Moje články

Vybrat ty nej je vždycky nesnadný úkol, povídek bylo tolik a všechny byly krásné. U některých jsem se smála až jsem se za břicho popadala... A některé mě oslovily svou hloubkou, kouzlem dávno zapomenutých příběhů či příslibem naděje do budoucna. Vybrala jsem jich sedm (A i tohle vybírání nebylo lehké), protože sedmička nosí štěstí a to k naději také patří.
Svěží vítr nového dobrodružsví vane z Čekání na naději od Brygmi
Sílu opradvového přátelství ukazuje Trosečník od Julie...
...a také Odlesk světla v tvých očích od Lejdynky
K přátelství patří také takovéto obyčejné roštáské kamarádství jako mezi Smíškem a Pipinem v Neřesti od Regily
Ne vždy je svět růžový, ale důležité je smíření se svými chybami a sebou samým, kterého se dostalo Boromirovi v Konečně šťastný od angie77
Nejsmutnější je, když rosiče nedokáží ocenit vlastní děti, ale Hlad po uznání... od Jany Vagry přináší i naději na lepší budoucnost
A někdy se někomu podaří i vypočítavý pragmatik napsat tak sympaticky, že je ho člověk schopen chápat, tak jako se se to povedlo Lejdynce v Ať ten či onen přežije, vždy nejvíc ztratí Anglie
...Bylo jich určitě ještě mnohem, mnohem víc, ale to by byl seznam nekonečný.

fandom: námořnický crossover
A/N: Náhlý nápad mimo soutež a bez nároku na bod. Tímto se omlouvám zmíněným pánům za to, že jsem je měsíc trápila a podrobovala své zvrhlé libovůli. Doufám, že mi to odpustí a nebudou mě chodit strašit. Jo a už se těším na příští rok!
V útulné přístavní hospůdce sedí kolem stolu několik mužů. Před nimi leží talíře plné dobrého jídla a krásná hostinská, jim bohatě dolévá poháry tím nejlepším vínem. Teď už se můžou veselit.
Malý jednoruký muž sedící v čele stolu povstává a zvedá svůj pohár.
„Připíjím na to, že jsme to všechno ve zdraví přežili! Takže pánové na přežití!“
Jeden po druhém vstávají a zvedají své vlastní poháry – Velký blonďatý kapitán, mladý, hubený důstojník, dokonce i pobledlý doktor, který se spíš než jídlu a pití věnuje svému novému zvířecímu mazlíčkovi.
„Na přežití!“ pronáší sborem.
A pokud se neopili, tak si připíjejí dodnes.

fandom: Master and commander: The far side of the world
A/N: Pohádka to zrovna není... ale špatně to snad taky nekončí. Pro znalce fandomu: vím že je Will možná trochu mimo, ale myslím, že i ten největší optimista má někdy slabou chvilku.
Chlapec seděl za stolem a soustředěně krčil čelo.
Dra...
Ne! Škrtl a začal znova.
Dra... Drazí ro... rodičové
Zamračil se. Slova přeškrtal o něco zuřivěji.
„Nikdy to nenapíšu pořádně...“ zamumlal nešťastně.
„Mohlo to dopadnout i hůř...“ ozval se jeden z přihlížejících chlapců „...Taky jsi mohl umřít“
To mohl... Ale jaký to bude život? Na věky mrzák. Bez ruky... Vždyť ani nezvládne napsat dopis. Jak bude moci zůstat na lodi?
„A nechceš mi to nadiktovat, Wille? Než se trochu pocvičíš...“ zeptal se další s přátelským úsměvem. Váhavě mu podal papír a brk. Najednou se budoucnost zdála o něco veselejší.
„Díky, Petere“

fandom: realita
varování: nepřiliš slušné výrazivo
Vane studený vítr. Vlny se vzdouvají. Přelévají se jedna přes druhou v divokém, zmateném tanci. Zuřivě hrozí, každému odvážlivci, který by si snad troufl jim postavit. Jen malá, křehká loďka se jimi prodírá a nedbá varování. Členové posádky se urputně snaží udržet příď v daném směru. Ve tvářích mají zaryté odhodlání. Stačí jedna maličká chyba a...
Vlna se přelila přes bok plavidla. A druhá! Posádka se marně snaží situaci zachránit. Obejme je ledová náruč Vltavy. Jako krysy, promočené na kost se drápou na břeh. Ta co kotrčovala, se skloní nad přídí.
„A kurva... Má díru a jde skrz“ hlesne zdrceně.

