Moje články

Frances sepisovala hlášení. Střapatý psík ležící pod stolem hravě dloubal čenichem do zmačkaného archu papíru. Prosakovaly jím kaňky. Písmena se vzpírala snaze levačky dát jim řád. Uctivá strohá slova se nehodila k pokřivenému rukopisu. Muří nohy číslovek připomínaly cenu vítězství. I daň kterou za něj zaplatili. Sedmnáct padlých. Dvakrát tolik raněných. Ty, kteří přežili, čekala řada nejistých dní.
Zaklepání ji vytrhlo z urputné snahy.
„Madam, poslala jste pro mne.“
Gillingham stál před Frances napjatý jako struna.
„Sepíšete dopisy rodinám padlých.“
Okamžik zaváhání.
„Je to nutné, madam? Většina z nich neumí číst.“
„Je to nezbytné.“
Pouhá odvaha v boji velitele nedělá.

Dny po bitvě plynuly v pomalém rytmu. Tesař láskyplně laskal šíji příďové figuríny.
„Zase budeš fešanda,“ šeptal když zručně přitesával rukáv šatů. Jeho druzi pracující na opravě zábradlí mu souhlasně přizvukovali.
Dvojice námořníků na zádi dostala štětce a vědro s barvou. Hrubé ruce umně vymalovávaly písmena, která široko daleko hlásala jméno šalupy. Betsy. Krasavice mezi všemi. Žluť se zlatavě leskla ve slunci.
„Ták. Ještě tě tu trošilinku vyzdobím. Přece nebudeš jak nějaká šmudla,“ mumlal si pod vousy starší z lodníků, zatímco štětec kroužil kudrlinky.
V hrudi dřevěnné panny tlouklo srdce lodi. Ve jméně její duše. A tu je potřeba hýčkat.

Vydali mrtvé moři. Foley se postaral o raněné. Zajatce zavřeli v podpalubí. Jen důstojníci si zachovali volnost. Dali své slovo. Chromou fregatu vzali do vleku. Nebyla schopná samostatné plavby. Čekala je zdlouhavá cesta k přístavu. Život na Betsy se zvolna vrátil do vyjetých kolejí. Do šedé rutiny běžných dní a nepřetržitých hlídek.
Gillingham se po bitvě do své kajuty nevrátil. Zaujal své místo zástupce kapitána. Ve vzduchu byla cítit změna. Jakoby minulé bylo zapomenuto. Nikdo nepřipomínal. Ze šumu podbalubí se vytratila nevraživost. V bitvě své muže nezklamal. Ukázal odvahu. Kuráž. Dostal šanci si je získat i v boji všedních dnů.

Verbíři je sebrali ze dna ulice. Z přístavních stok. Nebyli ničím. Krysy s děravou kapsou. Moře se jim stalo domovem. I vězením. Prolili krev pro krále, ale ani pes po nich neštěkne. Neocení službu, kterou si nevybrali.
Byli naši bratři. V době míru i ve válce. Střidali nás na hlídce. Sloužili jsme u jednoho děla. Jedli u jednoho stolu. Večer si krátili muzicírováním. Dobbs hrál na píšťalu. Tesařův pomocník laskal bubínek z kůzlečí kůže. V jeho rytmu ožívaly obrazy krásných dívek i líté stvůry. Už víc neudeří palička o kozlovinu. Píšťalu přeťali ve dví. Proto teď připijte na naše kamarády!

Probojovali se na velitelskou palubu. Za zády spoušť. Paluba kluzká krví. Tělo kapitána halil cár plachtoviny. Odpor polevil. Vlajka zahanbeně klesla.
Betsy zajásala. Zvítězili. Siréne byla jejich. Zákonná kořist. Každý dostane svůj díl.
„Bojovali jste udatně.“
Frances vrátila meč poručíku Ménardovi.
„Kapitán by se nikdy nevzdal bez boje.“
Slova tmelená oddaností.
„Byl to statečný muž.“
Za odvahu zaplatil cenu nejvyšší. Nebyl jediný.
Frances vnímala prvotní radost své posádky v oparu vyčerpání.
Jásot uhasne. Pak si uvědomí, kolik stojí vítězství. Až budou zašívat hamaky. Až moře pohltí těla padlých kamarádů. I nepřátel.
Zatím se opíjeli nadějí. Na kořistné. Na lepší budoucnost.

