Moje články

rumova_vila
To ji tady opravdu chcete nechat?

potizista67
Máte nějaký lepší návrh?

rumova_vila
Musíte ji vzít s sebou. Je naprosto nezodpovědné ji tady nechat.

potizista67
Bylo by nezodpovědné brát ji s sebou.

rumova_vila
Je to vaše povinnost!

Uživatel potizista67 zrušil odesílání zprávy

Uživatel potizista67 zrušil odesílání zprávy

potizista67
Viděl jste ta poškození? Stačí, aby se trochu zhoršilo počasí, a rozpadne se. A ani já ani vy nemáme dostatek prostředků, abychom ji opravili.

Uživatel rumova_vila zrušil odesílání zprávy

rumova_vila
Co kdybychom to probrali v klidu nad skleničkou něčeho dobrého?

potizista67
Myslím, že vy už jste těch skleniček vypil víc než dost.

Z vraku Harpyje zachránili sotva hrstku. Byli odraní, prochladlí a hladoví. Když dostali suché šaty a grog, kormidelník se rozpovídal.
Příliš pozdě rozkázal kapitán ubrat plachty. Stará kocábka těžkou dřinu nevydržela. Trestanci v podpalubí se do jednoho utopili. Posádku smetly z paluby neovladatelné lodi vlny. Jen oni čtyři měli štěstí.

Fergus donesl Donnellymu misku hrachu. Předloktí měl ovázané.
„Jak seš mladej, tak seš blbej.“
Ve světle lucerny Donnelly připomínal přízrak.
„Na starý kolena chceš dřít na krále...“ hlesl.
„K čertu s králem!“ odplivl si Fergus. „Už jsi někdy viděl, jak se věší?“
Donnelly zavrtěl hlavou. Prudkost mládí nehleděla na důsledky.

Pan Bert byl za mlada pes geologický. Ochotně provázel bocmana na výpravách za obyvateli prvohorních moří i po stopách zaniklých cihelen, ze kterých pocházejí nálezy koňských, sobích a mamutích kostí z poslední doby ledové. Zatímco se bocman a zbytek party mladých paleontologů přehraboval kamením, Pan Bert hlídal proviant.

Midshipman zatím provádí vykopávky pouze na zahradě (kdyby ho bocman nechala, tak už místo rododendronu stojí nová stanice metra nebo možná dvě) a jeho největším úlovkem jsou ulity páskovek a hlemýžďů zahradních. Opuštěné ale zatím nefosilizované. Zato jsou prý skvělý zdroj vápníku. Tvrdí midshipman, když s labužnickým výrazem, drtí schránky mezi zuby.

Odpoledne pokročilo, když Frances nechala Donnellyho odvést. Zbytek plavby stráví pod zámkem.
Z karafy nalila vino. Nabídla sklenku panu Laytonovi.
„Je to zatraceně nešťastná plavba,“ utrousila.
Pan Layton potřásl hlavou.
Jeden muž odsouzený k smrti. Dva zranění. Tři lodě nezvěstné.
Frances zamyšleně studovala mapu rozloženou na stole.
„Nemá smysl tu déle křižovat. Jestli tu bouři přečkaly, zamířily sem,“ ukázala na malý ostrov ztracený v oceánu.
Pan Layton se chystal odpovědět, když z paluby přišla zpráva o vraku na pravoboku.
Jako torzo dávno vyhynulého netvora ležel na hladině trup lodi. Vaz měla přeražený. Žebra zlámaná.
„Dejte spustit čluny!“
Možná všichni neutonuli.

Bocman má často tendence se podceňovat. Od jakživa je programový pesimista. Je libo katastrofu? Tu vymyslí na počkání. Tragédii dodá do tří dnů. Když poprvé sepisuje dotaz chovatelským stanicím, má žaludek zkroucený skoro jako u matury. Nebo u státnic. Když dává dohromady odpověď, je jí ještě hůř. Co má napsat? Nepotřebuje budoucího žádaného ženicha ani žampijóna žampijónů (to ostatně žádný rodokmen nikomu nezaručí). Hledá zkrátka parťáka do pohody i nepohody. Na toulání po lesích i po horách. Kamaráda do rodiny. K plavčíkům. Pro život.