fandom: Námořní dobrodružsví Jacka Aubreyho a Stephena Maturina
A/N: Na gymplu nám vštěpovali, že je dadaismus hravej... Snaha byla. Mám sto chutí poslat jednu kouli tomu, kdo tohle vymysel, ještě teď mě bolí mozkové závity.
Po palubě se koule koulí. Po palubě se koulí koule dělová. Kam se koulí? Nepoví. Proč se koulí? Každý ví.
Máš strach? Kouli kouli.
Nechutná ti? Kouli kouli.
Stýská se ti? Kouli kouli.
Trpíš hladem? Kouli kouli.
Nechceš výprask? Kouli kouli.
Po palubě se koule koulí. Důstojník se koule bojí. Proč se bojí? Udělá mu koule bouli?
Vynadal ti? Pošli kouli.
Dal ti výprask? Pošli kouli.
Láteřil a rámusil? Pošli kouli.
A hned dva tucty? Pošli kouli.
Strávil jsi noc v lanoví? Pošli kouli.
Po palubě se koule koulí. Po palubě se koulí koule dělová. Proč se koulí? Každý ví.

fandom: Námořní dobrodružství Jacka Aubraho a Stephena Maturina
A/N: I na Jacka jednou dojde...
Jack si prohlížel svého nového svěřence... Spíš jen nevěřícně zíral. Samozřejmě že už o tomhle „zázraku“ slyšel, ale nikdy ho nenapadlo, že bude spuštěn na vodu. A už vůbec ho nenapadlo, že mu bude velet zrovna on. Bože! Vždyť se mu ani nepodaří sehnat posádku. Na takovéhle příšeře s nechvalnou pověstí nebude chtít nikdo sloužit. Připadalo mu, že ta kocábka se hodí ke všemu možnému, jen ne k mořeplavbě. Celá konstrukce šalupy byla mírně řečeno prapodivná. Pomalu ani nedokázal odlišit příď od zádi. Nemohl se ubránit pocitu, že mu pánové z Admirality zapomněli dát k Polychrestu taky návod k použití.

fandom: Cutty Sark (http://cs.wikipedia.org/wiki/Cutty_Sark)
A/N: Bránila jsem se zuby nehty, pořád jsem doufala, že mě napadne něco jiného, ale ona se nedala odbýt...
Kdysi jsem byla slavná. Šíhlá, krásná, elegantní. Rychlá. Říkali o mě, že jsem nejrychlejší. S větrem o závod jsem brázdila široké pláně Indického oceánu, aby si lidé mohli dopřát svůj šálek teplého čaje. Vroucí voda v konvici. Vůně luhujících se lístků. Spokojené úsměvy. Nemocné dítko usrkávající z velkého hrnku a vůně medu... Nikdy jsem ty obrazy nespatřila, ale snila jsem o nich na svých poutích. Byla jsem hrdá, že mi svěřují ten zelený, voňavý poklad. Ale každá sláva pomine. Už necítím vůni čaje. Jsem stará, zmrzačená. I má hrdost odešla. Oheň mi ji vzal. A lidé budou pít čaj dál...

fandom: historie
A/N: Prostě jsem si nemohla jsem si pomoct...
„Já jsem ti to říkal!“ hřímal Royal Sovereign „No neříkal jsem ti to? Kocábko jedna bláznivá...“
„Ale...“ poptáhla nešťastně Victory až se její ráhnoví – tedy spíš to co z něj zbylo – otřáslo.
„A nefňukej mi tady! U Poseidona! Dělat takovýhhle pitomosti! V tvým věku!“ pokračoval ve svém monologu Royal Sovereign, až se mu trup chvěl a nasupeně poškubával plachtami.
„Ale já...“ pokusila se znova něco říci Victory.
„Jaký ale... Vždyť ty ses‘ tam hnala jak nějaká nezkušená šalupa. A teď to máš! Vlastně nemáš... Stěžně v tahu. Kormidlo ustřelený. Ale co se divím. Jakej velitel taková loď! Oba stejný blázni...“

