Moje články

Žárovka v lustru nepravidelně fialově bliká. Z opuštěných poloprázdných talířů huňatá plíseň tiše přelézá na květovaný ubrus.
Xénie se zajíkne nad prázdnou dřevěnou postýlkou. Zlehka pohladí háčkovanou bačkůrku a prudce se narovná: „Co s tím uděláme?“
„Netuším.“ Pokus o domluvu se stěnami ztroskotal na stejně bolestivém odmrštění jako venku. „Prohledáme všechny domy, jestli tu přece jen nezůstala nějaká živá duše. Nebo aspoň nějaké vodítko.“
Před chvílí se nad osadou převalovalo netečně mdlé ovzduší. Teď jím prosakuje cosi nového, palčivě ostrého. Jako by se vítr změnil v přesně zacílené šípy. Jako by je kdosi probodával soustředěným pohledem.
Dusivé ticho se nemění.

Xénie přejíždí konečky prstů po oteklé dlani. Krvavé šmouhy vykreslují obrazce lomených úhlů. Děsí ji, jak chabě tu její hojivá síla působí.
Nakonec Evžen netrpělivě uškubne ruku: „Už je to lepší.“
Společně obejdou pobořený roh zídky nejbližší zahrady.
Evžen hlasitě zaklepe na okno. Žádná odezva. Přesune se tedy ke dveřím a překvapeně zjistí, že jsou nedovřené.
„Je tu někdo?“
Úmyslně hlučným krokem postoupí do tmy a vykouzlí sféru. Ukáže se rákosový kobereček, rozvrzaný botník, věšák ze špiček kravských rohů. Ovzduší v předsíni naplňuje stejný dusivý pach s příměsí krve, jaký cítil v autě.
Chabý svit sféry se zakalí nafialovělou mlhou.

Cesta končí v malé vesničce, spíš jen osadě: Pár domků, ploty, boudy, odstavený traktor. Žádný kostel ani jiná stavba s věží tu není.
V některých oknech blikají žárovky, nikde však nevidí člověka. Žádné hlasité rádio, neštěkají psi, jen hrobově dusné ticho. Dokonce i vítr jako by fučel v dálce a vesnici uzavřel skleněný poklop.
Evžen se stísněně ošije.
Jemně se dotkne kmene holého buku. Čeká přijetí a souznění, jak je zvyklý, doufá, že se strom podělí o své pocity a dovolí mu pochopit tu divnou tíživou atmosféru.
Hladká kůra se však promění v sršatý štít, tisíce jedovatých jehliček probodnou dlaň.

Opuštěná stará škodovka s předkem zaraženým do stromu připomíná raněného ptáka. Čelní sklo vysypané, dvířka otevřená.
Xénie napjatě obchází ve stále větším kruhu, pátrá po zraněných. Nic, žádné stopy kromě jejích vlastních.
Evžen chvatně zkoumá vnitřek vozu. Zapáchá zaschlou krví a čímsi neidentifikovatelným.
Taška sbalená ve spěchu, lehká bunda, tlusté kamaše, dámské boty každá jiná. Roztržený stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru volavky pod pedály.
„Spíš únos než obyčejná nehoda,“ přemýšlí Evžen nahlas. „Chtěla něčemu ujet, jenže ji to dohnalo.“
„Jela z toho směru, kdes viděl záblesk?“
Evžen přikývne. V liščí podobě střelhbitě vyrazí vpřed. Xénie mu letí v patách.

Vyjdou z lesa na rozcestí. Uvažují kudy dál.
„Tady už nebudou polomy,“ navrhuje Xénie širší silnici. „Větší šance, že někdo pojede.“
Evžen přikývne. Pak se zarazí: „Tamhle se něco zalesklo.“
Opačný obzor halí neproniknutelná tma a chumelenice.
„Něco kulatého pod mraky jako světlo na cibuli kostelní věže. Teď už taky nic nevidím. Třeba je tam vesnice.“
Lidé, teplo, jídlo, pomoc… Xénie bez váhání změní směr.
Evžen ji následuje, ale kroutí hlavou. Zahlédl ten odlesk docela zřetelně, proč zmizel? Úkaz se neopakuje. No nic, zjistí to, až přijdou blíž.