Když poprvé drbe chlupatou kuličku v huňatém kožíšku, ještě pořád tak úplně nevěří, že výběrem prošla.

„Ty bastarde zkurvenej!“ zavyl tesař Preston. Rukou tiskl zakrvácený rukáv košile.
„Micheáli!“
Fergus popadl svého druha za paži. Už jednu vzpouru zažil. Pamatoval si, jak skončila.
„Tak ty ses jim taky zaprodal!?“
Kov zazvonil o kov.
„Co je to tady za kravál!“ zahřímal pan Layton.
Čepel nože těsně minula jeho náprsenku.
Bocmanova medvědí tlapa strhla Donnellyho zpět. Mrskal sebou ve snaze vymanit se z pevného sevření. Skrze zuby cedil nadávky.
„Za tohle budete viset! Do želez s ním!“
„Radši chcípnu, než se zaprodat!“
Strach zahalený v zuřivosti.
Pozdě si uvědomil, že se právě zaslíbil smrti. A ničím se nevykoupí zpět.

"Proč ho nepustíte?"
Poprvé se na to bocmana blahosklonně zeptal jakýsi pán, když byl pan Bert mladíček.
O šestnáct let později na stejnou otázku odpovídá zhruba třikrát denně. Pokaždé se najde někdo se v lepším případě pouze podiví, v tom horším si neodpustí obsáhlejší komentář o omezování osobní svobody nebohého roztomilého štěňátka.
"Vždyť je to štěňátko a chce si hrát."
Bocman to dobře ví. A taky ví, že teď má milý midshipman devět kilo. Až bude vážit dvacet, nebudou náhodní kolemjdoucí jeho radostné projevy považovat za roztomilé. A dokud je nezvládne kontrolovat, omezuje jeho bezmeznou svobodu patnáct metrů stopovací šňůry.

Uplynul bezmála týden, co našli Chiméru. Těžkopádně se šinula vpřed, zatímco hlídky v ráhnoví Skřivánka pátraly po vrcholcích stěžňů nebo mihnutí plachet na horizontu.
Pátrání se však zdálo zoufale beznadějné. Snad kdyby se mohli pustit až na samou hranici nekonečné šedomodré dálavy. Nebo ještě dál...
Mají chránit živé, nebo hledat ty, kteří jsou možná navždy ztracení?

***

Michael Donnelly mezi posádku nezapadl.
„Ještě jednou se budeš flákat a nahlásím tě,“ zavrčel přes stůl tesař Preston.
„Seš udavačská svině!“ cedil skrze zuby Donnelly.
„Všichni jste jen banda poslušnejch psů!“
„Nebejt kapitána, tak už tě žerou ryby!“
Čepel nože vytyčila hranice bezmezné oddanosti.

Protože midshipmn je malá chlupatá koule a jednou z něj vyroste větší chlupatá koule, je důležité ho zvyknout na základní manipulaci. Dredatou kouli doma nechcete. A tak bocman od prvního dne midshipmana seznamuje s kartáčem. Kartáč se nežere. Ruka, která kontroluje nejrůznější tělní výběžky, se taky nežere.
Do chvíle než si mladý pán pořídí zánět spojivek.
Nakapat do očí psímu miminu je manipulační jízda pro experty. Jeden drží. Druhý kape. Koule chlupů se mění v sedmihlavou saň. Tři dny trvá než bocman objeví ten správný hmat. Další tři, než midshipman uzná, že je lepší spolupracovat.
Teď už to zvládne sama.

Chiméra přišla o košové ráhno a čnělku. Lanoví měla potrhané. Na hladině seděla hluboko, přestože kapitán Grenville nahnal k pumpám každého, kdo měl dvě ruce.
Parta lodníků pod dohledem pana Chapmana nakládala do člunů lana a kulatiny.
Dopolední hlídka se chýlila ke konci, když naložené čluny konečně odrazily.
První se vrátil člun pana Miltona.
„Madam, kapitán Grenville se poroučí a prosí, jestli bychom mu nepůjčili lodního tesaře.“
Kapitán Grenville svůj požadavek formuloval jinak. Mladý důstojník se však zdráhal jeho slova přesně interpretovat.
„Vyřiďte kapitánu Grenvillovi, že tesaře nemůžeme postrádat.“
Nenechá své lidi využívat bezohledným nýmandem, co se o loď nestará.