fandom: Námořní dobrodružství Jacka Aubreyho a Stephena Maturina (P.O'Brian)
A/N: Sliby se mají plnit, takže když máme ty Velikonoce... přímo navazuje na drabble Zajatec (Bože můj...) a I mistr tesař se jednou utne (Výbuch).
Klap. Klap. Kroky strážných se rozléhaly tmou. Pak se k jeho citlivým uším donesl další zvuk. Dus. Dus. Tiché, plíživé kroky. Kroky v měkkých trepkách. Ty kroky se mu zdály povědomé. Ale jeho vyčerpaná mysl je nedokázala zařadit. I pouhé přemýšlení ho mučilo. Náhle se zvuky změnily. Kroky přehlušil výkřik. Varování... Třesk zbarní! Povědomé hlasy. Stephenovi náhle svitla jiskřička naděje. S námahou se pokusil vstát. Dveře se rozlétly. Spatřil známé siluety. Jack! A námořníci z Lively! Několik párů rukou ho zvedlo. Napůl v mrákotách ho vedli.. spíš nesli ven. Od moře vál chladný vítr. Konečně se zase mohl svobodně nadechnout.

fandom: Námořní dobrodužství Jacka Abreyho a Stephena Maturina (P. O'Brian)
A/N: Já Stephena vážně nechci trápit, ale kdo má vymejšlet na takováhle témata něco pozitivního nebo střeskutě vtipného...
Každý člověk má nějakou tu slabost. Něco čemu nemůže odolat. Na Stephena jeho slabost šibalsky pomrkávala z poličky. Malá, skleněná lahvička s úhledně nadepsanou etiketou. Natáhl se pro ni. Chvíli si s ní pohrával v prstech. A ona jakoby šeptala:
„Otevři mě... Otevři“ Váhavě sjel prsty k zátce. Měl by? Nebo raději ne?
„Otevři mě... Otevři“ šeptal ten hlásek v jeho hlavě. Zněl tak lákavě. Jak by mohl neuposlechnout? Ale... Ozval se jiný hlas:
„Neotvírej...“ zněl stále silněji.
„Otevři...“
Ne! S třesknutím spadla lahvička na zem. Stephen se rozhodl skoncovat se svou slabostí, svým hříchem. Nebude více závislý na opiu...

fandom: Námořní dobrodružství Jacka Aubreyho a Stephena Maturina (P. O'Brian)
A/N: Původně mě napadlo ještě něco jiného a ještě depresivněnjšího, ale na to je venku moc hezky. Takže opět Stephen. Předchází minulému drabble; Jak nad tím přemýšlím nejsem si jistá jestli je souvislost se zadáním dostatečně zjevná, jako výbuch taky beru velký neúspěch např. u zkoušky nebo v nějakém poslání. Aspoň u nás doma se to tak říká.
Něco viselo ve vzduchu. Opatrně se rozhlédl. Zvláštní... Instrukce splnil do puntíku. Ve stanovený den a hodinu se dostavil na místo schůzky. Netrpělivě pohlédl na hodinky. Spojka měla dorazit už před víc jak čvrt hodinou. A stále nic. Ručička na ciferníku poskočila o další minutu. Jeho šestý smysl mu říkal, že je něco špatně. Proč to zdržení? Že by... Raději ani nechtěl domyslet.
„Esteban Maturin?“
Ucítil na krku chladnou ocel. Na útěk bylo příliš pozdě.
„Půjdete s námi“ řekl neznámý hlas chladně. Sevřel ho pár hrubých rukou. To byl definitivní konec... Tolikrát už plnil podobné úkoly a teď... Naprostý krach...

fandom: Námořní dobrodružství Jacka Aubreyho a Stephena Maturina (P.O'Brian)
A/N: Já vím, že jsem řekla, že už jsem Stephena trápila dost, ale to téma si o to přímo řeklo...
varování: násilí (tedy spíš jeho následky)
Ležel na podlaze schoulený do klubíčka. Jak dlouho? Nevěděl. Slyšel pravidelné kroky strážných. Klap. Klap. Odpočítávaly nekonečné hodiny. Nebo to snad byly dny? Všechno mu splývalo. Dlouhé řady výslechů... Jeho zarputilé mlčení... Bití, mučení. Už se ani nedokázal sám postavit na nohy. Ruce mu vypověděly službu už dávno. Byl slabý... Jak dlouho už? A jak dlouho ještě dokáže vzdorovat? Jak dlouho ještě dokáže mlčet, hrát svou roli? Nesčetněkrát v duchu prosil Boha, aby to už skončilo. Aby přišla smrt... milosrdné vysvobození. Ale ona nepřicházela. Čekal. Hodinu za hodinou, den za dnem. Nebál se smrti. Bál se že nevydrží... a promluví.

