Moje články

Frances se přehoupla přes břevnici. V ruce třímala tasenou šavli. Ve tváři škleb. Muži ji následovali. Samotná Furie se svým doprovodem. Démoni pomsty urvaní z řetězu.
Valili se jako příval proti skalisku. Bojový pokřik přešel ve zvířecí ryk. Kov zvonil o kov. Staccato mušket mu hrálo doprovod. Hnala je zuřivost. Nestvůrné tváře nořící se z dýmu. Naráželi. Padali. Mnozí už nevstali.
Na okamžik se dým rozestoupil. Koutkem oka zahlédla Sullivana. Oháněl se tesařskou sekerou. O šavli dávno přišel. Kabát měl zlitý krví.
Postupovali. Pomalu. Urputně. Pak ho spatřila. Netvora z Tomových nočních můr. Drala se k němu. Nedbala na rány.

Salva ji zasáhla, než stačili otevřít střílny. Demoiselle projela křeč. Trup skřípěl. Fregata řičela bolestí. Porcelánový servis děděný po generace v abstraktním zátiší se zmírající takeláží. Rozlitá káva slazená krví. Vzduch čpěl peklem. Děla zarachotila do střílen. Raněná šelma chystala výpad.
Betsy kroužila na vlnách. Obrat a úder. Záliv utonul v ohnivém záblesku. Lodě se otřásly. Chaos oděný v šedém rubáši. Železné pěsti děl neznají slitování. Neuhnou před zdobenou almarou. Ani před muži zlitými potem. Ryk dřeva o dřevo hynul v křiku raněných. Lovec a lovený ve smrtelném obětí.
Kovové háky se zahryzly do boků. Bojový pokřik rozčísl popelavá oblaka.

Louis Jaubert dopíjel ranní kávu, když se ozval překvapený výkřik. Odložil nedopitý šálek. Roztáhl dalekohled. Raposa.
To je takový hlupák, že... Blesklo mu hlavou. Myšlenku nedokončil. Vítr zadul. Plachty se nadmuly. Briga odhalila svou pravou tvář.
Nebylo cesty zpět. Uháněli vstříc nepříteli. Ač nehybná měla Demoiselle stále dvojnásobný počet děl. Frances vsadila na jedinou kartu. Na rychlost. A přesnost svých mužů. Pod kabátem skrývala pár pistolí a růžek s prachem. Nebude stát vzadu, až ji zahákují.
Fregatou se nesly překotné rozkazy. Jaubertovi scházely ruce. I čas. Musel čelit nečekanému protivníkovi na kotvách.
Betsy vycenila železné zuby. Zálivem zaburácela první salva.

Po brzké snídani zvedla Betsy kotvy. Bríza ji nesla po klidné hladině. Bojový poplach se obešel bez jediného úderu bubnu. Bocmanova píšťalka mlčela. Muži se tiše rozestavili na svá místa. Pravidelný dril přinesl ovoce. Trvalo jim to jen pár okamžiků. Čekali.
Briga se plížila kolem ostrohu. Frances upínala oči k plachtám. Poslední vzdech vánku ji vynesl z úkrytu. Demoiselle stála na kotvách. Mohutným trupem zakrývala čluny vytažené na pláž. Holé stěžně se tyčily k obloze. Nečekala společnost.
„Pane Miltone, vyvěste vlajku!“
Vylétla vzhůru. Nejprve splihlá. Pak se vítr zvedl novou silou. Plachty se napnuly. Vlajka směle zavlála. Vyzývala k boji.

Ukázalo se, že Tom měl pravdu. Brzy se fregata začala zvolna přibližovat k pořeží.
V noci Frances ukryla Betsy za ostroh, který střežil zátoku. Ještě za tmy se s oddílem námořníků vydala na pevninu. Našli úkryt v trnitém houští na vrcholku kamenitého hřebene. Dalekohledem zamířila k ústí zálivu.
Když obloha na východě začala blednout, objevily se obrysy plachet. Nejasné v ranním oparu. Fregata křižovala vstříc otevřené náruči zálivu. Frances mlčky zavelela k návratu.
Než se vydali posledním závanům noční brízy, aby je vynesla z jejich úkrytu, dala mužstvu vydat příděl chlebové kaše. Kuchař dostal příkaz nešetřit. Nepůjdou vstříc nepříteli hladoví.