Že to bocman s kytkami moc neumí, není zcela přesné vyjádření. Ve skutečnosti by svými zahradnickými schopnostmi umořila i kaktus nebo pověstně nesmrtelný tchýnin jazyk. Jedinou otázkou je, jak dlouho by to systematické mučení trvalo. Poslední mohykán, přesněji řečeno poslední voskovka, strategicky umístěná hned vedle umyvadla to definitivně vzdala minulý týden. Budiž jí kompost lehký. Novou květenu si bocman pořizovat nehodlá. I kdyby se ten plevel stokrát dušoval, že přežije cokoliv a kohokoliv - vichřici, sedm let sucha, povodeň i sarančata. To je určitě klamavá reklama. Bocmana nepřežije nic. Stejně jsou určitě skoro všechny pokojovky jedovatý. Pro midshipmana i pro plavčíky.

Bouře Chiméru zle pocuchala. Když se Skřivánek přiblížil na dosah, nechal kapitán Grenville spustit člun.
„Budou potřebovat rezervní kulatiny,“ zhodnotila Frances věcně.
„Dáme jim je?“ zeptal se pan Chapman.
„Jen to, co je nezbytně nutné.“
Zvyk jí velel poskytnout pomoc v nouzi.

Francesin odhad byl správný.
Kapitán Grenville skutečně požadoval lana a kulatiny. Dokonce nějaké navíc. Oháněl se věkem i služebním stářím. Nepohnul s ní. Nevydá víc, než je potřeba. Pan Chapman si to ohlídá.
„Ten chlap je příjemný jako moje tchyně,“ utrousil pan Layton, když Grenvillův člun odrazil.
Frances ho zpražila pohledem. V duchu mu musela dát za pravdu.

Výborným způsobem, jak unavit štěňátko s jaderným pohonem je najít mu vhodného parťáka. Kombinace parťáka a procházky je ještě lepší. Přítomnost vodního toku představuje přidanou hodnotu. Midshipman se napije a ochladí tlapičky. Taky si trochu pohraje.
Takový je plán.
Realita zahrnuje dvě černé chlupaté koule zamotané do nepřehledného vrčícího a štěkajícího klubka končetin a vodítek nekoordinovaně křižující rokli. Střapaté uši a zárodek budoucího praporu na ocase devítiměsíčního retrívra lákají k lovu.
Mladý pan Aston se s nadýchaným otrapou vypořádá po svém. S bohorovným výrazem ho zadkem shodí do potoka. Splihlý midhipman se tváří mimořádně zuboženě.
Mokrá lapina je poloviční lapina.

Nad ránem konečně déšť ustal a obloha se vyčasila. Frances vyšla na palubu brzo.
„Nějaká změna, Barkley?“ zeptala se třetího důstojníka.
Když večer bouře utichla, nebylo po lucernách na zádi a stěžních Chiméry a jejích družek ani památky.
„Ne, madam,“ zavrtěl pan Barkley hlavou.
Krátce přikývla. Zamyšleným pohledem zkoumala horizont tonoucí ve světle vycházejícího slunce. Zčeřená hladina oceánu se leskla bledým zlatem.
Vichřice a mořské proudy ty nebohé staré kocábky zanesly kdovíkam. Skřivánek zůstal dokonale opuštěný.
Pana Miltona poslala na stěžeň. Z výšky bude mít lepší rozhled.
Teprve na konci odpolední hlídky se ozvalo volání mladého pana Daviese.
Našli Chiméru.

Některého prázdna je všude moc. V noci bocman nakračuje opatrně, aby nešlápla na pana Berta zamotaného do pohozené mikiny. Někdy má pocit, že se při zemi mihne černý stín. Když chystá maso na řízky, schovává odřezky do mrazáku. Pro strýčka příhodu. Oči štípou, i když nekrájí cibuli.

Midshipan se motá pod nohama. Panáčkuje u linky. Nasává štiplavou vůni, když sype lesklé půlměsíčky do pekáče.
Rozdělí se?
"Jdi dolů!" hartusí zvědavému čenichu.
Na zadních už dosáhne na linku. To jsou chvíle, kdy bocmanovi dochází, jak rychle roste. Odkrojí kus z kuřecího.
Hodí ho do misky.
Rozdělí se. Zase má s kým.