Jak se jen představit... Na DMD jsme narazila loni, čistě náhodou, když jsem trpěla čtenářskou krizí a v hlubinách internetu jsem hledala něco nenáročného ke čtění.To jsem ještě neměla kuráž taky něco sama vyplodit. Co se mojí psavecké „kariéry“ týče je žalostně malá. Když nepočítám výplody za účelem splnění zadání do hodiny slohu, píšu jen a pouze do šuplíku a sobě pro radost ve zančně nepravidelných intervalech. Tyhle pokusy jsou pak většinou odsouzeny k tomu, abych je po nějaké době vytáhla zhodnotila jako příšerné a smazala popřípadě vyhodila. Tohle je můj vůbec první pokus o to, něco pustit mezi lidi

fandom: pověsti
Tohle mu byl čert dlužen! Kriticky zhodnotil vzhled tmavé, vlhké chodby. Kolejnice byly rezavé, na stropě se mu usadila početná rodinka netopýrů – taky by si ty okřídlený myši mohli jednou jít hledat podnájem někam jinam. Vztekle kopl do stěny.
„Aúúú! Himlhergot! Já se na to...“
Nasupeně popadl koště a pustil se do úklidu.
„Ten nepořádek musí zmizet... Co zmizet! Tady se to musí blejskat! Že já vůl včera ty trampy zasypával. Teď by se mi šikli... Dvoustý Výroční Ples Strašidel je už zítra a tady to vypadá jako po boji! Co by tomu řekla drahá paní Perchta...“ láteřil Hans Hagen.

Trosečníci z Poutníka nocovali ve stínu tropických stromů. Malý Jack ležel stočený do klubíčka v náručí své matky. Harris zase zmizel. Dick s Tomem si vzali první hlídku. Dingo jim ležel u nohou a špicoval uši. Nočním pralesem se k nim nesly neznámé zvuky – skřeky nočních ptáků, vřeštění opic.
Náhle pes zpozorněl. Zvedl hlavu.
„Co se děje Dingo?“ zašeptal Dick. Pes se mu vytrhl.
Nervózně pobíhal kolem tábora. Srst na hřbetě se mu ježila a zlostně vrčel. Dick sevřel pušku. Náhle se ozval strašlivý řev.
„Dicku“ stiskl mu starý Tom rameno, v očích měl čirou hrůzu „Lev... To byl lev“

fandom: realita
A/N: inspirováno vyprávěním jedné kamarádky
Sedmikráska kráčela po úzké, lesní pěšině. Pozorně se kolem sebe rozhlížela. Neviděla však nic, co by ji mělo znepokojovat. Před ní blikala další svíčka. Už minula několik nejapných pokusů o to ji vyděsit. Většinou je přešla s hrdým mlčením. Někdy, když nebohé strašidlo poznala, si neodpustila jízlivou poznámku. Noční bojovky ji už opravdu nechávaly chladnou. Jako malá se bála, to ano. Ale teď už jí napodobování vlčího vytí nebo třískání do hrnců nemohlo vyděsit. Třeba před chvílí... Těsně za ní přistála deka. Evidentně měla přistát na ní. Jenomže to by ten moula Slůně musel umět trochu líp mířit. Ještě když došla ke svíčce, se tiše pochechtávala. U hrobničky ležel arch papíru. Přelétla ho pohledem.
NA PŘÍŠTÍM ZASTAVENÍ SE PODEPIŠ NA NOHU OBĚŠENCI A VRAŤ SE DO TÁBORA
„To je ohraný“ neodpustila si a vydala se dál. Ani si nevšimla, že už delší dobu nepotkala svíčku. Pěšinka ji však vedla bezpečně. Značení nebylo potřeba. Na jejím konci skutečně našla oběšence. Musela uznat, že tentokrát se vedoucím povedl.
„Chybí nám tu Sedmikráska“ zamračila se hlavní vedoucí Matylda.
„Ale já se podepsala“ bránila se holčina, když se z kuchyně ozval Slůně.
„Matyldo! Volaj z policie. Prej tu našli někde oběšence. Má popsanou nohu...“

