel oči. Jack stál před ním, v ruce banán.
„Hmpf?“ zeptal se.
„Snídaně,“ usmál se Jack: „Jinak ti bude špatně. Všechno ostatní došlo.“
Dneska jsem strávila pěknou půlhodinku tím, že jsem si vypisovala obsah všech kapitol Tapiserie a snažila se vysledovat, kdo je kdo a o co mu jde. Začínám mít podezření, že takhle nějak vznikala zápletka seriálu Ztracení :D.
Doufám, že jsem něco nepřehlédla.
V jednu chvíli uviděli všechny možnosti.
Někdo žil, někdo zemřel, někdo žil, ale toužil zemřít. Ve smrti se držel života.
Lakmé a Josefína a René a Rudolf a Dušan a Božetěch, šťastní a zoufalí, osamělí a spolu ve všech přestavitelných kombinacích.
Utopie. Konec světa.
Dušan a Božetěch stáli uprostřed pavučiny událostí, kouřící a zapáchající pozůstatky tapiserie se jim rozpadaly u nohou. Dušan natáhl ruku a dotkl se jednoho z vlákem. Rozsvítilo se, a v tu chvíli si pamatoval, že se věci staly takhle.
„Vede to k jedné osobě,“ zašeptal Božetěch: „ale nikde nevidím...“
„Jsem tady,“ ozvalo se jim za zády.
Kombinace MCU kánonu a mého oblíbeného motivu z 616.
Tony se párkrát zhluboka nadechl, aby potlačil nutkání zvracet. Nejspíš by se ani nedokázal otočit na bok, aby se neudusil. Steve k němu natáhl ruku.
"Zas tak hrozné to snad nebylo."
Tony jenom zaskučel. Na delší komentáře neměl dost kyslíku. Nejspíš mu taky prasklo pár žeber.
"Jednou se ti to bude hodit."
Tony se pokusil zasmát: "Díky. Až na mě příště zaútočí supervoják, aspoň vím, co dělat." Opatrně se vyškrábal na nohy: "Modlit se za rychlou smrt."
Po dvou dne dnech na Sibiři mu bylo jasné, že nikdo nepříjde. V ochromeném brnění se nemohl pohnout.
Byl čas začít se modlit.
Už jsem myslela, že dneska ani nenapíšu. Tohle bylo doslova osvícení duchem svatým.
"Jackson Pollock?"
Douglas sledoval skvrnu, která zvolna stékala po zdi hangáru. Byla nevýrazně béžová, lepkavá, a při bližším ohledání obsahovala hrozinky. Namočil do toho prst a olíznul. Chutnalo to podivně sladce, ale nepopiratelně to mělo být k jídlu.
Kousek od ní se na zemi válelo cosi kovového a placatého.
Podíval se na zem. Řádka béžových kapek směřovala někam dál, do hloubi hangáru.
Vydal se po stopě.
Po pár desítkách metrů se zastavil až u Boingu 707. Další béžovost se hromadila pod levým křídlem. Povzdechl si.
"Arthure? Už tě někdo v životě seznámil s fungováním technického zázraku, kterým je proudový motor?"
Urgh... to když vás ráno něco napadne, ale nedokážete to naroubovat na žádný fandom.
Pokud se zdá, že se postavy chovají jako pubertální idioti, není to jen zdání. Avengers Academy je totiž hra, ve které se staráte o náctileté verze hrdinů Marvel Comics.
Edit: Rating +15, I guess.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se Steve opatrně.
„Do lékárny!“ zaječel Tony a přidal do kroku. Stevovi zatrnulo: „Tobě něco je?“
Tony ho chytil za ruce: „Ne, a tobě taky nebude. Jen si vezmeš prášek, párkrát se vyzvracíš a bude to v pohodě.“
Dalších pár minut šli potichu. Stevův mozek, zpomalený Asgardskou medovinou, se snažil zpracovat situaci.
„Tím chceš říct...“ začal opatrně.
„Jo.“
„To přece...“
„Zmeškals pod ledem sexuální výchovu?“ zavrčel Tony: „Tak jednoduše: Stačí kapka, a..“
Steve mu ucpal pusu, než stihnul dokončit větu.