Zpětné rázy otřásaly šalupou jako hlava beranidla. Mlha se přetavila v dým. Praštění stěžně. Pak náraz boku o bok. Ryk přívalu. Přehoupli se přes zábradlí. Přelezli po padlém stěžni. V rukou tesáky.
Frances vedla své muže na záď. Koutkem oka spatřila Gillingama. Nevedl si zle. Obrátila svou pozornost k velitelské palubě. To byl její cíl. Najít kapitána.
Postupvali pomalu. Posádka Siréne nedala zadarmo ani píď. Hájila svou loď s urputnou tvrdohlavostí. Tvrdě platili za každý krok vpřed. Přesto postupovali. Kryti palbu z ráhnoví. Pak kapitán Siréne zavrávoral. Náhodná kule ho srazila k zemi. Otřásla odhodláním. Neústupnost klesala. Níž a níž.

Mlha skrývala pod křídly poslední přípravy. Nabrousit tesáky. Připravit muškety. Bez bubnu. Bez píšťal. Pantomima pohybu za šeravou oponou.
Frances sešla do podpalubí.
„Pane Gillinghame.“
Potřebovala každou ruku.
„Madam?“
Ve tváři údiv.
„Až ji zahákujeme, povedete útok přes příď. Jones vám bude k ruce. Máte šanci získat zpět tvář. Druhou už nedostanete.“
Siréne dostihli hodinu po svítání. Děla zahřměla. Bez varování. Trupem fregaty projela křeč. Dřevo praštělo.
Nebyl to rovný útok. Avšak už otec Frances učil, že v boji se na pravidla nehledí. V bitvách nevítězí ti čestěnějí.
„Miřte na stěžně!“
Zchromit. Palubu vyčistit kartáči. Bez váhání podplatit štěstěnu překvapením.

Víření bubnu. Dusot nohou. Nesčetněkrát trénovaná rutina. Pak nastalo ticho. Lucerny zhasly. Noc zahalila Betsy černým závojem. Světla fregaty mrkala do tmy. Vyzývala k nočnímu honu. Bludičky vábíci na rozcestí mezi prohrou a vítězstvím.
O půlnoci převzal hlídku mladý Brakley. Frances se paluba neopouštěla snadno. Zranění však volalo po odpočinku. Ochromená bolestí by svým mužům nebyla k užitku. Věřila, že s bocmanovou pomocí si kadet poradí.
Nad ránem vítr ubral na síle. Změna ji vytrhla ze spánku. Betsy hladce klouzla po klidné hladině. Mlha se již po druhé přiklonila na jejich stranu. Šedý rubáš nahrával překvapení. Dával šanci na úspěch.

Cesta, která je čekala, nebyla vysypána pískem. Spíš pořádně zarostlá bodláčím.
Den za dnem, stále ve střehu, pátrali po fregatě. Lodní zvon odměřoval vyčerpání. Marně Foley naléhal. Nabádal k odpočinku. Zarputile odmítala jeho rady. Už nevydá svou loď do rukou prvního důstojníka. Dokud nepochopí. Ne před bojem.
Osmého dne ji objevili. Líně se ploužila vztříc západnímu obzoru. S ní houf menších plachetnic. Hledaly ochranu. Frances si ji zkoumavě měřila. Napočítala dvacet čtyři děl. Šestiliberky. Přes převahu mužů i děl ji mohli porazit. Když se dostanou dost blízko.
„Chlapi! Zítra ji dostihneme!“
V zarostlých tvářích námořníků zasvítila dychtivost.
Nazítří se rozhodne.