fandom: ze života
A/N: velmi volná inspirace vlastním zážitkem z návštěvy jednoho nejmenovaného města na jihu Francie, francouzštinářům se omlouvám a kryju se před jejich útoky za hradbou knih.
„Tatí... já už to nevydržím“
Otec si rezignovaně povzdechne. V celém městě jsou jediné veřejné záchodky samozřejmě na drobné a on nemá v pěněžence žádný kovák. Zamíří ke stánku.
„Excuse me... Could you change...“ podává prodavačce bankovku. Odpovědí mu je nevraživý pohled a směsice chrochtavých zvuků, které identifikoval jako francouzštinu. Ke druhému stánku míří maminka. Ovšem ani důmyslná kombinace angličtiny, němčiny a posunštiny neslaví úspěch.
„Zatracený žabožrouti! To neumí anglicky!?“ kleje hlava rodiny.
„Cos‘ čekal... Jsme ve Francii, to je pod jejich úroveň“ přisadí si pubertální dcera „Navrhuji změnit startegii a vzít útokem místní McDonald – Tam snad budou záchody zadara“

fandom: krutá realita
A/N: Ukázka toho jak se člověk nemá učit, citace je z filmu Hornblower - Důstojnické zkoušky
Už mi z toho jde hlava kolem. Mám pocit, že mi pukne množstvím informací. Všechny ty karbonátové platformy, osypové kužele a šelfové usazeniny se mi už slévají dohromady. Automaticky odklikávám stránky prezentace. Á ano... písečné bary po stoprvé... a na stoprvý způsob. Konečně na mě milosrdně zabliká poslední obrázek. Házím solidně tlustý štos papírů pod polštář a unaveně vrávorám do postele. Chtělo by to nějaký film na uklidnění. Jo! To je přesně to, co potřebuju...
„...Plul jste tak, že byste v příští minutě skončil na Doverskách skalách...“
A já na nich zítra skončím taky. Tu sedimentární geologii totiž vůbec neumím...

fandom: Hornblower (film)
Začínala se ho zmocňovat panika. Byl v pasti! Lano mu svíralo ruku. Několikrát s ní zacukal. Snažil se vyprostit. Marně. Rozbitý člun pod jeho nohama se plnil vodou.
„Skřípla mě!“ z hradla se mu vydral zoufalý výkřik. Vrhl poslední prosebný pohled k mužům na druhém člunu. Několik rukou se ho pokusilo zachytit. Bez úspěchu...
Člun s kotvou nezadržitelně klesal. Naposeldy se pokusil osvobodit. Voda se nad ním zavřela. Kotva ho nemilosrdně táhla ke dnu. Zaplavila ho vlna beznaděje a strachu. Strahu z masy vody nad hlavou. Strachu z neodvratné smrti. Zmítal sebou. Nechtělo se mu umřít. Ne teď! Ne takhle...

fandom: historie
A/N: přímé pokračování minulého drabble
varování: jedno nepříliš lichotivé slůvko
Francouzský odstřelovač seděl v ráhnoví již značně poškozeného Redoutablu. Pro dým z děl skoro neviděl. Nemohl pořádně zamířit. Vyčkával. Konečně se dým nad palubou Victory trochu rozptýlil. V šedavém oparu zahlédl letmý záblesk zlata - lesklé epolety na uniformě britského důstojníka. Zamířil. Třeskla rána. Uviděl siluetu malé postavy, jak klesá na palubu. Spokojeně se ušklíbl.
„Mám ho! Dostal jsem ho! Trefil jsem Nelsona!“ jásal „Zabil jsem jim admirála! Dostal jsem...“
Nedořekl. Rána z muškety anglického vojáka přerušila jeho jásot. Chvíli se potácel na ráhně jako vlček a pak se zřítil to šedé hlubiny.
„Já tebe taky, parchante...“ utrousil jízlivě anglický střelec.