Obří zlatá postava s šesti končetinami nehlučně ustupuje ještě hlouběji do temnoty.

„Co se stalo?“
Evžen zírá na rozlomený patník. Zamyšleně se škrábe ve vlasech: „Kdybych si nebyl jistý, že je to nesmysl, tipoval bych zničené návěští.“ Přiblíží konečky prstů k bílému kameni a okamžitě ucukne. Pálí jak rozžhavená kamna.
„Návěští přece nevytvořili mágové, aby se dalo jen tak rozbít. Prostě existují.“ Xénie vzrušeně zatají dech: „Slyšels někdy o zlatých mravencích? Prý rozhlodávají magické struktury.“
Evžen se zatváří skepticky: „Slyšel. Od Ambrože po druhé láhvi.“
„A napadá tě něco lepšího?“ namítne Xénie trochu uraženě.
„Nenapadá,“ odsekne Evžen a pomůže jí na nohy. „Pojď, mizíme odsud. Snad nás na hlavní silnici někdo sveze.“

Z bílého víru vystřelí černá postava. Kutálí se po silnici, sklouzne po sněhu do příkopu a zůstane bezvládně ležet.
Xénie má pocit, že už se nikdy nezvedne. Hlava třeští, žaludek se houpe, každičký sval v těle brní. Tiché zasípání o pomoc rozerve vítr.
Evžen nikde. Neslyší? Ztratil vědomí? Zmizel?
Fujavice ji dál netečně zasypává zmrzlými vločkami stejně jako zrasovanou pustinu.
Po dlouhé chvíli beznaděje pocítí horko na tvářích. Známé ruce třou obličej sněhem, hnětou ztuhlé údy, až se znovu rozproudí krev, zahřívají v objetí.
Xénie vzlykne úlevou. Zaostří pohled na zlámané stromy: „Kde to jsme?“
„V háji,“ odtuší Evžen ponuře.

Sníh se hustě sype z černého nebe na úzkou venkovskou silnici. Pokrývá rezavou dopravní značku, žalostně zkřivenou, jako by do ní někdo před časem narazil.
U krajnice stojí patník. Žádný plastový ukazatel s odrazkou. Starodávný hranol přitesaný z bílého kamene, jaké se už moc nevidí.
Náhle patník příšerně zaskřípe. S ohlušujícím třesknutím se rozpoltí shora až dolů.
Vyšlehnou oslnivé blesky, zaburácí vichřice. Sněhové vločky zešílí, zběsilý vír změní ledové krůpěje v roztočené dýky. Plechový kotouč zničené značky s řinkotem poskakuje po silnici a zmizí v závěji. Smrky se svíjejí v rytmu posledního tance. Praskot umírajících stromů přebíjí i vytí uragánu.

„Ještě jednou děkujeme za pomoc,“ zopakovala paní Nováková, zatímco její manžel s Evženem na kraji stolu přepočítávali bankovky. „Vážíme si toho, že jste se obtěžovali takovou dálku. Nevím, co bychom si jinak počali.“
„Rádo se stalo.“ Xénie vtiskla zákaznici do dlaně sáček se sušenými bylinkami. „Hlavně nezapomeňte tohle koření každý úplněk nasypat čerstvé. Stačí štipka pod práh.“
„Nezapomeneme.“ Pan Novák horlivě potřásl Evženovi rukou.
Vyprovodil je před dům. Znepokojeně se zamračil: „To se ale zhoršilo počasí. Zvedá se vichr a bude chumelit. Nechcete raději přespat tady?“
„Ne, díky, spěcháme,“ odmítl Evžen s úsměvem. „Za chvilku jsme doma, nic nám nehrozí.“

„Artmisia… ne, artemisia… Kašlu na to!“ Slávka odhodila pero. Stáhla si rukávy svetru, přesunula se ke krbu. „Leze sem zima a už mi to nemyslí.“
„Fajn, pauza.“ Drahoš kouzlem poslal konvici nad ohniště: „Čaj?“
„Dík.“ Slávka setřásla ospalost. Usmála se: „Chtěla jsem ti říct… Naši tě zvou v neděli k nám.“
Pár kapek vody zasyčelo v ohni, jak se konvice zatřásla.
„Nebuď nervózní. Já jsem u vašich byla. Taky jsem přežila. Máma uvaří skvělou hrachovku.“
„Já hrachovku nerad,“ zamumlal Drahoš rozpačitě.
Slávka vykulila oči: „Myslela jsem… Lišky přece hrách potřebují ne? Vždyť víš, kvůli…“
Drahoš zařval smíchy. Konvice se převrhla.

