Moje články

"Zopakuj mi to ještě jednou."
"Usnavi..."
"Prosím..." Usnavimu se v očích zaleskly slzy: "Jinak tu beze mě vypukne anarchie..."
Sonny si povzdechl. "Otevírá se v sedm, zavírá v osm, nedělat žádné výjimky, jinak tu budu do půlnoci, za noviny se nejdřív platí, nejsme knihovna, na dluh..."
Usnavi ho ani nenechal domluvit. Najednou ho objímal tak pevně, že se Sonny nemohl ani nadechnout.
"Děkuju," zašeptal: "že se o všechno postaráš, až tu nebudu..."
Venku zatroubil taxík. Už aspoň po desáté.
"Nešil. Za dva týdny jsi zpátky." Sonny nakonec Usnaviho doslova vystrkal ze dveří.
"A pohni! Nechceš přece zmeškat svoje vlastní líbánky!"

Větrní nomádi jsou synonymem pro nevázanost a lehkomyslnost. Přesto dokázali několik hodin, možná dní, sedět v nepohodlné poloze, zatím co jim někdo do těla zabodával jehlu.
Pro členy vodního kmene nechávají vládce vody, aby jim natlačili inkoust pod kůži. V posledních letech však tato primitivní pověra, která má chránit před démony, pomalu začíná ustupovat modernímu myšlení.
V zemním království je tetování pro vojáky a zločince. Odvaha a ostuda. Jak se blíží konečná porážka, přestávají se od sebe lišit.
Lidé ohnivého království nevěří na démony a čáry na kůži, které je zadrží.
A jsou lepší způsoby, jak někoho na věky označit.

"Ne."
Gandalf zamrkal. S touhle variantou tak trochu nepočítal. Trpaslíci začali polohlasně reptat.
"Ale pane Pytl..."
"Ne!" řekl Bilbo a výhružně šťouchnl čaroděje ukazováčkem: "Žádné ale pane Pytlíku. Přijdete mi do domu, zaneřádíte, co se dá, sníte všechno jídlo, jestli myslíte, že s vámi půjdu na nějakou výpravu, tak se šeredně mýlíte. Sbohem.“
Když se nikdo neměl k odchodu, popadl Bilbo koště, které stálo opřené o stěnu. Trpaslíci si rychle vzpomněli, že mají spoustu práce jinde.
Když za posledním zapadly dveře, poklidil Bilbo všechno na své místo a spokojeně se usadil s hrnkem čaje a dýmkou.
Výprava. No to jistě.

Tony přemýšlí o věcech v termínech mechaniky.
Pokud něco poškodí, musí to dát zase do pořádku. Poškozené součástky opravit, zničené vyměnit. Potrhané dráty znovu spájet dohromady, přidat ty správné odpory, aby se náboj dostal až k procesoru. Možná přidat další funkce, zlepšit výkon.
Při správném pohledu je tělo jenom další stroj. Poškozené se dá opravit, zničené vyměnit. Doteky, pocity, myšlenky jsou elektrické výboje na cestě do procesoru.
Pár kousků mědi na správných místech propojí poškozenou páteř. Elektrické výboje zase procházejí mezi nohama a hlavou. Vylepšit, pokud mu to dovolí.
Byla to jeho vina, takže musí zase dát všechno do pořádku.

Dnes v noci se jí zdálo, že má zuby.
Ostré a lesklé a připravené zaútočit.
Tvrdili, že jsou věci, bez kterých žena není žena a muž není muž. Zkuste to pomíchat a stavíte se proti přírodě. Zapomeňte na léky a terapie. Berte to, co vám bylo dáno. I naše děti se to učí od slabikáře.
Na zdi je pořád místo.
Dnes v noci se jí zdálo, že má zuby.
Usmála se, a ty druhé se usmály také.
Tvrdili, že jsou věci, které dělají muže mužem.
Uvidíme, jak se budou svých pravidel držet, až je o to připraví.
Buď pochválen.
Chramst.

První dvě hodiny to byla docela zábava. Dokonce si koupila sáček popcornu a kolu.
Jenže teď se zvolna blížili k páté hodině, bolely ji nohy, popkorn došel a v tašce měla celkem jedno balení ponožek a šortky, které si koupila pro sebe.
Steve byl pevně rozhodnutý jí to nijak neulehčovat.
"Pořád si nejsem jistý, že to má takhle sedět, Nat," vykoukl nejistě z kabinky. Obešla si ho a usmála se. Přikývla.
Netvářil se zrovna přesvědčeně.
"No tak dobrá." Podíval se na cenovku. Zbledl.
"60 dolarů za kalhoty? To snad nemyslí vážně!"
Už se přestávala divit, proč pořád chodí v uniformě.