fandom: historie
A/N: Opět Trafalgar... Tentokrát z pohledu Francouzů. Snad jsem se neodklonila od tématu moc... stovka by tam byla, věže taky a koho myslím tatíčkem snad poznat taky půjde (provinilý výraz)
„Hej palubo! Vidím lodě přímo na západ!“ křikla hlídka z ráhnoví Bucenaire.
Admirál Villeneuve vystoupil na záď.
„Pane...“ podal mu kapitán dalekohled. Zamířil jím směrem, kterým ukazovala hlídka. To co uviděl se mu vůbec nelíbilo. Dvě řady lodí plujících pod plnými plachtami s větrem v zádech. Dvě řady téměř stovky štíhlých stěžňů, které se tyčily nad hladinou jako bílé věže. Blížily se pomalu, ale o to zlověstněji. V jejich čele plul starý Royal Sovereign.
„Kapitáne signalizujte flotile! Připravit se k boji!“
Vlajky vylétly na stěžeň. Už viděl jednotlivé plachty. Měl převahu lodí i děl. Musí zvítězit! Jinak přijde o čest...

Na šedých vlnách Biskajského zálivu se zmítal malý člun. Na jeho palubě se mačkal asi tucet mužů. Devět Fransouzů nevraživě hledělo na anglické námořníky sedící na zádi. Člun se jen namáhavě prodíral proti větru směrem k Anglii.
„Pane, to je šílené...“ oslovil jeden z Francouzů mladého muže u kormidla. Ten na něj vrhl neochotný pohled.
„Ten vítr je dobrý pro plavbu do Francie. Prosím vás, otočte člun... Vysaďte nás na pobřeží a budete si moct plout, kam se vám zlíbí“ žadonil Francouz.
„Ne. Plujeme do Anglie“ odbyl ho stroze mladík.
„Ale, pane ten vítr...“
Francouz se nehodlal jen tak vzdát...

A/N: bjb jak stehno a zápletka je hóóódně kostrbatá... přemejšlení vážně bolí...
„Hej Jit, něco pro tebe mám!“
Podával jí seschlou větvičku. Žalud? Copak jsem nějaká veverka? Ivan byl vždycky divnej patron... Oprášla si roztrhané kalhoty a s košíkem z poloviny plným lišek a hříbků se prodírala křovím. Uschlé, loňské listí se za ní sypalo k zemi. Není nad to trávit volno s kamarády v přírodě. Náhle se zarazila. Mezi ostružiním ležel povědomý předmět tvaru krychle. Jako na obrtlíku se otočila ke svým kolegům. V ruce držela dřevěnou krabičku.
„Tak moment, pánové. Tohle si musíme vyjasnit! Šli jsme na houby nebo zase hledat nějaký poklad? Že bych se kdyžtak zbavila tý zátěže“

A/N: pověsti anglofila už se nezbavím... tak proč ji nepotvrdit
Seděla za kuchyňským stolem. Silná vůně mandlí přebíjela jemný nádech vlašských ořechů, když je vylupovala do mísy. Nepřítomně hleděla ven z okna. Ani si nevšimla, že jí několik jadérek upadlo na zem. Ruce se jí třásly. Na stole stále ležel ten list. Dopis od jejího manžela. Přečetla ho jen jednou. To jí stačilo. Už zase pěl ódy na svou drahou přítelkyni. Fanny nebyla včerejší. Tušila co za manželovou nepřítomností vězí a povinosti ve středomoří to nebyly. Kdepak přítelkyně! Coura! Nestydatá, neapolská děvka, co jí krade manžela...
Po tváři jí stekla slza. Jak jen si přála, aby se k ní vrátil...