V pozdním odpoledni se Frances se Sullivanem sešli k poradě. Nevěřila, že jim štěstí vydrží věčně. Na to se až příliš často setkala s neúspěchem. Bylo na čase nastražit další past. Vlákat svůj stín tam, kde mu děla nepomohou.
Tom podřimoval zabalený do pokrývky. Obličej nastavil hřejivým paprskům slunce. Do tváří se mu konečně začínala vracet barva.
„Bude potřebovat doplnit vodu.“
Sullivan se zarazil v půli slova. Frances zvedla hlavu. Ohlédla se po odpočívajícím příteli. Tom mluvil pomalu. Ani neotevřel oči.
„Už je na moři celé týdny. Nemůže se vrátit do přístavu. A teď má na dosah téměř opuštěné pobřeží.“

Prchali před Demoiselle už mnoho dní. Honička začínala posádku zmáhat. Únava si vybírala svou daň. Muži byli podráždění. Verva, se kterou se vrhli do strojení léčky, bledla.
První náznak změny přišel v půli prostřední hlídky. Na jihovýchodním obzoru zamrkalo vzdálené světlo majáku. Lákalo k přiblížení. Sullivan dal podkasat plachty. Nebylo radno se přibližovat k pobřeží.
Ráno Betsy v dálce vítala bělostná klikatice skal táhnoucí se, kam až oko dohlédlo. Šklebily se v proradném úsměvu. Frances jim věnovala dlouhý, zkoumavý pohled. Hladové útesy jim mohly být vítaným spojencem. Stačilo však, aby vítr změnil směr, a oni zůstanou uvězněni mezi dvěma zly.

Hlouček se zastavil. Padla změť rozjařených pozdravů a dvojice dětí zamířila k přechodu. Byly zabrané do hovoru. Smály se.
Dušanovi mozek pracoval jako o překot. Musel něco udělat. Jenže co? K přechodu bylo ještě daleko. I kdyby běžel...
Pepa jako by mu četl myšlenky. Se zarputilostí jezevčíkům vlastní vyrazil. Kmital krátkýma nožkama, až se mu za ocáskem prášilo. Dušan se rozeběhl za ním. Nikdy by nevěřil, že ten malý psík dokáže být tak rychlý. Hnal se dětem vstříc.
Ty už byly téměř u přechodu. Starší děvčátko nadšeně rozhazovalo ručkama. Její mladší bratříček jí visel na rtech. Zbývalo jen pár kroků.

Zatuchlý vzduch podpalubí dusil k zalknutí. Zápach Foleyho mastí a dryáků štípal v očích. Frances stáhla ruku z Tomova čela. Bylo rozpálené do běla a lepkavé potem. Neklidná dřímota uvadla v zapomnění. Příděl laudana rozehnal běsy. Odvar z vrbové kůry sliboval uhasit zžíravé plameny. Víc pro něj Foley udělat nemohl.
Chtěla věřit, že úleva nebude jen dočasná. Že nebude jen posledním vzepětím vůle, než mu smrtka nabídne rámě a odvede ho ke krvavému oltáři, aby jí zaplatil svým životem. Pomoci mu však nemohla. Svůj boj s hrabivými prsty kostlivce musel vybojovat sám.
Nazítří už mu Foley hořký odvar podávat nemusel.

Zápach potu a krve spřádal rubáš. Ovíjel se kolem těla. Svazoval údy. Vzácné střípky bdění se krčily před plameny. Sápaly se po skráních. Rozbouřené moře snů je nehasilo. Nepřinášelo útěchu. Mysl halil dým. Výstřely z děl rvaly spánky na kusy.
„Zase má horečku.“
Hlas. Zněl vzdálený. A přece ne. Ptáče starostí zápolící s vichřicí.
Odpověď se topila ve vlnách. Plachý dotek dlaně hladil po čele. Omamná vůně párala roucho bolesti. Vlnobití se tříštilo v hnědých krůpějích. Milosrdná mlha zapomnění dusila plameny.
Pomíjivá úleva neslibovala uzdravení. Dala jen naději na spánek beze snů.
Naději do bitvy, ve které síla nezaručí vítězství.