Zase je tu ten den, které ho jsme se tak dlouho obávali. Den, který bude ještě dlouho v našich společných nočních můrách.
Den daňové svobody.
Zní to nevinně. Ale jak se obejít bez základní jistoty? Jak žít, když nešikovně formulovaný zákon, špatně použitá spojka ruší v tento den i jiné jistoty?
Ozývají se hlasy, volající po zvýšení daní. Dejte nám víc času připravit se, říkají. Ale přestože vysílám z křehkého bezpečí naší stanice, přestože živý mrtví putují ulicemi, říkám ne! Každoroční apokalypsa je jen malou daní, kterou platíme za naši svobodu!
Raději se obejdu bez smrti, než ztratit ducha Ameriky!

Po všech těch týdnech práce už měl křeče v ruce, třeštila mu hlava, a nebyl o nic blíž k porozumnění.
Věděl, že je to možné. Zdal lidi, kteří se ten jazyk naučili. Sakra, byl u toho, když ho rozluštili, a jeho žena napsala tu nejslavnější učebnici.
On teď byl u verze pro věčné začátečníky. Zaplatil stovky dolarů za učitele a kurzy, ale jeho slova pořád připomínala spíš sluníčko, nakreslené malým dítětem, než elegantní a komplikované tvary Heptapodu B.
Znát ten jazyk znamenalo existovat ve všech chvílích naráz. Možnost překreslit svoji minulost.
Nebo aspoň pochopit, proč Louise nikdy nezměnila tu svoji.

Když Sumce konecně našly, ležel na pěšině, pohled upřený křečovitě někam do dálky. Lucie si před něj sedla na bobek.
"Tak už se nezlob," začala opatrně: "možná tam ten kamzík vážně byl..."
Sumec zasyčel a píďalkovitým pohybem se jim začal vzdalovat. Snadno ho dohnaly.
"Sumče..."
Zaskučel a začal divoce gestikuloval.
"To vypadá na vysokohorskou nemoc," pravila zadumaně Dana: "Většinou se to projevuje až ve výšce nad 3000 metrů, ale asi je citlivější. Nejdřív jsou závratě, pak halucinace a pak..."
"Pak řvete tak, že se třese pleso," prohlásil Sumec kysele z bahna: "Pěkně děkuju. Na toho sviště jsem tu čekal hodinu."

"Cítíte se nespokojení se svým životem?"
Zástupce firmy Happy Life, spol. s r.v.o., se usmíval tak, že mu málem odpadla horní polovina hlavy.
"Toužíte po jednodušším životě?"
Marvin přikývl.
"Pak je Optimizér 3000 pro vás to pravé! Stačí ho vybalit, uchopit pevně na označeném konci..."
Marvin tak učinil. Optimizér 3000 měl vzhled, velikost, váhu a snad i jakousi auru baseballové pálky.
"...a opakovaně si ho zprudka přikládat k vaší centrální nervové soustavě! Váš pesimismus se doslova vypaří!"
Marvin se zamračil."K centrální nervové soustavě... centrální nervové..."
Optimizér 3000 odletěl do kouta.
"99,90 kreditů je v háji. Zatracení roborasisti."

"Přidej, sakra!"
Azirafal chvíli dupal po pedálech, než se mu podařilo přeřadit. Bentley zaúpěl a poskočil kupředu.
Crowley ignoroval zvuk týrané převodovky a soustředil se na pytel na svém klíně. Před pár kilometry se protrhnul. Ze tmy na něj zíralo sedm rudých oček.
"Proč si mě nevaroval?"
"Varoval!" urazil se anděl: "To ty si řekl Je to jen ovce, co nám může udělat?." Šlápl na brzdu a Bentley dramatickým smykem zastavil.
Pytel proletěl vzduchem.
Crowley kouknul přes hranu útesu.
"Azirafale," zeptal se trochu přiškrceně: "Píše se ve Zjevení něco o křídlech?"
Azirafal zavrtěl hlavou.
"Tak to budeš muset aktualizovat. Zdrháme!"

"Máte krásného syna," říkali všichni, když se narodila: "Celý tatínek." Možná i proto pořád tak ječela. Dokud nepřišli na to, že se stala chyba. Dokud jí nedali nové jméno.
Pak její otec zmizel a jí zabouchli dveře před nosem.
Vrátila se v přestrojení, v cizích šatech a pod cizím jménem. Lhala sobě a říkala to, co byla podle nařízení pravda. Lhala svým přátelům a snažila se nebrečet nad tím, co každý den viděla v zrcadle.
Lhala a podváděla a každý den doufala, že to nebylo zbytečně.
Našla ho.
"Věděl jsem že se nevzdáš, Katie," usmál se: "Jsi celá po mě."