A/N: Tak snad jsem moc neutekla od tématu... Ale fakt jsem se snažila. Recept, který v drabble figuruje je tento http://recepty.mraveniste.cz/detail.php?detailrecept=1165 (To kdyby to někoho zajímalo...Nikdy jsem to nevařila, páč vařím asi jako jedna zmiňovaná postava)
Kapitán Horatio Hornblower se posadil za stůl. Byl zvědav jak se svatební dar od admirála Pellewa vyznamená. Nečekal dlouho, když do jeho kajuty vstoupil malý, poněkud podsaditý mužík s podnosem. Postavil před něj přiklopený talíř.
„Vaše večeře, pane“ pronesl trochu strojeně.
„Á výborně! Co pak jsi připravil, Doughty?“ zeptal se kapitán Hornblower se zájmem. Po dietě, kterou mu připravoval Styles, by byl ochoten sníst v podstatě cokoliv, co by nebylo připálené.
„Mlaďoučkého králíka na víně s rýží, pane“ zapýřil se pyšně Doughty a odklopil poklop. Hornblower ochutnal první sousto. Spokojeně zamručel. Skutečně, proti Stylesovým výtvorům to byla doslova božská krmě.

A/N: Stephena už jsem trápila dost, teď je na řadě Jack
Seděli v hostinci U Koruny v Port Mahon. Jack do sebe ládoval pořádný kus zvěřiny pečené na místních bylinkách. Spokojeně pomlaskával.
„Na kopci nad přístavem jsem zahlédl orla křiklavého...“ pronesl Stephen „...Rád bych se tam podíval. Doprovodil bys mě, Jacku?“
Stoupali do příkrého kopce po cestě, která byla daleko vhodnější pro kamzíky než pro lidi. Zvláště pak ne pro lidi Jackových rozměrů. Celý udýchaný se vydrápal za Stephenem na vrchol. Pot z něj jen lil.
„Stephene, ty mě chceš zabít“
„Naopak... začínáš být příšerně obézní. Tuhle procházku bys měl absolvovat alespoň dvakrát denně. Jinak za chvíli nevylezeš ani do koše“

A/N: Morbidnosti ode mě opravdu nečekejte... jo a veškeré reálné osoby se zvěčněním souhlasily.
„Tady je nádherně“ prohlásí Lenka, když vjíždíme do zámeckého parku. Nezbývá mi než s ní souhlasit. I když se musím neustále soustředit, abych seděla aspoň trochu rovně, měla prošláplý paty a do princezny mám taky hodně daleko, na chvilku si připadadám jako nějaká zámecká paní z pohádek. Užívám si atmosféru lesíka plnými doušky. Ve větvích zpívají ptáčci, břečťan se pne vzůhu po štíhlých kmenech stromů.
„Tak co? Zase naklušeme?“ zeptá se. Hrdinně přikyvuju a přitahuju otěže, aby snad kobylka nechtěla závodit. Leni, ty mě chceš zabít! Bleskne mi hlavou, když se rozeběhne. Po několika metrech zpomalujeme. Princezna ve zdraví přežila.

A/N: Nerada píšu depresivně, ale tohle bylo první co mě napadlo...
Hodiny ukazují jedenáct věčer. Na dně klece leží ještě teplé tělíčko. Hebký, šedý kožíšek má pocuchaný a velká černá očka zavřené. Přes slzy skoro nevidím. Vždyť jsem udělala všechno. Všechno! Dvě hodiny jsem strávila na veterině. Doufala jsem. Marně...
„Ahoj“ zabliká na mě z obrazovky. Jako praštěná polenem něco odpovím. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že umřela. Mám v hlavě podivně prázdno.
„Jak se máš?“ ptá se kamarád. Co mu mám odpovědět?
Nakonec se svěřím. Smutek, co v sobě dusím, se dere na povrch. Skoro bych si nafackovala. Brečím kvůli zvířeti.
„Za to se nestyď, jsi holka... To jen kluci nepláčou“