Kdo jsem? No přece Lejdynka, kdo jiný by uměl s takovou lehkostí nahodit tak nádherné verše
Působivý střípek ze série Na Cimburku od Kolmy PušiProč mne odmítáš?
Strigga a její krásná řeka: Svoji, napořád
A ještě jedna řeka hodná povšimnutí: Řečiště od Birute
Svědomí napsal Kitsune´s Sun a je to síla
Ještě jednou Birute a skvělá básnička Kšaftování
Dokonce ani vyšehradská kriminálka letos nechyběla. Výtah ze zápisu… napsala ef77
Ohromující začátek všeho napsal Dain: Na počátku
Kitsune´s Sun se rozloučil velmi podmanivě: Probuzení
Střípky San Piega je zvláštní náladovka od TQ-PoN
A nakonec sympaticky vtipný Morpi: V pátek kdesi v Úzké

Když nastaly deště je neuvěřitelně živý a plastický průhled do historie od Kytky
Havran polní (Corvus frugilegus) je velmi originální jinotaj od Wolviecat
Působivé postapo napsala Sothis Blue Travou spálenou
Tyhlety husí kůži nahánějící pohádky Keneu fakt umí Je libo lžíci cukru?
Historie a Blueberry Lady v podstatě jednou jsou: Bratrské dělení
O pasáčkovi je milá uspávací říkanka od mamuta
Bílý vlk a básnická licence od Carmen dokazuje, že být bardem není jen tak
Alkoholka je jedno z mnoha úchvatných nepálských drablat od Banepy. Doporučuju přečíst všechno
Půlnoční výlet je skvělé budečské drable od ef77, které do výběru prostě musí
Umění setkání je lyrické zamyšlení od Esti Very

Kitsune´Sun a jedna z jeho mnoha perel: Srdcový pár
Čtrnáctá kapitola od Avevy nesmí chybět, protože Budeč, jako vždy úchvatná a poněkud děsivá
Zažít, vnímat a cítit lze Při vidění od Apatyky
Mila_jj nikdy nezklame: Drable mlýnské
Kouzelná Filipojakubská od myday
Beduínská dívka je krásný obraz od ef77
Kitsune´s Sun ještě jednou, tentokrát lyricky: Slavík
Po novém roce nebo kdykoliv jindy, kdo se nikdy nebál u Čarodějova učně? Rya se každopádně nebojí úžasně ho psát
Ještě jednou Apatyka: Po srdcích nikoho nenechá chladným
Pravnuk svého pradědečka je moc krásné zeměplošské drable od Daina
A nemůžu vynechat geniální Strom od Avevy

Tora napsala napínavý a dobrodružný seriálNěco je jinak
Dobrých znamení tady letos bylo šíleně moc a přiznávám, že mi ty seriály dost splývaly, ale tohle se mi líbí samo o soběPro trochu kontextu od Small_CS_Traffic_Warden
Skvělá Jiná hra od Ryi s někým, koho všichni máme rádi
Evangelista biolog vytvořila neotřelý tajemný příběh Řekni, kde ty kytky jsou
Strigga a její Dalibor mě vždycky dostanou Píseň o světě za zdmi
Šepot zlatého listí je úžasně tajemné, sychravé a strašidelné drable od Lady Peahem
Ohlušující ticho je tragédie z Titaniku od Šmeldy
Menhir napsal mytologicko- lyrické Kapky deště
Krvavá stébla trávy ze Zaklínače napsala Carmen
A ještě jeden zadumaný střípek z Ostrovů Nebude od Tess

