Moje články

Zatímco Skřivánek předstíral neohrabaný úprk, sledovala kapera z výšky hlavního stěžně. Pod plachtami úhledně vypnutými zvolna krátil vzdálenost, která je dělila. Vážila šance.
La Gaviota byla třístěžňová šalupa o dvaceti dělech. Na první pohled se s fregatou nemohla rovnat. Avšak zdání rádo klame. Karonády z ní dělaly nebezpečného soupeře v boji na krátkou vzdálenost.
Její kapitán byl kapitolou sám o sobě. Nemohla mu upřít, že je starý lišák. Dobrý námořník s nekonvenčním přístupem. Už jednou ji nachytal na švestkách.
A pak tu byl jeho způsob nakládání s poraženým protivníkem.
Co jsi vlastně za člověka?
Podruhé už si chybu nesmí dovolit.

Soukromí bylo na palubě fregaty míň než iluzí. Střelmistr Robson, který kontroloval zaďová děla, sloužil dlouho. Věděl, kdy zavřít uši a tvářit se, že nic neslyší.
Jeho pomocník byl nováček. Stěží maskoval, že špicuje uši, aby zaslechl alespoň něco.
"Věnuj se práci, mladej!" utrhl se na něj Robson.

Některé rozhovory se však nedaly přeslechnout. Zatímco kapitánův hlas skrz fošny pronikal jen jako nesrozumitelné útržky, první důstojník se stával stále hlasitějším a srozumitelnějším.
"Ne, že si budeš u večeře pouštět hubu na špacír."

"Ty venkovská čubko!"

Mladší námořník vrhl na svého druha vyplašený pohled.
"Teď to panáček schytá," zkonstatoval suše Robson.

Když se objevila na palubě, všeobecný lomoz utichl. Ostražité pohledy sledovaly kráčející šelmu. Tlumený šepot tonul v šumění vln. Kadet na hlídce se tvářil neviditelně.
Důstojník jí podal dalekohled.
"Zdá se že, nám skočili na špek."
"Pane Daviesi!" houkla na kadeta. "Ať se všichni připraví k boji. A kdo nemá směnu nevystrčí z podpalubí ani nos, dokud se nepřiblíží na dostřel."
"Rozkaz, madam."
"My se ji pokusíme přesvědčit, že budeme snadná kořist," ušklíbla se. "Uniformu máte po ruce? Nepůjdeme do boje jako nějací zatracení piráti."
Rozkazy se nesly od úst k ústům tlumenými hlasy.
Hlavně žádný zbytečný povyk.
Napětí polevilo.

Složila dalekohled. La Gaviota jim plula vstříc.
"Otočte loď. Přesvědčíme ji, že se snažíme uprchnout."
Snad jim sedne na lep.

Porada netrvala dlouho.
Pan Whitfield s odchodem otálel.
"Máte ještě něco na srdci?"
"Proč mi nechcete svěřit velení abordáže?"
"Budete velet zde. Věřím, že nás plně podpoříte."
"Je zvykem..."
"Nemáte důvěru mužstva. Ani kadetů."
Ťala do živého.
"Protože jste měkká!"
Iluze vzájemného respektu se tříštila na padrť.
"Co také může člověk čekat od ženské."
"Zpochybňujete mé velení? Mohla bych to považovat za akt vzpoury."
"Ty venkovská čubko!"
Pozdě si uvědomil, že se řítí do propasti.
Nechala ho odvést v železech.

Ošetřovna čpěla zatuchlinou, potem a směsicí doktorových dryáků.
"Je s podivem, že za poslední týden tu mám jen čtyři úžehy a jeden úpal," konstatoval suše felčar.
"A ti tři?"
"Mladý John se zotavuje. Ukažte..." změnil směr rozhovoru.
Neubránila se syknutí, když se dotkl její tváře. Měla je spálené do ruda, na lících opuchlé.
Felčar jí podal nádobku s jakousi mastí. Cítila z ní sádlo a silnou bylinnou vůni. Připomínala dávno zapomenutý domov.
"Tohle pomůže. A klobouk se širokou krempou."
Nestihla ani poděkovat, když na ošetřovnu vtrhl jeden z mladších kadetů.
Doktor se ho chystal spražit. Chlapec byl rychlejší.
"Madam, loď!"