Madam, byla byste ochotna obětovat svůj čas a věnovala nám krátký rozhovor?
(Nevraživý pohled) Tak se ptejte.
Naše čtenáře by jistě zajímalo, jakým způsobem se žena stane kapitánem válečné lodi. Přiznejme si otevřeně, že to není zrovna obvyklé zaměstnání pro mladou dámu. Mnohý by dokonce mohl namítnout, že se žena pro takovou náročnou funkci nehodí.
Betsy není loď. Betsy je válečná šalupa. Jak je vám jistě známo, za loď je považováno pouze plavidlo, které...
Ano, jistě. Ale vraťme se k naší předchozí otázce.
Při vší úctě nejsem povinna vám na ni odpovídat. A teď opusťte mou loď.
Děkujeme za rozhovor.

Když se slunce vyhouplo nad obzor, bílé plachty Demoiselle se rozvinuly nad mořem jako mohutná křídla dravce. Každičký cíp plátna nastavovala větru, aby ji nesl za kořistí. Oblá příď rozrážela zčeřenou hladinu, až palubu skrápěl déšť vodní tříště. Chtivost jejího kapitána živená ctižádostí ji poháněla vpřed. Náklad dobrého vína i pěkná, pevná briga, by mu vynesla nemalou sumu do měšce. Nevydařený pokus o její zajetí byl políčkem do tváře Jaubertovy ješitnosti.
Betsy se však nehodlala stát další Jaubertovou trofejí. Noční úprk jí daroval drahocenný čas. A prostor. Aby mohla Demoiselle vyzvat k dalšímu tanci klamu a předstírání. Než sklapne past.

Na Betsy padl stín. Jen oranžové oči luceren prozrazovaly, že není sama. Demoiselle zvětřila stopu. Hon na lišku začal.
Sullivan vystřídal Frances na hlídce.
„Je blízko,“ utrousil při pohledu na světla lačně zírající ze tmy.
„Musíme si udržet náskok.“
Přikývl.
V noci nemuseli předstírat. Rozkazy zazněly palubou. Plachty se napjaly v plné síle. Betsy musela začít prchat. Nemohli se fregatě postavit v otevřeném střetu. Museli svého pronásledovatele uštvat. Vydržet, než sám rozdělí své síly. Čekaly je dlouhé dny nekonečné hry se štěstím a se smrtí.
Živí si sáhnou na dno trpělivosti a vyčerpání, aby padlí z Čírky mohli klidně spát.

Louis Jaubert zkoumal obzor dalekohledem. Od chvíle, kdy se mu podařilo proklouznout blokádou přístavu, se na něj štěstí smálo. Žádný kapitán se nemohl pochlubit tolika úspěchy. Zdatně se vyhýbal válečným lodím slídícím kolem přístavů a věřil, že mu štěstěna zůstane nakloněna.
Tentokrát se však obzor zdál pustý. Už se chystal dalekohled složit, když na jihozápadě cosi bíle zamžikalo. Zaostřil. Nařídil změnit kurz. Chtěl si neznámou plachetnici prohlédnout blíž. S čerstvým větrem v plachtách svižně ukrajoval míle ke svému novému cíli. K večeru už bylo jasné, že má před sebou snadnou kořist. Tuhle malou brigu už jednou potkal. Podruhé mu neunikne.

Betsy se pomalu ploužila modrou dálavou. Slunce se blížilo k nadhlavníku. Frances se Sullivanem se ve stínu vratiplachty skláněli nad mapou. Odpichovadlo leželo zapomenuté na deskách lodního deníku. Frances vraštila čelo. Očima bloudila po papíře.
„Myslíte, že to spolkne?“ zeptal se Sullivan. Cítila, za jeho slovy pochybnosti. Už kolik dní nepotkali ani rybářskou bárku.
Poslední plavidlo, které jim zkřížilo cestu, byla malá tartana. Její kapitán nebyl příliš sdílný. Neměl čisté svědomí a doufal, že si vytáčkami pomůže. Frances však odmítla s podloudníkem smlouvat. Informace o korzárovi ji stála jeden výstřel a kadeta. Pašeráka jeho loď.
„Ten neřád nám to spolkl.“