Konstanta II od neviathiel je díl napínavého fantasy thrilleru, který doporučuju přečíst celý
A po napětí uklidňující náladovka Tanec ve stříbrozlatém svitu od Menhira
Kitsune´s Sun umí nádherně malovat slovy: Hatif
Skončené je velmi melancholický střípek od zvmLune
Pohádky o mašinkách jsou velmi inspirativní, jak dokazuje Sen od Danae
Ve vlakovém tématu se vůbec urodilo: Leporelo za oknem od Birute
A ještě jeden vláček, tentokrát letenský: medvedpolarni a Cesta domů
Že i z gumičky na poušti lze udělat skvost, dokazuje Propast času od Peggy Tail
Vracím se tmou je krásné a hodně smutné. Od Evangelisty biologa
Takhle je to lepší, tvrdí Amaranta, jenže…

Všední den apy Antónia Egyptského od Hippopotamie si opravdu nenechte ujit.
Jsem velmi pro práva postav na sebeurčení, ale je to občas Na vztek, jak dokládá Apatyka
Temné a zádumčivé Benátky, léto 1918 od ef77
Vařit může každý od Šmeldy připomíná, že recepty bychom měli zapisovat co nejpodrobněji, protože kdo ví, kdy si je bude někdo číst
Roedeer napsal chytlavý serial o vztahových dramatech Pozornost podniku
Pijánovka od ChaosPrince je prostě neodolatelná
Vyskytuje se mi tady velmi mnoho medvědů, hlavně těch ledních: Letní esence a Jak doopravdy vznikla Letná
Myday se tváří nenápadně, ale sází jednu perlu za druhou: Městská
A poslední z dnešního výběru, ale rozhodně nikoliv nejmenší: Třpytky od Birute

Jsem tady s dalším výběrem a hlavně je tu Terda a Skřivánek!
V spomienkach je dílek milé a něžné pohádky od zvmLune
A rovnou do další pohádky, tentokrát pochmurně hororové: V zimě od ef77
Lejdynka říká, že Komu důvěřuješ, toho pros
Nikdy si nedají pokoj mušketýři od Renarda, o kardinálovi nemluvě
Když divoký Západ, tak Lady Peahen: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou
Příběh pitomého pojistného podvodu… aneb Smrtijedka se vyřádila
Veverkova 35, Praha 7 - Holešovice a medvedpolarni. Letenské listy poprvé, ale ne naposledy
První krůčky od Carmen jsou něco neuvěřitelně roztomilého
A zakončíme heroicky: Amazonka od Berounky od Šmeldy

Začínáme stylově Stínohrou od ChaosPrince, protože lišky
A rovnou něco k zamyšlení: Velikonoční třeštění od Amaranty
Budeč se vším, co k její magii patří: Tajemství hřadů od Avevy. Doporučuju celý serial!
Strhující, temný, fascinující příběh je Škodná od matheje. Opět doporučuju přečíst všechno!
Bez Aplír a jejích obrazů by DMD nebylo kompletní. Mně se nejvíc líbil Objekt - fantom
Marketérka od Keneu je skvělá hříčka z překvapivého fandomu
Danae napíše drable jen občas, ale když už, tak to stojí za to: Meziprostory
Rekruti od Krčmelounda děsí zas úplně jinak
Srpnový rozbřesk má přesah, rozsah, dosah, obsah… perfektní drable od Kytky
Dojemné Doma od ef77 uzavírá první várku.

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Evžen má v úmyslu prodat vzácný kámen a vezme Bořka s sebou. Plánované poklidné obchodní jednání se ovšem tragicky zvrtne a Bořek musí překonat sám sebe.

Celý příběh je k dispozici na budečských stránkách

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

„Ještě se trochu projdeme,“ navrhne Evžen.
Bořek už by se nejradši viděl v posteli, ale poslechne. V družném mlčení vykročí do vlahé noci.
Odpolední frenetický dav zmizel.
Město vydechlo. Pod novými fasádami procitlo věkovité kouzlo. Co všechno už ty domy viděly, kolik hrůzy, bolesti a vášní, zoufalství i radostí.
Bořek vnímá, jak magický duch prastarého města spolu s ním vstřebává smutek nad smrtí krásné a proradné Elvíry, rozmělňuje krvavé drama. Smrtelnou úzkost a pocit zmaru jemně zastírá hřejivý pocit sounáležitosti. Jeho vlastní příběh se proplétá s dávnou historií, vzpomínka nezanikne, dokud tu budou tyhle domy stát, vybledlá, matná, ale trvalá.