Padla noc, když Frances vyšla na palubu. Vyšplahala do ráhnoví. Hleděla tam, kam už nedosáhlo světlo z luceren. Úzký srpek měsíce tonul ve tmě. Moře splývalo s oblouhou v inkoustové prázdnotě. Cítila ve vzduchu změnu.
Nad ránem se plachty zachvěly. Vítr se vrátil.

Fregata se probrala k životu. Vztek doutnající pod povrchem zakryl příval činnosti. Nařídila cvičnou střelbu. Vyházeli z lodi prázdné sudy. Příkopy dělových otvorů se zvedly.
"Děla vysunout!"
Rozkaz se nesl od osádky k osádce.
Pan Whitfield se podíval střílnou směrem k cvičným cílům. Pan Milton najednou pocítil touhu do něj strčit. Stiskl rty. Chvatně tu myšlenku zaplašil.

Plavčíka, co se mu neopatrně připletl do cesty, by nejraději sjel na tři doby. Jeho otec by takové nemehlo dal rovnou zmrskat. V zádech cítil ostří Francesina pohledu.
"Ztrať se!" utrhl se na něj.
Chlapec zamumlal omluvu a zmizel v útrobách lodi. Nepotřeboval víc náznaků, že první důstojník má ještě horší náladu než obyvkle. A že to někdo slízne.

Do kajuty vešel Jones. Nečekal na pokyny a postavil na stůl šálek s horkým nápojem.
Když stevard opět zmizel, pomalu upila. Jestli se vítr brzy nevrátí, nečekají je pěkné vyhlídky. Velela soudku s prachem.
A první důstojník držel v ruce doutnák.

Už třetí den se vzduch ani nepohnul. Slunce pálilo až k nesnesení. Občas některý z námořníků vzdorovitě zahvízdal. Vítr však nepřicházel. V podpalubí bublala nebezpečná šeptanda. Dravčí pohledy v zádech prvního důstojníka.

Z kapitánovy kajuty se nesly tlumené hlasy.
"Hrajete nebezpečnou hru, pane Whitfielde. Mužstvo vám nevěří."
"Jsou to jen povídačky, pověrčivé lůzy," ušklíbl se.
"Oni těm povídačkám věří. Že pískáním přivolají vítr. A že za všechno zlé, co tuhle loď potkalo může Jonáš."
První důstojník se tvářil jakoby snědl otrávené jablko.
"Bič by jim je vyhnal z hlavy."
Nebylo mu po chuti měnit svůj pohled na svět.
Věděla to.

Dlouho jsme neměli personifikované lodičky

Už k večeru cítila, jak vítr slábne. Nad ránem utichl docela. Plachty splihle visely z ráhen. Hladinu nezčeřila jediná vlnka. Obklopovalo je dokonale hladké zrcadlo táhnoucí se od obzoru k obzoru. Fregata stála uvězněná v dusivé náruči tišiny.

Kadeti poposedávali ve stínu vratiplachty. Hlavy měli skloněné nad tabulkami a notesy.
"Hej, Bene, jak ti to vyšlo?"
Milton se ostražitě rozhlédl a podal kamarádovi své výpočty. Ten je chvíli studoval a pak vytáhl špačka tužky. Milton mu notes vyškubl.
"Daviesi, ty jsi takovej idiot!" cedil mezi zuby. Urputně třel karikaturu pouštní karavany kouskem pryže.
"Pánové, osobní rozepře vám trpět nebudu."
Ztuhl.

Zdánlivě nedbale vedla Skřivánka k jihovýchodu. Za obzorem tušila soustroví táhnoucí se v dlouhém oblouku daleko k jihu. Držela se v uctivé vzdálenosti. Nechtěla riskovat, že je vrtošivý vítr nažene na mělčinu nebo na korálové utesy číhající jen pár stop pod hladinou.

S nápadem spustit čluny a trochu si zarybařit, přišel bocman. Frances souhlasila. Brzy se za Skřivánkem ve vleku táhla šňůra člunů. Velením pověřila pana Miltona. Usoudila, že mladíkovi trocha rozptýlení jen prospěje.