Nařídila přebarvit trup šalupy na okrovo. Kdo se nemohl chopit štětce, dostal do ruky jehlu a nit. Betsy se zahalila do liščího kabátku. Nezbýval čas na rozmíšky. Ani spravedlivý hněv. Život se zvolna vracel do vyjetých kolejí odměřovaných údery lodního zvonu. Obezřetně ukrajovaly z azurové hladiny míli za mílí.
Večer mizela v šeru podpalubí. Sedala u Tomova lůžka mlčky. Nedokázala mluvit nazdařbůh. V přístavu se loučili v dobrém rozmaru. Teď tančil valčík se smrtí.
„Fanny,“ zašeptal. „Nemusíš to dělat.“
„Musím.“
Stín pousmání v bledé tváři. Byli bratry ve zbrani. I když je dělily tisíce námořních mil. I po tolika letech.

Lafety drkotaly po palubě. Betsy se otřásala v pravidelném rytmu výstřelů. Hustý dým ji halil do šedého závoje.
Tentokrát na každovečerní rituál dohlížel Sullivan sám. Věděl, že Frances strávila celou noc na marodce. Ráno se ani nesnažila předstírat, že si šla lehnout.
„Pal!“ zavelel pevně Milton. Dělo poskočilo. Koule však jen neškodně pročísla hladinu.
„Pal!“
Barkleyho družstvo nebylo o nic úspěšnější. Prázdný sud se jen výsměšně rozhoupal. Sullivan zamračeně sledoval hodinky. S poslední ranou je zlověstně zaklapl.
„Pánové, střílíte jak ponocní! Takhle z nás ta Slečinka nadělá fašírku! Znova!“
V očích osádek děl se objevil vzdor. První dělo odhodlaně zaburácelo.

Zapsala Tomovy muže na seznam posádky. Byli vyčerpaní, ale prahli po odvetě. Slíbit ji nemohla. Dala jim však naději. Že Demoiselle najdou. A vítr bude na jejich straně.
***
Než našli Čírku, panovalo mezi námořníky vzrušené očekávání. Toužili po boji. Boj znamenal podíl na kořisti. Vidina zlaťáků se rozplynula v krvi a slzách zachráněných druhů. Vystřídal ji bublající vztek.
Stín napětí se šířil podpalubím. Zápalná šňůra vedoucí k soudku z prachem.
Slepá zloba skrývala oddanost. Jejich kapitán ležel mezi raněnými hrubě zalátaný. Blouznil v horečkách. Nevěřili, že dožije rána.
***
Nemohla jim jejich zatvrzelost vyčítat. Musela ji zkrotit.
Nebyla na ni sama.

Trosečníci z Čírky dostali kaši, příděl rumu a suché oblečení. Když se vzpamatovali, zavolala je Frances do své kajuty. Potřebovala vědět, co se přihodilo. Tom jí to říci nemohl.
Chlapec sotva patnáctiletý stál ve vypůjčených šatech jako hromádka neštěstí.
„Pane Barkley, posaďte se.“
Roztřeseně ji poslechl.
„Řekněte mi, co se stalo. Všechno.“
Začal vyprávět. Jak zjistili, že jejich konvoj pronásledují. Jak ze své lodi udělali návnadu, a protivník lest spolkl. Nakonec Čírka v boji s těžší fregatou podlehla.
„Najděte pana Miltona. Ukáže vám, kde budete spát.“
Propustila ho s hlavou plnou starostí. Ani vztek ji nemohl donutit jednat bez rozmyslu.

Vyslechli každou loď, kterou potkali. Korzár přepadal osamělá plavidla i konvoje, jejichž doprovod nebyl dost silný na to, aby se mu postavil.
Jeho pověst se šířila s větrem. S sebou nesla strach a nejistotu. Šalupa se každý večer otřásala zpětnými rázy děl.
Patnáctého dne od setkání s Raposou se z ráhnoví ozval výkřik:
„Vrak! Vrak na levoboku!“
Tím vrakem byla Čírka.
Frances dala spustit čluny. Nezachránili jich mnoho. Toma odnesli do podpalubí. Uniformu měl zbrocenou krví. Sešla do zatuchlého příšeří. Ležel tam bezvládně. Bledý. V něžných spárech laudana. Sevřela ruku v pěst
„Já toho mizeru dostanu.“
Korzár se stal nepřítelem.