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“

Bořek se rázem cítí, jako by běžel dlouhý závod, údy ztěžknou, dech vázne.
Tápe v magickém labyrintu, kolísá pod údery vzdorujícího ametystu, ale pouto svázané stejnou krví je pevné. Evžen se lehce dotkne jeho vědomí, vede ho s sebou.
Bořek rozumí a setřese strach, už ví, co má dělat.
Představa zářivého achátu pod víčky zavřených očí se rozvine jako modrá stuha, ukazuje cestu.
K rudě pableskující přísnosti přidá vlastní hravost, k nesmlouvavému nátlaku pohlazení, k vážné domluvě úsměv, k smířlivě podané ruce připojí stejné gesto, jemným dotekem sdílejí odpuštění.
Oba čaroděje zalije vřelá vlna přijetí, společně plují ve fialovém oparu.

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom s palčivým zášlehem bolesti křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, ztrácí sílu. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme, napojí se na chlapcovu magii. Síly obou čarodějů se spojí v jediný proud.

První vlna síly se převalí, průzračná a purpurově jiskřivá, opojně sladká, hebká a omamná jako doušek těžkého vína. Láká oblouzené smysly do zdánlivě hedvábné temnoty, odplavuje myšlenky, utlumuje čarodějné schopnosti, zahlcuje vědomí.
Klamně hladkým magickým vírem nepozorovaně prosáknou černé kapky jedu, hořknou na jazyku, zákeřně vnikají do žil, ochromující trpkost se rozlévá celým tělem. Shluky oblaků těžkých jak olovo nutí nořit se stále hlouběji do nekonečného moře beznaděje, odkud není návratu.
Těžký příkrov načas rozežene provoněný dotek slunce. Drobná kotva šalvějových čar, křehká hráz mezi rozumem a šílenstvím, tenounký nejistý chodníček zpátky k sobě.
Evžen se vzchopí.
Ametyst vyzývavě zazáří.

Je hezký letní den v lese.
Zajíček sedí na pařezu a čistí si nehty.
Jde kolem liška, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Liška se lekne a uteče.
Jde kolem vlk, vycení zuby a ptá se: „Zajíčku, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a chystám se porazit medvěda.“
Vlk se lekne a uteče.
Jde kolem medvěd, vycení zuby a ptá se strašným hlasem: „Zajíci, co tu děláš?“
Zajíček odpoví: „Sedím na pařezu, čistím si nehty a kecám a kecám.“

Bořek si uvědomí, že mu omývají obličej vodou z hadice, kterou se pokoušel vzkřísit Elvíru. Znovu se mu udělá zle. Sedne si na podlahu, snaží se vzchopit. Hlavně nekoukat na rudé cákance.
Soustředí pozornost na Evžena.
Ten pomocí šalvějového oleje posiluje hráz. „Nic se nesmí dostat ven,“ připomíná naléhavě. „Kdybych bariéru náhodou porušil, musíte ji znovu uzavřít. Nevstupujte dovnitř!“
Šalvějové ochranné čáry na krku a na zápěstí. Díky Bořkovi získal naději, že ho ametyst nezabije hned při prvním kontaktu. Nahlas to ale neřekne. Povzbudivě se na syna usměje.
Sám vkročí do kruhu.
Strašlivý magický vír ho okamžitě srazí na kolena.

Kaček jako by zestárl o dvacet let. Zdrceně se sveze na židli, nohy ho neunesou, těžká hlava spadne do dlaní.
„Tak oni byli spolu spřažení,“ šeptá nevěřícně. „Myslel jsem, že se sotva znají… Elvíra měla ráda peníze, ale že si začne s takovým vydřiduchem… Vybrali si k loupeži dnešek, abyste tu byl jako svědek. Určitě s ním chtěla později utéct. Nebýt té nehody…“
Evžen nervózně mávne rukou. Bořek je důležitější.
Vtom se ozve dupot. Chlapec seskočí z několika schodů najednou. Vítězně mává lahvičkou: „Mám ji!“
Do nosu ho udeří zápach krve a smrti.
Spatří urvanou hlavu a začne prudce zvracet.