Už se stmívalo, když Milton s posledním člunem přirazil k boku lodi.
"Přivezli jsme vám večeři!" halasil.
Ztichl, když na zádi spatřil nesouhlasný obličej prvního důstojníka.

Fregata ukrajovala míle modré dálavy. Od domorodých rybářů se dozvěděli, že těžce ozbrojený trojstěžník potkali přede dvěma dny. Frances udeřila pěstí do zabradlí. La Gaviota zvyšovala náskok.

Před koncem ranní hlídky vyšel na palubu pan Whitfield. Všiml si kadeta lekujícího v úponách. Na hlavě měl nevzhlednou čapku.
"Pane Miltone, proč nejste řádně ustrojen?"
"Na můj výslovný rozkaz."
Otočil se. Frances uniformu vyměnila za obnošený kabát.
"Co má tohle znamenat?"
"To, že od teď jsme obchodní plachetník s nákladem melasy. Dáme tomu parchantovi ochutnat jeho vlastní medicínu. Svlékněte kabát. A nebuďte tak nesnesitelně komisní." zasyčela tak, aby ji nikdo jiný neslyšel.

"Zaskočili nás. Vydávali se za obchodní plachetnici s nákladem bavlny. Chtěli jsme jim dát poštu."
Frances mlčela. Plavba pod falešnou vlajkou. Trik starý jako námořní války samy. Kolikrát se němu sama uchýlila, aby získala výhodu.
"Její kapitán se tvářil jako vznešený pán. Kabát měl vyšitý zlatem. Ale je to netvor..."
Hlas se mu zlomil.
"Johne, můžete mi říct kterým směrem odpluli?"

Vyšla na palubu. Rty měla stažené. Pár lodníků se jí uctivě klidilo z cesty. La Gaviota měla téměř celý den náskok. Už však nepátrali po stínu. Byla tu. A za sebou nechávala spoušť.
"Pane Miltone, změňte kurz na východojihovýchod!"

Vraku neznamé lodi si všimla hlídka během dopolední směny.
Frances dala spustit čluny.
Z vody vytáhli pouhých šest trosečníků.

Doktor si rovnal nástroje, když sestoupila na orlop. Páchl zatuchlinou.
"Jak jsou na tom?"
"Ti tři možná přežijí."
"Je některý z nich schopen mluvit?"
"Ten s přívěskem na krku. Jmenuje se John."

Mladý muž, skoro ještě chlapec, ležel schoulený na boku. Medailon na řetízku z falešného zlata tiskl v dlani. Dotkla se jeho ramene.
"Johne..."
Obrátil k ní pohled plný bolesti. A strachu. Medailon mu vypadl z dlaně.
"To je vaše milá?"
Přikývl.
"Lizzie."
"Johne, můžete mi říct, co se stalo?"

Skřivánek se prodíral k východu. Příď fregaty zkrápěla vodní tříšť. V širokém průlivu mezi ostrovy vítr zeslábl. Jankovitý pohyb lodi přešel v mírné kolébání.
Frances však nedovolila posádce polevit v ostražitosti. Znala zdejší vody. Nejedna neopatrná loď skončila na zrádných mělčinách. Sama jen zřídka opouštěla palubu.

Pan Whitfield nebyl nadšený. Za přísně formálním jednáním se skrývala nelibost. Své povinnosti plnil podle očekávání. Nikdy neudělal nic, co by mu mohla vytknout. Posádka ho však neposlouchala z oddanosti. Na řadové námořníky se díval spatra. Mezi ostatní důstojníky také nezapadl. Snad o to ani nestál. Ani o její důvěru.
Nebo o blaho lodi.