Chlapec zavrtěl hlavou.
Fergus pokrčil rameny.
„Potopíme se,“ zaúpěl Toby, než se opět zkroutil nad vědrem.
Odpovědělo mu mlčení a skřípění namáhaného trupu. Zárodek soucitu pohřbený životem. Skrz okoralé slupky se prodrala vzpomínka na jiné dítě. Odloupla vrstvu zarputilosti.
„Každá bouřka jednu skončí.“

Druhého dne k večeru se vichr utišil. Ze světlíku v kapitánské kajutě kapala voda. Frances ze sebe stáhla mokrý pršiplášť. Kabát uniformy a vesta na tom nebyly lépe.
Jones už připravil suchou košili. Pod vousy lamentoval, že to je nerozum strávit noc a den v takovém nečase.
Topinky zůstaly netknuté. Nejprve je potřeba sečíst škody.
Jídlo počká.

Pan Bert byl krásný pes. Ale taky tak trochu protiva. Ovšem midshipman je od prvních dní lev salonů. Až mu naroste klučičí hříva, bude jím doslova.
"Ten je krásnej!"
"No to je ale plyšák!"
"To je ale úžasný mimino!"
"To je ale boží kožich!"
"Kolik mu je měsíců?"
"A to je husky nebo malamut?"
"Můžu si ho pohladit?"
Co na tom, že bocman je divnej pavouk. Midshipman přitahuje pozornost. A náležitě si ji užívá. On ví, že je krásnej. Lidi drbejte. Ano! A ještě na bříšku! Nezapomeňte pod krkem!
Normální psi vrtí ocasem. Midshipman vlní celým tělem. A srdce jihnou.

Den se propadl do přízračné temnoty. Fregata šplhala po vlnách, aby vzápětí prudce klesla. Oceán splynul s oblohou v divokém víru. Burácení hromu zmíralo v ryku vichřice. Blesky křižující nebesa tříštily odvahu na tisíce úlomků.
Frances s panem Laytonem odění do těžkých pršiplášťů neopouštěli palubu. Tuhle noc spát nepůjdou.
Možná ani tu příští.

Toby se choulil v podpalubí v hloučku těch, které poslali usušit a odpočinout. Vyzáblýma rukama objímal vědro. Útroby se mu obracely naruby, ačkoliv už neměl co zvracet. Srdce měl hrůzou rozlámané na kusy. Mysl ochromenou.
Zatvrzelou tváří trestance se mihl soucit.
Fergus mu podal hrnek s grogem.

Bocman na ten cvičák pořád nezavolala. Dokud midshipman nedostane ďobanec proti vzteklině, stejně na cvičák nemůže. Tak alespoň cvičí doma. Na zahradě. Na procházce. To je samý "sedni", "lehni", "ke mně", "k noze".
Pan Bert by řekl: "Jak na buzerplace."
A významně by se zatvářil.
Midshipman má zcela jiný přístup. Touží po akci. A dává to výmluvně najevo.
Bocman prohlašuje něco o tom, že když se bude chovat jako pako, tak žádná akce nebude. Že štěkání a štípání na ni neplatí a nebudou kámoši.
Bude s ním ještě hodně práce, než se ta bláznivá koule chlupů kvalifikuje na rozumného psa.

Zvon odbil konec první psí hlídky, když vítr zesílil. Siluety vězeňských lodí se ztratily za clonou lijáku. Živlům budou čelit samy. S prchavou nadějí se zase shledají.
Skřivánek zápolil s vichřicí statečně. Tři muži se zapírali do kormidelního kola. Úpění namáhaného trupu zanikalo v řevu moře. Přes příď se převalila vlna. Porazila malého Tobyho, až narazil do brlení. Lodník Bowes ho s postavil na nohy s uštěpačnou poznámkou o zatracených nemehlech.
O zlomek okamžiku později Frances přikázala, aby suchozemce, odvedence i většinu bývalých trestanců poslali do podpalubí.
Jednou z nich snad budou námořníci. V bouři by však zatím byli přítěží.