Neznámá plachetnice plula poněkud těžkopádně. Když zjistila, že je pronásledována, pokusila se prchnout. Marně. Betsy ji dostihla ještě před polednem. Nevelká briga zjevně nabírala vodu. Takeláž měla zle pocuchanou. Rezignovaně ukázala barvy. Jmenovala se Raposa.
Když Betsy pozdrav opětovala, objevila se ve tvářích posádky úleva. Sullivan vyslechl kapitána. Báli se, že znova potkali tu loď, vyprávěl. Sotva se jim podařilo vyváznout. Polovina nákladu přišla vniveč.
„Máme v revíru škodnou,“ utrousil Sullivan, když se Raposa vydala na další cestu.
„V rovném boji se jí rovnat nemůžeme. Musíme být chytřejší.“
Sullivan pozvedl obočí. Tuhle větu už kdysi slyšel.
Ale Betsy není Stella.

„Doufám, že mne poctíte svou přítomností u snídaně.“
„Zajisté, madam.“
V odpovědi nezněla jen prázdná povinnost. Za ty roky, co spolu sloužili, se společné stolování změnilo z trpěné nutnosti ve chvíle, kdy mohou na chvíli odložit masky. Zažili toho příliš mnoho, než aby se i v okamžicích zdánlivého soukromí tvářili, že nejsou přátelé.
Okny na zádi se do kajuty dralo slunce. Jídlo z talířů téměř zmizelo, ale ještě seděli v zaujatém rozhovoru. Slovo měl Sullivan. Frances míchala šálek čaje, až se hladina vířila. Zamyšleně ho zvedla, když se z paluby ozvalo halekání. Plachty na obzoru!
Čaj zůstal nedopitý. Věta nedokončena.

Den na Betsy začínal brzy. Když zvon odbil začátek ranní hlídky, obloha na východě teprve začínala blednout. Silueta šalupy splývala s obzorem.
Frances vyšla ze své kajuty s prvními paprsky slunce. Její psík se rozkošnicky rozvalil u paty stěžně. Přelétla palubu přimhouřenýma očima. Sullivan již vydal první rozkazy. Betsy si to uháněla po zčeřené hladině. V ranním slunci se třpytila tisícem zlatých penízků.
„Dobré ráno, madam,“ pozdravil ji Sullivan.
„I vám, Georgi.“
„Zdá se, že nám počasí přeje.“
Potřásla hlavou. Věnovala obloze zkoumavý pohled. Šmolková modř slibovala jasný den. Nehrozila zradou. Západní vítr jim naklonil korouhvičku štěstěny. Alespoň pro tentokrát.

Většina oken dávno ztemněla. Jen tlumené halekání prozrazovalo, že město ještě nespí.
Jejich kroky se rozléhaly ulicí. Potkali se náhodou, po letech, a teď se vraceli z krčmy ke svým lodím. Zastavili se na hradbách. Střapatý psík netrpělivě poskakoval. Frances mu hodila zbytek kachního křídla. Tom se uchechtl.
„Nechtěla sis ho schovat k snídani? Nadívanou kachnu pěkných pár týdnů neuvidíš.“
„Však ty taky ne,“ ušklíbla se.
Mlčky shlíželi na noční přístav. Nad černou hladinou mrkal roj bludiček.
Nazítří Betsy nabrala kurz k pobřeží za jižním horizontem. Tomova Čírka s houfem obchodních plavidel se šinula na východ. Vlajky mávaly na rozloučenou.