Tropické slunce žhnulo. Osm úderů zvonu oznámilo pravé poledne. Přesýpací hodiny začaly odměřovat první půlhodinu odpolední hlídky. Hvizd píšťaly zanikal v dusotu bosých nohou měnících se směn.
Frances si otřela pot z čela. Kabát dávno odložila. Zapsala jejich polohu do lodního deníku. Před dlouhými týdny se na stejném místě rozloučili s Královnou a začal jejich nešťastný hon na prohnaného kapera. Doufala, že tentokrát se na ně usměje více stěstí.
Od kapitána čilé brigy, kterou potkali předchozího dne, získali jen jen neurčité skazky. Prý dál na jihovýchod kdosi přepadá konvoje s tabákem a dalším drahým zbožím. Víc nevěděl.
Potřebovali čerstvejší stopu.

Večeře v jídelně důstojníků se příliš nevydařila. Frances společnost opustila brzy.
V soukromí své kajuty shodila tíhu přetvářky. Zabořila dlaň do psího kožichu. Nalila si z karafy pohár vína. Sáhla do hromádky sucharů od oběda. Pečlivě vytřepala moučné červy. Ždibec ukousla a odložila suchar stranou ostatních. Do kajuty nakoukl Jones.
"Budete si něco přát, madam?"
"Mám vše, co potřebuji, děkuji."
Z rozložené námořní mapy odhrnula změť papírů i odpichovadlo. Upila z poháru. Potřásla hlavou ve snaze utřídit myšlenky. Neúspěšně. Mísily se v klubku pochybností. Pan Whitfield nebyl hlupák. Nemohla ho konfrontovat. Prozatím.
A po La Gaviotě jakoby se slehla zem.

Fregata brázdila obvyklou lodní trasu. Pravidelný řád měřený údery zvonu tišil rozbouřenou morálku. Frances posádce nic neslevila. Po týdnu už mužstvo šlapalo skoro jako hodinky. Přesto stále vnímala vlny nesouladu. Kradmé pohledy. Gesta. Vyhýbavý pan Milton. Ztichlý šepot kdykoliv se objevil první důstojník.
Měl být její pravou rukou.
Nebyl.

Milton se vrátil z hlídky. Odložil klobouk. Kabát však nesundal. Jeden ze starších chlapců k němu přisedl.
"On ti nedá pokoj."
Milton pokrčil rameny a otevřel knihu.
"Bene, měl bys to říct. Kapitánovi."
Milton šlehl po kamarádovi pohledem.
"Má svejch starostí dost. Nejsem žádná slepičí prdelka."
Svoje problémy musí vyřešit sám.

Skřivánek voněl novým nátěrem. Frances pohladila dubové fošny. Preston odvedl dobrou práci. Cítila jak fregata omládla. S večerním odlivem vyklouzla z přístavu. Vítr přinášel závan časů, kdy Skřivánek býval šťastnou lodí.
Všimla si Miltona. Seděl vysoko v lanoví. Osten starostí umlčel kouzlo okamžiku. Vyšplhala za ním.
"Dobrý večer, Benjamine."
"Madam," vydechl. Nečekal společnost. Napůl nepřítomně hleděl k obzoru. Slunce barvilo horizont měděným plamenem. Hodnou chvíli mlčeli.
Pak Frances zvolna promluvila.
"Nejste ve své kůži."
Potřásl hlavou.
"Měla jste někdy strach, madam?"
Tichá otázka vířila myšlenky. Přikývla.
Chlapec vraštil čelo. Nic neříkal.
"Ale s vaším strýcem, jsme si vždy kryli záda."

Rozhodla se Skřivánka opravit na mělčině stranou přístavního mumraje i zvědavých pohledů. Brzy nad ránem ho odvedla z kotviště. Plul těžkopádně. Jen neochotně reagoval na kormidlo. Frances zamračeně sledovala mírně zčeřelou hladinu. Hledala nejlepší místo, kde zakotvit.
"Tady to půjde."

Fregata s očesanými stěžni ležela na hladině jako raněný liviatan. Odhalovala slunci mědí pobitý bok. Pokrývalo ho množství nevzhledných schránek svijonožců.
"Nebojte, madam, dáme ji do parády," ujišťoval Preston.
"Kdy budeme moct vyplout?"
Tesař pokrčil rameny.

Pracovní lomoz neutichal ani v noci. Čím dřív vyplují, tím lépe. Lelkování v přístavu rozladěné posádce nesvědčí.
A La Gaviota na ně čekat nebude.