„Tony,“ zeptal se, a zněl tak trochu nepříčetně: „a nechybí mi na to náhodou něco?“
Nezačalo to zrovna romanticky: Ona se mu pokusila prokousnout krk a on ji praštil baseballovou pálkou. Trvalo pár hodin, než se vysvětlilo, že si navzájem nechtějí ublížit.
(Nejdřív ani nebyla ona. Ale ten zvuk a pocit se jí líbil. Vybrala si.)
Nejdřív byli jen spojenci – potřebovala průvodce.
Každý týden žádala své velitele o víc času.
Nejdřív, aby mohla svůj úkol dokončit.
Potom, aby mohla zůstat s ním. Jen jim to neříkala nahlas.
Nakonec, když ji volali zpátky, vysílačku zničila.
Jednou by se chtěla vrátit domů. Jen ne sama. Měla teď jeho. Jeho a to malé stvoření, co si ještě nevybralo.
Vzhledem k tomu, že ani v druhé sérii jsme neviděli ani jedinou Galru ženského pohlaví, začínají vznikat teorie. Jedna z nich je, že Galry mají jen jeden gender (případně pohlaví) a že se pro ně používá mužský rod jen proto, že nám připadají maskulinní.
Dneska už jsem byla jen milimetr od toho, abych měla vynechávku. To téma mě málem zničilo...
"Sada podšálků s koťátky..."
"A kde mají..."
"Ne naše koťátka."
"Aha."
"Stojánek na toasty."
"Tvoje tetička je kriminálník?"
"Forma na chleba."
"Tvoje tetička JE kriminálník."
"Poslouchej..."
"Kriminálník. A ty jsi to zdědil po ní."
"Zrcadlo do ložnice..."
"Cecile?"
"Miláčku?"
"Miláčku, už můžeš ven. Schoval jsem to."
"Carlosi..."
"Hm?"
"Proč mě tvoje rodina nenávidí?"
"Jenom to nevěděli..."
"Určitě?"
"Určitě. Vrátíme se do kuchyně?!
"Povlečení... děje se něco?"
"Někdo tu je."
"Stará žena bez..."
"Někdo další!"
"Tajná policie?"
"Ta dává vědět předem!"
"Nejspíš se ti to jen zdálo."
"Cecile, počkej!"
"To je jen to zrcadlo. Jen... Cecile?"
"Je to jen odraz..."
"Cecile!"
Na horizontu se zablesklo. Vítr rozhoupal lampu nad dveřmi čajovny.
Li zůstal stát, koště v rukou, oči upřené na komíhající se světlo.
„Okamžitě mě pusťte! Až se o tom dozví můj otec...“
„Vašemu otci jste lhostejný, princi Zuko, a dobře to víte.“
Pokusil se zavřít oči, ale světlo se mu dál propalovalo hluboko do mysli.
„V Ba Sing Se není válka.“
Hrom.
Li zalapal po dechu, jakoby se probudil z noční můry.
Měl by si odpočinout. Už začínal usínat za chůze.
Na násadě koštěte zůstaly dvě zčernalé, spálené skvrny. Skoro jako otisk dlaní. Ale ty tam musely být už dávno.
„Už jsme ho měli!“ ječel Loki: „Už jsme ho měli a ty si ho...“
Billy na něj nechápavě zamžoural. Po třech dnech zimy, mořské nemoci a minima spánku už mu trochu selhával mozek. Když se uprostřed noci z moře vynořilo to monstrum, jednal jako každý na jeho místě. Zavřel oči a přál si, ať ta věc zmizí, zmizí, ZMIZÍ...
„Koho?“ zeptal se opatrně.
Než stihl Loki odpovědět, zvedl se vítr. Teplý a podivně páchnoucí.
„Jörmungandre!“ zařval Loki nadšeně: „On tě neodčaroval! Ukaž se tatínkovi!“
Budu si muset dostudovat Asgarskou mytologii, pomyslel si Billy, než zase usnul. A nejspíš i rozmnožování.
Myslela sem, že budu s Lokiho dětmi aspoň trochu originální, ale to bych musela psát rychleji... tak nic :)
Prvních týden střídavě v šoku seděl, bušil do boxovacího pytle a brečel.
Sedmdesát let.
Všechno co znal a miloval – ztracené, rozprodané a darované do muzea.