Letos nejsem schopná vytvořit nějaký tématický seznam, tak alespoň pár těch, která mi utkvěla v paměti, ať už vyvolala úsměv nebo mě dojala.
A protože špatné zprávy by se taky měly odbývat jako první, začnu těmi, která mě rozplakala nebo mi alespoň trochu zvlhly oči dojetím či mi z nich přeběhl mráz po zádech.
Odcházející věk od Esclarte
Převaděč od Aplír
Dnes naposled od KattyV
Když slzy nejsou... od Melosiry
Dopisy domů od striggy
A abych nebyla za pesimistu, tak to musíme dorovnat. Následující pětice mě dokázala rozesmát a potěšit. Doufám, že potěší i jiné.
Závažná rozhodnutí od Zuzky
Šedá, žlutá, červená a zelená od eff7
Bitva čtyř armád od striggy
Pohádka o krabu poustevníčkovi od Melosiry
Záhada ztraceného znamení od kytky

Betsy se zvolna vzdalovala od nešťastného břehu. Na konci první psí hlídky Frances na zádi vystřídal Sullivan. Odebrala se do své kajuty. Po pětatřiceti hodinách bez odpočinku se zoufale potřebovala vyspat. Alespoň pár hodin oddechu. Ale mysl zvířená překotným ústupem se spánku bránila.
Posadila se za stůl. Poznámky psané tu Sullivanovou vypsanou rukou, tu Miltonovým krasopisem nebo Hardyho muřími nožkami potřebovaly utřídit. Zakreslit opravy do map. Nechala si přinést čaj. Pustila se do čtení. Trasa kutru získávala tvar. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely ve skle. Oslňovaly nevyspalé oči. Z hrnku se kouřilo. Vůně čaje hladila unavené skráně. Hlava jí klesla.

„Tohle není fér,“ prskala Betsy, až se jí z kanónů kouřilo. „No vidíte to!? Co mi ta... ta... zase provedla!? To je normální týrání todlecto!“
Takhle se chová válečná šalupa? Nemesis protočila ráhna. Pohoršeně na brigu shlížela.
„Jen se nečerti, maličká,“ zaskřípal Skřivánek. „Copak ti udělala?“
„Zlomila mi stěžeň!“ zaburácela Betsy.
Skřivánek se od kýlu zasmál, až se hladina zvířila. Nemesis s výrazem královny odplula.
„To nic není. Na to si zvykneš. Nemesis dokonce potopila.“
Spiklenecky mrkl dělovým otvorem. Betsy vyvalila sudy.
„To jako opravdu!?“
„Jo. Pumpovala vodu ještě v červenci. A teď hybaj na rejdu, spustit kotvu a spát.“

Catherine roztřesenýma rukama rozlomila pečeť. Posadila se na lavičku a rozložila list. Dopis byl datován ke konci února.
Drahá maminko...
Slova se kroutila klidným korytem. Ale obavy zůstávaly. Za oblými linkami četla víc, než papír sděloval. Neušly jí vrásky, které přibyly Frances ve tváři.
„Řekněte mi, co se vám přihodilo?“
V hlase zdánlivý klid. I starost. Nejen o syna.
„Neměla byste se ptát.“
„Frances...“
Sevřela ruce v dlaních. Odpovědělo pronikavé mlčení. Dál nenaléhala. Schovala dopis k srdci. Večer se jí neusínalo snadno. Druhý den odjela do přístavu.
Benjamin připlul v půli června. Sevřela ho v náručí. Konečně mohla klidně spát.

Nemyslíš na to. Snad protože víš, že to přijít musí. Každému jednou narostou křídla. Zbude jen prázdný pokoj a prázdná skříň. Dětinské spory tonou v cinkání talířů. Chvatném dusání. Mlčení.
„Ségra, prosimtě...“
„Jo. Jasně. Vem si ji. Já ji nepotřebuju. Ty hrnce taky. Jen příborů mám málo. Ty knížky...“
„Ty si beru s sebou. Neboj. Hobita máš támhle. Verna taky.“
Nešťastné psí vytí. Neví, co se děje. A přece ví. Poslední pohlazení. Objetí. První po čtvrt století. Věříš, že nebude poslední. Jen se chce naučit létat. Snad nespadne.
Snad se budou mít dobře. Oba. Ten, co vyrostl, i ten přespočet.