Ne, že by Benny neznal ani slovo španělsky. Jen prostě neměl talent na jazyky.
Nějaký magor ve sporťáku mu vletěl přímo do cesty. Šlápl na brzdy, až ho pás málem přepůlil.
"Terno!" zařval za ujíždějícím autem. Nina se rozhihňala. Nechápavě na ni kouknul.
"Mohli jsme umřít!"
"Já vím," škytla Nina: "jenom... víš, co říkáš?"
"Nadávám?" Nikdy nehledal, co přesně to znamená, ale...
"Přesně!" vypískla: "Ty doslova říkáš nadávat!
Cítil, jak mu rudnou uši.
"Taky si mi to mohla říct dřív..." zamumlal.
"Bylo to hrozně roztomilý." Naklonila se k němu: "Ale jestli chceš, znám způsob, jak tě naučit pár opravdových nadávek...

“Jackie, prosím. Jenom se zbytečně trápíš… ”
Laurens se třásl. Vztekem, bolestí. Mlčel. Když se na něj Alexander pokusil sáhnout, ucukával. Nakonec ale odevzdaně svěsil hlavu.
"Dobrá," zašeptal.
Alexander se několikrát hluboce nadechnul, aby se uklidnil. Nechtěl Laurense takhle zohavit. Ale jiná možnost už neexistovala, a nejistýma rukama by napáchal víc škod, než bylo nutné.
Naposledy přejel prsty po tmavých kadeřích.
Zvedl nůžky.
Snažil se nevidět slzy, které se Laurensovi řinuly po tvářích.
"Není to náhodou moje čep..."
Laurens po něm hodil vražedný pohled a Hercules se raději dál neptal.
Někdo by měl něco udělat s tím zatraceným bodláčím kolem tábora.

"Dušený, smažený, obalovaný..."
Aang zatnul zuby a snažil se ignorovat Sokkův monolog.
"No tak, Jampo, aspoň krok. Dostaneš rybičku!"
Tučňák teskně zakvílel, ale nepohnul se ani o píď. Zdálo se, že se propadá do sněhu.
"...pečený a nadívaný..."
"Aangu, vydří tučňáci se nedají jen tak ochočit."
Chtěl protestovat. Tolik se těšil, že za ním bude Jampo všude chodit, nosit mu věci, možná se naučí pár triků...
"Máš pravdu, Kataro," povzdech si. Sundal Jampovi šňůrku z krku: "Tak běž!"
"...naložený v soli..." Sokka na vteřinu zmlkl.
"Aangu?" zeptal se s rostoucí hysterií v hlase: "Neodešel ten tučňák právě s tvým batohem?"

Stanice mladých biologů byla vzhůru nohama. Máša a Nataša se v bazénu snažily zklidnit delfíny, Arkaša cpal do akvária obzvlášť inteligentní chaluhu, Alenka si ošetřovala kousance od chobotnice a Džavad přes videofon řešil ztracenou ponorku. Uprostřed toho všeho seděl Paška Geraskin a byl uražený, že mu to dávají za vinu.
“Bylo tam přece napsáno Poklad naleznete v městě na dně. Jak sem měl tušit, že to není Atlantida?"
"Protože sis to nedočetl do konce," řekla Alenka a ukázala na fotku z vykopávek.
“...v městě na Dněpru," přečetl Paška a zamračil se.
"No dobrá. Ta mapa Kyjeva mi asi mohla napovědět..."

Nenáviděla noční směny.
Dlouhé hodiny nudy prokládané zvracejícími opilci, sjetými puberťáky, blázny a občasnými pozéry, co se mají za Ginsberga a vidí v zlevněných hamburgerech Duši Ameriky.
Pokud chtěl člověk přežít, musel je prostě ignorovat.
"Omlouvám se, kde máte krmení pro kočky?"
Mávla rukou v přibližném směru a pokračovala v utírání podlahy.
"Díky."
Otočil se. Pod lemem dlouhého kabátu se mihlo něco červeného. Rychle vzhlédla, ale zákazník už zmizel za roh. Zůstal po něm jen pach síry a doutníkového dýmu.
"Co se ti stalo?" zeptal se manažer, který ji našel stát bez hnutí v uličce.
"Zákazník..." zašeptala.
"Zákazník z pekla."

