Bjørkhallen

V koutě hospody, za vyhaslým krbem, seděl letošní první neúspěšný absolvent. Louis Carmichael, nejmladší žák nedávno zemřelého mistra Lavoisiera. Brečel si do piva.
„Ty pitomé vzorky... Já je měl připravené tak pečlivě, celou škálu. Tři sady jsem udělal. Jednu mi mistr přehlédl v lednu, degradovala správnou rychlostí. Druhou zkontroloval... měsíc před smrtí. Taky v pořádku. A teď u zkoušky...! Všechno naráz expirované, bez účinku, bez síly...“
Mistr Severin přisedl. „Uměl byste odhadnout proč?“
Uslzené oči vzhlédly. „Neměly důvod! Jedině... Mezisvětí? Špatné zabezpečení po cestě?“
Mistr upil z poháru. Pozvedl obočí. „Tohle jste měl říct před komisí.“
„Ono by to... stačilo?!“

Anzelm se vrátil ze své první pitvy otřesený.
Lehce pobledlý.
A nadšený.
„Představ si, každá šlacha, každý sval má přesný účel! Každičký kousíček vnitřností,“ ještě trochu zezelenal a polkl, „všechno na sebe navazuje, žaludek, žlučník, střeva, rozumíš! Jenom jedno nechápu.“
„Hm?“
„Galénos tvrdí, že mozek slouží k ochlazování krve. Ale mně se to nezdá. To oči, víš. Vede z nich tolik nervů. A lebka... spíš připomíná štít... Proč?“
„Hm...“
„Ne, vážně, Eriku, co by sis představil, kdybys před sebou měl takový prasečí mozek?“
Erik odložil brk a zasnil se. „Já? Chtěl bych ještě olej, cibuli, vajíčko a pánev. Skvělá večeře!“

Seděli co nejblíž rožňům, zálibně nasávali vůni pekoucího se masa, nahřívali si záda a vedli řeči.
„Tomudle teď říkaj pinta. Jó, mládenci, to já pamatuju jinačí pinty! Korbílek až po okraj, žádný bublinky. Kdepak pěna! Bylo místo ní radši víc řádnýho piva.“
Tmavou hospodu prořízl jasný hlásek: „Mistře, kdo mohl změnit pintu? Vždyť pinta je pořád stejná, ne? V tvojí knize...“
„Tiše, Liso.“
„A tydle korbele. Dřevěný. To starej Edwin, pamatujete, mládenci, ty jeho kožeňáky? Jó, to byly korbele. S karakterem!“
„Tu pintu jim někdo sebral s těmi korbely?“ snaží se vyřešit záhadu holčička.
„Ne, Liso. Tu jim ukradl čas.“

Nemyslel to doopravdy, utěšoval se rektor Leyland. Tenhle Waters je sice pěkně popudlivý a nevyzpytatelný chlapík, ale... existují meze. Chápe snad, co by znamenalo opustit školu? Nechat nás bez ochrany?
To mu vážně záleží víc na nějaké nanicovaté cácoře?
Mám snad zase shánět nového černého mága, jako když utekl Talbot?
Mistr Severin si hodil vak přes rameno.
„Odcházíme, Liso.“
„Ale... co tvoje věci tady, mistře?“
„Nejsou moje.“
Nechával za sebou plně vybavenou laboratoř. Pohodlnou postel. Důvěrně známý pracovní stůl. Prodal skoro všechno, co vlastnil, aby se mohl Leylandovi vyplatit z dluhu.
Začne znovu od nuly.
Lisin život za to stojí.

První výlet do Mandaly podnikli pod přísným dohledem mistra Hjalmara. Nedovolil jim vyjít z kruhu stromů a ani na okamžik je neopustil.
Nemusel je varovat. Sami si troufli sotva na pár kroků. Celá krajina tam byla na první pohled jiná. Nezemská. Ne že by z ní šel vysloveně strach, ale... nedokázali by ji popsat. Chyběla jim slova.
Krom věcí, které jim ukázal a pojmenoval mistr Hjalmar, si Anzelm zapamatoval ještě kupoli světla kolem nich.
Podruhé mistr na chvíli odešel.
Jeho světlo zmizelo s ním. A oni zůstali sami ve tmě, v kruhu holých temných stromů, pod klenbou z čiré nicoty.