Bořek odsune dřevěného medvěda, dvě vrány a psa, aby je neshodil.
Neodvažuje se rozsvítit. Názvy na lahvičkách pracně luští v odrazu paprsku z pouliční lampy.
Sladký spánek… Lehká svěžest… Touha a vášeň… tss… kdo tohle u Želmíra vymýšlí? Jak má poznat, co v tom je? Á, lepší: Jasmín… Levandule… Hořký pomeranč… Šalvěj! Sláva!
Popadne lahvičku, ale zarazí se. Nemůže ten olej přece jen tak sebrat.
Překotně prohrabává kapsy. Objeví desetikorunu zabalenou do umatlaného papírku od bonbónu. Nechá ji na pultě. Olejíček asi stojí víc, ale jde o život, dal za něj všechny svoje peníze, a to se jistě taky počítá.

Bořek ucouvl, přišlápl utržený řemínek sandálu a už letěl. Letmo si stihl pomyslet, že na příští výpravu s tátou si nesmí zapomenout vzít tenisky. Vzápětí si uvědomil, že kamenné hrany, na které bolestivě dopadl, jsou schody ven.
Vmžiku se vyřítil nahoru, rychlejší než nápad, co mu bleskl hlavou.
Na ztichlé ulici před sousedním zavřeným obchůdkem popadá dech a snaží se ztlumit srdce v krku.
Nevybavuje si, že výlohu zaznamenal, když odpoledne procházeli okolo, ale jestli ho zrak nešálí, tak si všiml správně. Prosklenými dveřmi rozeznává na pultě stojánek s aromatickými oleji.
Obezřetně se rozhlédne a zaškrábáním drápkem na zámek odemkne.

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené kosti. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

Bořek si setře pot z čela.
Hodinu to trvalo! Úmorně nekonečnou hodinu piplavé práce, kdy improvizovanými dřevěnými nástroji opatrně odsunovali šperky od nebezpečného ametystu.
Dvakrát dřevo chytilo plamenem. Jednou zdivočelý krevel uštědřil Kačkovi takovou ránu, že ho museli křísit. Bořek sám se neopatrně řízl o trčící hrot zlaté brože. Do toho neustálé Evženovo napomínání, Kačkovy strachy, aby něco zbytečně nepoškodili, Velenínského sakrování…
Teď konečně ametyst leží osamocený uprostřed širokého kruhu solné hráze.Jeho ničivou sílu uzamkla ochranná bariéra. Sféry nerušeně svítí.
Evžen si v hlubokém zamyšlení kouše rty, nervozita z něj přímo sálá.
Bořek pochopí: Kratičká chvíle úlevy pomalu končí.

Z roztrženého pytle se řine změť smotaných řetízků, vzájemně zaklesnutých náramků a náušnic, rozkutálených drahokamů, zlatých mincí i lesklých plíšků z muzea. Mihotání fialových pablesků řeže do očí.
„Potěš Libuše,“ vzdychne Evžen a obrátí se na Kačka: „Máte tu šalvěj? A sůl?“
„Sůl mám. Šalvěj ne, omlouvám se.“
„Proč to takhle divně svítí?“ vyhrkne Bořek zvědavě.
„Kontaminace,“ zavrčí Velenínský.
„Ametyst začal ovlivňovat ostatní kameny,“ dodá Evžen. „Nejdřív je musíme dostat z jeho dosahu, jinak tu vypukne hotové peklo. To bude samo o sobě fuška. Hlavně se ničeho nedotýkejte ani rukou ani magií.“
Sebere dřevěnou katovskou sekeru. Zkusmo odhrne první hrst.