Midshipman má předky ze severu. V duchu hesla "není špatné počasí, jen špatné oblečení" si od prvních dní spokojeně nechá po kožichu stékat ledové provazce deště, zatímco bocman klepe kosu. Teplota se pohybuje těsně nad nulou. Ta pocitová ještě níž. Navrhuje změnit úsloví z "počasí, že by psa nevyhnal" na "počasí, že by bocmana nevyhnal". Midshipman bocmana klidně vyžene. Do mrazu, deště i fujavice. Když ho první paprsky předjarního slunce začnou hřát v černém kožichu, přichází změna. Midshipman se s jazykem na vestě umístí do stínu.
"Jen si zvykej, bude hůř," pomyslí si bocman. Teploměr ukazuje dvanáct stupňů nad nulou.

Narodila se jako nejstarší z pěti dětí. Její život byl prostý kouzel a přece v zajetí pověr starších než dub za vesnicí. Jedinou hrou byla ta o přežití. Dospělosti se dožila jen ona a její bratr.

První v rodině se naučil číst a psát. Když oblékal důstojnickou uniformu rovnalo se to téměř zázraku. Vlastní pílí se vyšvihl nad poměry. Matka to nikdy nepřijala. On si neosvojil partie boháčů.

V rodné vsi se o ní šuškalo, že ji očarovaly víly. Ona na čáry nevěřila a věděla, že na šachovnici mocných je bezvýznamným pěšákem. Ale moře bylo její život. Jinak žít neuměla.

Uplynuly už bezmála dva týdny, co konvoj vyplul. Cesta ubíhala zoufale pomalu. Ani za příznivějšího větru Chiméra a její družky nevynikaly plavebními schopnostmi. Všechny měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Pumpy dnem i nocí čerpaly z podpalubí množství kalné zapáchající vody.
Frances je sledovala z velitelské paluby Skřivánka s jistým znepokojením. Během odpolední hlídky se obloha zatáhla. Mezi těžkými, šedými mraky probleskoval poslední nesmělý paprsek slunečního svitu. Ocelová hladina moře se čeřila a studený jarní vítr plíživě sílil.
„Asi nás čeká pěkná čina, madam,“ pronesl mladý pan Barkley.
Frances přikývla.
Skřivánek s novými žebry nečas přečká.
Vydrží ty čtyři?

Midshipman je všechno jen ne tiché, klidné psí mimino. Jsou mu tři měsíce a už má pověst.
"To je to divoké štěňátko," povídá majitelka hnědobílé koikří dámy paní s černým mopsíkem.
Pravda je, že midshipman komentuje. Všechny a všechno. Bocmanovy snahy mu vysvětlit, že není velitelské palubě válečné lodi ale v parku, a květnaté proslovy si má tudíž nechat od cesty, se prozatím míjí účinkem. Včera sprdnul admirála. Kdyby mohl, nejspíš bude držkovat i na královnu. Má názor. A neváhá ho sdělit.
Ale pak jsou chvíle, kdy bocman začne psát a midshipman jí lehne k nohám a prostě jenom je.

„Ty tři odveďte! O‘Neill zůstane! A sundejte mu ta pouta.“
Frances si Ferguse měřila zpoza stolu.
„Nevytáhla jsem vás z té díry, abys strkal krk do oprátky!“
Z tichého hlasu čišela hrozba.
Koťata se vyplašeně schovávala pod lafetou děla.
„Nikdo se o to neprosil.“
Zestárl. Zatvrdil se.
Ona také.
Buď přijme službu králi nebo ho čeká pomalá smrt v prachu trestanecké kolonie.
Pokud tam vůbec dopluje.
Když ho propouštěla, zdálo se, že přemýšlí.
Konečně.
Znaveně se posadila. Zrzavé kotě jí vyskočilo do klína.
V kajutě se mlčky zjevil Jones. Postavil na stůl sklenku brandy.
Voda na čaj už se hřála.