Trest odbyla rychle. Dva tucty pro výstrahu. Krvavé krůpěje stékaly po zádech. Nechtěla protahovat agonii.
Dveře zapadly s uraženým klapnutím. I ve svém vězení stále uhlazený. V tmavém kabátci s bílou náprsenkou.
Vrátit řád. Najít směr. Navzdory ztrátám. Navzdory zranění.
Raněná ješitnost sžírala útroby. Pohár vína lákal k zapomění.
Vypátrat záludnou fregatu. Oplatit překvapivý úder.
Pohár první přiléval oleje od ohně. Tříštil střepy vzteku.
Tvrdá práce dávala zapomenout. Únava hasila uhlíky vzpoury.
Pohár druhý tupil hroty zášti. Znavená mysl mžourala do temnoty.
Kabátec chránil před večerním chladem. Ve tváři opatrné pousmání. Našli cíl.
Pohár třetí tepal ve spáncích. Probouzel pochopení.

Pozdě Gillinghama varovala. Příliš dlouho dusil. Nádoba vzdoru přetekla. Vratké zbytky disciplíny se hroutily v bouřlivém tichu. Klesaly ke dnu. Vzpurné mlčení ji přinutilo vstát. Překonat bolest. Navzdory Foleyho protestům vystoupala na palubu. Do srdce chaosu.
Pomalu kráčela k zádi. Bez kabátu. Pravačku na pásce. Zběsilost vytvořila špalír. Ukazováky salutovaly.
„Co se tady děje?!“
V hlase mrazivý klid. V očích ohně pekelné.
„Lodník Dobbs odmítl splnit rozkaz, madam.“
Ticho se prohloubilo.
„Do želez!“
V očích námořníka se mihl děs.
„A teď všichni po své práci. Tohle není divadlo!“
Netroufli si odporovat.
„Pane Gillinghame! Vy půjdete do své kajuty. Do odvolání."

(skřípění lodního trupu, vrznutí dveří)
Gillingham: Madam, přála jste si se mnou mluvit?
Frances: Ano. (odmlčí se) Zhasněte tu lucernu.
Gillingham: (udiveně) Z jakého důvodu?
Frances: (tiše) Musíte se naučit naslouchat.
Gillingham: Co tím myslíte?
Frances: (rázně) Mlčte. Poslouchejte.
(skřípění lodního trupu, ozvěna kroků, tlumený hovor z paluby)
Frances: Co slyšíte?
Gillingham: Nic zvláštního, madam.
(vzdálené pobrukování přístavní odrhovačky)
Frances: Slyšíte všechno.
Gillingham: Ale...
Frances: Kolik dětí má tesař?
Gillingham: (zmateně) Jak to souvisí...
Frances: Kolik?
Gillingham: Nevím.
Frances: Nenasloucháte. Neznáte posádku. Tresty bez viny si ji nezískáte. Oni poznají nespravedlnost slabosti. Tady nejste na řadové lodi. Tady se neschováte.

Mlhavý spánek chránil před bolestí. Když nespala, naslouchala. Důvěrnému skřípění trupu. Tepání seker. Povědomé hudbě oprav. A přece cizí. Vzdálená. Rozpačitá. Rozkazy pronášené v rozčilení i brumendo odporu vnášely nesoulad. Obavy osamělé mysli. O posádku. I o důstojníčka.
Třetího večera se ozvalo zaklepání. Vytrhlo ji z těkavé dřímoty.
"Vstupte!"
Bocman smekl čapku. Mořský vlk ztvrdlý solí. Ve tváři výraz zbitého psa.
"Prosím za odpuštění, madam, vím, že bych neměl. Ale já bych se i upsal ďáblu, jen aby..."
"Tak to vyklopte. A nerouhejte se, Jonesi."
"Madam, jestli to takhle půjde dál, tak z toho mladýho chlapi udělaj krmení pro ryby."