Pete: Sonny... Sonny!
Sonny (rozespale): Jsem vzhůru, jsem vzh...(zívnutí)...ůru.
Pete (směje se): Bež si lehnout, já už to pohlídám.
Sonny Ani náhodou! Co když zase někdo přijde? Mohlo by se ti... mohlo by se něco stát s obchodem.
Pete: Nestane. Koukej...
(Chvíle ticha.)
Sonny (užasle): Páni...
Sonny (rozmrzele): Takhle za světla je teprve vidět ty škody.
(Kroky. Šustění koštěte.)
Pete: Nech to teď být. Počká to.
Sonny: Usnavi se brzo vrátí a...
(Pauza.)
Sonny (ublížene): Kašlu na něj.
(Chvíle ticha.)
Sonny (Nejistě): Pete?
Pete: No?
Sonny: Přijdeš večer znovu?
Pete: Neboj. Přece tě tu nenechám samotného ve tmě.

Oficiálně si byli rovni.
Oficiálně.
Jen náhodou se stala předsedkyní třídy Kaja se zlatýma očima plnýma plamenů.
Jen náhodou dostal to velké stipendium Adlartok, který měl sice horší známky, ale skvěle ovládal vodu.
Jen náhodou se Yat-sen promenádoval kolem v policejní uniformě, s odznakem Vládců kovu, a on šel zase stát do fronty na příspěvky.
Všechny ty malé ústrky a nevýhody a starosti byly jenom náhoda.
Jen náhodou sebral na ulici ten leták.
Jen náhodou šel večer na setkání.
Jen náhodou slyšel to, co už měl dávno v srdci.
Oficiálně si byli rovni.
Už brzo to tak bude i doopravdy.

Zdravím, Night Vale.
Radnice právě doslova vybuchla nadšením. Doslova.
Po letech vyjednávání, protestů, únosů a peticí se městská rada konečně rozhodla zrušit zákon, zakazující osobám mladším deseti let nakládat s citrony. Malí prodejci citronády se mohou vrátit ke svým roztomilým stánkům a roztomilým konkurenčním bitvám. Nejsou snad naše nejhezčí vzpomínky na to, jak jsme holčičce od sousedů nechali v posteli hlavy jejích Malých Poníků?
Být zase mladý...
Boj zdaleka není u konce, ale myslím, že si můžeme připít na jedno malé vítězství.
(Polykání. Chroptění. Prskání.)
Panebože.
Ehm... Příští týden se podíváme na kontroverzní zákaz cukru, který byl vyhlášen po tragédii...

"Sportovec."
Mám permanentku do posilovny.
"Romantik."
Vzpomenu si, že je Valentýn.
"Rád vařím."
Jednou za měsíc a hrnce nechám ve dřezu.
"Spisovatel."
Vysedávám ve Starbucks.
"Miluju procházky na pláži."
Netuším, co mám ještě napsat.
"Jsem svobodná duše."
Kouřím trávu.
"Jsem svobodná duše."
Hodlám ti zanášet.
"Hledám opravdovou ženu."
Chci předstírat, že jsou pořád padesátá léta.
"Svobodný."
Ženáč. Zatím.
"35 let."
48 let. Fujtajbl.
"195 centimetrů."
190. Proboha, proč?
"Když každého hned odmítneš, zůstaneš sama! Proč se s někým aspoň nezkusíš sejít?"
Verity si povzdechla a otevřela další profil.
"Ale nebojte, nejsem sériový vrah! Ha, ha!"
Zavřela aplikaci a vyťukala 911.

V noci ho někdo musel zabít, jinak to nebylo možné.
V hlavě mu seděl vzteklý trpaslík a vyhrával bubenické sólo na jeho mozek. Logan by se bodnul do ucha, jen aby přestal, ale to by znamenalo zvednout ruku.
“Říkal jsem ti to.”
Logan zaskučel. Trpaslík ho píchl paličkou do čelního laloku. Calibanův hlas byl otravný i za normálních okolností, ale teď...
“Drž hubu,” zavrčel: “umírám.”
“Máš kocovinu.”
Kocovinu? V životě mu z chlastu nic nebylo.
Něco cvaklo o stůl. Logan rozlepil jedno oko. Tableta a sklenice s vodou.
“Už ti není stopatnáct. Vítej mezi nás smrtelníky.”
Trpaslík praštil do činelů.