Uvízl v tomhle cizím novém století bez možnosti návratu.
Někdo zaklepal na dveře. Nespíš další doktor, co se mu chce dostat do hlavy.
„Kapitáne Rogersi?“ Agent mu podal zažloutlou obálku: „měl jsem to předat Vám osobně.“
Mohlo to být cokoli – dopis od Peggy, od Buckyho, někoho z Commandos...
Rozerval obálku.
Přelétl očima prvních pár řádků.
Začal ječet.
Nakonec ho uklidnila až dávka barbiturátů.
Vážený pane Rogersi, knihovna Brooklin Heights Vám tímto vystavuje pokutu za prodlení....
Snad je tam to téma dost jasné. Koneckonců, slovy písně: "Jsou jen tři věci, které jsou jisté - daně, smrt a problémy..."
Tenny si řekla o Voltrona, bude tedy Voltron :D.
Stejně jako včera jsem okamžitě skončila u 18+ nápadů. Jenom jsem sebekriticky vyhodnotila, že bych to do sto slov nedokázala namačkat...
„Vzdáváš se tak brzo?“
Shiro nechtěl otevřít oči. Znal ten hlas. Věděl, kdo před ním stojí, a že nemůže být skutečný.
„Stejně tě nenechají umřít. Jenom to bude bolet.“
Ještě chvíli se ho snažil ignorovat. Nakonec se ale roztřásl tak, že mu meč vypadl z rukou. Svezl se na podlahu. „Nedokážu se tam vrátit,“ zašeptal: „nedokážu dál zabíjet.“
„Tak nech jít mě.“
Shiro ho neměl sílu odmítnout.
Kývnul.
Schoulil se v koutě vlastní mysli. Svět venku už se ho netýkal.
Muž, který otevřel oči místo něj, měl Shirovu tvář. Usmál se.
Ten večer se se z arény nikdo další nevrátil.
Ve chvíli, kdy se objevilo téma, šel můj mozek okamžitě někam do záchodu. To, co nakonec vzniklo, je ta slušná interpretace...
„Prý máte určité… zboží.“
Cecil se snažil předstírat klid, ale srdce mu tlouklo až v krku. Muž v kabátě přikývl a udal cenu.
„Tolik?“ vyjekl Cecil a hlas mu přeskočil do úplně jiné tóniny.
Další přikývnutí.
Podívali se s Earlem na sebe. Už nemohli couvnout. Ne, když všem naslibovali, že to seženou. Cecil s povzdechem zalovil v batohu. Dvanáct dolarů, mléčný zub a Earlova odborka za Kryptoornitologii.
S nákupem se zastavili až u Cecila doma.
Cecil se šeptem pomodlil za benevolenci Tajné policie a strhl z balíčku papír.
Usmál se.
Formování Hor Střední Ameriky.
S tímhle budou na party cool.
Lance zavřel oči a přál si, aby to byl jenom sen. Za chvíli se probudí a bude ho čekat další den jako pilot Voltrona, nebo možná zpátky na Zemi…
„Není to tvoje vina…“ hlas zněl tak povědomě, že Lance skoro dokázal ignorovat, že už to není on. Skoro.
„Velitel Voltrona pokaždé zradí.“
Lance se zoufale snažil netřást. „Nemůžeš být… nikdy…“ hlas se mu zadrhl: „Shiro…“
Studená ruka ho pohladila po tváři. „Neboj se…“ zašeptal, a Lance cítil, jak ho pod víčky pálí slzy: „svoje Paladiny bych přece neopustil.“
Cvaknutí spouště, záblesk a tělo dopadne k zemi.
„Nikdy. Dokud jsou naživu.“
Sam se probudil na zemi jen s nejasnou představou, jak se tam dostal, a s bolehlavem století. Ostatní se vracelo postupně. Wakanda, nový pár křídel, první zkušební let.
Všechno šlo skvěle. Pak ho něco těžkého srazilo z oblohy.
Musel to být Stark. Nějak je vystopoval a...
„Gaaaaa!“
Zvedl hlavu. Kousek od něj stála husa. Trochu pocuchaná...
Usmál se. „Promiň, holka. Už jsem měl strach...“
Husa se napřímila a vydala zvuk jako ucpaný vysavač. Oči se jí zaleskly do červena.