Koleska zastavila před branou do zahrady. Frances po paměti zamířila k jezírku. Písek skřípal pod podpatky.
Catherine si četla ve stínu cedru, když zaslechla kroky. Zvedla hlavu a odložila knihu. Nečekala hosty.
„Dobré odpoledne, madam.“
Ohlédla se po hlase. Stála přítmí kvetoucích rododendronů. Ve tváři neurčitý výraz.
„Frances, vrátila jste se. Benjamin zůstal na lodi?“
Frances z kapsy vytáhla zapečetěný list. Catherine cítila, jak se jí podlamují kolena.
„Proboha! Co se stalo? Neříkejte mi, že padl...“
Popadla Frances za paži.
„Je na živu. Tohle vám posílá. Catherine, nemějte o něj strach. Už není dítě. Připluje první lodí, kterou bude moci.“

Pero skřípalo po papíře. Pavouci slov spřádali sítě. Frances čekala, až ji polapí. Opět zklamala. Nebyla šťastný důstojník. Pochybovala, že by jí svěřili byť děravé necky. Nebo ji odvelí na vězeňskou loď do bohem zapomenutých končin, kde slunce spaluje a půda neplodí.
Admirál jí list mlčky podal.
„Samostatná plavba, pane?“ neubránila se otázce.
„Máte to černé na bílém.“
Příčilo se uvěřit.
„Slečno Doyleová, z toho, co se stalo, vás neviním. Neměla jste štěstí.“
Trpké ušklíbnutí. Smůla se jí táhla za patami jako hladoví psi. Ztráta lodi. Zajetí. Zimnice.
„Poděkujte Throntonovi. Je to šance, jak zlomit prokletí. Berete ji?“
Zbytečná otázka.

Uplynul bezmála rok od chvíle, kdy opouštěla admirálovu pracovnu s novými rozkazy v kapse. Od té doby ji dělily tisíce námořních mil. Lodní deník svírala ve zpocených dlaních.
Admirál se podobal soše. Tvář vytesaná z kamene. Na stole ležel list. Poznala vlastní rukopis.
„Chci slyšet vysvětlení.“
Za maskou odměřenosti se skrývala bolest.
„Poslala jsem vám hlášení.“
„Chci to slyšet od vás.“
A tak vyprávěla. Když skončila, zavládlo pracovně ticho. Podal jí arch papíru.
„Zde je hlášení kapitána Throntona. Přečtěte si ho.“
Přelétla dopis pohledem. Datum hlásalo Boží hod vánoční.
„Slečno Doyleová, řekněte, kam vás mám odvelet?“
Nečekal odpověď. Byl rozhodnutý.

Betsy spustila kotvy na dohled přístavu. Únorové slunce hřálo. Milton nastavoval tvář paprskům. Racci kroužili kolem stěžňů. Ze sto sedmnácti mužů se toho pohledu dočkala polovina.
Setkání s velitelem přístavu se neslo v duchu nedůvěry.
„Poslyšte, kapitáne, co tomu řeknou lidi, až se to roznese? To vyvolá paniku!“
„Víc jak šest týdnů nikdo neonemocněl.“
„Váš názor?“ obrátil se na Chadwicka.
„Karanténu jsem odvolal. Avšak další plavba by jim neprospěla.“
„Jestli se něco strhne, půjde to na vaši hlavu, doktore.“
Po dvou týdnech vypluli k domovu. Hlášení i dopisy rodinám poslala Frances napřed po rychlé fregatě. Sedmnáct zůstalo. Dokud se nezotaví.

Stalo se to v době, kdy se začaly proslýchat první zkazky o bílých mužích, kteří unášejí ženy i děti. V okovech je odvádějí neznámo kam. Z kouzelných holí sesílají hromy. Veliký náčelník zvěstem nevěřil. Lidé nemohou být bílí. Slunce by je sežehlo. Tehdy se u jeho vesnice zjevili bledí bojovníci. Odložili hole. Náčelník z nich učinil hosty. Věřil, že nemají zlé úmysly.
Pak náčelníkovu ženu schvátila horečka. Náčelník cizince vyhnal. Nemoc však nepolevovala. Byl to trest za náčelníkovu důvěřivost.
Co se stalo s cizinci, není známo. Někteří tvrdí, že i je schvátila choroba. Jiní říkají, že se vrátili do vlasti.