Mlhavý den vzal felčarova slova za svá. Pana Maxwella vydali moři, zatímco Foley v šeru podpalubí sváděl boj o záchranu Francesiny ruky. Vyjmout dubovou třísku. Vyčistit ránu. Narovnat zpřelámané kosti. Víc udělat nemohl.
Odvedl dobrou práci. Zbývalo jen doufat. Že kost sroste. Rána se zhojí. Že ji nezasáhne gangréna. Přihnul si z placatky. Mlčky připil na štestí. Snad se k nim neotočí zády.
Jediná dělová koule rozbila křehkou rovnováhu panující na palubě Betsy na kusy. Velení převzal Gillingham. Posádka držená na uzdě oddaností zůstala ztracená. Na těle únava. V myslích vládl strach. Nedůvěra. Zlost. Obstojí mladíček na místě zkušeného velitele?

„Kolik máme raněných?“
Rutinní otázkou skrývala starost. V očích únava.
„Šestnáct."
Na okamžik se Foley odmlčel.
"Pan Maxwell se nedožije poledne,“ hlesl.
Chlapcova tvář bledla ve stínech. Úleva z úniku kysla s vědomím, že nebude beze ztrát. Za troufalost zaplatí krví svých mužů. I svou vlastní.
Felčarův pohled sklouzl na pravačku zkroucenu na prsou.
„S vámi sedmnáct. Ukažte mi tu ruku, madam.“
Chtěla se vzepřít. Věděl to.
"Vypijte to."
Lahvička se zaleskla ve světle lucerny. Tón nepřipouštěl diskuzi. Kapitulovala. Vzdala se rukám bývalého řezníka. Paží jí projel nespočet rozžhavených čepelí. Nasládlá pachuť hasila požár. Pak se svět rozplynul v mlze.

Ztráta lodi. Zajetí. Už zakusila hořké sousto poraženého. Tentokrát ne! Dokud má vítr v plachtách, neodevzdá meč nepříteli.
O vítězství nerozhodnou děla. Tma je zradila. Tma se stane jejich spojencem. Dostat se z dosahu fregaty.
Tančili nad propastí. Záblesky děl věnčily temnotu. Stačil jediný chybný krok. Nebyl čas na únavu. Ani na bolest.
Ráno halila mlha. Hýčkala šalupu ve studené náruči. Konečně mohli vydechnout. Na chvíli. Museli odklidit trosky. Spočítat raněné. Frances se nesměla zastavit. Ještě ne.
„Madam, pan Foley se poroučí. Vzkazuje, že by vás rád viděl.“
Miltonova slova ji vytrhla z kruhu soustředění.
„Pane Gillinghame, paluba je vaše!“

Sekery přeťaly provazy. Betsy se vymanila z objetí. Salva na rozloučenou lstivé Cométe. Pryč! Pryč než se dostanou na dostřel.
„Proč jste zavelela k ústupu!?“
Zklamání oděné zlostí.
„Vaše místo je u děl, pane Gillinghame.“
Krev bubnující ve spáncích. V hlase nebezpečný klid.
„Madam...“
„Vy zatracenej idiote! K dělům!“
Nebyl čas na vysvětlení. Přízrak zamžikal světly luceren. V Gillinghamově tváři se mihlo pochopení.
Plachty se vzduly. Pořád měli šanci, že z pasti uniknou. Že získají vítr zpět na svou stranu. Oplatí překvapení. Srdce bušila. Buch buch.
Děla zaburácela. Fošny zapraštěly. Dubové třísky tepaly palubu. Buch buch. Pak se dech zastavil.

Varovný výstřel zahřměl nocí. Vyzýval k zastavení. Druhý rozčísl ráhnoví. Dřevo zapraštělo. Zraněný škuner zaúpěl boletí. Potom zavládlo ticho. Nekonečné vteřiny vyčkávání. V očích lačnost dravců. Skrývala zoubky nejistoty. Poslední nádech před krokem do neznáma.
„Zahákujte ji!“
Bojový pokřik proťal napětí.
Kadeti vedli útok přes příď. Gillingham měl opanovat záď.
Frances sledovala jejich stíny. Dala mu šanci projevit odvahu. Šanci objevit v neprobádaných zákoutích mysli velitele. Druhou dostat nemusí.
Pak Barkleyho bystré oči cosi spatřily. Snad zčeřelé chocholky vln na temné hladině. Ukazoval do tmy. Přízraky tušení získaly pevný tvar. Změť rozkazů. Ostrý hvizd píšťaly. Útok se změnil v ústup.

