Bjørkhallen

Poslední slova mistrovského slibu ještě rezonovala sálem. Čerstvě inaugurovaní přijímali gratulace od svých přátel, kolegů a mistrů... vlastně nyní už také kolegů, někteří si prohlželi své nové pečetě, jiní podepisovali prohlášení, že ještě hodlají pokračovat ve studiu. Objevily se číše, začínalo se nalévat víno.
„... váš argument ohledně terapie magickým obalem je velice zajímavý, pane kolego. Možná byste...“
„... rád, že se těšíte tak dobrému zdraví...“
„... vás pozvat do Marienburgu. V srpnu...“
Mistr gdaňský sedí ve svém předsednickém křesle a spokojeně naslouchá útržkům vět, které vyplavou nad běžný šum hovoru.
Náhle zazní chvatné kroky.
„Mistře gdaňský! Někdo nás zradil! Jde sem inkvizice!“

Mistrovi Mandaly hořkla slavnostní večeře v ústech.
Gunnar je mrtvý.
Pohltil ho Oheň. Právě ten element, kterého se odjakživa nejvíc bál.
Měl jsem to předvídat. Měl jsem.
Ale já místo toho zasáhl, otevřel jsem před ním právě tuto cestu a ještě ho povzbudil, aby na ni vstoupil...
On měl správné tušení. Ale věřil mi, a tak šel.
Jak jsem si mohl myslet, že jsem silnější než vůle Pěti stromů Mandaly? Ona si vybírá. Já to měl jen poznat.
Jenže já na to byl příliš pyšný.
Co záleží na tom, že Ayreho nemám rád?
Gunnara jsem měl.
Tohle si nikdy neodpustím.

V koleji bývala nouze o místo.
Ne že by žáci měli velký majetek: pár svršků, nějaká ta kniha, někteří šťastlivci si vysloužili koberec nebo kožešinu, a hlavně spousta zápisků. Stohy a stohy papírů a pergamenů.
Erik Píšťalka je vršil na všech vodorovných plochách a teprve až už nebylo kde psát, nedbale je shrnul na hromadu a vecpal do truhly. Tu nechal stát pod oknem, všichni si o ni okopávali holeně a nadávali.
Jednoho dne ji Anzelm zastrčil pod svoji postel hned vedle vlastní krabice pečlivě srovnaných listů a svitků.
Od té noci mu slova v ní uvězněná broukávala do snů.

Mistr Divjakov zuřil.
Ten neschopa a hlupák kvestor by si zasloužil oběsit na dubu pro výstrahu! A ta smečka kverulantů a nenažranců, co si nadneseně říká učedníci, by měla bídně zhynout v bolestech...
... což je ovšem po téhle eskapádě téměř jistě čeká.
Ten nápoj obsahuje tanin.
V malém množství, pravda. Ale v kombinaci s lektvarem, který jsem je dnes nechal připravovat ― a ochutnávat, samozřejmě ―
Co teď?
Když jim podám protijed, pochopí a poučí se? Pochybuji.
„Vítám vás zpět z čajového dýchánku. Upozorňuji vás, že jste si v žaludku umíchali pomalý jed. Máte čas do půlnoci. Máte volno, laboratoř je otevřená.“

V klášteře v Selby
novic Severin vstává před úsvitem, schází do kaple, spíná prázdné ruce a modlí se, jak ho naučili.
Ave, Maria...
Je chladno, slova mu mrznou u úst.
V Glastonbury
se student Severin probouzí uprostřed noci, tiskne v dlani dva stříbrné knoflíky, vzpomíná na tu, která mu je dala, a zadržuje pláč. Modlí se, ale mění přitom slova.
Ave, maminko,
gratia plena,
Regina tecum.
Benedicta tu in mulieribus.
Umlká. Po tom, co způsobil Thornvald, by pokračovat bylo absurdní.
V jednom hostinci,
zatímco malá neklidně spí, přišívá mistr Severin na její plášť dva stříbrné knoflíky.
Kéž tě ochrání.
Amen.

Přebírala dědictví po mistru Kamieńském.
Nemohla tomu uvěřit. Proč ona? Neměl snad lepší žáky? Brigitta složila poslední zkoušky docela nedávno; mezi všemi těmi zvučnými jmény se pořád cítila příliš mladá a nezkušená.
„ … kustodium nad bjørkhallenským černým mágem, Theodosiem Thornvaldem.“
„Přijímám.“
Bůh ví, proč jí ty známé sály připadaly tak chladné a cizí.
Thornvald se stačil usadit v mistrově starém bytě.
Nechala to tak. Nač hned začínat spor.
Dveře mistrovské laboratoře nešly otevřít.
„Mohla bych dostat klíč?“
Thornvald se ušklíbl.
Starý právník si promnul tvář. „Jsou zapečetěné kletbou. Otevřou se, až přijde černý mág, mistr lektvarů, který si dokáže vážit života.“

Nevím, jak poznáme, kdy je ten den.
Ptáci jsou ještě na jihu a stromy spí. Ale něco se změní, sníh září jinak (jinak křupe, říká ona) a tehdy je čas sejít cestičkou v hradbách.
Mezi temnými jabloněmi v bělostném svahu je jedna zvláštní, a pod tou já hraju a Danele tančí. A sněhové vločky se nad námi splétají do klenby umnější než ve všech chrámech světa.
Pak ke mně Danele obrátí své bílé oči.
„Rozkvetla?“ zeptá se.
„Ano,“ řeknu jí.
A ona se usměje.
Nikdy bych jí v té věci nelhal.
A jestli jí zalže někdo z vás, zabiju ho.

"Přestává být dítě," řekl mistr Thornvald.
Lucien přikývl.
"Uděláš to zítra," hodil přes rameno mistr Thornvald.
Lucien udržel klidnou tvář, dokud nesešel do stáje.
Vůz byl odtažený do kouta, kůň ošetřený. Chlapec seděl na čisté otepi slámy a drobil si do misky chléb.
Dětská krev... Drahé a vzácné zboží.
Lucienovy prsty vklouzly do váčku u pasu. Počítal.
... dvacet devět.
Ještě jeden a jsem volný.
... neživé bezkrevné tělíčko pod keři?
Sláma zašustila. Chlapec odcházel umýt misku.
Lucien mu ji vytrhl a vtiskl mu do rukou peníze.
"Běž. Uteč. Thornvald tě chce zabít."
Severin zíral na stříbro ve svých dlaních.
"Neslyšels? Běž!"