“Ničení školního majetku.” Ředitel zněl tak trochu zklamaně: “Co mi k tomu povíte, pane De La Vego?”
Usnavi upřeně zíral do země a popotahoval. Za posledních deset minut neřekl ani slovo.
“Měsíc po škole a ten zničený atlas doplatíte.”
Zastavil až doma.
Udýchaně padnul na postel. Měsíc nebude mít minutu volna, a na pokutě zmizí všechny jeho úspory. Teď na to ale nechtěl myslet. Z kapsy vytáhl složený list papíru a kouskem pásky ho přilepil zevnitř na dveře skříně. Prstem přejel kolem hranic Dominikánské republiky. Tam někde, příliš malý na to, aby šel vidět, byl jeho ostrov.
Jednou ho najde.

Tophiny rodiče o tom nikdy nemluvili. Bylo to trapné, soukromé, přízemní. Snad měli pocit, že bude pořád malá holčička, která se o tyhle věci nemusí zajímat.
Takže teď byla půlnoc, stála před Katařiným pokojem, v břiše měla křeče a na nohách něco lepkavého a studeného. Pěst zvednutou, stačilo zaklepat.
Nikdy v životě nebylo tak těžké zaklepat.
“Toph? Co se…”
Zalapala po dechu a Toph bylo jasné, že je konec. Má nějakou smrtelnou nemoc a…
Katara ji objímala a smála se.
“Gratuluju! Teď už si vlastně dospělá!”
Úžasný, pomyslela si kysele. Taky by se to mohlo poznat trochu míň nechutným způsobem.

Byla to jeho povinnost.
Ani nevěděl, do čeho jde - nikdo z nich to nevěděl - ale svět byl ve válce a potřeboval hrdinu.
Superhrdinu.
(Supervojáka.)
Takže zatnul zuby a mlčel, když se mu ostatní smáli přímo do tváře.
Mlčel, když mu řekli, aby se na nic neptal a jen natáhl ruku.
Mlčel, když bolestí nemohl spát a když lidé kolem něj začali umírat.
Mlčel, když ho zkoumali jako laboratorní krysu.
Mlčel, když ho posílali dělat věci, na které si připadali moc dobří.
Mlčel, když se pak podíval do učebnice dějepisu a jméno prvního supervojáka bylo Steve Rogers, a ne Isaiah Bradley.

Ani po hodině se Hamilton nemohl přestat třást.
„Prý Bez hesla nesmí dovnitř ani Washington, pane! Idiot.“
Laurens se rozesmál. Hamilton mu v pomstě přitiskl promrzlé nohy na lýtka. „Máš být na mojí straně!“
„Samozřejmě že jsem, chudáčku Hamiltone. Že si takhle dovoluje dělat svou práci.“ Laurens ho políbil na nos. „Ale jak si mohl zapomenout heslo?“
I v šeru bylo vidět, že se Hamilton rozzářil. „Mám plnou hlavu někoho jiného.“
Další polibek šel na tvář. „A kdo je ten šťastlivec?“
„Slečna Schuylerová.“
Poslední polibek se zastavil jen kousek nad rty. Ale Hamilton si toho ve svém štěstí ani nevšimnul.

Balík časopisů na jeho stole se mu tiše vysmíval.
Jak se to mohlo stát? Byl nejlepším rozdavačem časopisů ve státě. Pět set výtisků Probuď se! za den. Na sjezdu ateistů. Nejspíš by ho čekalo chvalořečení.
A pak...
Pak přišli Bohové.
On samozřejmě nevěřil, že nejsou lidé. Problém byl, že oni ano. A nechtěli slyšet o tom, že by tu mohl být někdo mocnější.
Vysmrkal se. Nemělo cenu se litovat.
Mohl by zatím vyrazit do New Jersey. Prý tam teď byli uprchlíci z... Asgardu?
Nikdy o té zemi neslyšel, ale byl si jistý, že rádi uslyší dobrou zprávu o Božím království.

Je už to dlouho, co Mau vyrazil tak daleko od ostrova. Ale bylo hezké si na chvíli lehnout do kánoe a vzpomínat. Na to, co se stalo. Na to, co je. Mau, poslední hrdina Národa.
Něco zašplouchalo. Zvedl se, pádlo sevřené v ruce. Co kdyby...
Je už to dlouho, co někdo vyrazil takhle daleko od ostrova. Bylo potřeba se tomu postavit, vzpomenout si. Na to, co dělávali. Na to, čím se stala. Moana, první nová hrdinka svého národa.
Něco zašplouchalo. Zvedla pádlo v ruce. Co kdyby...
Na moment se střetli očima v tichém porozumění, než každý odplul do svého příběhu.