Doktor Chadwick navrhl, že nastoupí na Foleyho místo. Přes počáteční vlnu nelibosti nakonec Thronton svolil. Přesto je čekala těžká plavba. Ani zázračný lék z Chadwickovy truhličky nedokázal všechny zachránit.
Malý Milton nesl svůj úděl statečně. Jeho stav se však nelepšil.
„Madam, napíšete mamince dopis?“ zeptal se, když se zastavila u jeho lůžka. Otázka jako prásknutí bičem. Dopis pro bocmanovu ženu ležel rozepsaný v kajutě.
„Když to bude nutné.“
Chlapec chabě přikývl.
„Mrzí mne, že jsme nezvládli...“
Umlčela ho v půli věty.
„Udělali jste víc než dost. Odpočiňte si. Ať nemusím psát ten dopis.“
Unavený úsměv. K ránu horečka konečně polevila.

Marodka svírala okovy. Někteří leželi v závěsných lůžkách. Někteří na holé zemi. Nespali. Přízraky ve sténající změti. Vzduch dusil zápachem. Doktor mezi nimi přecházel. S těmi, co byli při smyslech, prohodil pár slov. Foley si nervózně mnul ruce.
„Máte víno?“ zeptal se. Na felčara ani nepohlédl.
„Dám ho přinést.“ Neptala se proč. Rozhodla se věřit.
Z truhličky vytáhl polámané kousky kůry. Hodil je do hmoždíře. Palička tančila v zběsilém rytmu. Lucerna se míhala s ní. Po rudých stěnách křepčily stíny.
„To je...“
Přikývl.
„To víno. A ať jim uvaří silný vývar.“
Na šanci pro své druhy se složila celá posádka.

Znáte to. Všichni pobíhají a mě si nikdo nevšímá. Ani mi neházejí balónek. Rodinka se chystá na procházku na Starý Město. Prý když jsou ty Vánoce. Co je to Vánoce? Malej brácha říkal, že dostaneme spoustu dárečků. A dostali jsme. Jedlý i nejedlý. Všecky jsem je Malýmu bráchovi zabavil. Má bejt rychlejší. Ale tohle! Tohle je lepší než dárečky. Cítíte to taky? Tu vůni jablek a skořice? Teroristka si včera šmakovala. A teď tady leží přímo přede mnou. Maminčin štrůdl. To cukroví! Jen se trochu natáhnout. Pozor! Opatrně se rozhlédnout. Teroristka by se zlobila. A páníček taky. Čistý vzduch. Chlamst!

Frances se zdráhala přijmout pozvání kapitána Throntona k večeři. Neměla však na výběr. Odmítnutí by znamenalo víc než urážku. Do člunu nasedala se skrytými obavami. Bez osobního setkání se neobešli.
Thronton ji přivítal v prostorné kajutě. Vévodila jí obsáhlá knihovna. Vůně jídla dráždila zkroucený žaludek. Deník i poznámky položila na stůl.
„To, že jsme se minuli, bylo, zdá se, štěstí,“ utrousil, když se se sklenkou brandy probíral dokumenty. Věděla proč. Žlutá vlajka byla vztyčený ukazovák.
„Udělali jste kus práce. Ten mládenec...“
Uznalý tón zanikl v tíživém mlčení.
„Kolik máte nemocných?“
Starost v tvrdé skořápce.
„Pětatřicet.“
„Pošlu s vámi svého lékaře.“

Trojstěžník se pomalu blížil. Šalupou se rozezněl bojový poplach. Frances přecházela po zádi se zarputilým výrazem. Kulhala víc, než bylo obvyklé. Nespouštěla z neznámé lodi oči. Boj by pro vyčerpanou posádku znamenal katastrofu. Ale s rozmarným větrem sotva mohli pomýšlet na útěk. Zůstali uvězněni mezi pobřežím a silnějším soupeřem.
Sullivan vyšplhal do lanoví. Pozdravil hlídku v koši a pustil se ještě výš. Až k brámovkám. Posadil se na ráhno. Pod nohama modrou prázdnotu. Zamířil dalekohled na blížící se fregatu. Plachty svítily v ranním slunci. Pak ukázala barvy.
„Je naše!“ vykřikl. „Je to Mrož! Náš ztracenej Mrož!“
Posádka si mohla vydechnout.