Bjørkhallen

Když byl jako dočasný opatrovník Lisy určen mistr Divjakov, Severinovi zatrnulo.
Když pak poslouchal škodolibě šeptané názory, že „se tak problém vyřeší přirozenou cestou“...
Připomínal si, že mistr o opatrovnictví sám zažádal, že není černý mág (jako jistý Thornvald), že... Ale málo platné, děsy ze své učednické doby nezahnal.
Když ho mistr k sobě pozval, skočil Severin do prvního povozu.
K domu vedla cestička lemovaná trsy aster.
Otevřela mu neznámá žena stárnoucí do krásy.
„Lisa?“ vyhrkl Severin.
Kývla ke komůrce. „Psst.“
Zpoza dveří se ozval Lisin hlásek: „Ještě tu, jak sis přivezl draka, strýčku!“
Žena se usmála a spiklenecky mrkla.

Ravennská mistryně lektvarů při pohledu na toho mladíka v černém hábitu zaváhala opravdu jen na okamžik.
„Ale jistě, otče, pojďte dál, je to čest pro můj dům.“
Svůdně se usmála a z účesu jí vyklouzla speciálně připravená kadeř.
Severin zamžikal a nervózně přešlápl. Ale nechtěl se hádat na ulici. „Děkuji,“ zamumlal. Nechal se odvést do atria... vtisknout si do dlaně pohár s chlazeným nápojem... Zdvihl ho ke rtům, přičichl a omočil špičku jazyka.
Poznal silný nápoj lásky.
Zavrtěl hlavou a vylil pohár do nejbližšího květináče.
„To bude nějaký omyl,“ řekl – a představil se.
Mistryně Tissa se rozesmála z plných plic.

„Řekneš Cromwellovi, ať je pošle ještě jednou.“ Leith Leyland si poklepával útlou černou knížkou o dlaň.
„Ale... strýčku...“
Zvednuté obočí.
„Ale... oni říkali... nic nenašli... všechno úplně v pořádku....“
„Tentokrát najdou,“ prohlásil pevně glastonburský rektor. „A ty se nezapomeň ujistit, že budeš pořizovat soupis knihovních fondů, Johne. A taky nezapomeň, že ho chci vidět dřív než král.“
„Ale strýčku...“
„Pročpak tak útlocitný, Johne? Cromwellovi zůstane všechno zlato a půda. Co pro něj znamená pár obskurních rukopisů?“
Spisek na podporu královny Kateřiny už k rozpuštění kláštera stačil.
Ale vytoužené rukopisy rektor Leyland nedostal.
Když si pro ně přišel, zela knihovna prázdnotou.

Když v Bjørkhallenu odejde slunce na dva dny, celý hrad potemní, lidé se shromáždí v refektáři u společného ohně a aby neusnuli a nevydali se napospas příšerám z temnot, vyprávějí si příběhy.
„Když jsem byla malá,“ začala nesměle Lisa (a zčervenala, protože pořád ještě nebyla moc veliká), „táta mi vyprávěl o kraji, kde skoro nikdy neprší. Půda je tam plničká slunce. A na dlouhých stráních roste vinná réva. Ta saje svými kořeny teplo a světlo ze sluníčka, které napadalo na zem. Ukládá ho do hroznů a lidi ho pak lisují... a vozí sem na sever, aby nám tu nebyla zima.“

Mistryně Freya byla bez sebe. „Proč nám nechce říct, kdo je otec toho dítěte?!“
Mladá maminka, sama ještě skoro dítě, se schoulila do deky. „Ne... ne, prosím...“
„Tiše,“ chlácholila ji mistryně Brigitta, „neudělalas nic špatného.“
„Musel přece vidět, že jsi ještě pod zákonem!“ zuřila Freya.
„Nesporně,“ uryl mistr Ayre. „A taky ví, že jakmile budeme znát jeho jméno, najdeme ho a zabijeme.“
„Říkal... když řeknu... tak hned umřu,“ plakalo děvče.
Mistr Severin zamračeně přikývl. „Tak mlč, Karen. A podej mi ruku. Nedívej se, trochu to štípne.“
Jestli je otec dítěte kouzelný, dokáže Severin z kapky Kareniny krve vyvolat jeho podobu.