Najít dobrovolníka, který by se ponořil pod vodu a zjistil, kudy teče do skladiště, nebylo snadné. Naprostá většina posádky byli beznadějní neplavci.
Přihlásil se Jones. Svlékl kabát a vestu a spustil se přes bok. Z paluby ho sledoval nespočet zvědavých očí. Neobvyklé divadlo na chvíli přebilo napjatou náladu, která na Skřivánkovi panovala. Ne však úplně.
Francesin střapatý vořech nervózně pokňourával. Stevard patřil do smečky.
V úponách visel hrozen kadetů. Mladý pan Milton se tvářil neobvykle sklesle.
Nad kalnou hladinou se objevila stevardova hlava. Tesař Preston mu pomohl zpět na palubu.
"Našel jste to?"
Přikývl.
Kapitánův stevard se stal hrdinou dne.

Rozespale mžourám do lednice. Marně se snažím přimět poslední dvě přeživší mozkové buňky k činnosti. Třeba vymyslet, co ulovím k snídani. Ačkoliv žaludek mám jak na vodě. Zavírám lednici. Do sklenice házím šumák céčka. Tableta koluje sklenicí. Laciná nahrada lávové lampy. Kdesi za pravým spánkem kutá tunel banda permoníků. Nejraději bych se svalila zpátky do postele. Zavrtat se pod peřinu a nevylézt dřív než před polednem.
Na tohle už jsem trochu stará.
Kopnu do sebe šumák. Ne že by pomohl.
Z ložnice se ozve podezřelý zvuk.
Dospávání se nekoná.
Organizátor mejdanu se probral k životu.
A má požadavky.
Separačka, woe.

Kráčeli boční ulicí.
"Jste si jistá, že to je dobrý nápad, madam?" zeptal se Milton opatrně. "Ten podnik," kývl k omšelé vývěsní ceduli, "nemá nejlepší pověst."
"Není to první hampejz, který navštívím, Benjamine. Ani nejhorší."
Mladík zrudl a překvapeně se zastavil.
"Co koukáte? Pojďte."

Na Skřivánka se vrátili nad ránem.

"Co že udělala?"
Půltucet kadetů visel Miltonovi na rtech.
"Podplatila bordelmamá. Míchaly mu víno s rumem. Ten upjatej panák měl pěknou špičku. Slíbil by nám snad i královské klenoty, kdyby..."
Uťal ho zlověstný hlas pana Whitfielda.
"Pane Miltone, dnes jste se dostavil do služby pozdě a nebyl jste řádně upraven."

Frances upíjela odpolední čaj, když se na Skřivánka vrátil pan Whitfield.
"Nedá nám ani kulatinu navíc, madam."
Zvedla obočí.
"To jste jistě očekával."
Nesnažila se skrývat rozmrzelost. Znala tyhle krysy. Vždy se mohla spolehnout, že nepustí ani třísku, dokud nepoužije ty správné argumenty.
Pomalu vstala. Měřila si Whitfielda zkoumavým pohledem. Nebyl žádný zelenáč. Věděl, jak to chodí. Měl si poradit.

"Už jsem to řekl vašemu prvnímu důstojníkovi. Dostanete jen to, na co máte nárok. Mám na to předpisy."
Rázný, hubený chlapík oblečený podle poslední módy jakoby do špinavého provinčního přístavu nepatřil.
Frances vážila možnosti. Má raději peníze nebo dobrý alkohol?

Velitel přístavu listoval dokumenty. Po tvářích mu stékal pot. Vzduch se sotva pohnul. Páchl splašky a rybinou. Oknem do pracovny linulo kvokání drůbeže.
"To bylo ovšem naprosté fiasko, Doylová. Jeden by předpokládal, že někdo s vaší pověstí si s obyčejným kaperem poradí. Inu, nemůžeme věřit všem přístavním klepům, že?" zasmál se, jakoby pronesl vydařenou anekdotu.
"Ostatně námořníci toho navykládají..."
Proud slov se mísil s venkovním hlomozem. Kdesi zaštěkal pes.
Mlčela. Mimoděk tiskla pěst. Rána ze šarvátky s korzáry se stále nepříjemně ozývala.
"Jak dlouho bude trvat, než bude ta loď plavbyschopná?"
"Tak rychle, jak to bude možné, pane," odpověděla uštěpačně.