Kapitán Cométe se nechtěl své lodi vzdát. Sotva Betsy ukázala své barvy, dal se na útěk. Zdánlivě ztracený pokus. Vítr stál proti němu.
Frances dávno nebyla nedorostlým štěnětem. Sama se nejednou pokusila silnějšího nepřítele setřást manévrováním. Nebo lstí. Přesto musela smeknout před uměním svého protivníka. Získal čas, který mu nedávala.
Vyhlídka nočního boje ji netěšila. Nezbývalo však než výzvu přijmout. Poslední slova povzbuzení. Poslední plány. Škuner obsadí Gillingham. S ním dva kadeti.
Neušlo jí zklamání ve tváři třetího. Jen kázeň mu nedovolila ohradit se. Vždyť byl nejstarší.
„Potřebuji vás zde, pane Barkley.“
Nebylo třeba říkat víc.
Cométe dostihli po půlnoci.

Osamělý škuner naložený hedvábím z východu byl lákavým soustem. Namáhavě šplhal proti větru. Mířil Betsy přímo do náruče. Frances odhadovala, že ho dostihnou do západu slunce. Když vítr vydrží.
„Vyhlaste poplach!“
Hlas bocmanovy píšťaly přeťal napětí. Buben zavířil.
Dusot nohou.
„Bude to rychlý boj.“
„Možná,“ uťala Gillinghamova slova. „Pane Miltone, vyšplhejte do koše. Chci vědět o každé plachtě. I kdyby to byla rybářská bárka.“
„Rozkaz, madam!“
Chlapec zmizel v lanoví s ještěrčí hbitostí.
Vítr jim hrál do karet. Štěstěna vyzývala k tanci. A to se neodmítá. Zkušenosti však radily opatrnost. Je snadné se nechat zlákat snadnou kořistí.
Moře nadutost neodpouští.

Bělavý obrys plachet se na obzoru objevil v pravou chvíli. Vidina boje schladila dřímající požár. Na příslib kořistného slyší i nejzarputilejší výtržníci.
Frances to věděla. Znala své muže. Mnozí byli mizerové. Zloději a rváči s prázdným žaludkem. Na moře je zahnala bída a hole verbířů. Hřbety měli zjizvené od důtek. Tváře od oceli. Na rukou mozoly. Ale všichni uměli počítat. Bylo na čase odložit nevraživost.
Na chvíli.
Nerada řečnila. Sliby čpěly falší. Stačila strohá slova. Čekal je hon. Potom ryk děl. Dým a krev. Teprve až vzdálenou neznámou dostihnou, se ukáže.
Kdo obstojí. Odvaha se neskrývá ve zlatě na kabátě.

Příď ukrajovala míli za mílí. Bdělé oči hlídaly horizont.
Plížit se podél pobřeží. Škodit tam, kde její větší sestry nemohou. To byla práce pro Betsy. Tvrdý chléb vyčkávání. Trpělivosti.
Námořníci si uměli čekání zpestřit. Hudbou. Tancem.
Tentokrát paluba tonula v tichu. Nikdo nezpíval. Úsměvy zmrzly v ostražitém šklebu. Stačila poznámka. Neuvážený rozkaz.
Frances větřila nepřátelství. Semínka vzdoru.
Nesměla podrýt Gillinghamovu autoritu. Své místo si musí najít sám. Ale mohla mu otevřít oči.
"Tihle muži pro vás budou dřít do úmoru. Když si to zasloužíte. Chcete jim vzít jediné rozptýlení? Poradíte si se vzpourou?"
Slova sklouzla po kamenné tváři. Slepý neslyší.