Pudy midshipmanovi velí kousat, trhat, zabít. Bocman s tím počítala. Ostatně není to první chlupatá koule v rodině. Madam Vlková si první týdny vzala za úkol trénovat babiččiny šicí schopnosti. Denně dodávala přešití či zašití pyžamka, tepláky i tylové šatičky.
Bocman se předem zásobila k vraždění určenými předměty. Plyšovou pískací lišku koupila dvakrát. Malou a velkou. Plyšový mýval i opice taktéž slaví úspěch. Plyšového soba po plavčících midsipman znárodnil záhy. Prý je nejvíc nejlepší kousátko. Parůžky jsou bezkonkurenční.
O měsíc později opici precizně amputoval horní končetinu. Sobí parůžky to mají za pár. Bocman to vidí na slibnou kariéru lodního chirurga.

O týden později čtveřice vězeňských lodí s dopoledním odlivem zvedla kotvy. A s nimi i Skřivánek. Neradostně. Bez očekávání. Po třech úspěšných letech dělal hlídacího psa houfu rozeschlých kocábek na cestě do pekel. V podpalubí doutnalo sedmnáct rozžhavených uhlíků.

Nikdo nebyl schopen říci, kdo a proč tu šarvátku vyvolal. Torney rozlomil talíř o hlavu Michaela Donnellyho. Fergus mu na oplátku zlomil nos a vyrazil dva zuby. Čtvrtým provinilcem byl Bowes. Nechtěl nechat kamaráda ve štychu.
Frances po tom, kdo si začal, nepátrala.
Tři si vysloužili dva tucty ran za rvačku. Donnelly dostal dvojnásobek za to, že pana Miltona nazval usmrkancem.

Midshipmana Hardyho chytil rapl. Jako každé ráno. Akorát první týden to ráno trvalo půl hodiny a pak půl druhé chrápal. Ve dvanácti týdnech je poměr těžce v neprospěch spánku. Je větší, silnější, rychlejší... Zuby má ostřejší.
Bocman si pomyslí něco o tom, že pravidlo o maximálně třech kilometrech procházky za den vymyslel nejspíš akvarista. Pro takového pancéřníčka zeleného by jistě dva kilometry procházky byly příliš.
Černá čmouha se vyřítí zpoza klouzačky. Vezme to smykem kolem pískoviště. Proletí kanadskými borůvkami. S rošťáckým výrazem se umístí do břečťanu. Přežvykuje.
"Co žereš?"
Kůru. Mulčovací. Zase.
Kůra zabavena. Opět.
Tahle odvykačka zatím není úspěšná.

Odrbaní muži stáli na palubě. Ze zarostlých obličejů hledělo sedmnáct párů hladových očí. První důstojník, pan Layton, s bocmanem zapisovali jejich jména na seznam posádky.
Frances na ně shlížela zdánlivě nezaujatě. Nebyli první, které na Skřivánka odvedli proti jejich vůli. Ani poslední.
Fergus byl mezi nimi. Tváře měl propadlé. Hlavu šedivou. Za hladem číhala nenávist. Vyrvali je z kořenů. Pevninu pod nohama neucítí měsíce. Možná roky. Teď dostanou čisté šaty a k večeři sýr, suchary a pivo. Jejich oddanost tím nezíská. Ale naplní prázdné žaludky. Než opustí šelfové vody a vyplují vstříc oceánu, tak si zvyknou.
Musí.
Jinak přijde trest.

Bocman nemá telefonování ráda. Dává přednost písemné komunikaci. Úplně nejraději má asociální rezervační systémy. Kvůli midshipmanovi se stala úplnou volavkou.
Domluvit si návštěvu u paní chovatelky ji stálo nemálo odhodlání vytočit číslo a volat.
Když pak už byl midshipman na světě, čekalo ji další kolečko telefonátů. Nejprve na veterinu s dotazem, jestli berou nové pacienty. To je podobné jako objednávat plavčíky k doktorovi. Skoro rutina.
Zavolat na cvičák a zjistit, jak to mají s kurzy pro psí mimina. Odškrtnuto.
Je vážně ráda, že na té veterině vedou i asociální objednací formuláře.
Na ten cvičák potřebuje zavolat znovu.
Ještě se neodhodlala.

Bark se blížil k boku Chiméry. Pořád byla vyvázaná u mola. Frances si loď měřila hodnotícím pohledem. Kdysi to býval vznešený dvojpalubník. Čas, rozmary moře a počasí a nedostatek zájmu vykonaly své.
„Člun, ahoj!“ zavolal námořník z úpon hlavního stěžně.
„Chiméro, ahoj!“ zahalekal kormidelník odpověď. Bark přirazil k oblému boku.