Sam polknul. Někde vzadu v hlavě se mu ozval tichý, varovný hlásek.
Možná, že Iron Man byla nakonec ta lepší alternativa.
Nějak jsem si nemohla pomoct. Prostě se mi tahle představa objevila v hlavě a odmítla zmizet.
Voltron: Legendary Defender, call centrum AU
V místnosti bylo takové ticho, až člověk slyšel tlukot vlastního srdce.
Shiro sevřel ruce v pěst, aby se mu netřásly, a snažil se ignorovat kapku potu, která mu putovala po páteři.
Alura s povzdechem složila tvář do dlaní: „Shiro, bude to v pořádku. Jen potřebuji vysvětlil tu včerejší... scénu.“
Včera
„Pane Slave... pane Sl... pane, nechte mě doml... pane!“ v Shirově hlase byla slyšet narůstající hysterie. A pak se v jednu chvíli definitivně zlomil.
Nejdřív oknem proletěl počítač. Potom klávesnice. Potom telefon.
„Je mi jedno, že jinak na 69,5% umřete!“ zařval Shiro kamsi do prázdna: „zápalnou oběť dělat nebudeme!“
Zápalnou oběť po mě na callcentru zatím nikdo nechtěl, ale mám pocit, že je to jen otázkou času...
Argh. Hodinu píšu povídku, dvě hodiny vymýšlím název.
Vítr přinášel od moře vůni soli.
Ze slunce zbýval jen tenký proužek nad obzorem. Ochladilo se.
Možná by se měl vrátit. Jeho rodina už na něj čekala. Schoulil se matce v náručí a zavřel oči.
Oheň ho pálil do tváře.
Otočil se od plamenů, ale nepomohlo to. Oheň byl pořád jasnější.
V puse měl najednou hrozně hořko.
Iroh odměřil několik kapek tinktury do kalíšku čaje. Zbývalo jí sotva na několik dní, a poslední dávka už přestávala účinovat.
Podepřel Zukovi hlavu, aby se mohl napít.
Za pár minut chlapec usnul.
Vítr přinášel od moře vůni soli.
Jeho rodina na něj čekala.
Opium se v Číně vyskytuje ve větší míře od 15.století, pro medicínské i rekreační účely. Roztok má výrazně hořkou chuť.
„Vesmír býval jiné místo.“
Císař Zarkon se zatvářil skoro nostalgicky – nakolik mu to obličej dovolil: „Kdybys viděl věci, které jsme tenkrát dokázali... Teď už pro ně není místo. Pro Voltrona. Pro bayardy,“ máchl rukou a Shiro sebou škubl, když se mu zbraň zastavila jen pár centimetrů od čela: „ani pro paladiny. Všechno jsou to jenom artefakty dávné minulosti. Zato ty...“
Chytil Shira za ruku. Tu levou, tu, kterou mu vnutili násilím. „Chybělo už jen tak málo...“
Sevřel bayard v dlani. Plast mu pod prsty zaskřípěl.
„Škoda, že mě už nechce poslouchat. Rád bych věděl, která z mých zbraní by vyhrála.“
Pro neznalé fandomu: Bayard je zbraň Paladinů, která na sebe podle povahy vlastníka bere různou podobu.
„Neruš mé kruhy!“
Říman chvíli nechápavě zíral a pak se rozesmál.
„Nevymyslíš něco originálního, chytráku?“ Zvedl meč. Čepel se zaleskla, jak se lesknou jen obzvlášť ostré věci. „Tomu poslednímu to taky nepomohlo. Kruhy nekruhy.“
Muž se pousmál a svoje prohlášení zopakoval. Tentokrát znělo jako výhrůžka.
Říman udělal krok.
Ozvalo se zívnutí. Zamlaskání. Zavrčení.
Nohou mu projela bolest.
Podíval se na zem a vykřikl. Nic originálního dodat nestihl.
Doktor si shrnul rukáv svetru přes prsty a opatrně zvedl kruh ze země. Teď připomínal spíš vypasenou obruč.
„Říkal jsem, ať nerušíš,“ řekl spíš pro sebe: „Po probuzení mají největší chuť k jídlu.“