Léčitelka rutinně rozčísla novému dítěti vlasy. Svraštila rty. „Vykoupat,“ nařídila. „Vana je vedle. Pořádně se vydrhni mydlicí a opláchni octovou vodou. Nezapomeň na vlasy. Šaty nechej tady.“
Děvčátko zkroušeně přikývlo a odcapkalo.
Léčitelka štítivě rýpla do hromádky šatů. „Jako obvykle. Blechy a vši. Hm... znáš nějaký účinný recept, mistře Severine?“
Krátce se zamyslel. „Éterický olej,“ nadhodil. „Čajovník, lípa, máta a chmel. Další týden denně splachovat vlasy odvarem z listí ořešáku.“
„A byl bys tak laskav...?“
„Jistěže. Ošetříme všechny děti. Lisa půjde první.“
Měsíc a půl byly všechny hlavičky žáků tmavovlasé. Pak ti původně blonďatí začali znovu světlat.
Jenom Lisa ne.

Zakopat simulakra, řekl Hugh. Pak se změní zpátky ve špalky, kouzlo pomine – a přestane jemu, Hughovi, brát životní sílu.
Jenže tři „mrtvoly“ byly rozčtvrceny a každý kus vystaven jinde.
„Půjde bratr Simon,“ rozhodl opat. Rozpačitě potřásl hlavou. „Promiň, ale...“
„Samozřejmě, otče.“
„A já,“ řekla Fiona. „Jen si nás netroufnu dopravovat Mezisvětím,“ omlouvala se, „nezbyla by mi už síla na...“
„Máme povoz.“
Pracovali za denního světla. Fiona vždycky volně došla k pranýři, upřeně se zadívala na okovy, železné kruhy pod jejím pohledem roztály jako olovo a zmizely, kus těla spadl – a Simon, zakrytý iluzí, jej zdvihl a ukryl pod plachtou vozu.

Ostatní bratři se zabydlovali v přiděleném křídle. Johan dal dohromady liturgické texty a dohlížel na dodržování regule, nakolik to v pěti lidech dokázali (z nočního čtení veršů se stala velmi vyčerpávající záležitost). Roger si vzal na starost, jak mají vypadat cely (a jejich hostitelka, Fiona, jen kroutila hlavou, co všechno odmítl jako nepotřebné). Simon se ujal kuchyně a vařil pro všechny v Refugiu, nejen pro bratry.
Otec opat zdánlivě bezcílně bloumal po celém prostoru vymezeném prastarou zídkou. Prodíral se houštím náletových stromků, prolézal mezi polozbořenými zdmi a hledal.
Dřevo na oltář.
Za jedním zhrouceným pilířem našel.
Polovinu bývalé zpovědní budky.

Mistr Severin hledal v knihách celý den. Další čtyři dny strávil nad poznámkami, počítal, přepisoval, škrtal a zase počítal. Konečně vstal od stolu. „Potřebuji dvě stě pampeliškových květů. Padesát dalších rostlin mi doneste celých. Ostatní ingredience si obstarám sám.“
Lisa stáhla z police košík a vyrazila na louku.
Louis, mistrův nový učedník, se loudal za ní.
„Co ho drží, nevíš?“ vyptával se, zatímco opatrně uštipovali květy hned za hlavičkou a vytřepávali z nich broučky.
Lisa záhadně pokrčila rameny. Když se mistrovi nový lektvar podaří, tak Louis uvidí sám. Když ne, budou mít aspoň pampeliškové víno.
Otci opatovi udělá dobře oboje.

Tihle mistři, ti si toho o sobě myslí. To jsou pořád nějaké sněmy, zkoušky, a kdo tam všechny dopravuje, no? Pak tady máme gildovní tajemství. Takový mistr se přestěhuje, nikdo neví kam, jen gilda, aby se mu dala doručovat pošta. A samozřejmě zboží. Vždyť nebýt nás, kde by brali ty své drahocenné suroviny? Už je vidím, jak si sami shání ty své jadeity, santály, opičí pracky, a pak se vztekají, když jim dojdou dotlučené, rozlámané, rozmočené nebo plesnivé. A to nemluvím o záruce poctivosti na trzích!
Nebýt gildy, ani by si neškrtli, mistři nemistři.
A pak kdo tu má moc!