A/N: No tentokrát se to skoro stydím uveřejnit, tak snad mě nikdo neutluče... Volně navazuje na některá minulá drabble (jak jinak).
„Samozřejmě, že o tom píšou všechny anglické noviny. Takové slavné vítězství! A dokonce proti přesile! Že padl hlavní hrdina? Dav zbožňuje příchuť krve. Aspoň bude komu stavět pomníky, koho uctívat... A po nás ani pes neštěkne. Samozřejmě! A proč by měl. Koho zajímá, že to my potíme krev, aby si ti šťastnější užili svůj díl slávy. Že kolikrát celé týdny hladovíme, trápí nás nemoci a domů se nevrátíme třeba celé roky, aby si oni mohli připnout nablýskané medaile. Koho zajímá, že jsem svojí drahou ženu viděl neposledy, když se mýmu klukovi klubaly první zoubky. Teď už umí číst. A já se s nimi ani nemohl rozloučit. Nemohl jsem ji naposledy políbit na tvář a dát jim sbohem. Ani dopis jsem jim nestihl napsat – jen pár řádků, že je mám rád a že mi oba strašně chybí. Dal jsem život za krále a vlast, aby se jiní zapsali do dějin. A teď se ani nemůžu ožrat!“
Námořník si před Nebeskou bránou docela neurvale odplivl.
„Taková silná slova...Vy jste přeci slušný člověk, tak to zkuste brát trochu s nadhledem“ konejšil ho klidným hlasem svatý Petr.
„Jděte k čertu s tím vaším nadhledem. Víte co... Odcházím. V Pekle je aspoň teplo a chlast“

Slunce se vyhouplo na obzor. Lehký vánek mírně čeřil klidnou hladinu Středozemního moře. Na východě se rodil nový den a bledé světlo jitra přebíralo vládu nad temnotou noci. Vysoko nad lesklou hladinou kroužilo hejno racků. Nebe na horizontu splývalo s mořem. Všude vládl klid a mír. Zdálo se, že ten okmažik potrvá věčně, jako by ho nikdo a nic nemělo narušit.
A přece! Dvě řady plachet blížící se od západu a třetí roztroušená o něco východněji naznačovaly, že se něco chystá. Světlo přebíralo moc nad temnotou. Rodilo se jitro 21. října 1805 a u Trafalgarského mysu se schylovalo k bouři.

Takový nádherný exemplář! Přistání u pobřeží západní Afriky vážně stálo za to. A Jack se ani moc necukal, když ho žádal o člun. Stephen si spokojeně pobrukoval. Škoda jen, že se mu nepodařilo zvíře sehnat živé. Ale co... Aspoň se podívá jak má ta prapodivná ryba vyřešeno dýchání. Vzal do ruky skapel a připravil se k prvnímu řezu.
„Bzzz“
„Huš“ okřikl bzučící mouchu a opět se soustředil na svou práci.
„Bzzz“
Moucha nedala pokoj. Lhostejně se ohnal rukou.
„BZZZZ“
Tentokrát zaútočila přímo na jeho citlivé ušní bubínky.
Plesk! Drobné tělíčko přistálo na desce stolu. Konečně mohl nerušeně pokračovat v pitvě.

fandom: historie (s přicmrndnutím známé písničky)
A/N: Opět se místním historikům omlouvám...
„Náááš lodivóóód už je zááás jak kááára...“ ozvalo se příšerné skřípění v temnotě Portsmouthského přístavu.
„U Poseidona, co je to tu za kravál!“ zahřměl Royal Sovereign a mrzutě zaskřípal kotevními lany. Takhle nemilosrdně ho probudit! A to se mu zrovna zdálo o mírné bríze v plachtách.
Malý Sirius ustrašeně sklopil ráhna, když se k němu Royal Sovereign otočil s vražedným výrazem.
„Ona se stará Victory dozvěděla, že ji povede admirál Nelson... A trochu to přehnala s oslavami“ zaševelil plaše.
„Trochu!? Pořádně!!!“ zahřměl znova bitevník „Neptun s námi... Teď s ní nebude k vydržení“ dodal a s útrpným výrazem protočil ráhna.

A/N: Téma jsem pojala poněkud volně... Doufám, že mě místní historici neutlučou...
Bývaly doby, kdy se hřála na výsluní slávy. Obklopovaly ji davy chrabrých mužů. Těšila se jejich zájmu. Laskali ji. Hýčkali. A ona provázela jejich překrátké životy jako věrný souputník. Mnohé z nich viděla umírat.
Zvláště jeden jí byl velmi drahý. Nikdo by o něm nemohl říci, že byl zvlášť urostlý – vlastně by se dal označit za mrzáka. Ale když zemřel, jako by ji opustila část jí samé. Za krátkou dobu známolsti toho zažili příliš mnoho, než aby ji jeho smrt nezasáhla.
I dnes se Victory těší zájmu davů... ne však hrdinů.
A o vůni moře se jí už jen zdá...