Velenínský zaskřípe zuby. Sféra zase nevydržela ani vteřinu. Nikdy by ho nenapadlo, že ten prokletý ametyst má takovou strašnou sílu. Kdo ví, jestli Elvíra kouzlo nezvládla, připletla se k roztříštěné vitríně náhodou nebo ji zabil ten kámen.
Pod bizarně zkrouceným golemem zachrastí cosi lesklého. Že by?
Evžen Vulpes se hbitě prosmekne okolo, taky si všiml: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Ten liškomág už mě taky štve, co si o sobě myslí? „Zkusím to kouzlem. Je přišroubovaný k podlaze.“
Golem se prudce zvrátí i s dlaždicí. Velenínský nestačí uskočit, švihnutí uvolněným drátem pálí jako ďas.
„Do prdele, vysrat se na to!“

Bořek křečovitě mačká svůj achát. Šeptem k němu promlouvá. Hladký blankytný kamínek rozpřádá jemnou síť uklidňující síly. Černé chmury se nerozplynou úplně, ale aspoň se vytratila palčivá touha lehnout si a umřít.
Prostorem problikávají chabá světélka jako zmatené bludičky. Sféry pohlcuje fialová tma.
Bořek se rozsvítit ani nesnaží. Neudržel by štít.
Napne tedy sluch.
Dupání, rány, šoupání věcí po podlaze.
Nezaměnitelný tátův panovačný tón: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Huhlavé odpovědi Velenínského není rozumět, následnému proudu šťavnatých nadávek naopak až moc.
Šouravé kroky napravo, nezřetelné mumlání: „Sůl… šalvěj… rychle…“ Kaček.
Bořek šátrá po stěně, tápavě vyráží na pomoc s hledáním.

Evžen zbrkle odhazuje rozbité harámpádí, začíná ztrácet nervy. Magické vibrace se tříští a rozmělňují. Truchlící ametyst se zanořil do vírů zbytkové magie, rozplývá se ve vlnách temného zoufalství, snažit se zachytit jeho stopu je jako plavat v dehtu.
„Tati,“ vydechne Bořek ztraceně.
Evžen je vmžiku u něho. Jemným dotekem posílí ochrannou moc achátu zahřátého chlapcovou dlaní. „Nepouštěj amulet,“ radí šeptem. „Jestli se ametystu poddáš, sežere tě. Snaž se vytvořit si štít.“
Bořek zatne zuby. Začíná ho bolet hlava.
„Dobře, ještě zaber,“ povzbuzuje ho Evžen. „Musíš se bránit sám. Já vím, že je to těžké, ale měl bys to zvládnout. Správně.“

Ochranný granát na hrudi se neklidně rozechvěje. Probleskne skrz tenkou látku trička jako krvavá krůpěj.
Evžen zbledne, přikryje amulet dlaní.
„Jsi zraněný?“ hlesne Bořek. Avšak odpověď ho vlastně nezajímá. Zavalí ho drtivý pocit naprosté marnosti a beznaděje. Pod tíhou žalu se choulí do sebe.
Evžen vyškubne z Bořkovy kapsy modrý achát, jeho pomocný kámen, pevně ho vtiskne chlapci do dlaně: „Prober se!“
Světlo sféry bodá do očí.
„Cítíš to? Truchlící kámen! Musíme najít toho panáka s pytlem! Sebral ametyst a rozsypal sůl! Zatraceně, kde je?“
Horečně prohrabává trosky. „Potřebuju šalvěj, spoustu šalvěje, možná černobýl, víc soli, turmalín… Rychle, hněte sebou!“

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

Evžen strhne kus závěsu, spolu s Bořkem zakryjí mrtvé tělo. Přitom si všimne zvláštních run, které má Elvíra nakreslené na dlaních. Překvapeně přemýšlí, jestli je možné, že by jeho náhlé podezření bylo správné.
Kaček s Velenínským na sebe ještě pořád syčí jak podrážděné kobry, ale pomalu začínají obracet pozornost k oběma liškomágům: „Je tu ještě třetí možnost.“
„Sklapněte už konečně!“ zakřikne je Evžen. „To jste si ničeho nevšimli?“
Muži skutečně zmlknou a užasle se rozhlížejí kolem sebe.
Bořek zprvu neví, po čem se dívat. Vtom si to uvědomí: ticho. Útoky přestaly. Figuríny bezvládně popadaly, magicky vdechnutý život z nich vyprchal.