Přicházelo léto. Ve špitále se přestalo topit a mistryně Freya nařídila důkladný úklid. Její žáci drhli celý dům od střechy po prádelnu ve sklepě.
„Dnes vyperete deky. A když už budete v tom, přihoďte do lázně i kočky.“
Anzelm se zarazil. Rozuměl dobře? Kočky? To jako Princeznu a Čertisko!?
Bloumal bylinkovou zahradou a nespokojeně kopal do kamínků. Co by jenom mohl...
Do prádelny dorazil mezi posledními. Levou ruku schovával za zády.
„Kde je ta... kočičí lázeň?“
Ukázali mu malý kotel.
Anzelm do něj rychle hodil svazek šanty.
Někdo se zasmál.
Anzelm se podíval na zem.
Čekala tam hromada ledvinových pásů.

Byl to obyčejný dřevěný kolík, na jednom konci mírně zploštělý jako špachtle, na druhém přiostřený. Ale co všechno s ním ten potulný hrnčíř dokázal! Přiklepnout sklouzávající obruč. Přitáhnout lana, která vypínala plachtu. Povolit příliš utažený uzel. Oškrábat bláto zpod nábojů kol. Obracet placky, aby se řádně propekly. Trefit zajíce. Zajistit vůz. Provizorně vyčistit koni kopyta.
Čím déle ho mistr Severin pozoroval, tím víc ho obdivoval. Ten člověk se – podobně jako oni dva s Lisou – harcoval světem, celý svůj domov sbalený s sebou. A s jakým málem si dovedl poradit!
Když se loučili, hrnčíř mistrovi svou špachtli daroval.
Prý pro štěstí.

Slyšela svého otce, jak říká mistru Thornvaldovi, kde leží hroby jejich rodiny.
Ale nepochopila, jak to souvisí s platbou za mistrovu práci. Ne dostatečně včas.
Když o Svátku mrtvých nesla k hrobům obětiny, jak jí otec nařídil, byla už skoro tma. Přesto viděla muže, který tam na ni čekal. Poznala ho. Dokonce ho chtěla pozdravit.
Pak ji zatáhl do jeskyňky ze starých, mrtvých růžových keřů.
Nedošlo jí, že se smí bránit. Ne dostatečně včas.
Skončil. Pak ji ještě proklel. Pokud prozradí jeho jméno, zemře.
Když ji těhotnou vyháněli z domu, styděla se. Bála se. Mlčela.
V Bjørkhallenu její krev promluví.

Ten měsíc zůstával mistr Divjakov v laboratořích nezvykle dlouho do noci. A když se tam učedníci vypravili časně ráno, v bláhové naději, že by mistr mohl třeba spát a oni by tak měli trochu klidu na práci, byl tam zas.
Kvestor na něj přes veškerou snahu neustále narážel. Na chodbě, v refektáři a jednou i v umývárnách. Toho litoval nejvíc: fialově opalizující pěna na holení nanesená kolem mistrových nevrlých úst způsobila ubohému kvestorovi tu noc strašlivou noční můru.
Pak nad Dubogradem přeletěla dračice s neznámou ženou v sedle.
Mistr okamžitě ukončil rozdělanou práci a zmizel.
Šeptalo se, že prý... domů.

Prvnímu kruhu Mezisvětí, do kterého se skrz Mandalu dostal, dal Einar jméno Prázdnota. Protože tam vůbec nebylo nebe, jen nekonečná čerň.
Několik let do něj podnikal výpravy. Našel skupinu holých stromů na temeni kopce. Objevil celé aleje takových stromů. Zjistil, že se záhadně stěhují. Někdy se mu povedlo vyjít zpět do světa jinudy než Mandalou; ocital se pak na nečekaných místech, kolikrát velmi nepřístupných, a průchod do Prázdnoty se za ním obvykle rychle zavřel. Rozhodl se naučit se, jak ho udržet otevřený, projít tam a zpět a přinést s sebou... třeba kámen.
Když to konečně uměl, ukázala mu Mandala Vzduch.