Hvizd píšťal se nesl přes zvlněnou hladinu moře. Frances se vracela domů. Člun přirazil k boku Skřivánka. Napjaté tváře námořníků prozrazovaly, že se vrací na mnohem méně šťastnou loď, než jakou opouštěla.

Prolistovala lodní deník. Whitfield ho vedl pečlivě.
"Za daných okolností, bylo rozhodnutí plout do přístavu rozumné. Až doplujeme, dohlédnete na průběh oprav."
Na okamžik se odmlčela.
"Nemohlo mi uniknout, že nálada v mužstvu není nejlepší."
"Došlo k několika incidentům, madam. Ale ujišťuji vás, že provinilci byli potrestáni."
"Zjevně."
Pan Whitfield si posádku nezískal. Ani mladé gentlemany. Otupit hrany, až i ten poslední plamínek zloby uhasne, bude její práce.

Stíny podpalubí tančily v neklidném světle lucerny. Frances ležela v závěsném lůžku. Pod košilí prosvítal čerstvý obvaz. Zamžourala do šera, když se ozvaly kroky.
"Tvoji muži dostali najíst. Nějaké místo pro ně najdeme."
Přikývla. Odvrátila bezbarvou tvář. Dlouhou chvíli mlčení rušilo pouze skřípění trupu lodi. Pak zvolna promluvila.
"Bylo to fiasko, Tome."
Důvěrný stisk ruky.
"Štěstí je vrtkavé."
Zaplašil vlastní nepříjemné vpomínky.
"Našli jsme vás. Většina tvých mužů přežila. S větrem co máme, doženeme Skřivánka během pár dní."
"La Gaviota?"
Zavrtěl hlavou.
"Potkali jsme jednu obchodní brigu s tabákem a pár rybářských bárek. Nikdo ji neviděl."
Odveta bude muset počkat.

Srdce bušilo téměř k ohlušení. Žaludek zkroucený nevolností. Nekonečně dlouhá vteřina napětí. Nehnul ani brvou. Strnule hleděl na prvního důstojníka. Jako pták uhranutý pohledem hada. Čekal hněv. Hrozby. Whitfield však neříkal nic. Jeho mlčení rušilo jen škrábání brku po papíře. Pak konečně promluvil.
“Pane Miltone, zapomínáte se.”
Nekřičel. Ani nezvedl oči. O to nebezpečněji zněl.
“Nechcete, abych si myslel, že s těmi podvratnými živly, máte něco společného.”
Nevyřčená výhrůžka.
“Jde mi pouze o blaho lodi, pane,” odpověděl pevně. Nikdy by Whitfieldovi nepřiznal, že má strach.
Ten konečně položil brk.
“Co tedy navrhujete, pane Miltone?”
Ze slov odkapával špatně skrývaný vztek.

Tři zabloudilé čluny se kolébaly nocí. Světla luceren na vrcholcích stěžnů se mihotala modročernou tmou.
Frances vyčerpaně hleděla do prázdna. Bála se usnout. Bála se, že když zavře oči, už nebude mít sílu je znovu otevřít. Tělo se chvělo zimnicí. Ticho noci křičelo beznadějí.
Nedokázala je dostat do bezpečí.

Ranním tichem se rozezněl kovový hlas zvonu. Neklidné kňučení střapatého psa drásalo nervy.
"Co je to s ním?" utrousil důstojník na hlídce.
Pak se ozvalo volání.
"Čluny!"
Důstojník roztáhl dalekohled.
Muži ve člunech horečně mávali.
Našli je.

"Kapitán. Je na tom zle," volal jeden ze zachráněnců, když přirazili k boku Královny.