Kajuta kapitána Grenvilla kontrastovala s poněkud zanedbaným vzezřením zbytku lodi. Ten chlap s opileckým nosem si potrpěl na luxus. Porcelánové vázy s motivy elegantních ptáků působily téměř nepatřičně.
Věnoval Frances odměřenou úklonu. Brandy prolomila hradbu nevraživosti. Přátelé z nich nebudou. Ale vězně nikdo postrádat nebude.
Ať si kapitán ráčí vybrat.

Pan Bert byl nejvíc nejlepší pes na světě. Samozřejmě měl svoje mouchy. Hodně much. Ale stejně byl nejlepšejší. Doprovázel bocmana na toulkách po lesích a vůbec mu nevadilo, že si zpívá divný písničky, a v duchu se toulá ještě dál.
A pak najednou nebyl.
Zbylo jen takové divné prázdno. Prázdno plné jekotu a každodenních radostí i starostí.
"Hlavně si nepořizujte dalšího psa," říkali jí.
Jistě. Má tři plavčíky. Bocman není chobotnice.
Jenže toulání chybí.
"A co ty lapinky? Ty by se ti nelíbily?" ptá se admirál mezi řečí.
Přemýšlí. Váhá. Svázaná rozumem.
"Máš tři děti a potřebuješ ještě psa?"
Potřebuje.

Frances si zapnula poslední knoflík u vesty a začala zamyšleně přecházet po kajutě. Kolem nohou se jí všetečně motala koťata. Rozeběhla se za špačkem tužky zakutáleným pod stolem. Čaj v konvici dávno vystydl, aniž by se napila.
„Madam, budete si ještě něco přát?“
Jones se musel zeptat třikrát, než jeho přítomnost vzala na vědomí.
Zastavila se. Snad ho chtěla odbýt, že nic nepotřebuje. Pak se zarazila.
Nenechá Ferguse napospas.
„Na zítra připravte jednu z těch lahví brandy od pana Miltona, Jonesi.“
Možná to nebude potřeba. Ale účel světí prostředky.
Kapitán Grenville z Chiméry měl pověst mimořádného pijana i na námořníka.

Bocman sebou zmoženě plácne do postele.
"Potřebuju masáž," skučí a mne si chodidla a nárty rozbolavělé skoro k nesnesení. O nepříjemném tahu v rameni nemluvě. Chtělo by to zatejpovat. A odblokovat to zatuhlý esíčko. Jak? Kdy? Takhle spráskaně se hodně dlouho necítila. Naposledy když si to zatracené rameno zablokovala taháním kočárku do schodů na hotelu Fantazie. Teď však ten zatrápený vehikl už dva týdny nepoužila. Pak ji to trkne. Jak prosté milý Watsone! Boty! Boty za to můžou!
Když máte nožky zhýčkané prostorem a najednou trávíte hodiny a hodiny venčením midshipmana ve starých úzkých křuskách, tělo vám to dá sežrat.

U stolu zavěšeném mezi děly seděla skupina námořníků ze směny pana Barkleyho. Měli po službě, upíjeli slabé pivo a tlachali.
„Kam myslíte, že nás pošlou?“ zeptal se lodník Torney.
„Západní kolonie nebyly marný,“ potřásl hlavou střelmistrův pomocník Dover.
„Bill Slowey u Zlatýho mravence vykládal, že slyšel, že prej budeme doprovázet konvoj do Crystal Bay,“ vložil se do hovoru Torneyho kamarád Bowes.
„Nesmysl. Proč by nás posílali do takový díry?“
„Je to spiknutí. Jdou kapitánovi po krku,“ pronesl zlověstným šeptem Bowes.
„Plácáš!“
„Tak se zeptej Jonese. Chtěli kapitána zabít. Že urazil nějakýho lorda...“ mudroval dál Bowes.
„Ticho! Jde bocman!“ sykl Torney.