Ještě nikdy nehostila tolik lidí. Přes početnou splečnost hovor vázl. Nikdo si netroufal promluvit bez vyzvání. Frances do řeči nebylo.
Snaha aby řeč nestála skomírala v cinkání příborů. S posledními drobty moučníku pohasla docela. Gillingham přezíravě upíjel ze svého poháru. Pak prolomil mlčení.
„Madam, myslím, že se chcete držet příliš při zdi.“
Kadeti oněměle přihlíželi hozené rukavici.
„Jaký je váš návrh, pane Gillinghame?“
„Mohli bychom zneškodnit některou z pobřežních baterií. Nejsme piráti.“
„Není hrdinstvím poslat své lidi na smrt.“
Ocel skrývala bolest. Vzpomínky. Na toho, který stál po boku. Prostý námořník. Vždy první. Vždy poslední. Snad jednou i Gillingham pochopí.

Obrys přístvu bledl v zářijovém slunci. Před přídí nekonečná dálava. Ocel zdobená zlatem laskala oblé boky.
Frances stála na zádi. Ruce založené za zády. Za soustředěným výrazem se skrývaly střípky radosti. Z jasné oblohy. Z prostého pohybu vpřed. Tohle byl její domov. Její maličké království. Všude a nikde. Svázané pravidly a přece bez řádu. Bez jistoty příštího svítání.
Gillingham se držel stranou. Povinnosti plnil s hranou sebejistotou. Jeho svět rozmetali. Z řadové lodi na šalupu. Šalupu které velela žena! Přece tam patřila. Zásluhy kalené krví a mořem. Věděl to. Záviděl drsnou odanost posádky i věrné psí oči.
Záviděl. A nenáviděl.

Frances se skláněla nad mapou. Pod rukou měla rozloženy nové rozkazy. Téměř se nelišily od těch, které dostala naposledy.
A přece se změnilo tolik. Sullivan odplul. Zůstali jen kadeti. Kuráže měli přehršel. A stejně tolik nadání. Ale potřebovali vést.
Ozvalo se zaklepání. Nový důstojník.
„Pane Gillinghame. Tady jsou rozkazy. Přečtěte si je.“
Podala mu list. Měřila si ho zkoumavým pohledem.
Co se skrývá za stříbrem na sponách? Jak se vypořádá s posádkou?
Betsy potřebovala muže. Ne napudrované panáky.
Zítra vyplují. Gillingham dostane příležitost ukázat, co v něm vězí. Možná dřív než se třikrát protočí směny. Možná až za dlouhé týdny.

Na Betsy byly přípravy k vyplutí v plném proudu. Trup čpěl novým nátěrem. Zásoby bylo potřeba uložit do podpalubí.
Gillingham se rozhlédl po tom mumraji. Hledal kapitána. Zahlédl jen uniformu kadeta.
„Kapitán je na přídi, pane,“ mávl rukou chlapec.
Gillingham marně pátral po kapitánské uniformě. Pak si všiml postavy v obnošené vestě.
Tohle že je kapitán?
Prodíral se na příď. V zádech pátravé pohledy. Ukazováky salutovaly. Ústa mlčela.
„Poručík Gillingham. Hlásím se na palubě, pane.“
Uhlazeným slovům odpovědělo napjaté ticho.
„Vítejte na palubě, pane Gillinghame.“
V hlase chladná zdvořilost.
„A pro příště mne oslovujte madam.“
Práce neustala. Jen ticho zašumělo.

Poručík Gillingham si ještě jednou přečetl nový rozkaz, jakoby stále nemohl uvěřit. Slibovali mu fregatu. Přinejmenším.
„Ale pane, to je šalupa.“
Nespokojenost v jeho hlase se sotva dala přeslechnout. Admirál mlčel.
„Můj strýc...“
Kouzelná slova. Odemykala mnohé dveře. Ale přízeň je vrtošová dáma.
„Pane Gillinghame, váš strýc vám cestičku věčně ušlapávat nebude.“
„Napíšu...“
Síla slov bledla admirálovým pohledem.
„Betsy vám nevoní? Dobrá. Ale upozorňuji vás, že jen v tomoto přístavu se najde deset dalších na vaše místo. A nebudou si vybírat.“
Políček ve tváři mladého důstojníka. Šalupa nebo zůstat na suchu. Nic mezi tím. Ani ješitnost šlechtického synka není nekonečná.