Setkání s Královnou náladu na Skřivánkovi nezvedlo. Bičování odpor a neochotu nezahubilo. Jen je zahnalo do stínů. Za každým zasalutováním číhala nenávist.
Whitfield zapisoval do lodního deníku, když se ozvalo zaklepání.
“Pane Miltone.”
Mladík si hryzal ret.
“Máte něco na srdci?”
Zhluboka se nadechl.
“Posádka si myslí, že jste Jonáš, pane. Tím bičováním se to jen zhoršilo.”
Mlčení křičelo pobouřením.
“Pane Miltone, snad nevěříte takovým povídačkám. Jsou to kriminálníci. Zloději. Rváči. Na takové nic jiného než bič neplatí.”
Milton věděl, že překročil hranici pouhé drzosti. A že za to zaplatí.
“Oni tomu věří. Věří, že jste kapitána nechal ve štychu.”

Posádku druhého člunu napadlo, že by mohli rybařit. Želvy snědli už před několika dny a zásoba sucharů se tenčila. Patra bývalých rybářů, shodila přes bort síť. Měli štěstí. Úlovek rozdělili na tři díly.
Preston si nedůvěřivě prohlížel pár ryb s velkou hlavou a podlouhlým tělem.
"Určitě se můžou jíst?"
"Jo. Doma jim říkáme mořská kočka."
Víc se nevyptával.
Ryby zpracovávali celé odpoledne. Preston šikovně odděloval maso z tenkých kostí a krájel ho na plátky. Házeli je do vědra s mořskou vodou.
Večer je rozvěsili.
Praporek na stěžni se zamihotal. Mírný vánek rozehnal pach rybiny.
Frances se namáhavě posadila.
"Vytáhněte plachtu."

"Loď tři čárky na levobok!" zahalekala hlídka z rahnoví.
Tom roztáhl dalekohled. Poznal ji. Plula pomalu. Težkopádně. Pak si všiml pahýlu stěžně.
"To je Skřivánek! Kurz přímo k němu! Zdá se, že mají potíže."
Kormidelní kolo se otočilo. Dvojpalubník zamířil fregatě vstříc.

Setkání bylo neobvykle rozpačité. Zahledl svého synovce. Držel Francesina střapatého vořecha.
"Pane Whitfielde, kde je kapitán?"
Pan Whitfield vyprávěl.
"Pošlu vám pomocníka tesaře. A ukažte mi ten ostrov."
Zaplašil nutkání vzít Benjamina s sebou. Neměl na to páky. Už tak překračoval své pravomoci.
"Pane Miltone, dejte mi toho psa."
Najde toho kapera. A možná ty, kteří snad přežili.

Tělo mladého Wilsona hodili přes bort uprostřed noci. Ráno je přivítalo tichem bezvětří. Čluny mrtvě stály uprostřed ničeho. Kormidelník se sklesle opíral o páku kormidla. Frances dřímala v polosedu mezi dvěma lavicemi. Kabát uniformy měla hozený přes ramena místo přikrývky. Jindy by ji změna větru spolehlivě probrala. Preston s ní zatřásl.
"Nemáme vítr, madam."
Jakoby k ní mluvil zdálky. Slova tonula za oponou horečky.
"Madam?"
Zvedla hlavu. Pomalu se pokusila napřímit. Přimět tělo i mysl k činnosti. Aspoň jeden další den. Plachta splihle visela z ráhna. Zvadlý praporek se ani nepohnul. Byli uvěznění mezi mořem a oblohou.
"Máme vytáhnout vesla?"

Polední slunce žhnulo. Stín plachty postykoval jen chabou ochranu. Preston rozlil do nachystaných plecháčů příděl vody. Námořník na zádi spustil log. Námořní pěšák otočil přesýpací hodiny. Frances vyčerpaně zkontrolovala kompas.
“Pět uzlů!”
Každodenní rituál sotva dával zdání normálnosti. Preston jí podal hrnek. Nechala ho netknutý.
“Nesnažíte se mi přilepšovat, že ne?”
Výraz ho prozradil.
“Přidejte Wilsonovi. Ten chlapec to potřebuje víc.”
“My potřebujeme vás, madam. Vy víte, kde jsme. A kam plujeme.”
Bez map a tabulek. Bez sextantu. Vědění se blížilo víc přání než jistotě. I kdyby se jí podařilo trefit místo setkání, neměli záruku, že se s Královnou neminou.