Poprvé po dlouhých týdnech spatřil Fergus oblohu. Šedivou. Nevlídnou. Vojáci je poháněli z lávky na molo. Klopýtl.
„Vstávej!“ zařval jeden z vojáků.
S námahou se pokusil vstát. Tělo úpělo bolestí.
„Mám ti pomoct, bastarde!“
Šlehnutí důtek přes záda.
Vzdáleně známou postavu v modrém kabátě stojící na nábřeží neviděl.

***

Frances seděla u okna. Stále jí scházelo množství mužů.
Potom tu byl Fergus. Poznala ho mezi vězni, které vedli na Chiméru. Když se setkali naposledy, zlomil jí žebra. A pak ji nechal žít.
Promnula čerstvou jizvu.
Do kajuty vešel Jones.
„Donesu vám trochu sádla, madam?“
Nepřítomně přikývla.
Na vězeňské lodi dlouho nepřežije.

"Potřebuju druhý, třetí, čtvrtý ruce!" kvílí zoufale bocman o posily. Je pod útokem. Balancuje na jedné noze a předvádí cosi, co nejvíc připomíná tanec svatého Víta. V jedné ruce drží nejmenšího plavčíka, který taktéž kvílí, protože chce jogurtík. Toho rána čtvrtý. Druhou odráží smečku vlkodlaků. Přinejmenším. Div se jí z úst nelinou výrazy vhodné spíš do bahna podpalubí než k uším batolete. Nebo midshipmana. Ten zaryje tesáky bocmanovi do achillovky. Z pokoje se ozve rozespalé zaskučení. Posily nedorazí. S vypětím sil se třetí rukou natáhne pro pískací opici. Vymění ji za vlastní končetinu.
Piraní období je někdy často vážně náročné.

V Růži a slavíkovi bylo rušno. Hlas houslí a píšťal se linul až na ulici.
Frances se protáhla mezi křepčícími páry. Pohledem pátrala po Isabel.
Tentokrát se zdálo, že náborové schopnosti jejích děvčat nebyly úspěšné. Ani jeden z dobrovolníků nebyl pořádný námořník.
„Kapitáne, pojďte si taky skočit!“
Buclatá holka se do Frances rozverně zavěsila.
„Jeanie, víte, že netancuju.“
„To je ale škoda. Koukněte támhle na toho chlapíka. A to má jednu nohu dřevěnou!“
Kývla na pána, který se vinul k jinému děvčeti víc než důvěrně.
Frances shovívavě zavrtěla hlavou.
„No tak se se mnou aspoň napijte.“
Proti tomu nic nenamítala.

"Dámy, mám dilema," ukazuje bocman dalším přítomným dámám nejnovější fotografii neforemných hroudiček.
"Nevím, jestli se bude jmenovat spíš Geri po Odinovu vlkovi nebo Hardy. On se oficiálně jmenuje Gizmo. Nebudu na něj v parku volat Gizmo. Jednoho gremlina už doma mám. Druhýho nepotřebuju. Geri by bylo takové stylové. A je to od G," mudruje dál nad sklenicí mangové limonády a lososovým salátem.
"Nemůžeš mu říkat Geri. Představ si, že by z něj vyrostl Gary Stue," ozve se námitka.
Bocman pokývá hlavou. Takhle o tom nepřemýšlela.
"Navíc, když ho pojmenuješ Hardy, tak ho můžeš na povel 'Kiss me' naučit dělat mrtvolu."

Briga se hrozivě zmítala. V páchnoucím podpalubí se tísnilo na třicet mužů. Ve stínech pištěly krysy.
„Chcípneme tady,“ zaúpěl jeden z vězňů.
„Tu radost těm hajzlům neuděláš, Micheáli,“ zavrčel Fergus.
Tušil, že na téhle plavbě nebude moře jejich nejhorším nepřítelem.
A že mnozí se jejího konce nedočkají.

***

Katherine Miltonová zamířila k molu.
„Přivezli jsme vám nějaké zásoby, Frances,“ oznámila samozřejmě.
„Neměla jste si dělat škodu.“
„Nesmysl,“ namítla Katherine.
„Benjamin je na lodi?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Chtěla jsem se rozloučit. A vy se také opatrujte.“
„Vyplujeme nejdřív za týden.“
Až se ty zatracené vězeňské necky zhoufují.
Ještě bude příležitost rozloučit se.