Rozhodnutí plout do přístavu vyvolalo vlnu nevole. Morálka posádky visela nad propastí. Vztek bublající pod pokličkou poslušnosti.
První se ozval Jones.
“Beztak se nám smůla lepí na paty kvůli němu,” pustil pusu na špacír u večeře.
“Je to Jonáš!” praštil pěstí do stolu. “A s Jonášem se musí…”
“Jonesi, neblbni, to by byla vzpoura,” krotil vášně bocman.
“A to, že tam kapitána nechal, vzpoura neni, jo?”
“Jonesi, uklidni se…”
Větu nedokončil. Jones se svými kumpány se na bocmana vrhli. Strhla se pořádná mela. Uťal ji příchod pana Miltona.
Ten večer doktor rovnal tři zlomené nosy.
Nazítří měla devítiocasá kočka svátek.

Pan Whitfield si nalil z karafy pohár vína. Seděl v důstojnické jídelně sám. Byl tomu rád. Když dostal rozkazy nastoupit jako první důstojník na Skřivánka, byla to, po letech strávených na řadových lodích, příjemná změna. Šance na postup! Rozhodně si nepředstavoval, že jeho první služba na fregatě, skončí takhle. Korzára setřásli. Prozatím. Počtem děl ho převyšovali. Bez stěžně však byli chromí. A kapitán se zbytkem posádky byli zajatí. Nebo mrtví. A rozhodnout, co podniknout dál, se musel sám. Vrátit se do přístavu? Opravit loď? Nebo se s chromou fregatou pokusit zachránit ty, co zůstali na ostrově? A mají koho zachraňovat?

Preston zapálí dýmku.

To bylo tenkrát, když jsem plul na Medúze do nový trestanecký kolonie. Byla to stará mokrá bárka. Zkejsli jsme v tý díře kvůli opravám měsíc. Byl tam jeden poručík. Takovej poďobanej hejsek. Promiňte, madam, ale on byl opravdu hejsek. Jednou si vyrazil na lov. Je to tam úplně jinej svět. Žijou tam prapodivný zvířata a jemu by se nějaký náramně vyjímalo v sálonu. Vyhlídl si klokana. Byl vysokej jako dospělej chlap. Zabubnoval ocasem a poručíka nakopnul, až odletěl tři yardy daleko, než přistál v křoví. Felčar mu tahal ze zadnice trny ještě za tejden.

Námořníci se smějí.

Vodu doplnili z pramene na nevelkém ostrově. Námořním pěšákům se podařilo zastřelit pár tučných holubů. Námořníci chytili čtyři velké mořské želvy. Společnými silami je dostali do člunů.
“Probůh, Prestone, tu druhou strčte na příď. A ať ta nebohá zvířata nepřekáží,” zavrčela Frances opřená o stěžeň. Rána se nehojila a představa, že se o životní prostor dělí s živou zásobárnou, jí na náladě nepřidala.
“Měli bychom radši zmizet.”
Nechtěla se zdržovat déle, než bylo nutné.
Spustili čluny na vodu. Vypluli na jihozápad, kde tušili místo setkání s Královnou.
Korálky ostrovů nechali za zády. Před nimi se otevřela zdánlivě nekonečná modrá prázdnota.

Sotva nechali ostrov za zády, napnuli plachty.
“Kolik máme vody?”
“Tak na čtyři dny.”
“Na Skřivánka spoléhat nemůžeme. Ty ostrovy se táhnou jako šňůra. Vodu tam najdeme.”
Snad je La Gaviota nenajde dřív. Tři čluny ztracené v inkoustové tmě. Jen s kapesním kompasem. Vedeni polárkou. Bolest zahryznutá do boku se probudila.

Tropické slunce žhnulo. Křečovitě svírala kormidlo. Námořníci ve stínu plachty se vařili ve vlastním potu. Provizorní obvaz prosakoval krví.
“Ta kule musí ven! Nebojte, doma jsem kuchal králíky,” zazubil se Preston.
“Nejsem. Králík.”
Na další odpor nezbývaly síly. Svěráky paží. Pachuť kůže mezi zuby. Cinknutí kule o dno plecháče.